Údaje o textu
Titulek: Pro zaopatření!
Autor: Ignát Herrmann (jako —on)
Zdroj: Národní listy, roč. 27, č. 338. s. 3
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 09. 12. 1887
Licence: PD old 70

Pouhá sumárka. Stručné líčení z oněch, kteráž náležejí někdy k nejsmutnějším. Není při nich svědků, není obhájce, obžalovaný vždy doznává, krátké jednání — a již se za ním zavírají dvéře na několik neděl nebo měsíců. Nikdo z rodiny se nedostavuje, nikdo odsouzeného nevyprovází ke dveřím chodby, krom soudního strážníka, nikdo k němu nepřenáší slova na rozloučenou. Takové jsou „sumárky“, kteréž pravidelně se odbývají se zločinci již trestanými. Malé, drobné případy, smutné tím, že při nich v soudní síni bývá tak prázno; žádných posluchačů krom nějakého toho zpravodaje z novin, jemuž se kriminál stal během času dennim chlebem, jak říkáme a kterýž hledí nudně, zda dnes uhlídá něco nového. Málo, málokdy co nového! Pořád tytéž tváře otrlých ničemů, kteří se dávno zbavili všeho studu, anebo zbídačelé postavy nešťastníků, kteří trpí hlad a domnívají se, že je nouze opravňuje ke krádeži. A na zimu těcb postav den ode dne přibývá. Podzimní větry profukují tak nelítostně vetché hadry na těle, hladový žaludek třese se vnitřní zimou a svírá se bolestně — ejhle, útočištěm té bídy jest žalář! Tam se topí, jeho obyvatelé se najedí a dostanou teplý šat… Smutné to zaopatření, k němuž se dochází zločinem.

Marie Delgerová, 48letá posluhovačka, manželka nádenníka v Praze, není novačkou v žaláři. Již desetkráte ji zavřeli pro přestupek krádeže a dvakráte pro zločin. Před dvaceti sedmi lety dostala k vězení také deset ran metlou — ale vše to ji neuvedlo na dráhu dobrou. Své tresty odseděla si u rozličných soudů a asi před dvacíti lety — ještě za svobodna — byla na vždy vypovězena z Prahy a poslána do své domovské obce. Ale pak si ji vzal pražský příslušník Delger a tak byla vzácná její osoba pro Prahu na vždy získána a zachována. Vtom leží znamenitý kus ironie osudu!

Špatně se odměnila Delgerová Praze za pohostinství — ovšem nedobrovolně poskytnuté, krade dále — a také tedy včera byl podobný její čin předmětem „sumárky.“

Vchází do síně malá, přibrbená postava, vrásky v obličeji, matných očí, výrazu přímo blbého. Neodpovídá na otázky předsedovy, jen s rukama sepjatýma pokyvuje, nač chce přisvědčit, a k záporu vrtí hlavou. Stěží z ní dobyto několik nejnutnějších slov.

Dno 23. listopadu připojila se v Soukenické ulici k neznámé paní, soukromnici Anně G., kteráž se vracela z karlínské záložny, kde platila úroky ze zastavených skvostů. Pani G—ové zbyly 2 zlaté a čtyry krejcary, k čemuí přidala 3 zástavní lístky na skvosty v ceně 60 zl., na něž půjčeno 22 zl., tak že lístky měly cenu 38 zlaých. Delgerová šla chvilku vedle paní G., která ji nikdy před tím nebyla spatřila, mumlala cosi, tak že ji paní G. považovala za potrhlou, a pak opět se odtrhla a přešla na druhou stranu ulice a brzy potom do Eliščiny třídy. V těchto místech chtěla paní G. koupit chleba, sahá do kapsy — tobolka s penězi a lístky tatam! Ihned spěchala za neznámou, nimravou ženštinou, dohonila ji a vyzvala ji, aby vrátila, co vzala. Delgerová se ohrazovala, že nic neukradla, ale hodil se k tomu neznámý muž, který řekl: „Paničko, má to, to je chmatalka!“ načež zmizel. Nyní Delgerová se slovy: Co mám, to dám! vydala peníze, 2 zl. 04 kr., ale lístky prý nemá. Ale již zde byl opět onen muž se — strážníkem, který Delgerovou odvedl na komisariát a tu vydala konečně i lístky.

Přiznává se ke všemu a po závěrečné řeči zástupce žaloby (adjunkta zemského soudu pana Šroubka) povídá s pláčem: „Milostpáni, jen z nouze jsem to udělala!“

Byla odsouzena pro zločin krádeže a vyměřeny jí čtyry měsíce těžkého žaláře.

Nerozuměla dobře při předčítání, ptá se opětně, co dostala, a když slyší, že čtyry měsíce, dává se do usedavého pláče, spíná ruce a v tomto pláči pronáší škytavě: „Děkuju, milostpáni, děkuju poníženě — jsem zase zaopatřena…!“

Sumárka, pouhá sumárka, ale co spočívá pro společnost v těchto slovech přiblblé ženy…