Psohlavci/Kapitola XV.

Psohlavci Alois Jirásek
Kapitola XIV.	Kapitola XV.	Kapitola XVI.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XV.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.
Licence:	PD old 70

Marie Lammingerová stála v roztomilém kožíšku, potaženém tmavozeleným aksamitem, na cestu již přichystána, ve své komnatě, upírajíc oči na sousední dveře. Právě se otevřely. Vstoupila její matka v drahocené šubě.

»Tak už pojedeme!« zvolala dcera.

»Ještě ne. Musíme na otce počkati.«

Stín přeletěl slečninu tvář.

»Což pojede s námi?«

»Ano, vzkázal. Již se strojí.«

»Že se tak pojednou rozhodl. Nikdy s námi -«

»Nemůže se správce dočkati. Myslí snad, že ho cestou nebo ve městě potká.«

Vtom slečna obrátila kvapně hlavu.

»Slyšíte, maminko?«

»Ano, lomoz, křik.«

»Dudy. A jak strašlivě ječí, to je barbarská hudba!«

Starý Petr vstoupil do komnaty a slečna se kvapně otázala:

»Už je zapřaženo?«

»Je Milosti, ale - sotva bude možná vyjeti, aspoň v tu chvíli ne.«

Hluk se blížil, dudy zněly hlasitěji.

»To jsou oni, Milosti!« pravil úzkostně Petr a vztáhl pravici.

»Kdo?«

»Sedláci. Jdou od Klenče, už zdaleka bylo je slyšet. Však to je nějaký ryk. A maškary mají hrozné. Kdo ví, co je; jiná léta jezdili ve středu pochovávati masopust, a zůstávali ve svých vsích.«

»A kam jdou?« ptala se svobodná paní.

»Och, už jsou tu, snad - snad k nám…,« odvětil starý komorník, bázlivě naslouchaje.

Druhé vedlejší dveře se otevřely a v nich objevila se přibledlá, pihovatá tvář Lammingerova.

»Pojďte sem, tady lépe uvidíte.«

Starý Petr sebou škubl, slečna odskočila od okna, ke kterému se postavila, a chutě chvátala do pokoje otcova. Matka volněji a ne tak plná dychtivosti kráčela za ní. Jen starý komorník zůstal v komnatě. Pozorně naslouchal a mumlal:

»V tom něco je, v tom něco je.«

Přes pokoj dále v pánově komnatě stály u okna dámy a za nimi sám Lamminger. Hleděl upřeně ven na cestu, kterou se blížil Brychtův a Čtverákův podivný průvod. Napřed výrostkové, chlapci malí i velcí, všichni silně výskající, za nimi medvěd se svým průvodčím, dudáci, pak maškary, čert, smrt na koních, za těmi Brychta a Čtverák koňmo, sedláci, chlapci, ženské, dlouhý, pestrý průvod.

Slečna zapomněla na jízdu.

»Ach, čert - jak ošklivý; a také smrt - ti Bavoři a židé!« a vesele se zasmála. Ani matka se úsměvu neubránila; také Lammingerova tvář se vyjasnila. V očích mu svitlo jak škodolibým, pohrdlivým úsměvem.

»To všechno na vrub toho procesu,« pravil. »Jak ti bláznové již napřed jásají!«

»Pane otče, vidíte-li toho slaměného jezdce!« zvolala živě slečna. »Co to drží?«

»Ano, ano,« dodala matka, »také ho vidím. Co to je? A všichni se po zámku obracejí.«

Jek, výskání a křik ozvaly se zrovna před samým zámkem, div že se okna netřásla.

»Uh,« zvolala slečna, rukama si rychle kryjíc růžová ouška. Chmura zastřela Lammingerovu tvář a mezi obočím prohloubila se kolmo vráska.

»Je to čeládka nezvedená!« zahučel. »Zrovna pod okny - to naschvál.«

»A zastavují se. Co chtějí probůh!« zvolala paní, upírajíc zrak na svého muže. Ten však jako by neslyšel, upřeně hleděl na shromáždění, stanuvší před zámkem vedle nevelkého rybníka. Vystoupili dva Chodové, několika pádnými úhozy svých mohutných čekan vysekali kus ledu u břehu, kdež stanul »slaměný« jezdec, vysoko proti zámku povznášeje obrovské důtky. Lid kolem se rozestoupil a proti slaměnému jezdci stanuli čert a smrt.

»Co je to, prosím vás, všichni tak pojednou utichli,« ptala se svobodná paní všecka znepokojena.

Lamminger se usmál svým ledovým, zlověstným úsměvem. »Všecko vám vysvětlím, má milá. To jsou důtky, co drží ten živý vích slámy - to jest, to mám být asi já. A proto ztichli, protože čert nebo smrt, ano smrt, hle jak rukou hází, něco mluví - a vidíte, dobře hádám, už ty důtky odevzdává smrti a čertu. To jsem já, už mne mají a pláčou na posměch - a teď, hahaha -«

Paní slabě vykřikla, když tam venku v ten okamžik čert a smrt hodili panský karabáč do rybníka, až voda vysoko vystříkla. Ale ještě více se lekla manželova hrozného smíchu. Znala ho příliš dobře a poděsilo ji také, že tvář jeho v tu chvíli zbledla.

Na okamžik zavládlo komnatou trapné ticho; zvenku však zaječely devatery dudy a jásot zástupu.

»Už mne utopili!« řekl Lamminger ledově, neodvraceje od zástupu oči. Temný zvuk jeho slov prozrazoval vnitřní bouři

»Teď mi hrají,« prohodil zas, pořád na zástup zrak svůj jako ostříž upíraje. Manželka i dcera hleděly naň s úzkostí a neodvážily se ani hlesnout.

»Aj, známe se - Brychta, a tu Ecl, vida - však je poznáme všechny. Jakže! Také Kozina! Jak by ne! Ale přece jsem tě měl za chytřejšího; tím chceš vyhrát?! A již dost selská roto. Rozežeňte je!« vzkřikl a prudko se obrátil, jako by chtěl odkvapit. Manželka ho chytila za ruku a prosila, aby zůstal, že toho lidu je mnoho.

»Samá sběř!«

»Ale jsou rozvášněni.«

»Opilí jsou. Fenami sám je rozeženu.«

Vtom Petr starý komorník, všecek ustrašený vstoupil, že z kanceláře prosí o rozkaz, co činit.

Lamminger se opanoval.

»Přijdu sám dolů.«

»Již se strojí k odchodu,« kvapně ohlašovala slečna; matka její bezděky si vydechla.

Lamminger se obrátil k oknu. Průvod skutečně se bral hlučně dále.

»Nevracejí se. To jdou do Oujezda,« pravila paní.

»Ovšem, když si je Kozina pozval!« odvětil manžel tónem už klidnějším; ale v očích mu divně zasvitlo.

Přešel několikráte komnatou, pak se opět k oknu postavil a vyhlížel ven. Maškarní průvod již zacházel cestou k nedalekému Oujezdu; pokřikování, výskot i dudy ozývaly se tlumeněji. Dámám bylo nevolno, trapno a raději by byly odešly. Neodvážily se však vytrhnout Lammingera, k oknu pořád ještě obráceného, z myšlenek a pozorování. Když se sám obrátil, oznámil manželce a dceři, na něž patrně zapomněl, že zůstane doma, že již s nimi nepojede. Dámy po té události také neměly chuti vydati se na procházku do města; lekaly se, že by snad cestou potkaly rozkvašené sedláky.

Lamminger nevzdal se jízdy pro žádnou takovou obavu, ale proto, že měl novou práci. Sestoupiv do kanceláře, poručil, aby ihned napsána byla zpráva o tom, co se dnes událo, do Vídně i do Prahy; zároveň také nařídil vyslati ještě v tu chvíli obsílku do Postřekova, Klenče i Oujezda pro rychtáře a do Oujezda také pro Kozinu, aby se příštího dne na zámek trhanovský dostavili.

Zatím paní z Albenreuthu těšila svou dceru, která se dala do pláče.

»Ani toho nám není přáno,« zalkala slečna a sklesla plná lítosti i hněvu do křesla. »Mezi takovými divochy nás tu nechá.« Hebounkým krajkovým facalitem zakryla si tvář, nedbajíc těšivých slov své mateře, kteráž, jako ona dosud na cestu připravená, nad ní se skláněla. Pojednou však paní umlkla a také slečna pozvedla hlavu.

»To byl koňský dusot,« pravila matka, »někdo kvapně přijel, snad posel, kterého otec očekává.«

Přešla pokojem až ke dveřím, vedoucím do komnaty Lammingerovy.

»Slyším hovor, někdo tam je. Zavolám Petra, kdo to přijel. Zdali ten posel?«

Nežli však zazvonila, vstoupil sám Lamminger, nesa v ruce nějaké rozevřené psaní.

»Už je to tu!« promluvil neobyčejně živě. Paní žasla.

»Posel přijel.«

»Správce?«

»Nikoliv, ten se cestou roznemohl. Úřední posel. Je po všem, je rozhodnuto. Jsou odmrštěni, komise neuznala -«

»Vyhrál jste tedy?«

»Úplně. Nuže, dnes si zahráli naposled na svobodníky. A ještě to nebudou míti zadarmo.«

»Oni ještě nic nevědí?«

»Nevědí, ani tušení nemají. Jen samou jistotu, haha, to bude překvapení! Aj, dceruško, tys ještě zasmušená?« Přistoupiv, vzal ji za bradu. »Již se jich nemusíte bát, těch chámů. Teď až bude všecko vyrovnáno, vyplnim tvoje přání. Pojedeme do Prahy.«

»Bude to ještě dlouho trvati?«

»Mohlo by to být co nejdříve, ale ve Vídni se zmýlili,« vysvětloval, obraceje se k manželce. »Ti lidé nevědí, co venku je. Tam pořád mají ještě chodský hrad. Nařizují tu,« a Lamminger na úřední přípis prsty na plocho udeřil, »aby rozsudek komise dvorské ohlášen byl Chodům na jejich hradu v Domažlicích, haha! Bývalo, ano, ale ať tam jdou páni do té rozvaliny - a jak by těm Chodovákům hřebínek narostl! Tím se to zdrží; pro jistotu třeba to ohlásit, že tady, na našem zámku uslyší, jak znamenitě vyhráli.« -

Panský dráb, když poté večer, navrátiv se z Oujezda, oznamoval, jak myslil, novinu hroznou, ani svému zraku nechtěl věřit, že pána tak málo dojala. On, dráb, tentokráte s bázní vstupoval do komnaty páně, obávaje se, že bouřku, která se najisto strhne, zčásti on, a to hned na místě odnese.

»Všecko se to, Milosti,« oznamoval, »Veseliko, byli jako diví. Tancovali, výskali, a nejvíce Brychta postřeokovský. Jen vstoupím, račtež, Milosti odpustit, co jsem měl dělat, dali se do hrozného smíchu, však co jsem jenom slyšel, a tohle teď je pořád, abych ani z ratejny nevylezl; Sotva mezi ně vyjdu, už jako na výra.«

Napomenut, vracel se k jádru svého poselství.

»Smáli se mi, ale horší je, Milosti, sotva oznámím rozkaz, aby zítra přišli sem na zámek, strhli křik a Brychta vyskočil jako šelma a křičel: „My máme své právo v Domažlicích na hradě!“«

A tu se dráb počal pánovi svému divit. Tady čekal počátek bouřky, a hle, on kývnul hlavou, a »dále« povídá.

»A pak, Milosti, postavil se přede mne Čtverák, to jako Ecl z Klenče, a křičí na mne: „Jdi a řekni svému pánu, že nás nemá co volat. Roboty ať si ukládá komu chce, my mu nejsme ničím povinni.“ Milosti, to řekl, a pak se dal do smíchu a povídá: „Či se nám chce poděkovat za dnešek? Nebo mu je karabáče líto? Už je pochován, žádná pomoc!“ A tu se dali do smíchu a do křiku a jako vosy se kolem mne sypali.«

Dráb úžasem oněměl. Pán ještě nic! Žádná bouřka. Jen se nějak podivně usmíval.

»A co Kozina,« ptal se pojednou.

»Milosti, toho jsem tam neviděl.«

Tu teprve se začal pán divit.

»Není možná!« zvolal. »Přehlédl jsi ho.«

»S odpuštěním, Milosti, ne, vždyť jsem s ním mluvil.«

»A kde?«

»Doma, totiž u něho, chtěl jsem to vyřídit, jak mi Vaše Milost ráčila rozkázat, a tak jsem šel k němu do statku, je-li tam, a byl.«

»A co říkal?«

»Seděl se ženou u stolu - ona se tuze lekla, viděl jsem to, on vstal a povídá, co chci. Povídám, že má přijít na zámek k Vaši Milosti, a tu on: „A proč, co tam?“ Zrovna jak to povídám, nic víc. Já řku, že nevím, a tu on, že když neví proč, to že nepůjde. Trnu nad tou řečí, stojím, čekám, že si to snad rozmyslí, a tu zase on, mám-li ještě něco. To jsem neviděl, jak ti lidé teď -«

»Dost!«

Tím ho Lamminger přerušil. Neusmíval se jako prve, nýbrž se zamračil.

Dráb však pořád ještě úžasem trnul, že pán zůstal tak klidným, a z toho podivení nevyšel po celý večer.