Pravý výlet pana Broučka do měsíce/VIII

Pravý výlet pana Broučka do měsíce Svatopluk Čech
VII	VIII	IX

Údaje o textu
Titulek:	VIII
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Pravý výlet pana Broučka do měsíce Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, F. Topič 1889. 2. vydání.
Licence:	PD old 70
Ilustroval Viktor Oliva

(Nová naděje. — Peněžité rozpaky. — Důkaz o zbytečnosti němčiny a něco pro pány poslance. — Měsíční město. — Spolek proti týrání sluchu. — Život v měsíčních ulicích. — Nestřídmé požívání knih. — Hrozivý motýl.)

Novou naději vzbudilo v panu Broučkovi veliké město, jehož fantastické věže se zatřpytily na obzoru. Kde je město — uvažoval — jsou zajisté i restanrace, v nicbž poslouží hostům celé dopoledne nějakou snídaní na vidličku.

Ovšem za peníze! připaimatoval si a sáhl pro tobolku. Nebrával s sebou večer do hostince nikdy větších obnosů a následkem toho byla částka, pozůstalá v jeho tobolce po útratě u Würfla, veluii skrovná; stačila sotva na dva dny.

„To je teď celé tvoje jmění!“ řekl si trpce náš přítel. „Na zemi jsi byl zámožný člověk a tady budeš snad chodit s žebráckou mošnou. Na tvůj pozemsky dům ti na měsíci ani žid krejcaru nepůjčí.“

Zároveň mu napadlo: „A bezpochyby tady neudám ani z toho pakatele než tenhle stříbrný zlatník. Z těch papírových si mohu snad udělat fidibusy. Neboť, kdož ví, má-li rakouský stát na měsíci nějaký úvěr. A pak — kdo ví, znají-li — ale to se rozumí samo sebou!“

Přece otázal se Blankytného : „Vy zde znáte všichni německy?“

„Německy? Co je to?“

„Jakže? pro pána boha! Vy ani nevíte, co to je německá řeč! Ne, to není možná. Tropíte si ze mne jen šašky.“

„Aha, vy na zemi hovoříte bezpochyby několikerým jazykem? My mluvíme jeu česky.“

„Česky? Jen česky? A nevíte ani, že je nějaká němčina na světě?“

Tu již stál panu Broučkovi rozum. Blankytný musil mu neuvěřitelnou věc znova potvrdit.

„A to jsem se dostal do hezké krajiny!“ bědoval ubohý pozemštan.

„Jsou to pěkní Čechové, když nemá žádný o němčině aui potuchy! A ještě se nestydí mluviti o svém vzdělání! — Tak, ty papírové zlatky mohu teď skutečně hodit za hodinkami. Neznaji-li němčinu, umí maďarsky ještě méně. Přece měl pravdu rukavičkář Klapzuba, když huboval „u kohouta“ na poslance, že nám nevymohli ani ta mizerná dvě česká slova na zlatovkách. Teď jsem tím připraven o tři porce pečeně a hezkých pár sklenic!"

Ta němčina vrtala Broučkovi hlavou tak, že otázal se znova: „Řekněte mi, člověče, tedy zde nemáte ani německých zkoušek na universitě? Nemluví u vás německy ani dámy na ulici, ani herci za kulisami, ani mladí doktoři, kteří se připravuji na budoucí státníky? A jak pak mluví zřízenci na železnicích, jaké pak máte nákladní listy a platební archy, hlavy protokolů a poštovní razítka?“

„Neznám ty věci, ale ujištuji tě, že je u nás všechno jen české.“

„Jen české! Ale vždyt nejsou takové věci bez němčiny ani možné. Máte to zde asi čistý pořádek. A což slavné úřady?“

„Nemáme žádných úřadů.“

„Žá — žádných úřadů? Prosím vás, jak pak můžete žíti bez úřadů?“

„Máme jen kritické tribunály, které podle paragrafů rozličných estbetik uatabují na skřipec A popravuji literární výtvory.“

„Ale berní úřady přece máte?“

„Nevím, co to je.“

„O, přeštastný člověče! Nemohu tomu ani uvěřit!“ zvolal pan Brouček a dodal k sobě: „ Tohle je na měsíci jediná moudrá věc a měla by se věru také zavčsti na zemi.“

Pak tázal se dále: „A co pak vojsko — jářku? Armádní řeč — ahá! Přece mi nebudete chtět namluvit, že také důstojníci mluví česky?“

„Nemáme žádného vojska, poněvadž se potýkáme toliko pérem a místo krve proléváme jen inkoust.“

„Tohle není také špatné zařízení,“ pomyslil si Brouček. „Inkoust a brky jsou po čertech lacinější nežli repetýrky a lidská krev.“

Nyní vznášeli se již nad městem. Jestliže Brouček prve podivil se holubníku měsíčního fílosofa, zamotala se mu teď hlava z divadla, které viděl pod sebou. Byla to babylonská směs nejpodivnějších tvarův a slohů, prava orgie stavitelské nevázanosti.

Pan domácí připomenul si, že někdy za noci, když se hrával domů od Würfla nebo od „kohouta“, míval prazvláštní zrakový přelud, který mu jevíval Prabu v nevídané, přepodivné proměně: všechny domy stály na křivo, jeden sem, druhý tam, okna byla přemetána jako karty po karbanické rvačce, balkony navštěvovaly se navzájem přes ulici, štíty se protahovaly do úžasných výšek, střechy dostávaly velbloudí hrby a komíny rejdily po nich jak opice, kamenný most kroutil se jako had a sochy na něm hrály si „škatule, škatule, hýbejte se“, Karlova ulice byla proměněna v tunel a protahovala se zvolna, jako dalekohled, do nekonečné dálky, staroměstská radnice zacházela se svou historicky památnou věží jako opilý ponocný se svou halapartnou — ale to všechno byla jen usedlá hra proti fantastickému reji měsíčního města.

Zde mněl jsi viděti divoce přebujnělou gotiku s chaotickou zmotaninou počernalých pilířů a špičatých oblouků, roztodivných ornamentů a nejbizarnějšich nestvůr, jaké kdy zplodila bujná fantasie středověku; tam zase čarovnou nádheru maurského slohu, nebo pohádkový přepych indické architektury; onde divy rokoka: tu malebný zlomek starých Benátek; tam kus Cařihradu — mněl jsi viděti, nebot při druhém pohledu jevily se ti jen přepodivné zkrouceniny a zkomoleniny všech těcbto slohů a leckde byla slátána z různých jejich živlů pravá

Chiméra architektonická, na příklad gotická katedrála s románským portálem a copovými vázami místo křížových kytek. Namnoze vymykala se ta měsíční architektura ze všech slohových reminiscencí a pouštěla obraznost bez uzdy do říše nemožnosti, kde také poetové s oblibou staví své pohádkové paláce, s oblibou tím větší, poněvadž k tomu nepotřebují nižádných studií v dějinách umění a podobných nevděčných oborech. A každá věž v té směsi strměla v nedozírnou výši, každý oblouk byl úžasně směly, každá báň velebná, každý arkyř závratný, každá chodba tajuplná, každá perspektiva kouzelná, víe velkolepé, ohromné, grandiosní, báječné.

A jako měsičané bylo i to jejich město jaksi větrné, spiše vzdušnému třpytnému obrazu faty morgany, nežli skutečnému městu z kamene a cihel podobné.

Ke konci sluší dodati, že všecko jen se hemžilo spoustou karyatid, sfiug, okřídlených lvů, gryfů, soch, nestvůrných chrličů, křížových kytek, vás, fantastických větrných korouhviček, že každou píď omítky pokrývaly pestroskvělé fresky a celý ten Babel zdál se šíleně křepčiti při zvucích neslýchané hudby. Ba mohl jsi mysliti, že město samo jest jediný kolosalní hudební nástroj.

Ozýval se velebný zvuk varhan, hlaholily obrovské zvony, tu z balkonu zaznívala loutna, tam v okně nyla flétna, jinde chřestily kastaněty a zvonil tamburin, opět jinde hřmotil tamtam. bylo slyšeti šalmaje a cimbály, harfy a dudy. lýry a bubny — každý dům přispíval vydatně po svém k obrovskému koncertu, z něhož vyznívaly také choraly valných zpěváckýcb sborů a srdcervoucí árie.

Ó, sluchu, odstrčený pastorku mezi smysly! Pomyslil jsem si to tisíckrát a snad jsem to někde již i napsal. Ale napsal bych stokrát znova, aby si toho konečně povšimla macecha společnost, Hle, strážci obecného blaha chrání úzkostlivě zrak náš před necudnými obrázky a krvavým masem řeznických kár, čich náš jest bezpečen ve slušné společnosti před nelibými zápachy; ale kdo chrání můj sluch třeba v nejskvělejším saloně před hudebními neslušnostmi, za které musím ještě vzdávati nadšenou chválu?! Ba věru, sluch nemá žádné záštity, jest ve psi vydán každé holčici, která si zamane státi se slavenou primadonou, každému zamilovanému flétnistovi, každému kloučkovi, který si vzpomene jezditi svým nemotorným smyčcem po mém uchu od rána do večera. Jak mohu ku přikladu teď soustřediti mysl na měsíční město a vylíčit náležitě jeho divy, když krásná neznámá pod mými nohami v prvním poschodí vzala si do hlavy opakovati nějaký Straussův valčík tak dlouho, až ho konečně přehraje bez chyby, což se patrně nestane nikdy!

Vřele odporučuji svým spolutrpitelům založení spolku proti týrání sluchu, který by pracoval všemi zákonitými prostředky k tomu, aby zřízena byla na míli cesty ode všech obydlených míst zvlaštní hudební kolonie, kam by se navždy odkázala všechna třinohá i dvounohá uchu lidskému nebezpečna havěď.

Odvolá-li se některy souspřeženec té čeládky na měsíční město, jehož musikální vřavu jsem shora vylíčil, budiž upozorněn, že my pozemšťané nemáme ušní bubínky tak zařízené jako obyvatelstvo měsíce, čehož důkazy najde čtenář v některé z následujících kapitol tohoto cestopisu.

Pegas letěl nyní dost nízko, tak že mohl pan Brouček zahlédnouti s ptačí perspektivy též pouliční život města. Arci zachytil krátkým přeletem jen několik oku nápadnějších rysů. Zvláště podivil se masopustní strakatosti měsíčních krojů; pan domácí ve svém solidním pozemském oděvu pohlížel s pohrdlivou útrpností na tu pestrou směs, v niž nebylo jediného slušného sakka, císařského kabátu, svrchníku nebo fraku, nýbrž samé podivné různobarvé řízy a havy, kterých by žádný vzdělaný a pořádný člověk na zemi beze studu nevzal na sebe. To jsme my pozemští Čechové přece jinší chlapíci — pomyslil si s pýchou — u nás najdeš i v nejbídnější vesnici jen slušné krejčovské dílo, i ty potrhlé čamary bohudíky skoro vymizely a takovouhle měsíční maškaru by na ulici sebrala policie!

Trochu podobná pozemské jest pro první pohled úprava hlavy měsíčanek; ale přihlédneš-li lépe, shledáš, že domnělé moderní pokryvky vlasů jsou vlastně všelijaké lastury, škeble, houby, motýly, ptačí hnízda, veliké květy svlačců a macešek, chomáče strakatých per, ba i celí ptáci a podobné pitvorné věci. Jinak odívají se také v nesmyslné měsíční řízy, obyčejně sněhobílé nebo zlatotkané, které vlají kolem nich divnými řasami a třásněmi.

S nelibostí pohřešil pan domácí na měsíčních dámách pikantních houzíků a ofin. Úpravu vlasů nosí vůbec velmi nedbalou. Maji sice vesměs vlnivé kadeře, ale nepoutají je žádnými hřebeny nebo jehlicemi, tak že padají, jak se jim líbí, temnými ručeji na ramena, šij a ňadra neb jako zlatá gloriola třepetají se kolem hlavy.

Pozoruhodné jest, že všechno na měsíčanech vůbec ustavičně se pohybuje: kadeře vždy poletují, rty se chvějí, ňadra se dmou a roucha vlají. Vezmete-li k tomu, že následkem své vzdušné lehkosti zvláště měsíčanky stále hopkují, tančí a se vznášejí, pochopíte, že promenáda po měsíčních Příkopech poskytuje prazvláštní pohled.

I jinak lišily se ty ulice svým rázem nemálo od pozemských.

V Praze na příklad vyznačují stálou fysiognomii ulic vedle rozličných

jiných obchodů hlavně uzenáři, hokynáři, pekaři, řezníci, materialisté, moukaři, cukráři a jiní prodavači jedlých věcí, zejména však restanrace, hostince, plzeňské pivnice, kavárny, sklady lihovin a podobné obchody, kterýchž je u nás bezmála více než advokátních kanceláří. V měsíčním městě rozhlížel se však pan Brouček nadarmo po takových závodech; místo nich postřehoval tu jen obchody s květinami, sklady obrazů a soch, obchody s hudebninami a nesčíslná knihkupectví. Téměř ob dům nacházel se takový závod, před nímž kupila se mračna zvědavých, a jehož dvéře sotva stačily proudům vcházejících a vycházejících kupců.

„Toť je tlačenice u těch vašich knihkupců,“ divil se pan Brouček. „U nás nebyl takový shon ani tehdáž, když se prodával životopis vraha Schenka!“

„Ó, k našim knihkupcům je takovýhle nával každý den,“ pravil měsíčan. „Nestačí od rána do noci nositi objednané literární pamlsky do čítáren, pří závodu zřízených, a prodávati knihy přes ulici —“

„Aj, toť zde čepujete literaturu jako u nás v Praze plzeňské,“ smál se pozemštan.

„My zde právě žízníme po duševních občerstveních,“ odvětil s důrazem, vážně jeho průvodce. „Již přede dnem, nežli jsou knihkupectví otevřena, tlačívá se před nimi dav nedočkavcův, aby se hned po ránu opojili nějakým cyklem sonetů a sotva že jej doma pohltali, již spěchají zase, aby si pochutnali na některé epické básni —“

„Pěkná to snídaně na vidličku,“ zabručel pro sebe pan Brouček.

„Ba mnozí prosedí v čítárnách celý den až pozdě do noci,“ pokračoval měsíčan. „Poněvadž zhusta náruživí čtenáři, opojeni přílišným požitkem básni a románů, dopouštěli se nočních výtržností, ukončuje se v řádných měsíčních knihkupectvích vydávání knih o půlnoci, a tu ještě některý nenasyta poručí si najednou pět sbírek básní a neustane, dokud je nevyprázdní do poslední sloky.“

„Prosím, přestaňte — přestaňte už!“ zvolal pan Brouček, jedva se drže smíchem na pegasu. „Že v některých pivovarech zavírají o půlnoci sklep, a že si dávají pijáci přinésti pět sklenic najednou, to jsem nejen slýchal, nýbrž i sám zkusil; ale knihy — pět knih najednou — puknu smíchem!“

„Mně zase je k pláči ten tvůj smich z našich ušlechtilých vášní,“ pravil měsíčan a začal skutečně vzlykati. „Obráží se v něm zřetelně hrubý materialismus vás bídných pozemštanů, kteří tíhnete jen k mrzkým požitkům tělesným.“

Pan Brouček byl těmi slovy opět upamatován na svůj ubohý žaludek.

Měl již vskutku notný hlad.

„Plačte si nade mnou, jak vám libo,“ řekl vzdorovitě, „já bych v té chvíli přece dal přednost řádné snídani pred nejkrásnější básní na světě. Snad bychom se mohli spustiti dolů na nějaké malé posilnění —“

„Toho není třeba,“ odpověděl měsíčan. „Tamhle kyne nám palác spanilomyslného mecenáše Božidara Čaroskvoucího, jehož bezmezná pohostinnost bohdá vyhoví tvé nestřídmosti, nad níž skutečně žasnu —“

To je dobré! pomyslil si Brouček. Žasne nad mou nestřídmosti! Snad nemyslí, že jsem se měl najísti jeho Etherey!

„Jenom aby nás tam nepohostili zase jen zbrklou filosofií!“ pravil.

„Ó, Čaroskvoucí má vždy pro své hosty vydatné hmotné občerstvení,“ ubezpečoval jej měsíčan. „Ostatně zdá se, že tam ještě dorazíme k jitřní hostině, která se u našeho mecenáše odbývá trochu později než jinde. Počkej, podívám se na nebeské hodiny.“

Obrátil se po srpu zemském na obloze, ale při tom zabloudil jeho zrak i na zad.

„Nastojte! Pohleď!“ zvolal.

Brouček pohlédl směrem, kam Blankytný ukazoval, a spatřil ve vzduchu cosi jako velikého motyla, letícího k městu.

„Nic ti nepraví tvé srdce?“ řekl měsíčan. „ Nepoznáváš jí? Nepoznáváš Ethereu, jež na svych křídlech motýlích a na perutích milostné touhy chvátá za tebou ?“

„Ó běda!“ zvolal pan domácí úzkostlivě. „Jen rychle, rychle, snad jí ještě upláchneme!“

Měsíčan švihl pegasa dlouhou lodyhou sněhobílých lilií, jež mu sloužila za bičík, a křídlatý kůň doletěl mžikem k ohromnému, zářícímu paláci, na jehož práh s nimi se snesl.