Psohlavci/Kapitola XII.

Psohlavci Alois Jirásek
Kapitola XI.	Kapitola XII.	Kapitola XIII.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XII.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.
Licence:	PD old 70

Advent přešel i čas vánoční. Mrazy, zvláště v prosinci tuhé, nepovolily ani počátkem nového roku. Sněhu bylo všude vrchovatě a všechen chodský kraj jako by do něho zapadl. Zámek trhanovský na úpatí hor Českého lesa mezi lesnatými vrchy a chlumy o samotě stojící, maje toliko v sousedství svém neveliký mlýn a několik chatrčí, byl jako osiřelý. Ticho, pusto kolem a tišeji ještě v jeho prostorách.

Svit jasného dne k západu se klonícího ozařoval jednu z komnat jeho, nevelikou, než úpravnou a útulnou. Kazetovaný dřevěný strop sice již potemněl, na dubovém však táflování zdi proti oknu chvělo se zlato posledních paprsků, ozařujíc clavicembalo na nohách pěkně vyřezávaných, stojící poblíže stěny. U clavicembala seděla Marie, Lammingerova mladší dcera. Ve světle ze strany proudícím zářily na temeni jejím plavé, husté vlasy i několik lehounkých zlatých kadeří nad týlem, k nástroji pochýleným. Ve světle tom jasněji odrážel se ležatý límec s krajkami i bělostné tacle od tmavozelené barvy dlouhých šatů.

Chvíli již hleděla na notovou knížku nad klávesami rozevřenou; pak jako by se probrala z myšlenek, jež nestíhaly spoustu notových hlaviček, vložila své dlouhé bílé prsty na klávesy a začala zručně lehounkou »ciaconu«. Drnkavé, ne příliš plné a silné zvuky clavicembala nesly se komnatou a příjemně rušily její hluboké ticho. Sotva však začaly, již také přestaly. Slečna, jíž se »ciacona« nelíbila, rychle obrátila několik listů a začala hlučněji a s větší chutí živější »sarabandu«. Hrála déle, ale nedohrála. Ochabnuvši, z omrzelosti sklapla prudko knížku, kterou »všem milovníkům hudby k obzvláštnímu potěšení« nedávno složil a na světlo vydal mistr Johannes Kuhnau, a spustivši ruce do klína, zahleděla se oknem ven, kde za korunami bílých stromů planul zlatorudý žár hasnoucího dne. Hluboké ticho zavládlo zase komnatou, ticho zimního, mrtvého odpoledne, jež i mysl spokojenou naplňuje divnou tesknotou a tísní. Její stín i výraz vzdorné omrzelosti dětské uložil se také na příjemné tváři mladé slečny. Hleděla na stromy, jejichž každou větvičku již znala, hleděla na prožluklou nehybnou lesní stráň sněhem zasypanou, věčně stejnou, zamezující všechen výhled, hleděla, ale nepozorovala. Její myšlenky bůhvikam zabíhaly. Nevšimla si ani, že z táflování smekly se zlaté pruhy na parkety a že také z těch už zmizely. Od ztemnělého stropu spouštěl se závoj zimního soumraku, jenž ponenáhlu zahalil kouty, stěny, clavicembalo, pozastřel i zamyšlenou dívku u něho. Jen její hlava, plavovlasá, v bělostném límci, a ušlechtilé bílé ruce jasněji pronikaly jako z temného pozadí starého, zašlého obrazu.

Pojednou ucítila, že se někdo dotkl její hlavy; kvapně se obrátila. Zahlédla nad sebou přibledlou, mírnou tvář své matky, její pohled plný mateřské něžnosti a starostlivosti.

»Tys už přestala hrát, mé dítě?«

»Ach ani - nic mne to netěší. Jaká zábava! Sama sobě ustavičně hráti, sama sebe poslouchati, jako ve vězení.«

»Co mluvíš!«

»Ach, matinko, vy nevěříte, jak tu je nudno a jak mi je smutno. To stálé ticho kolem, jako v hrobě, nikde ani veselejšího hlasu, všichni jsou tak zamklí a jako zaraženi. Ó dobře vím, že kdyby otec - Je tak zamyšlený, vážný a často mrzutý. Sama se, matičko, po něm ustavičně ohlížíte. A zvláště dnes toho nedělního odpůldne nelze přečkati, konce nemá,« dodala pojednou živěji, skoro plačtivě.

Tajný matčin povzdech byl výrazem souhlasu. Nicméně jala se šlechtična svou dcerku chlacholit a těšit.

»Jsi příliš prudká, mé dítě, a žádáš mnoho. Tento čas sám sebou, teď není nikde veselo.«

»Teď v masopustě? Ani v Praze?«

»Věru, přála bych ti, a sobě také -«

»Do Prahy, není -li pravda? Vidíte, matinko, vám se také stýská.«

»Ó nestýskalo by se. Zvykla jsem na to tiché zákoutí. Než těch starostí, těch obav!«

»A jakých?«

»O otce. Tak jsem se těšila, že je po všem, že nyní bude pokoj, když nemají těch neblahých majestátů. Ale ten lid! A tak pojednou se změnil. Co je slyšet, a nám ještě skoro všechno zamlčí, z toho jde najevo, že to v něm vře, že je velmi nespokojen, a mně často napadá myšlenka -«

Šlechtična se pojednou zamlčela.

»Jaká? Snad že by se vzbouřil?«

»Bylo všude klidno, nikde nekladli odporu, až teď pojednou, znenadání nechtějí poslouchat. Je patrno, že nějací buřici jsou mezi lidem, kteří jej popichují, a to by nebylo nic divného.«

»Proč nás tu otec nechává?«

»Probůh, dítě, ani se mu nezmiňuj, popudila bys ho velice. Jsem snad příliš strašliva a lekava, jistě není žádného nebezpečenství. Vždyť by nás tu nenechal,« chlácholila mírná paní, napřed se již lekajíc hněvu svého manžela, jenž by jistě vzplanul, kdyby dcera sama o této záležitosti se zmínila.

Šlechtična jen dořekla a dveře se otevřely. Vstoupil starý Petr, komorník, nesa planoucí svíce v dvouramenném stříbrném svícnu. Šedovlasý muž bez vousů, v tmavém kabátci přepásaném, v širokých černých nohavicích po kolena sahajících a v punčochách téže barvy, uklonil se dámám, a přeje dobrého večera, postavil svícen na clavicembalo před slečnu. Srdečný tón pozdravu a všecko komorníkovo vystoupení svědčilo, že byl dámám více nežli služebníkem. Přízeň tu si zasloužil dlouholetou oddanou službou již u nebožtíka otce paní Lammingerové z Albenreuthu, u starého pána z Lobkovic, po jehož smrti vztoupil do služeb jeho dcery, vlastně jejího manžela, jehož komorníkem se stal. Srdce starého Petra a všecka jeho mysl byly však oddány prvnímu pánu, nebožtíkovi panu z Lobkovic, na nějž nemohl zapomenout.

»Co nového, Petříčku?« oslovila jej mladá šlechtična. Petr, jenž se zas vracel ke dveřím, stanul, pak několik kroků postoupil, opět se zastavil, a zakroutiv šedivou hlavou pravil:

»Milostivá slečno, kdybych tak mohl říci, jako jsem říkával Jeho Milosti vašemu panu dědovi blahé a slavné paměti. „Jak je, Petře?“ ráčil se vždycky ptáti. „Dobře, Milosti.“ „A co je nového?“ „Nic, Milosti, s dovolením, všechno při starém. Všude pokoj a pořádek.“«

»Což se zase něco přihodilo?« ptala se paní Lammingerová, upírajíc zraky své na starostlivou tvář věrného sluhy.

»Bylo by dost na starém, Milosti. U nás, to jest na panství Jeho Milosti nebožtíka pana otce Vaší Milosti, jakživo to nebylo. Lid pěkně dělal, robotoval a pak uctivě, pokorně se měl ke každému zámeckému a z panské kanceláře! A tady? Ovšem, ona robota není nic líbezného, ale s vrchností se soudit a posílat do Vídně k císařské Milosti na pána žalovat - toť přece příliš.«

»Koutský posel je dosud na kanceláři?«

»Dosud, Milosti. Ale koně mi již osedlali. Pojede co nevidět.«

»A co přinesl?«

»Jen tak se proneslo, ale toho trošku je již dost. Co by to také mohlo být - neposlušnost jako tady u nás. Když Postřekovští nešli nadhánět, když Chodovští odepřely všechny povozy -«

»To všechno již víme!« přerušila slečna žvatlavého komorníka. »Ale co ten posel přinesl?«

»Navlas to zrovna nevím, to asi jen Jeho Milosti řekl. Ale tolik proskočilo, že ti Chodováci, pánbůh s námi, divný a tvrdý lid, také tam v Pocínovicích a ve Lhotě zrovna tak vyvádějí jako ve Stráži a Tlumačově.«

»Ve Stráži a v Tlumačově?!« ozvala se udiveně paní Lammingerová. »Co se tam stalo?«

»To neráčíte věděti? Tam sedláci prý honí po lesích jako ve svém, střílejí, chytají do tenat.«

»A což hajní?«

»To je to, Milosti. V Tlumačově prý hajného zbili, když tam někomu psa skolil.«

»A v Pocínovicích?«

»Posel odtud podobnou novinu přinesl, jenže tam to bylo prý ještě něco horšího. Samého rychtáře, starého Šerlovského, synek -«

V tom komorník přstal jako když utne a hleděl překvapeně k vedlejším dveřím, jimiž vstoupil jeho velitel, svobodný pán z Albenreuthu.

»Zas už, ty starý mluvko, tlacháš?« ostře káral komorníka. »Sám kurplach, babského srdce muž, a jiné straší. Nač pořád zvoníš!«

»A proč jej posloucháte?« pravil manželce sice hlasem značně mírnějším, než proto přece káravým.

Slečně bylo starého sluhy líto, že za svou ochotu došel tak ostré odplaty, úsměvu se však neubránila, vidouc, jak staroch sebou škubl a jak ukláněje se pospíchal ven. Teprve na chodbě ducha nabyv, se zastavil a zamumlal:

»To mně jako nějakému sedláku?« A domyslil: »To Jeho Milost nebožtík starý pán z Lobkovic byl jinačí! Já kuroplach, babského srdce muž? Já?! Třicet let jsem sloužil u Jeho Milosti starého pána. Třicet let a nikdy, ani jednou jsemněco takového neslyšel. Ubohá paní, teď ještě také ona dostane, že mne poslouchala. A co se nahovořil se mnou Jeho Milost nebožtík staý pán z Lobkovic, a ten byl přece něco víc.«

»Co vám ten strašpytel zase namlouval?« ptal se šlechtic, když Petr odešel.

»Myslím, že jen pravdu,« manželka mírně odvětila. »Zmínil se o nepokojích ve Stráži a Tlumačově. Ten koutský posel jistě také nic veselého nepřinesl,« dodala starotlivě se tázajíc.

»Také nic smutného: rvačky s hajnými, pytlačení. Obyčejné teď věci, ale všeho málo.« To dodal, podivně se usmívaje.

»Málo?!« ozvaly se matka s dcerou, obě s úžasem.

»Pro zlost sice dost, a zase ne tolik, abych mohl proto vojsko zavolat.«

»Vojsko! Probůh, co myslíte, aby krev tekla!« zvolala ulekaně svobodná paní. »V Újezdě bylo také vojsko a čeho jím dosaženo?«

»Hm, tam byli ještě tiše, nebyli rebely, a těch bych potřeboval.«

»Rebely byste chtěl?«

»Bylo by to znamenité argumentum i testimonium, než proč se tím soužíte, nechte mne jen.«

»Ale my tu!« ozvala se slečna, chápajíc se vhodné příležitosti.

»Aj, Marie, jak bys byla Petrovou dcerou, ty hrdinko.«

»Nebojím se, ale je tu tak smutno,« odvětila kvapně.

»A nejisto,« dodala matka, chtějíc dceři přispěti.

»Příliš se lekáte. To, co vyvádějí, je samé selské furiantství. Zpozdilci! Myslí, když mají ve Vídni advokáta, že již proces vyhráli!«

»Ale kdyby se přece vzbouřili?«

»Pak jich několik pověsíme a bude svatý pokoj,« odvětil Lamminger úsečně a chladně. Slova ta zarazila všechnu rozprávku. Manželka jeho, tajíc povzdech, pohlédla na dceru, jež sklopivši hlavu, hleděla do země. Štěstí že v tu chvíli se ozval venku zvonec, ohlašuje čas k večeři.

»Pojďme!« pravil klidně pan z Albenreuthu.

Manželka kráčela mlčky vedle něho, myslíc na poslední jeho slova. Za rodiči šla slečna. Bylo jí skoro do pláče a divže si nožkou nedupla. Otec je neoblomný! Na Prahu není naděje. Zato ji čeká nekonečná řada nekonečných, nudných večerů, které jako všechny a jako dnešní stráví v neveselé, málomluvné společnosti přísného otce.

Mimo nadání se jí aspoň dnes uvolnilo. Lamminger, jenž všecek zamyšlen při večeři sotva slovo promluvil, hned jak bylo po jídle, vstal a odešel do kanceláře. Oznámil manželce, aby ho již nečekaly, že má mnoho a kvapné práce a že zůstane dlouho v kanceláři. Tam už seděl jeden z jeho úředníků a psal horlivě.

Lamminger, stanuv u něho, hleděl mu přes rameno na papír a četl. Pak vztyčiv se pravil:

»Prozatím dobře, na nic nezapomeň, na pytláctví, odpor, neposlušnost, smělé řeči, všecko živě a třeba silněji, protože co se vypisuje, vždy je slabší, než jak to skutečně bylo. Pro toho, kdo to neviděl, třeba to, jak pravím, vypsati hodně živě, však rozumíš. A na toho Justa nezapomeň, jaký to sudič a rabulista, podrývající všechen řád a pořádek, sumou nebezpečný člověk, a ještě více ten Kozina smělou svou řečí, jenž všechny rozněcuje a dráždí k odporu.«

»To již mám, Milosti.«

»A tu lípu také?«

»Ano, Milosti.«

»A to, co z Kouta dnes ohlásili?«

»To ještě ne.«

»Ta, a lhotské a tlumačovské hlaváče tam také dáš. Jakmile vše bude hotovo, přijď s tím ke mně. Přečteš to. Dnes vše musí být, zítra záhy z rána vypraví se s tím Schneider do Prahy. Poslal jsi pro správce?«

»K službám, Milosti!«

»Dobře.« Lamminger, nechav písaře, jenž skládal ostrou žalobu na Chody, odebral se do své komnaty. Přešel asi dvakráte sem a tam, pak zastavil se, jako by naslouchal. V zámku bylo ticho a venku, kde již černá noc nastala, jen mrazivý vítr pohvizdoval. Lamminger, zavřev dveře, přistoupil ke stěně, kde blíže kouta jednoho zastrčil klíček do zámku sotva viditelného. Ze stěny vyskočila dvířka jakoby pružinou vymrštěná a v dutině za nimi objevilo se několik příhrad; z jedné z nich vyňal šlechtic dva sáčky plné zlatých peněz. Pak dvířka zase kvapně zavřev, usedl ke stolu a dal se do psaní. Vtom už také někdo zaklepal na dveře.

»Počkej! Hned!« zvolal Lamminger. Poté dopsav, vpustil do komnaty svého správce, onoho, s nímž byl Kozina pod lipou zápas podnikl.

»Pojedeš do Vídně,« oznamoval šlechtic zkrátka.

»Kdy, Milosti?«

»Nutná věc, zítra časně ráno. Přichystej se!« Nedbaje, že novina ta správce nemálo překvapila, pokračoval:

»Tu máš peníze na cestu. Koně nešetři. Ve Vídni se vyznáš?«

»Byl jsem tam pět let,« odvětil správce, sebevědomě se usmáv.

»Toto psaní doneseš dvornímu prokurátorovi a tato ostatním pánům podle nadpisů, ale hned, jak na místo dojedeš. Je to skrze Chody, rozumíš. Budou-li se tě ještě na ně ptát, pověz, co s nimi máme. A s tímto psaníčkem dojdeš k tomu chodskému prokurátorovi Štrausovi. V tom psaníčku není nic nežli dotvrzení, že jdeš ve jménu mém, jen mu je ukážeš.«

»Rozumím, Milosti.«

»Ostatní třeba ústně vyjednat a -« tu se Lamminger usmál a vzal váček s dukáty do ruky. »Tím to dotvrdíš. Kvitanci mně přineseš.«

»Kdyby však nevzal?« tázal se správce.

»Měl jsem tě za zkušenějšího.«

»Anebo, kdyby snad chtěl více?«

»To je jiná. Vypůjčíš si u známých. Na všechno jsem pamatoval. Nuže, rozuměl jsi?«

»Vyzvím vše, Milosti. Vyptám se.«

»Jak se má věc u dvora a soudu, o tom zprávu dostanu. Ale u toho Štrausa ať vyzvíš všechna jména. Kdo tam ty chámy poslal, kdo dává peníze, kdo to hlavně vede. Dej si pozor u něho! Je to nějaký obratný, prohnaný člověk. Už vymohl komisi na vyšetření té žaloby. Jména komisařů musím také zvědět, a co nejdříve. Dobře-li pořídíš, vzpomenu ti to dobrým a hojně. Teď se přichystej. Však mlč o cestě. Ráno, ještě za tmy, vyjedeš, aby tě nikdo neviděl. Sám sejdu na dvůr. Toho Štrausa musíš získat, stůj co stůj! Však sedni a hlavní věci si pamatuj . tu jsou peníze, tyto na cestu a tyto na vše ostatní.«

Za chvíli poté vracel se zprávce do svého bytu. Že byl svobodný a sám bydlil, nikdo a jeho přípravách nic nezvěděl. Ráno pak, ještě za tmy, sám si vyvedl koně, a vyšvihnuv se naň, vyjel nepozorován. Pán jeho, bez alonžové paruky, v huňaté čepici, v lehkém kožichu, vyšel v tu chvíli až před vrata zámecká, kdež chvíli hleděl do zasněžené krajiny za ujíždějícím zprávcem. Ten záhy zmizel v ranním šeru, kterým se jen několik hasnoucích hvězs kmitalo.