Psohlavci/Kapitola VII.

Psohlavci Alois Jirásek
Kapitola VI.	Kapitola VII.	Kapitola VIII.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola VII.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.
Licence:	PD old 70

Mračna na nebesích prořidla; zmizelať většinou za Čerchovem a za hřebenem hor, jimž vévodí. Jen tu tam některé pochmurné, hrozivé hnalo hnalo se za nimi jako opozdilý, osamělý dravec, jenž černé perutě své chvatně napíná a rozhání, aby dohonil družné hejno, zaniklé v nedozírném, vzdušném prostranství. Zář měsíčná volněji se linula na všechen pošumavský kraj, na lesnaté stráně Českého lesa, na výšiny u Klenče, Chodova i nad trhanovským zámkem.

Zdi budovy té, nedávno dostavěné, probělávaly se holým stromovím. Zvečera rděla se jimi také zář osvětlených oken. Mělť trhanovský pán dnes hosty, oba důstojíky, kteří s ním z Plzně přijeli; plukovníka hraběte Stampacha a mladičkého rytmistra hraběte z Vrtby a z Freudenthalu, o němž si služebnictvo pošeptávalo, že přijel za mladší dcerou milostivého pána, Marií. Starší, Barbora, byla již zaslíbena Václavu Hroznatě hraběti z Gutštejna, císařskému plukovníku.

Společnost panská dlouho se bavila. Táhlo již na jedenáctou, když zář v oknech velikého salónu pohasla. Pak ještě chvíli kmitala se v sousedních, hostinských pokojích, až i tu jako v celém zámku pohasla.

Jen tam dvě okna se ještě do šera nočního holým stromovím zardívají. V pracovně pán Lamminger tam sedí ve křesle u krbu, v němž oheň plápolá. Vedle stojí stůl pěkně vyřezávaný a na něm truhlice dubová, dobře kovaná. Pán, upíraje své chladné, bledě modré oči na správce Koše, jenž před ním stojí po vojensku, naslouchá bedlivě jeho zprávám. Vypravujeť správce, co se na Oujezdě dálo, když urozený pán odjel. Vypravuje, jak dal z opatrnosti nejprve Matěje přibka svázat, jak především Syku a Kozinu nutil, aby nezapírali a vyznali.

„Který z nichbyl zarputilejší?“

„Kozina, urozený pane. Když žena jeho přede mnou klekla, poroučel jí, aby vstala, aby raději domů odešla.“

„Hm -“

„Zatím u Syků prohledávali, ale nadarmo. Také jsem na přítomné ženské naléhal a hrozil, jak budou jejich mužové trestáni. Proto jsme je tam nechali. Ale neřekly. Zdá se, že nevěděly.“

„Myslíte?“

„Až tu přišla Kozinova matka. Ta jistě něco věděla.“

Správce dále o ní vypravoval, jak jednala, jak pak kolegu trhanovského poslal ke Kozinům hledat.

„Zatím než přišel, dost jsem jí hrozil. Ale ta bába je jako skála. To mladá Kozinova žena, ta by byla řekla, jak plakala a byla vyděšena. Ale myslím, že není v tajemství zasvěcena.“

„Dobře. A co říkali, když jste přinesli tu truhlici?“ Pánův pohled utkvěl na dubové skříni na stole.

„Jako když hrom zčistajasna udeří, urozený pane. Syka svěsil hlavu -“

„A Kozina?“

„Ten byl tužší. Pohodil hlavou, a ten divoký Přibek okřikl ještě svého otce, když nad tou skříni zabědoval. »Mlčte, táto, najestáty nám vzeli, hale pěstě ne!«“

„Tak. Šli pak pokojně?“

„Ano, urozený pane. Nic se už nebránili, ani Kozina, ani Přibek.“

„Kam jste je dali?“

„Kozinu a Přibka do černé šatlavy, každého zvláště. Ostatní dal jsem zavřít do bírdovny. Ráčíte-li jinak poroučeti -“

„Dobře tak.“

„Také jsem zavřel toho dudáka z Oujezda. Z rychty nejprve zmizel, ale pak, když jsme sedláky odváděli, sám se tam namanul.“

Lamminger jen pokynul lehko hlavou.

„Ráčíte-li, urozený pane, ještě něco poroučeti?“

„Nic. Dobře!“

Správce, ukloniv se hluboko, odešel. Ještě bylo slyšet odměřené pádné kroky i řinčení ostruh, pak i zvuky ty zalehly. V komnatě uhostilo se hluboké ticho. Lamminger vstav, otevřel víko dubové truhlice, jejíž zámek byl uražen. Chvíli hleděl na zahnědlé pergameny rukou správcovou prve přehrabané, pak nazdař bůh vyňal vrchní listinu se starou pečetí, a rozhrnuv pergamen, upřel oči na první řádky.

„Nos Carolus, domini regis Boemiae primogenitus, marchio Moraviae, notum facimus, quod quia paterni nostrique fideles dilecti Chodones in Domazlicz -“ Četl dále. Oheň v krbu praskal a v příjemný jeho zvuk vmísilo se chvílemi zarachocení tabulek okenních, když jimi noční vítr zatřásl.

Lamminger sáhl po jiném listu s velkou pečetí. Byl český. „My Rudolf, z boží milosti císař svaté římské říše a král český -“ Nežli několik řádků kvapně přelétl, byl vyrušen. Dveře z vedlejší komnaty se otevřely a jimi vstoupila jeho manželka, vážná paní přibledlé tváře, mírného výrazu. Byla ještě v bohatých, vpředu vyšívaných šatech, ve kterých uvítala hosty. V záři dvou voskovic na stole planoucích zasvítily se perly a drahé kamení agraf prostřed atlasových kokard nad ňadry i na ramenou nad širokými, zdrhovanými rukávy, mezi jimiž bělostnými náduvkami živě se odrážely četné stuhy veselých barev, v různé kličky uvázané i svinuté. Krásné, tmavé vlasy její byly nad ušima i vzadu v četné kadeře svinuty a drobné kučerky spočívali jí také na bělostném čele.

Svobodná paní vstoupila ostýchavě a zrak její pátravě utkvěl na líci manželově.

„Nevyrušuji?“ tázala se mírně.

„Ó nikoliv, ačkoliv tu mám čtení překrásné a velice zajímavé.“

Tvář šlechtičny se vyjasnila. Tak vesele manžel její už dávno neodvětil.

„Přišla jsem vás, milý, upomenout, abyste se šetřil a šel si odpočinout. Unavil jste se jízdou.“

„Dnes necítím unavení. Hle, mé dávné přání!“ ukázal na rozevřený majestát Rudolfův. Šlechtična se k němu nahnula.

„Ach, hle,“ zvolala, „můj předek!“ a ukázala na místo, kdež na listině byl podpis kancléře Království českého: „Ladislav z Lobkovic.“

„Ano, váš předek. Jistě si pan kancléř nepomyslil, když tuto listinu stvrzoval, že jednomu z jeho potomků nadělá tolik starostí a že ji zruší. Již je mám.“

„Slyšela jsem, jak se bránili, jak jich nechtěli vydat, ano, že i krev tekla.“

„Ano, ano. Co naplat.“

„A musil jste je míti?“ ptala se mírně, šetrně.

Svobodný pán zachmuřil své zarudlé obočí.

„Rozumím, je vám těch buřičů líto.“

„Tyto listy jsou již neplatny.“

„To já také říkám, a přece jsem se jich bál, má milá. Já být prokurátorem, chtěl bych jich dobře hájit, a pak vítr u dvora není věčně stejný a nám příznivý. Pamatujte jen, jak bylo za nebožtíka císaře, když ten pan z Grefenberka se těch chámů ujal, a pak za knížete Auersperga, co mne to stálo, abych jeho návrhy zmařil. Být po jeho, dnes by všecko toto panství nebylo mé, a tenkráte tyto listiny byly zrovna tak neplatny jako dnes. Na jich základě mohli začít proces každého dne. Ale teď už ne,“ Lamminger se usmál; zato na tvář jeho manželky jako by stín padl. Mlčela, jen tajený vzdech jí zavanul přes rty. Manžel, upíraje na ni pátravě zrak, promluvil kvapně:

„Vy byste si, má milá, ještě něčeho přála.“

„Ano, ale obávám se. Zaslechla jsem, že ti lidé z Oujezda budou trestáni, biti a že dnes nic nedostanou jíst.“

„Aj, milosrdná i na ty, kteří jsou proti vám. Trestáni budou.“

„Je tam jeden raněný a jeden stařec slabý.“

„O tom raněném ani nemluvte. Starce ušetřím, i těch ostatních, kteří nebyli tak vzdorovití - vám k vůli. Ale již je pozdě, má milá. Dobrou noc! Dnes můžete pokojně spát, tento dům a vše zůstane již našim potomkům; popel těchto pergamenů všecko zajistí.“

Chladně políbil manželku, jež se více orodovat již neodvážila. Prve se jí uvolnilo, když viděla přísného manžela tak veselé míry, teď odcházela zase zaražena, zamyšlena. Lamminger osamotněv, přešel komnatou, pak se opět zastavil u listin a hleděl na ně zamyšleným okem. Nečetl však. Pojednou vzal jednu z nich a přistoupil s ní ke krbu. Již zvedl pravici, aby toho starobylého svědka svobod chodských uvrhl do ohně; ale pojednou, zadržen náhlou myšlenkou, spustil ruku, a vrátiv se opět ke stolu, uložil listinu a s ní všechny ostatní do chodské skříně. Pak spustil na ně víko.