Psohlavci/Kapitola IX.

Psohlavci Alois Jirásek
Kapitola VIII.	Kapitola IX.	Kapitola X.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola IX.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.
Licence:	PD old 70

Hosté trhanovského pána, pana hejtmana krajského, dostali se zanedlouho do Oujezda, odkudž pak, nezdrževše se, dále jeli s větším ještě průvodem, s veškerými kyrysníky, kteří byli včera chodskou ves obsadili. Nyní, kdy majestáty byly v rukou hejtmanových a všechen lid patrně zastrašen, nebylo jich tu více nutno.

Vesničané si zhluboka oddechli, když hořcí ti hosté zrakům jejich zanikli, oddechli, ale neradovali se, vzpomínajíce na své, kteří byli v trhanovském zámku vezněni, nejvíce však na uloupený poklad, jedinou a poslední naději v těžkém, robotném živobytí.

V Přibkově statku bylo smutné ticho, jako po veškeré vesnici. V jizbě seděl pocínovský Pajdar, čekaje na bratrancovu dceru Manku. Zůstal tu s ní, aby nebyla mezi tím lidem vojenským sama. Mladého Šerlovského poslal napřed domů vyřídit, proč se na Oujezdě omeškal a že přijde hned domů, jak se tu trochu uvolní. Statný chlapec šel, ale raději by tu zůstal, nebo vzal Manku s sebou k nim, kdyby možná bylo a chtěla. Cestou pořád na ni jen myslil a ve své starosti o ni těšil se tím, že je starý Pajdar s ní a ten že nedopustí, aby jí bylo nějak ukřivděno.

Staral se o ni více než o sebe. Aby šla s ním, k příbuzným do Pocínovic, o tom ani slyšet nechtěla, že se vojáků nebojí, zvláště když tu s ní je strejka, a jakže by mohla také odejít, když neví, jak je a jak bude s tátou i s dědem? Ty teď jenom měla na mysli, přeptávajíc se na ně, kde mohla. Chvatně, všecka nějak vzrušená, vkročila do světnice k strýci Pajdarovi a jala se vypravovat, že jde od Kozinů, že právě teď se vrátila stará Kozinová z Trhanova, kdež byla dnes už podruhé, ráno hned a teď odpoledne, obcházejíc zámek, aby vyzvěděla, co se stalo se synem i se všemi ostatními. Z té druhé cesty přinesla si konečně zprávu, ale ne veselou, a tu také teď Manka strýci oznamovala: jak zle tam páni se všemi nakládali, zvláště pak s otcem jejím a Kozinou. Hlas se až chvěl statnému děvčeti, když povídala, že tátu, Kozinu a dudáka Jiskru holí zrovna dost bili. Starý Pajdar vstal prudce od lipového špalku, u něhož na hrubé židli seděl. Tak se ho ta zpráva dotkla. Však také na Chodsku dosud neslýcháno, aby takové zachovalé muže bili jako tuláky a zloděje.

„Uj, kyjany na nás! Divná jsem prošel pračata, hale tuto! Nynčko to bude jinačí. Oho, páni!“

Ještě o vězních, zvláště o dědovi a otci hovořili, vrzla venku vrátka a šerem ponenáhlu se ukládajícím mihly se venku dva stíny. Dveře se otevřely a ti, o nichž hovořili, vešli; napřed starý Přibek, unaven, nahrben, s vlasy od větru pocuchanými a od sněhu navlhlými. Pozdravil, a jak Manka k němu přiskočila a za ruku ho vzala, vyjasnila se kmetova tvář. Syn jeho Matěj, vešed se žerdí, ani nepromluvil a mlčky přijal pravici, kterou mu Pajdar podal. Pak postaviv dřevo někdy chodského praporu do kouta, zkrátka dceři poručil, aby dědovi uvařila polévku, a již, jakoby unaven, usedl na židli, a opřev loket o špalek, položil hlavu do dlaně.

Manka chystala se, že zatopí, zrak její však tkvěl více na otci než na dříví a ohni. Pajdar, postaviv se proti bratranci, přerušil konečně trapné ticho.

„Zle jste se míli. Je pravda, že vás kyjany -“

„Ešče ty!“ osopil se na něj Přibek a vztyčil zprudka hlavu. „Hani mi nemluv! Uj, mám tutý hanby zrovna dost. Hukradnú nám všecko, kerak zloději,“ Přibek Vstal, „ha ešče nás mlátí. Uj, panenko Marja, tuto jim nezapomenu! Přídahám pánubohu, hať zčernám jako uhel!“

Jak Manka držela hořící louče v ruce, padla zář jejich na Matěje Přibka, jenž mluvě, stál v bílé šerce, vztyčen, s rukou do výše vztaženou, bled, maje lesknoucí se oči podlité krví.

Starý Přibek, sedě na pelesti své postele, maje zvadlé, žilovaté ruce sepjaty, hleděl na svého syna a polonahlas si opakoval:

„Ta vězda, ta vězda!“

Když prve strýc Pajdar s Mankou ještě sami byli, seděla stará Kozinová také sama ve své světničce na výměnku a modlila se. Včera, když jí poklad listin vybrali a syna odvedli, nezamhouřila oka po celou noc. Dlouho zůstala u své snachy, dokud vyděšené děti neusnuly, i ještě potom, a sotvaže se den rozbřeskl, již vzavši kožich na se, chvátala do Trhanova. Zachmuřené zraky její utkvěly upřeně na bílých zdech panského zámku, jejž obcházela, kdyby snad někde zahlédla svého Jana, neb aspoň zvěděla, co se s ním a s ostatními děje. Vrátila se, málo pořídivší. Snacha čekala na ni, jsouc jako na trní. Byla by sama také tam do zámku letěla, ale pro děti a pro vojáky nemohla.

Divné se teď věci dály! Stará výměnice, jindy ke své snaše přísná, ode včírka jednala s ní jako s vlastní dcerou. Děti opatrovala, pomáhala jí, a když pak odpoledne podruhé ze zámku se vrátila, šetřila Hančí tak, že jí ani plnou pravdu nepověděla.

Když vojsko odtáhlo, zašla si do své světničky a modlila se za syna. Kolem bylo ticho, jen vítr soumrakem si smutně pohvizdoval. Pak ozval se venku starý Vlk. Jeho prudký štěkot vyrušil stařenu z modlení. Okamžik naslouchala, že však pes umlkl, nachýlila hlavu a jala se pološeptem dále říkat svou modlitbu. Dlouho se nemodlila, neboť za chvilku ozvaly se venku drobné, chvatné kroky a malý Pavlík vrazil do světnice a sotva dechu popadaje hlásil, že táta přišel. Než selka ke dveřím došla, přišel on sám, nesa malou Hanálku v náručí, a za nimi Hančí všecka rozradostněna.

Stará Kozinová, jak na synovu obvázanou hlavu, na jeho ubledlou tvář pohlédla, nemohla ani promluvit; v ten okamžik zalily se jí oči slzami. Syn to dobře viděl, a pohnut jsa, přijal matčinu ruku, již mu podala na uvítanou a jistě také, jak sama cítila a mínila, na odprošenou.

Všecka rodina zasedla kolem bábina stolu; všichni se radovali z příchodu milého hospodáře, od něhož děti se ani nehnuly. Hančí se vyptávala, jak mu bylo na zámku, jak tam s ním jednali. Na to však Kozina jen zkrátka odpověděl, zamluviv to kyrysníky, a tázal se, jak na statku i ve vsi hospodařili. Matka jeho málohovořila. Jí tanula jen jediná otázka na rtech; než nevyslovila ji, pozorujíc, že syn se tomu hovoru vyhýbá.

Nežli se nadáli, dostalo se jim hosta. Strýc draženovský, starý Kryštof Hrubý, k nim zavítal. Již včera, když Kozinu a též ostatní na trhanovský zámek odvedli, poslala stará Kozinová k bratru svému oznámit, co se stalo. Že teprve nyní přišel, omluvil tím, že nebyl doma, ale v Brodu za jakýmsi řízením. Chopil se ruky mladého hospodáře, srdečně ji potřásl a pravil:

„Huž jsem slyšel, milý chlapče!“

Jak poté plášť i širák odloživ ke stolu usedl, odešla mladá hospodyně, aby uchystala večeři muži svému a hostu.

„Huž tera víš, Krisl,“ začala stará Kozinová, zatáčejíc tak hovor k otázce, kterou by byla ráda pronesla.

„Jau, slyšel jsem, že naše majestáty spálili,“ odvětil s povzdechem, „hale ne naše právo,“ dodal Chod. Stará sestra to slyšíc, trhla sebou. Teď tedy věděla. Vtom ozvaly se kroky na síni; vstoupil do světnice rychtář Syka, „prokurátor“.

„Selka, nynčko huž můžu před tutím mluvit,“ pravil ještě ve dveřích a ukázal na mladého Kozinu. „Tuten tě je jinčí prokurátor,“ dodal. „Hale proč k vám du! Víš-li; selka, že na kanceláři nemíli v truhlici všechny majestáty? Dobře jsem počítal, ha pak správčí, ta vtiperná hlava, kerak by nic se ptáli, jsú-li všechny - nu, náše máma mne teky hlúpú kaší nekrmily, hned mi přišlo, že hin nejsú všechny.“

„Nebuly? A kerak by buly!“ odvětila živě stará selka, a vstavši sňala šátek křížem přes ňadra uvázaný, a rozbalivši jej, vyňala z něho pergamen i s pečetí, a za ním druhý.

„Jsú tuty dva nejlepší, jak jsi, Syko, prál, že by jich bulu dost před súd, že naše právo je v nich všecko.“

Stará Kozinová stála za stolem, držíc v pozdvižené pravici zažloutlý majestát s visutou pečetí. Zraky její se leskly a hleděly z jednoho muže na druhého. Ti v ten okamžik, jak listiny ukázala, překvapením rychle povstali, všichni: mladý Kozina, rozvážnější Syka i bělovlasý rychtář draženovský. Syka hned sáhl po pergamenech, jako by se chtěl přesvědčit, jsou-li to ty pravé, opravdivé.

„Jsú, jsú tuto ty náše!“ pravila selka s úsměvem a pověděla, jak jí syn na rychtě dobře a včas řekl, že páni si jdou pro majestáty, a že se ptal, jsou-li dobře ukryty. Tu že jí hned napadlo, aby ty nejdůležitější pro jistotu jinam schovala, že když syna chytili, že budou jistě také u nich prohledávat, a tak že ještě včas tyto zde z truhlice vybrala a za ňadry schovala i s pečetí starou. Za řeči ji také ze stolu vyňala.

„Nu, tuty nám huž páni nevezmú!“ dodala rozhodně a pohlédla na listiny na stole před ní ležící.

„Nevezmú!“ opakoval její syn. „Nevezmú, ha tuty spálený nám Lomikar ešče vrátí! Muší!“ Oči mu zahořely a v ubledlém líci mu ruměnec proskočil. Starý strýc draženovský pokývl bělovlasou hlavou, Syka pak podal smělému druhovi těžkou svou pravici. -

V tu chvíli otáčela se Hančí hbitě kolem ohniště, chystajíc jídlo. Bylo jí volněji a veseleji, že muž se jí vrátil, i proto také, že vícekrát už nebude s pány nic míti. Staré listiny páni odnesli, jsou tytam - Hančí jich příliš neželela. Co sporu, zármutku a protivenství už pro ně bylo, a vždycky nadarmo!

Jan konečně je přece oželí a pak bude zase svatý pokoj, bude zase jejich, její a dětí!