Psohlavci/Kapitola I.

Psohlavci Alois Jirásek
Úvod	Kapitola I.	Kapitola II.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola I.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.
Licence:	PD old 70

Časná tma listopadového večera zastřela stráně i doliny pohorského kraje na úpatí strmého Čerchova i táhlé Haltravy. Černé a husté mraky nízko se hnaly přes lesnatá jejich temena i hor ostatních Českého lesa, jenž obrovským valem zvedal se nad ztichlou krajinou, zanikaje v oblacích a tmách. Nehostný nastal čas.

Vichr byl všeho pánem, i mraků i země, na níž se všecko před ním chvělo: staletý ve stráních hvozd i strom v širém poli opuštěný. Břízy, staré i mladé, husto rostoucí na hoře Hrádku nad vesnicí Oujezdem, šuměly, lkaly a chvěly se v nahotě své, neboť vichr jim v chumáčích rval poslední zlaté listí a honil je černým vzduchem v divokém víru. Na sousední však Hůrce vzdorně hučel dubový háj a potřásal rozložitými korunami, bráně se vichru, jenž z něho divoko vyraziv, zalehl až dolů do stichlé vsi, tulící se jako hnízdečko k homolovitému Hrádku.

Stromy u stavení i na sadech klátily se a prudko šuměly. Nejhlasněji však hučela věkovitá lípa, rostoucí na prostranném nádvoří u Kozinů. Váha a bidlo staré studně pod lipou vrzaly a rachotily; než zvuk ten nelibý přehlušován byl hukotem větru v rozložité koruně starého stromu.

Ve statku svítili. V mdlé záři, na dvůr nízkým oknem padající, kmitl se pod lipou náhle prudký vír žlutého listí, jejž vichr, divě se zatočiv, mžiknutím zvedl a zanesl do tmavé výše. A vtom, když takto jakoby rozzuřen nejdivěji hvízdal a hýkal, postavil se někdo ve světnici do okna. Jen na okamžik bylo vidět tu siluetu — teď okno se pootevřelo. Nahé ženské ruce vystrčily ven do tmy nevelkou mísu a v ten okamžik už se z ní bělostně zaprášilo. Mrak jako padlý sníh náhle z ní vystoupiv, náhle se rozplynul ve větru, jemuž byl obětován. Naříkavá Meluzína, pohltivši hladově naráz mouky z mísy, danou jí na utišení, zasténala ještě jednou a hnala se tmou dále.

Okno se zavřelo, stín v něm zmizel.

Nehostný panoval čas.

Ve statku však ve dřevěné světnici, dosti prostranné, bylo milo a útulno. V krbu hořel ohěň a smolná polena praskala. Louč, v černém svícnu zastrčená, hořela plamenem a zář její jsně padla na obětovnici, jež přinesši Meluzíně oběť, od okna odstoupila a nesla prázdnou mísu na nenatřený sudeň.

Byla to sama selka, toho statku hospodyně, žena mladá, pěkné postavy, pěkného obličeje, z něhož nejhezčí byly jasné hnědé oči a nos táhlý a rovný. Vlasy měla pestrým šátkem zavinuty, na sobě pak sukni, obléčku a rukávce.

Postavivši misku na sudeň, usedla zase na židli opodál malované postele pod nebesy, a vzavši kucel do ruky, uváděla hejčedlo v houpavý, vloný pohyb a jala se přitlumeným hlasem zpívati:

„Hajej dítě,
kolebu tě,
habys spalo, neplakalo,
svý mamince pokoj dalo.“

Zvenku se ozývala bouře. Šum stromů a hukot větru sléval se v jediný hlas, od něhož se okna třásla. Mladá však matka zpívala ukolébavku dále. Ale ještě jiné zvuky nežli její písně bylo ve světnici slyšeti. Ve stinném koutě z postele pod nebesy; odtud se ozýval hlasitý šepot, šuškání a tajený smích, jenž dlouho dušen teď propukl, vesele, jasně, jako stříbrný zvonek. Ale hned ho druhý, hrubší hlas konejšil, tlumil, a vtom také hospodyně je od hejčedla okřikla — nikoli však osře a přísně, aby se upokojili, že Hanálka usíná. Pak zase, houpajíc, dala se do zpěvu:

„Nedáš-li ty pokojíčka,
hodíme tě do rybníčka,
a z rybníčka do Dunaje.
Chyjť si ho, ty hastrmane!“

Malá Hanálka v hejčedlu spokojeně si broukala a houkala, ale čím dál tím slaběji, až umlkla. Ještě několik kyvů, pak pustila matka kucel a zamířila k posteli, když v ten okamžik zpod čistých nebes vztyčil se hospodář, její muž, jenž byl dosud se svým nejstarším děckem se povaloval a s ním se škádlil.

Sedlák, jemuž bylo málo přes třicet, muž slušně vysoký a urostlý, shrnuv si dlouhé, kaštanové své vlasy za uši, hleděl usmívavě vstříc své ženě. Klučina pak tříletý, košilatý, tváře kulaté, jiskrných očí jako trnky, opíraje se o tatíkova záda, volal na matku, aby k nim přisedla.

„I vy nehupřahaná čeládko!“ zvolala s líčenou zlastí selka. „Ticho! Pavle, huž bys míl spát. Chutě do pelíška! Hanálka teky huž spí!“

„Ha pěkně spí!“ ozval se hospodář, a zasmáv se, ukázal na hejčedlo. Z něho přes okraj vyhlédla roztomilá hlavička malé, asi dvouleté holčičky, jejímiž plavými kučerami prorážela zardělá zář planoucí louče jako lesklé zlato.

Mladý Sladký, nebo Kozina, jak mu po jménu jeho statku říkali, vstal a šel k hejčedlu. Byl v kožených, světlých spodkách po kolena, v punčochách a těžkých střevících, bez vesty, bez kazajky, jen tak v košili širokých rukávů, zpředu porozhalené. Jak ruce po své dcerušce vztáhl, jak ji pak ve výši před sebou laškuje k posteli nesl, bylo nejlépe viděti jeho statnou štíhlou postavu. Na loži shlukla se všecka rodina; veselé děti po otci lezoucí a rodičové veselí z radosti svých dítek.

Zněl tu libý souzvuk rodinného štěstí. Hučení podzimní bouře ho nerušilo.

Však toho štěstí nedošli jenom tak, bez boje. Stará Kozinová dost bránila svému synu, tehdy již samostatnéhu hospodáři, když před čtyřmi lety jí oznámil, jakou že si vyvolil nevěstu. Nezdálať se jí podobná sic a hezká, ale chudobná dívčí do Kozinova statku, který, ačkoliv už na něm rychtářové neseděli jako za starších časů, byl jedním z nejpřednějších. Ta dávná čest mu zůstala, neboť každé děcko vědělo, proč nová vrchnost dědu Kozinovu vzala rychtářství, že nechtěl dle její noty tancovat a být proti svým lidem.

Ale nakonec stará synovi přece povolila.

„Na dubě nerostú než žaludy,“ řekla. „Je to Kozina, hlava nehústupná, kerak dub tvrdá. Hale hať mu není pak s Hančí na světě těsno —“

Tenkráte veselý Řehůřek, dudák, jak mu Jiskra říkávali, zasmál se a pravil:

„Věru že nebude! Budú spolu žít jak sto květů.“

Jak by on nechválil a všecko nejlepší neprorokoval, když byl mladého hospodáře důvěrník, sám jediný jeho tajemství znal i jeho poslem a rádcem býval. Ale co řekl, splnilo se.

Mladý Kozina žil se svou Hančí opravdu jako sto květů, a to ne půl léta, rok, jak bývá, ale již páté léto. Domácnost ho pořád těšila, ba snad čím dál tím více. Doma u ženy, a teď ještě více u dětí sedět, s nimi dovádět a laškovat, to mu bylo nejmilejší. Až mu za zlé měli, protože na svět, mezi mužské, na pivo skoro ani nevyšel, aby jak bývá, pohovořil a porokoval.

Ještě tak nejspíše s dudákem, Jiskrou Řehůřkem, zabral se do hovoru někde na poli, na mezi u lesa nebo časem v neděli odpoledne ve statku na sadě.

Mladý Sladký se změnil. Jindy se rád po nocích toulal, a to s puškou nebo s tenaty v lese, rád vlky do jam chytal a nenáviděné vrchnosti, kde mohl něco vyvedl. Co se však oženil, zkrotl jak beránek.

Když páni vzkázali o povoz, aby dříví vozil nebo jinou robotu konal, mlčky poslechl a pacholka poslal. Jindy jako všichni a všude na Chodsku klnul té nezvyklé porobě, a jak jen mohl, se bránil a vytáčel.

Stará Kozinová, majíc rty pevně sevřeny, zasmušile a přísně hledívala naň v takových chvílích a pomyslila v duchu, nebo starému bratru draženovskému Hrubému, když k ní přišel, si potoužila:

„Ten chlapec! To huž není Kozina. Ten se po tátovi netrh. Žena mu vzala všechno srdce.“

„Žena a děti,“ slušelo dodat. Zdálo se tak i nyní v tu chvíli, kdy nedbaje podzimní bouře, s rodinou svou na jednom loži seděl a upřímě se smál svým dovádivým dětem, jež jako koťata po něm lezly.

Pojednou se vzpřímil a naslouchal. V ten okamžik také starý Vlk pod stolem probral se ze dřímoty, a vyraziv na světnici, hlasně zaštěkal.

„Vždyť přásky sotva začaly,“ mínila selka, vzavši malou Hanálku na klín. Myslilať, že snad někdo z čeládky se vrací z přástek u souseda, kdež se právě ten týden odbývaly.

„Te někdo cizí,“ odvětil hospodář a šel ven na síň otevřít domovní dveře, na něž někdo by zabušil.

Závora klapla a venku se ozval cizí mužský hlas, jenž zanotoval:

„Na Hújezdským Hrádku zpívá pěknej ptáček —“

Vtom hospodář něco promluvil, takže nebylo slyšet slov zpěvákových, jenž se však mýlit nedal a dále zpíval:

„Von tám pěkně zpívá, haž se to rozlíhá,
haž se to rozlíhá bedle našich vrát.“

Tak prozpěvuje vstoupil do světnice, kdež se u prahu zastavil a pozdravil. Veselý křik malého Pavla ho vítal, selka pak zvala:

„Pokroč dál, Jiskro! Tepřiva zez města? To zrovna dost časně. To tě Dorla pěkně huvítá.“

„Pěkně, nepěkně. Bude-li z křenu, budu já z pepře.“ Dudák, pohodiv svým nástrojem na rameni, šelmovsky se usmál.

„Ha žes tak vesel, samý zpívání,“ mínil hospodář.

„Jak bych nebul, šak tám ten vichr pěkně zpívá, haž se to rozlíhá. Boží dopuščení, to bula cesta! Měch se mi větrem nadúl, ha dudy samy hrály, ha já ve tmě poskakoval, hdyž bulo tolik muziky; z mokrýho přílohu na změť přes kamení, z bláta do bláta, jen mlaskalo.“

Řehůřek Jiskra, položiv dudy na lavici, sám vedle nich se posadil. Beranici s červeným dýnkem nechal na hlavě. Tvář kulatá, hladká, mající na bradě důlek, pořád se mu ještě usmívala. Vlastně jen jeho veselé, šelmovské oči, jež rád přimhouřil, když něco čtveráckého zamýšlel nebo propovídal. V letech se mladému hospodáři rovnal; ať byl o dvě, o tři léta starší.

Zatím už selka, přinesši soli a bochník chleba v bílé rouše zahalený, obvyklým „krájej“ pobízela hosta, aby si chutě vzal.

„Co novýho v městě?“ ptal se hospodář.

„Ne moc. Povídali si tám v krčmě dva súsedé, ha já by súdil, že buly od městskyho práva, že se páni po nás ptáli. Šak tám strejček draženovskej teky sedíli ha všecko slyšíli.“

„Po kom že se ptáli?“ zvolal kvapně hospodář.

„Po chodovskejch právích. Na húřadě v městě. Chtíli ty psany práva, víš, co buly na našom zámku.“

„Ha hdo je chtíl?“

„Bul tam z Kúta ten správčí Koš a z Trhanova. Nu, súsedé se smíli, že toho popádli. Nevím, co se všecko dílo, hale ten Koš se prej sápal ha prál, šak že von tranovskej pán Chodovákom hukáže.“

Dudák se zamlčel, ale jako by si pojednou vzpomněl, dodal:

„Dobře míl ten súsed tám v krčmě, kerak že ty chodovský práva sú pojednou vzácny. Nebožtík starej Lomikar i tuten mladej že se Chodovákom na vrch hlavy vysmíli, hdyž mluvili o perkamenech.“

Hospodář i jeho žena, držící v náručí malou Hanálku, pozorně naslouchali a nevšímali si ani, že malý Pavel košilatý, sklouznuv z postele, u dud se postavil, obdivuje se především jejich pěknému kozlíku. Nejprve se na ně jenom díval, pak osměliv se, sáhl po jeho srsti, očkách i po blýsknavých cetkách, jež mu Jiskra mezi růžky na ozdobu čela zavěsil. A tu si kloučka také matka všimla; otec však hleděl do země a pozvedl teprve svých očí, když dudák umlkl.

„Ha hdy to bulo, Jiskro?“

„Snad předevčírem.“

„Haby zas něco netrhlo, ňáká nehoda,“ mladá hospodyně starostlivě povzdechla.

„Já by súdil —,“ začal dudák, však nedokončil, neboť vtom starý Vlk prudce z podlahy vyskočil a jal se štěkat. Hospodář vstav, šel k oknu a hleděl do tmy. Nikoho však nespatřiv, zamířil ven na zásep. —

Jiskra, vzav malého Pavlíka, na svá kolena ho usadil a kladl mu již píšťalu dud ke rtům; vtom však mladá hospodyně dotekla se dudákova ramene.

„Slyš, Jiskro,“ pravila, „vidíls, jak bul hospodář v myšlínkách hdyž jsi mluvil? Ha takovej tě je nynčko často ha pro nic za nic! Je tě vesel, hovoří, smíje se, všecko, ha naráz jako by to naněj hodil. To mi tě často napadne, že se mu něco v hlavě dije, nebo že mu něco kerak kámen na srdci leží. Teky mi huž přišlo, že mě huž snad ze srdce pustil, ba že snad lituje —“

„Nebuď bláznová!“ vpadl ji dudák do řeči. „Litovat? Nelituje. Ešce nelituje ha nebude, to já vím. Proto si nenech nic stejskat.“

„Chčestí mi přílo, ha to víš, co v srdci nosíme, vo to se bojíme. Ha co by tedy bulo?“

„Myšlínky se v hlavě divně hemží. Teky to přejde.“

„Haby pánbůh dal a mne vyslišíl,“ povzdechla selka, slovy mužova důvěrníka potěšena. Zasmála se i, když malý Pavlík s pomocí Jiskrovou vyloudil několik kviklavých, plačtivých tónů.

Zatím mladý Kozina, vyšed ze síně na zásep, rozhlížel se dvorem, kdo to přišel. Že někdo tu byl, toť jisto, jinak by bedlivý Vlk prve byl neštěkal. Byla tma a vítr dosud hučel, takže nebylo dobře ani slyšeti. Však přece! Někdo zabušil na okno. — To tam naproti, přes dvůr, kde stála chalupa vejměnická. Tam přebývala matka mladého hospodáře. Spala již, neboť měla v oknech tmu. Pojednou tam zář prokmitla, již se tam projasnilo, a jak zardělá zář oknem ven vyšlehla, bylo vidět dvě mužské postavy, jež tam u dveří stanuly. Čekaly nehnutě, netrpělivě, pak zmizely ve dveřích.

Hospodář jakoby se na okamžik rozmýšlel nebo čekal. Ze světnice se ozval hlas ječivých dud; mladý sedlák ho již neslyšel. Mířil přes dvůr k obydlí své matky. Sáhl tam po dveřích. Byly zavřeny. Shýbnuv se, přistoupil k oknu a podíval se do světnice. Zahlédl tam matku v kožiše a její dva hosty. Jeden z nich z pod pláště vyňal jakousi krabici nebo truhličku. Ten druhý ji otevřel a vyňal něco blýskavého, lesklého jako stříbro, a ukazoval to staré Sladké.

V tom však mladý hospodář odskočil od okna. Ozvalť se na záspi hlas jeho ženy, které bylo divno, proč se její muž v ten nehostný čas venku tak omeškal.

„Nikdo tu není, Vlk se nadarmo čertil,“ pravil, navrátiv se na zásep.

„Ha proč jsi bul hu mámy?“

„Podívat se, co dělá. Svítí ešče, bulo mně to divno. Sedí na lajci ha modlí se.“

„Poj, poj do sencí; je zima, haž mě roztřísla, ha Jiskra se teky strojí dym. Pavlík chce na ňom dudy —“

Manželé vešli do světnice.

Jiskra se tam už zase Hanálkou zabýval. Nosil ji a houpal, a jak zpíval, upřelo děvčátko naň oči, až pomalounku mu přecházely, a usínalo. Dudák je položil opatrně do hejčedla.

„Ty bys bul dobrej tatík,“ žertovala hospodyně.

„Bul, škoda, že vrána nemůže k nám trefit,“ a dodal, usmívaje se: „Haspoň by se Dorla se mnú tolik nevadila.“

Připomenuv, že musí ještě na přástky přástevníkům zahrát, aby ženě něco koudele vyhrál, vzal dudy, s nimiž se malý Pavel nerad loučil, dal dobrou noc a šel. Hospodář za ním, aby zvařel. Šel však až před dveře, na zásep, a tam se dudáka tiše zeptal, šel-li s ním strýc draženovský zároveň z města.

„Ne, zůstal v krčmě. Přisedl k těm súsedom ha něco s nimi šeptem říčil. Hale hani slůvka jsem nerozumil. Ha ty, já tě teky něco povím. Hančí mi prve prála, jak ji húzko vo tebe. Myslí, bláznová, že huž ji nemáš rád, že často se zamyslíš, nemluvíš, jako bys míl na srdci ňákú tíhu. Já mít takovú hodnú ženu, já bysem se pořád smíl ha všecken svět by mi jen kvít. Tak se pamatuj! K čemu tuten způsob? Žena za to nemůže: co vlček sham, huž je totám —“

Dal dobrou noc a za chvilku zmizel ve tmě. Mladý hospodář neobrátil se hned domů, ale stoje na záspi, hleděl upřeně přes dvůr k domku své matky. Okno tam posud mdle zářilo. Pozdní hosté byli tam ještě. Chtěl zase k oknu, než pojednou se rozhodnuv, vrátil se do síně. Ze světnice zazněl příjemný hlas jeho ženy, jež dozpěvovala:

„— svý mamince pokoj dalo —“

Teď teprve připadla mu na mysl živěji slova dudákova, jež prve, zabrán jsa v jiné myšlenky, jen napolo slyšel. Hlas ženin, na nějž už uvykl, připadal mu v ten okamžik tak, jako když za svobodna ji někdy tajně poslouchal v zahrádce zpívající. Zněl dosud tak svěže a mile, ak dyž ji teď zahlédnul sehnutou nad usnuvším děvčátkem, zmizel mu mrak myšlenek a musil tvář vyjasnit a na svou ženu se usmát. —

Toho večera mladá hospodyně spokojeně a potěšeně ulehla. Řeřavý uhel louče dohořevší rděl se ještě na chvíli temnou světnicí, pak pohasl a tma vše kolem zatopila. Všichni spali, jen hospodář, leže vedle malého Pavla, nemohl oka zamhouřit. Staré myšlenky se mu vrátily. Slyšel dech svého synáčka, ponořeného ve zdravý, hluboký spánek, slyšel pokojný dech ženin i Hanálčin, ale nedbal. Jindy naslouchaje mu, při něm sám pokojně usnul, teď ho neposlouchal. A přece sluch napínal. Čekaltě, nepřijde-li matka, nezaťuká-li, nezavolá-li. Ale nic se neozvalo. Po chvíli vstal a přistoupil k oknu.

Naproti u matky dosud světlo.

Vyhlížel, čekal. —