Psohlavci/Kapitola V.

Psohlavci Alois Jirásek
Kapitola IV.	Kapitola V.	Kapitola VI.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola V.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.
Licence:	PD old 70

Přibkové nebyli co do majetku v Oujezdě mezi prvními. Také jejich statek výstavností nijak nevynikal. Byl ode dřeva, starý a již valně sešlý. Kamenná zeď s dvírci hradila jeho dvorec v čele. Hned vedle dvírcí vypínala se klenutá vrata, krytá šindelovou stříškou, spočívající na dřevěných, hrubých nosičích. Dole ve bráně zazděna byla stará, opotřebovaná stoupa.

Na dvorci, jakož i na návsi ticho. Nikde ani člověka. Byloť v neděli, záhy odpoledne. Také každý dnes raději zůstával doma, v teplé světnici za toho sychravého počasí.

Jen Přibkova Manka strojila se na cestu do města. Stála ve své komůrce u otevřené, květované truhly, jejíž šaty, šátky a plény živých barev ozařovalo světlo, vnikající nevelikým okénkem. Také na dívku samu padalo, na její krásné, rozčesané vlasy. Byly jako len, barvy do zlatova, hebounké jako hedvábí, ke konci jemně zkadeřené a tak dlouhé, div že na paty nesahaly. Manka byla hezké děvče, tmavých, jiskrných očí, a když se usmála, každý se podivil jejím bělostným zubům; ale nade všecko byly její vlasy, jež nyní zlatým, hustým proudem po ramenou k nohám splývaly. Rozčesané v prameny dělila, a je ve vrkoče spojujíc, červenou haraskou proplétala; nad čelem pak si uvázala světlou náčelku.

Děvče se tak horlivě strojilo, že nevšimlo si ani, jak venku na holý keř před okénkem usedl si vrabčík, jak kolébaje se na haluzce větrem rozhoupané hlasně zacvrlikal. Zato hned zpozorovala, že naproti přes síň dveře vrzly, že někdo vyšel z hlavní světnice. Právě byla červenou sukni v četné varhánky složenou přes sebe přehodila. Teď ji tím kvapněji uvazovala. Ten tam na síni přechází. Kroky jeho utichly. Snad stanul, čeká.

Manka se bezděky usmála. Melať radost, těšila se na cestu, která ji dnes zvláště milá. Přišelť dopoledne k nim návštěvou strýc Pajdar z Pocínovic, otcův bratranec, s ním pak mladý Šerlovský, také z Pocínovic.

Toho poznala také v té vsi, když tam byla s nebožkou matkou u přátel. Už tomu bylo více než rok, a přece tu návštěvu nezapomněla; nemohla. Tenkráte tam mladého Šerlovského poprvé viděla a poprvé s ním mluvila. Pak setkala se s ním několikráte v městě po kostele; vždycky se s ní zastavil a rozmlouval. Dnes přišel k nim, a tak znenadání! Až ji píchlo, když ho zahlédla, a nechtěla svému zraku ani věřit. Bylo to milé leknutí. Tušila, že to není náhodou, proč sem přišel, ale kvůli ní a za ní.

A té šťastné náhody! Dnes půjde do kostela a on, vraceje se domů se strýcem jejím, sprovodí ji až do města. Přechází po síni, čeká na ni, až vyjde, je mu tu mileji než ve světnici u mužských, pomýšlelo si rozradované děvče. Písničku, kterou si prve polonahlas prozpěvovala, přestala nyní zpívat, jak se venku kroky ozvaly. Zato tím chvatněji svou strůj ukončovala. Přes pěkná, plná ňadra „živý“ šátek křížem uvázala a boky přepásala pěkným pasem se zelenými vyšívanými květy, mezi nimiž se malé „zdrcky“ blyštěly a míhaly jako lesklá hladina studánky ve tmavé zeleni.

Manka se nemýlila.

Na síni stál mladý Šerlovský, „chlapec“ jako panna, urostlý a statný. Několikrát sem tam přešel, až stanul u domovních dveří, jsa obrácen do síně. Zraky jeho tkvěly na nízkých nebarvených dveřích, do nichž nahoře byly vřezány tři kříže. Ty dveře ho pokoušely. Táhlo ho cosi, aby na ně zaťukal, aby je otevřel. Snad už je Manka oblečena. Jak se dlouho strojí! Mohl by s ní teď sám promluvit, jak si už dávno přál, jak se na to těšil. Bude-li dlouho otálet, vyjde někdo ze dveří, nebo ho zavolají. Popošel, netrpěliv, dále do síně.

„Manko,“ zavolal tiše, „Manko!“ Spánky mu do temna zčervenaly. Vtom sebou trhl. Dveře se náhle otevřely a v nich stanula ona, již právě volal hlasem vroucnosti plným, vystrojena rouchem nedělním, svěží, líbivě zardělá, usmívající se.

Zdálo se mu, jako by kolem prosvitlo.

„Huž du,“ pravila vesele.

„Jen počkej, nechvátej! Do kostela ešče čas, ha my dym teky dojdeme.“

„Hale tuti v senci -“ a pohlédla k dveřím do světnice vedoucím.

„Nech je, nevšimnú si. Postuj!“ děl prosebně. „Těšil jsem se zrovna dost na tu chvilku.“

Nevzpírala se, zůstala, přitáhla však za sebou vorbičku nízkých dveří, takže se zavřely. Stále před nimi.

Mladý Šerlovský upřel zářící oči na sličnou dívku, a máchnuv rukou, zvolal živě a upřímně:

„Huž slyším, Manka, kerak budú volat, haž pudeš do kostela: Uj, panenka Marja! Te pěkná dívčka!“

Děvče se zasmálo.

„Hu nás nemusíš růžičky sázet. Nech si je pro Pocínovský.“

„Co vidím, vidím. Oči mě přece nepřelžú. Hale ty mi nevěříš. Hani snad tuto, kerak sem na tě nejednú vzpomíl -“

Za té řeči sklopila bezděky zrak, a když k němu opět vzhlédla, oči její zářily.

„Manka,“ pokračoval chlapec, blíže k ní přistoupiv, „pravdu pravdúcí mluvím. Teky ty mi pověz prvdu, habych mohl votaď spokojeně vodejít. Túžíš-li za některým chlapcem?“

„Kerak ty humíš svědomí rozebrát ha domlúvat, jako pan farář,“ odvětila vesele.

„Manka, něhdo přijde, ha pak bude hamen, ha nehuslyším, co bych rád slyšel, co muším vědět. Pro tuto jsem k vám přišel, Manka!“ zvolal doléhavě a prosebně.

Děvče se usmívalo, jaky by nechtělo se vyznat, jako by se rozmýšlelo. Srdce ji však bušilo radostí nad touto řečí. A také jí začínalo být líto statného chlapce; když ještě jednou ji naléhavě za odpověď žádal, odvětila mu rozhodným „ne“, zahrnujícím v sobě, že žádného chlapce nemá, že za nikým netouží. Ale jak to řekla, zarděla se jako planý mák a sklopila zrak jako přemožená, když chlapec rozradován v ten okamžik chopil se její ruky. On už chvíli nedbal dvěří vedoucích do velké světnice; také Manka na ně zapomněla a na ty, kteří tam meškali.

Štěstí však mladým lidem přálo. Nikdo ven nevyšel.

Ti tam ve světnici také nedbali, že není mladých lidí mezi nimi. Jenže v té prostranné jizbě, prosté a bez ozdoby, nebylo tak veselo a jasno jako těm mladým venku na síni. Seděli tam samí mužové starší a staří, chmurní a vážní povahou i hovorem, který vedli. Byl tu Matěj Přibek bez „županu“, ve spodkách jen a „lajbu“; vedle hospodáře bratranec jeho Pojdar z Pocínovic, Chod ramenatý a statný, jenž postavou i tváří nezapřel, že pochází z Přibkova rodu. Proti němu postřekovský Psůtka, který jda z města, s Pajdarem se tu zastavil.

Ti všichni seděli na hrubých židlích kolem ohromného špalku lipového, jenž od nepaměti u Přibků za stůl sloužil. Samorostlý ten stůl stál tu již za děda Matěje Přibkova, jak otec Matějův to dosvědčoval. Nyní stařec ten u něho neseděl, ale proti mužům, na lávce u kamen, oděn ovčím kožichem. Byloť mu ho již třeba, nebo v jeho letech krev stydne. Pamatovaltě pár pátků; jak dlouho na světě už chodil, sám dobře nevěděl, ale čítali tak a jistě ne příliš, že přes osmdesát let. Sám na roky neměřil a nepočítal, nýbrž pamětí svou. Udával, že dobře pamatuje tu velikou vojnu; chlapci, kteří se na jejím počátku rodili, musili ještě na ni, vždyť dobrých třicet let trvala. Starý Přibek také ještě starou chodskou slávu pamatoval, kdy ještě byli volni, kdy měli svůj hrad a práva, a viděl otce ve zbrani a pod praporem na hranice do lesů táhnout. To bylo tenkráte, když ta veliká vojna začala. Tenkráte nesl jeho otec chodský praporec, jakož to odedávna Přibkům příslušelo.

Rád o tom starý Přibek vypravoval i líčil, jak se záseky dělaly, jak mužové z kažsé vsi „po střídách“ na plných čtyřiadvacet hodin do lesa na službu chodili, chléb a sušené maso s sebou brali, jak on sám tenkráte, ještě výrostek asi patnáctiletý, z domova do lesa k zásekám mezi muže utekl a tam s nimi ve dne i v noci při ohních trávil. Těch časů, té změny! Co již viděl a přečkal, a čeho se ještě dočká! Teď urovna naslouchal divným novinám, věštícím nějakou bouřku. Vypravovaliť i postřekovský Psůtka, i sestřin „chlapec“ Pajdar z Pocínovic, že ve všech vesnicích chodských vrchnost prohledávala, aby se dopátrala starých majestátů psaných, a že také včera Syku zavolali do Trhanova na zámek, kdež mu zle vyhrožovali jako všude, nepoví-li o starých těch listinách.

„Hale míl hústa na zamčení jako všichni,“ dodal Psůtka, jenž o Sykovi vypravoval.

Matěj Přibek zachmuřen pořád mlčel a jen poslouchal, až pojednou, vztyčiv hlavu, promluvil:

„Mlčíl! My teky mlčíme! Tuto humíme. Robot nám víc hukládají ha všichni mlčíme, bijú nás, mlčíme, lesy nám vzeli, mlčíme, mezníky nám kácí ha pole kradú, ha my teky mlčíme.“

„Tys nemlčíl hani Kozina,“ vpadl mu Psůtka do řeči. „Ha co bula, ha co ešče bude!“

„Co by bulo?“ ptal se Matěj úsečně.

„Myslíš, že páni tuto tobě a Kozinovi prominú?“

„Prominú, neprominú. Hale huž míli času dost na nás, ha ešče nepřišli, ha myslím, že si tuto rozmyslí!“

Od kamen vstal starý jeho otec a volným krokem blížil se ke stolu. Stařec byl tak veliký jako jeho syn Matěj, jenže věk mu hlavu dopředu pochýlil i ramena srazil. Čelo měllysé, zato od temene splývaly mu dlouhé vlasy, bělostné jako sníh, až k rozhalenému kožichu, který si levou rukou u pasu přidržoval. Chmuřil husté šedivé obočí; v očích mu zasvitlo, jak vztáhnuv pravicí, promluvil hlasem na jeho věk ještě zvučným:

„Dobřes prál, chlapče. Zastara by tuto nebulo. Všechna ves ha všichni by buli vzhůru, kdyby někdo mezník porazil, ha by bul sám kníže, neřkuli tuten Němec!“

Stařec rázem umlkl. Psůtka a Pajdar vyskočili ze svých židlí k oknu. Ječivý hlahol polní trouby zalehl do světnice, zkrátka, ostře, ale pak zvučel poznovu, volněji a déle. Matěj Přibek volně přistoupil k oknu a hleděl tak jako hosté jeho ven do návsi. V ten okamžik také vběhla Manka do světnice a za ní vstoupil mladý Šerlovský. Neobyčejný ten a děsivý zvuk polní trubky rázem ukončil blažený hovor před Mančinou komůrkou. Chlapec byl by tu v milostném rozruchu svém snad do šírání stál, než tu milou naději si mohl teď přece s sebou na cestu vzíti, že Manka prve nemluvila pravdu, že přece na někoho myslí a tím že jest on sám.

Přiskočila k dědovi, vyptávajíc se, co je, co se děje.

Stařec, stoje poblíže stolu, probral se z bedlivého naslouchání a zkrátka odvětil:

„Vojsko.“

Manka se lekla. Pohled její na to slovo utkvěl na otci. Stál dosud nehnutě u okna, zachmuřeně, klidně však pozoruje.

Hluk venku se vzmáhal. Tichá, pustá ves rázem oživla. Lidé vybíhali ze stavení, volali na sebe, dotazujíce se, co se událo. Tu tam někdo přeběhl přes cestu, jiní dolů běželi tím směrem, odkud jek trouby se ozval. Ale rázem všichni, kdož šli nebo běželi, se zastavili a všichni na chvíli umlkli. Mezi ploty ukázala se koňská hlava, za ní druhá, třetí a již vyjeli klusem mezi staveními čtyři jezdci. Tři byli císařští kyrysníci, čtvrtý v obleku občanském. Na hlavách leskly se vojínům helmice s hřebenem. Na prsou přes bělavý kabátec s červenými, širokými výložky černal se jim vpřed i vzad železný pancíř, přes nějž visela na žlutém řemeni jízdecká karabina. Červené spodky těžkých těch jezdců zabíhaly do vysokých bot.

V rukou se jim blyštěly obnažené palaše.

„Haby černý chodil!“ zvolal Psůtka. „Te tranovskej správčí!“

„Ha sem hukazuje,“ dodal Pajdar chvatně. „Matěji, hutec, ešče je čas, jedú pro tebe!“

Manka vykřiknuvší skočila k otci, prosíc ho, aby poslechl a zadem uprchl do polí. Odstrčil ji zlehka, jako by ji ani neslyšel.

„Nač bych hutíkal!“ pravil obrácen jsa k mužům. „Jsem mordýř?“

„Jau, chlapče, teky tak myslím,“ přisvědčil starý jeho otec. Koňský dusot ozval se před samým statkem a správcův hlas, aby vrata otevřeli.

Mužové hosté na sebe starostlivě pohlédli. Manka na otce, jenž vyšel odhodlaně ven, aby vrata otevřel. Zaskřípěla a kyrysnický kůň jeden na dvoře samém zařehtal. Pochvy palašů zazvonily, jak dva z kyrysníků slezli z koní. Správce s nimi.

„Tu je on sám,“ zvolal na Přibka. „Půjdeš s námi, a hned!“

„Kam?“ ozval se Chod, stoje přímo proti správci, vynikaje postavou i nad oba veliké kyrysníky, jemu po bok se postavivší.

„Neptej se a pojď. Nepůjdeš-li -“ správce se obořil.

„Jen nehrozte, víte, že se nebojím,“ odvětil Přibek a posměšný úsměv zjevil se mu nartech.

„Rychle - a kde je tvůj tatík?“

Na ta slova správcova Přibek sebou trhl.

„Co chcete se starým tátou?!“

„Půjde také, a teď rychle, nemáme čas!“

„Habych vidíl, jací jste kati!“ ozval se na síni hlas, a na prahu stanul Matějův starý otec. Studený vítr rozvál kmetovi bílé vlasy; stál tu vzpřímeně, jak jen mohl, hledě pevně na vojáky i správce.

Pak obrátil se ke své vnučce, jak všecka ustrašená za ruku ho chopila. Vtom jeho syn správci oznamoval, že nepůjde dříve, pokud se nedoví, kam je chtějí vésti.

„Abys se najednou tolik nelekl, nejprve na rychtu a pak k nám,“ správce ho posměšně odbyl.

„Ha náš táta?“

„Také.“

„Ha co von hin -“

„Co bys s tutím mluvil, Matěji!“ ozval se stařec. „Pudeme, Manka, přines tátovi župan.“

Když otci bílou šerku podávala, pravil:

„Hlúpá dívčí, neběduj, šak se záhy vrátíme; zatím stavení dobře vopatruj!“

Před statkem shromáždilo se sousedstvo. Všichni plni úžasu hleděli na divný průvod, beroucí se ze Přibkova statku. Napřed jel trhanovský správce na koni, za ním tři kyrysníci, mezi nimiž kráčeli, každý zvláště, oba Přibkové: starý v kožichu, opíraje se o čekanu, syn jeho bez ní, s hlavou vzhůru vzpřímenou. Manka s mladým Šerlovským, se strýcem Pajdarem a Psůtkou šli za nimi.

Když docházeli k rychtě, zahlédli tam před ní jiné dva kyrysníky, mezi nimiž stál mladý Kozina, maje hlavu obvázánu. Blíže něho jeho žena, bledá, uplakaná, chovajíc na rukou Hanálku. Vedle mladé selky držela stará Kozinová malého Pavlíka za ruku. Stará Kozinová neplakala: na chmurné však tváři, na zraku tkvícím na synovi bylo znáti, že nitro její klidno není.

Před rychtu sehnal se již dav lidu, mladí, staří, muži i ženy. Všichni hleděli Přibkům vstříc; ale hned se odvrátili, neboť kde se vzal tu se vzal dudák Řehůřek, Jiskra, jenž protlačiv se ke správci, smekl před ním a polosměšně, polovážně promluvil: „Pane správčí, já jsem bul teky hutý muziky pod lipů!“

Hlahol souhlasu uvítal tu průpověď dudákovu; vtom však někde dál ozval se výkřik:

„Panenko Marja, ešče jde jiný vojsko!“