Knihovna pohádek/Princ Vlastislav
| Knihovna pohádek | ||
| Doktor Vševěda | Princ Vlastislav | Udatný krejčík |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Princ Vlastislav |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Alíbaba a čtyřicet lupičů; Doktor Vševěda; Princ Vlastislav. V Praze: I.L. Kober, [1899]. 16 s. Knihovna pohádek; č. 11. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 |
| Index stran | |
Princ Vlastislav.
V jedné zemi panoval mladý král Slavoj s královnou Milostou, a ti se velmi trápili, že nemají dědice, jemuž by kdysi odkázali království. Tu jednoho dne seděla mladá královna zarmoucena v zahradní besídce, kdež se před ní náhle objevil malý, červeně oděný mužík s dlouhým, až po pás sahajícím vousem; V náručí držel tak překrásné děťátko, že královna Milosta překvapena zvolala: „Čí jest to spanilé pacholátko?“
„Bude ode dneška tvoje, královno,“ řekl mužík, načež děťátko v bílé karkulce, oděné modrým pláštíkem posadil královně na klín.
„Kterak se ti mám odměniti, hodný mužíku, že jsi vyplnil největší moje přání?“ tázala se Milosta.
„Prozatím ničeho nežádám, až po čase se opět přihlásím,“ řekl mužík a zmizel. Královna pak spěchala ku králi, který měl z pacholíka nemenší radost a pojmenoval ho Vlastislavem.
Celá země sdílela radost královských manželů a těšila se z prince, který prospíval ve všem dobrém; král Slavoj byl šťasten, toliko královna se rmoutila že se mužík snad opět objeví a syna pryč odvede. Avšak teprve když bylo Vlastislavovi dvacet roků a král nechal ho vyhlásiti za svého zástupce, objevil se červeně oděný mužík s dlouhým vousem.
Vyhledal prince Vlastislava a řekl k němu: „Mým přičiněním stal jsi se synem bohatého a mocného krále, abys však mohl stále požívati té moci a bohatství, musíš se přidati k sousednímu nepřátelskému knížeti, který táhne do boje proti Slavojovi.“
„Toho neučiním,“ řekl Vlastislav, „jednal bych nevděčně proti svým dobrým pěstounům.“
„Neuposlechneš-li mne, nestaneš se nikdy králem.“ řekl mužík.
„Raději si budu v chudobě chléb dobývati, než-li bych zarmoutil své pěstouny,“ řekl opět Vlastislav.
„Za to tě však stihne veliký trest,“ vyhrožoval mužík.
„Nemusím se obávati ničeho, dokud budu dobře jednati,“ řekl princ.
Na ta slova se skřítek hrozně zaškaredil a povídal: „Nechceš-li tedy zraditi své pěstouny, vydej se do ciziny, zapomeň na své dětství, přiuč se cizím mravům a cizé řeči a při svém návratu pak hleď zde vyhubiti všecko domácí a vštěpuj svým poddaným domnění, že všecko cizí jest mnohem lepší.“
„I ty zlopověstný pokušiteli,“ rozkřikl se princ, „jaké mi to činíš nepěkné návrhy! Zraditi mám svůj jazyk, šlechetným pěstounům mám se odměniti nevděkem? To zasluhuje trestu, však mne lehko nevyvázneš“ a hnal se na mužíka.
Ten se jenom ušklíbl, máchnul čapkou ve vzduchu a princ Vlastislav proměnil se v chudého pocestného.
„Takto budeš choditi po světě, neučiníš-li mě po vůli,“ vece mužík.
„Ne, nikdy se nestanu zrádcem,“ odpověděl princ.
Tu máchnul mužík podruhé čapkou a na místě pocestného stál zde zbědovaný žebrák.
„Takovým budeš,“ řekl mužík, „pro posměch lidem, kteří ti sotva poskytnou tvrdé kůrky k utišení hladu, kdežto splníš-li mou vůli, staneš se nejmocnějším králem světa.“
„Ne, tisíckrát ne,“ řekl bývalý princ a chopil se žebrácké hole aby vyšel z hradu, tu mužík do třetice zamáchl čapkou, vůkol nastala neprůhledná mlha, a když se vyjasnilo, byl zde opět princ Vlastislav ve skvostném obleku a proti němu stál veliký ctihodný kmet, u něhož toliko bílý dlouhý vous upomínal na bývalého mužíka, a děl: „Ty jsi mne vysvobodil šlechetný panici z mého zakletí, do něhož jsem upadl vinou jediného syna. Toho jsem špatně vychoval hově veškerým jeho choutkám, odměnil se mi černým nevděkem a zradiv svou zemi, v řadě nejúhlavnějších mých nepřátel uvalil na ni přemnoho svízelů a neštěstí. Toliko hodný, šlechetný panic, pravý opak zrádného nevděčníka mohl mne vysvoboditi. Tys toho dokázal, Vlastislave, děkuji ti za vysvobození a budu ti vždy moudrým a laskavým rádcem.“ Po těch slovech ujal prince za ruku a vedl ho ku královským manželům.
Zaradovala se královna Milosta, že se více o prince strachovati nemusí a král Slavoj rád uvítal moudrého a zkušeného rádce, který hleděl se pokáním za vlastního syna přičiniti, aby princ a později mladý král Vlastislav byl od svých poddaných nade všecko ctěn a milován.