Prkoš Bilinský/4.

Prkoš Bilinský Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 377–380. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Říšskému císaři zachtělo se pokladů, kterých byl předešlého léta český kníže bojovnou rukou v Polsku vydobyl. Že se však Břetislav požadování tomu protivil a práva k své kořisti pevně zastával, stalo se toto neposlušenství příčinou války, kteroužto císař krajiny české potrestati umínil. Mimo to nalezl ještě jinou záminku, totiž opominutí ročního poplatku, kterým prý knížata česká německé říši od starých časů zavázána byla, kterých ale odváděti Břetislav zanedbal; a tudíž domníval se míti dosti příčin, předsevzetí své v skutek uvésti, a na Češích mocnou rukou dobyti, čeho mu pro uhájení svobody své dobrovolně postoupiti nechtěli. I počal u Řezna stahovati hojné zástupy a táhl s nimi k pomezí, ježto dělí Bavory a Čechy. Taktéž kázal i Othardovi, Saskému knížeti, aby s lidem svým od půlnoční strany do Čech vpadl. Othard poslušen jsa rozkazu svého pána, jakž i poddanému knížeti německému příslušelo, nelenil tedy a počal rychle své Sasy k válečným korouhvím svolávati. Na veliké Drážďanské rovině položili se táborem. Kníže sám jsa udatný, ač jinak hrubý, dlel po celý den v táboře, přihlédaje k dobrému a kvapnému hotovení se. Na třetí den mělo vojsko cestu do Čech nastoupiti.

Bylo to času odpoledního. Othard seděl ve svém stanu při znamenité práci, totiž — při pití. Na veliké, kůží potažené stolici roztahoval masité údy, levičkou si na břich poklepávaje. V pravici držel naplněnou číši. Tváře se mu leskly barvou čisté mědi. Vedle něho stál knížecí pisák a číšník, kteréž milostivý pán pro obveselení mysli chvilkami za uši potahoval, z celého hrdla se chechtaje, pakli se ubozí bolestí šklebili.

Tu vešel rytíř do stanu.

„Co dobrého?“ ptá se kníže, a rytíř oznamoval příchod posla z Čech.

„Gottes Wunder!“ podivil se Sas. „Co pak se líbí těm neposlušným císařského rozkazu? Dostali již strach?“

„Nevím, veleslavný kníže! Poselství má prý jen tobě svěřiti.“

„Poddávají-li se na milost, blaze jim. Přiveď mi toho posla.“

Rytíř vyšel ze stanu, a za několik okamžení vstoupil do něho Polan Černuš. Měl sice již dosti úpravný šat na sobě, skvostnější než kdy jindy, dokud se ještě světem toulával, protivnou tvářnost jím ale předce nezakryl.

„Gottes Wunder! jakého mi to šeredu posílají?“ zvolal Othard, spatřiv českého posla. „Není ohyzdnějších mužů po Čechách? Totě pravá opice!“

„He, he, he! jaký to milostivý žert se mnou, pane, tropíš!“ odpověděl Černuš chybnou němčinou, nedávaje se přezdíváním do rozpaků uvésti, a hluboko před Othardem se uklonil. „Sláva buď s tebou, velemocný kníže! Bilinský pán ti vzkazuje své ponížené služby.“

„Co chce a kdo je tvůj pán Bilinský?“ ptal se kníže, když si byl chřtán notným douškem propláchnul.

„Excellenza!“ ušklebil se Prkošův posel, „můj pán rodem i statkem vyrovná se tvým nejvzácnějším hrabatům. Mangari! český pán — a německý hrabě vždy jedno!“

„Jedno? a co chce ten tvůj pán?“

„Poroučí se do tvé milosti, a co více tobě jasnie oswiéconemu panu věděti potřeba, to ti poví péro jeho.“

„Péro?“ podivil se Sas a oči na posla vyvalil. „Gottes Wunder! což pak vaše péra mluví?“

„He, he! tys v milostném rozmaru, můj nejjasnější pane,“ odpověděl Černuš. „Přináším psaný list od pana Bilinského.“ — Na to roztrhnul podšívku huňaté čepice, vyndal z ní do kotouče svinutou blánku, a sníživ se až na koleno podal ji Othardovi.

Kníže ji vzal a rozvinul. Písmo bylo mu však tajnou pohádkou, a protož ani skoro nevěda, že je dolů hlavou drží, za dlouhou chvíli jen mlčky na list pohlížel.

Potom jej ale podal pisákovi, a nastaviv číšníkovi číši k dolití, řekl:

„Pověz, pisáku, co ty muří nohy znamenají?“

A pisák začal čísti:

„Othardovi, nejslavnějšímu knížeti Saskému, služby své vzkazuje Prkoš, pán Bilinský.

Pilně na mysli rozváživ, kterak se před časy mým předkům pod vládou knížat německých blaze vedlo —“

„Stůj!“ zakřikl ho Othard. „Co mi to povídáš o předcích a o knížatech německých?“

„Dovolíš-li, Excellenza, tedy ti to povím,“ řekl Černuš. „Z úst pána svého vím, že se předkové jeho Breisakové nazývali a v krajině Mišenské bydleli.“

Na znamení, že dobře porozuměl, pokynul kníže několikráte hlavou, a pisák četl dále:

„— a zkusiv, kterak my urození v Čechách křivdu trpíme, uzavřel jsem poddati se pod správu spravedlivější. Přijmiž mne tedy, slavný Otharde, pod ochranu svou. Vtrhni se svým lidem do Čech —“

„Ha, ha, ha! to by se bylo i bez tvé prosby stalo!“ zasmál se Sas; „Breisak má hodnou mírku rozumu. Čti dále, pisáku!“

„— já pak zatím, aby žádné podezření nepovstalo, vypravím posla k českému Břetislavu, a jako bych jemu pomoc chystal, v krajině své hlučné pole seberu; jakmile ty však pomezí překročíš, k tobě s ním přirazím. Čeho se jinak ode mne a lidu mého nadíti, a jaké krajiny pomocí mou sobě zavděčiti můžeš, ústně ti můj posel vyjeví. Přijmi prosbu mou, kterouž sebe i dceru svou i statky —“

„Stůj! Cože pravíš o dceři?“ trhl sebou žen milovný Sas. „Má tvůj pán hezkou dceru?“

„Ah, Dio mio!“ zvolal Prkošův posel. „Anděla má, který se za dívku přestrojil. Na mou ohyzdnost mohu se nayjaśniejszemu panu zaklíti, že nic krásnějšího neviděl, cokoliv saské zahrady spanilých kvítků zplodily.“

„Myslíš tedy, že je lahodná? že je k pomilování?“

„Slodka to dziewcyna!“

„Vyslyšíme tedy prosbu tvého hraběte. Dočti již, dočti — pisáku!“

„Jsem u konce,“ odpověděl tento. „Přijmi prosbu mou, kterouž sebe, dceru svou i statky milosti tvé podávám.“