Pravý výlet pana Broučka do měsíce/III

Pravý výlet pana Broučka do měsíce Svatopluk Čech
II	III	IV

(První měsíčan. — Divné uvítání. — Čechové na měsíci! — Zvláštnosti měsíční češtiny a návěští o první pozemské gramatice měsíčtiny.)

Údaje o textu
Titulek:	III
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Pravý výlet pana Broučka do měsíce Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, F. Topič 1889. 2. vydání.
Licence:	PD old 70
Ilustroval Viktor Oliva
page=1

Pan Brouček pohlédl vzhůru a spatřil podivnou lidskou podobu, vznášející se nad nim v povětří na okřídleném koni. Stříbrné podkovy a bělostná křidla mohutného oře, ušlechtilý obličej ztepilého jezdce, s vavřínovým věncem v rozpuštěných kadeřích, s jakýmsi varitu podobným stříbrostrnnným nástrojem v náručí a s jakýmsi dlouhým talárem, protkaným stříbrnými hvězdami — vše to poskytovalo obraz velmi krásný, ale zároveň ode všeho, co vídáme na zemi, naprosto rozdílný. Jezdec i kůň podobali se totiž spíše mlhovým obrazům, jaké nám ukazuji majitelé optických divadel, nežli útvarům z masa a krve: tak vzdušná, jemná, skoro průzračná byla jejich těla, o nichž se mohlo plným právem užíti básnického rčení, že byla utkána z lehkých oblaků a měsíční záře.

Také jezdec zpozoroval patrně pana Broučka, neboť spustil se dolů a sestoupil s křídlatého bělouše.

Tak stáli oba naproti sobě: Brouček na dně kráteru, podivný zjev na jeho valu, a poněvadž tento nebyl vysoký, viděli si dobře do obličeje. Brouček spatřil nyní zřetelně tahy neznámého i podivil se přejemné, průsvitně bledé pleti jeho tváře; spočívalo na ní cosi jako snivá, stříbrná zář luny.

Postava odvrátila napolo hlavu a napřáhla proti našemu hrdinovi dlaně týmž způsobem, jakým herec na jevišti coufá před hrozným zjevením.

Pak zadrnkala o struny svého varita a zvolala zpívavým hlasem: „Ha, ký to netvor děsí můj ustrnulý zrak? — Zda smyslů klam tě splodil, či věčné noci mrak?“

Rozumí se, že takové přivítáni panu Broučkovi hrubě nelichotilo; ale kritická situace velela mu potlačiti svou nelibost.

Jsem obyvatel země,“ odpověděl tedy klidně, „kterého zlý osnd hodil na tento daleký svět. A mám patrně čest mluviti s obyvatelem měsíce —?“

Měsíčan probral se z uleknutí a ve tváři jeho zračilo se uyní jen veliké podivení.

„Co slyším, ha! tys plodem charých zemských niv? — Ký v naše světlé stany přenesl tě div? — Ó, země syn jsi jistě, neb náš jasný byt — jak moh' by takou stvůrou zář svou poskvrnit!“

Po té zadíval se bedlivěji na pana Broučka s netajenými známkami ošklivosti.

Náš hrdina pravil s povzdechem: „Nedivím se, že vypadám pro Vás podivně. Vždyť Vy navzájem — hm — mně navzájem — hm hm —“ Pan Brouček spolkl štiplavou odvetu a pokračoval nevinně: „Ostatně Vás ujištuju, že jsem se na měsíc samovolně nedotřel a že bych ze srdce rád na zeměkouli se vrátil, jen kdybych věděl jak. Jakás neznámá síla odtrhla mne z čista jasna od země s takovou prudkosti, že jsem pozbyl smyslův, a když jsem z omráčení procitl, byl jsem již zde. Buď učinil bůh se mnou nějaký zázrak, kterýmž jsem potrestán za hříchy své, anebo si ztropil ďábel ze mne pekelný žert.“

Měsíčan se zamyslil a také pan Brouček použil té přestávky, aby spořádal své zmatené myšlénky. Byv před tím všecek zaujat neobyčejným zjevem, uvědomil si teprve nyní překvapující faktum, že měsíčan mluvil česky. Sice češtinou trochu zvláštní, s neobvyklým přízvnkem, ale přece česky.

Měsíc českou půdou! Jaká to zvěst! Jaká útěcha pro náš ubohý národ! Povrch měsíce obnáší asi třináctý díl povrchu zemského a dle pozorováni Broučkových možno souditi, že jest dosti hustě obydlen. Právem tudíž lze se domnívati, že počet populace měsíční činí asi třináctý díl obyvatelstva zeměkoule, tedy snad více než 100 milionů měsíčanů — a tyto miliony jsou rodní naši bratří!

Rázem tedy stáváme se největším národem evropským a smíme pohrdlivě shlížeti na Němce, Francouze i Rusy — který z národů těch může se pochlubiti, že má bratry až na měsíci, že jazyk jeho sahá až do hvězdných oblastí?! S jakou pýchou rozšíříme svou národní hymnu o sloku:

Kraterů kde jícny zejí,
kužely z nich jasné čnějí,
kde se šklebí tisíc rýh
po rovinách kruhových —
i tam žije Čechů plémě,
na měsíci domov můj!

Nyní konečně můžeme si v bezpečí oddechnouti po dlouhém krušném zápase o zachování své národnosti. Můžeme složiti ruce v klín a klidně přihlížeti, jak tajní i zjevní germanisatoři o překot usilují o naše vyhlazení, ba můžeme v moudré umírněnosti sami němčině do kořán otvírati všechny brány svého národního života — neboť kdyby nakrásně poslední Čech zmizel s povrchu zemského, národ český tím přece nezahyne: onť bude žíti dále na měsíci, kam neproniknou bohdá nikdy ani agenti Schulvereinu, ani zákopníci státní řeči, ba ani Moltke se svými armádami.

Jinak by nám arci možná komunikace s měsícem přinesla též ohromné výhody. Považte si jen, kdyby nyní po. návštěvě zaoceanskych hostí zavítal k nám ještě divadelní balon z měsíce. Jaké teprv nadšení by uchvátilo náš národ a jaký vztek by zalomcoval našimi odpůrci. A kdyby vláda tu měsíční demonstraci zakázala, učinili bychom prostě sami výlet na měsíc, kde bychom pak mohli pořádati průvody, odbývati tábory, řečniti a banketovati po libosti srdce svého. Myslím, že by naši vůdcové na vládě nám přátelské snadno vymohli, abychom směli vůbec na měsíci užívati všech práv základními zákony státními nám zaručených, jichž vykonávání na zemi je nemístné.

Pravil jsem, že je měsíční čeština trochu zvláštní. Pokusím se dle zpráv pana Broučka nastíniti tyto zvláštnosti. Nemohu se arci zhostit obavy, že svým výkladem nikomu se nezavděčím. Mezi učenci vzbudí filologický pokus laika leda úsměv opovržení a širší obecenstvo přejedlo se právě ve sporu o rukopisy, jazykozpytu až do ošklivosti. Obmezím se tedy na věci nejhlavnější.

Měsíčané pronášejí svou češtinu s divným zpíváním, protahováním, kroucením, vzlykáním, syčením, šeptáním a burácením — zkrátka způsobem, jakým se náš jazyk na zemi nikde nemluví, leda snad na našich divadlech, kde někteří herci snaží se také — zejména v tak zvaných klassických kusech — mluviti způsobem všemu pozemskému mluvení co nejméně podobným.

Slovník měsičtiny vymýtil množství slov v pozemské češtině obyčejných, klada místo nich slova méně obvyklá neb docela nezvyklá, nebo. všelijak je opisuje. Tak na příklad neříká se v měsíčtině nikdy prostě „oko“, nýbrž „zor“ nebo „hled“ (při ženských zhusta „hvězdička“ nebo „pomněnka“ — užívání některých slov výhradně při krásném pohlaví je také charakteristickým znakem měsíčtiny!); ne „ústa“, ale „rtové“ (při ženských „maliny“ nebo „korály“);, ne „zuby“, ale „šňůry perel“; ne „vlasy“, nýbrž jen „kadeře“, „kštice“, „čnpřiny“, „temná mračna“, „zlatý déšt“; ne „louka“, nýbrž „květnatý koberec“; ne „voda“, nýbrž „vláha“, „tůň“, „zrcadlo“, „křištál“; ne „obloha“, nýbrž „blankyt“, „azur“, „hvězduatý baldachýn“ ; ne „bílý“,, „ modrý“, „zelený“, „žlutý“, nýbrž „liliový“, „safírový“, „smaragdový“, „zlatý“; ne „šel“ nýbrž „kráčel“, „ubíral se“ (při ženských „chvěla se“, nebo „vznášela se“, což je ostatně při vzdušných měsíčankách případnější, nežli při sebe útlejších hrdinkách pozemských básníků); ne „usnul“, nýbrž „klesl v náruč spánku“ a t. d. Některá přídavná jména srostla v měsíčtině s tím neb oním podstatným tak, že tvoři obé nerozlučný celek, řekne-li měsíčan na příklad „omšený“, nemůže následovati nic jiného nežli „balvan“, jakož naopak tento nikdy bez omšenosti se neobejde. Takové srostliny jsou dále svěží zeleň", „hedbávná řasa“, „snivý zrak“, „tajemné kouzlo“, „nedozírná propast“, „andělská bytost“ a t. d. a t. d. Měsíčtina má i několik pozemské češtině zhola neznámých slov, jichž pravého smyslu se pan Brouček nedohádal, na příklad: „znoj“, „tes“, „chvit“, „charý“, „drásá“, „romoní“ a t. d. Některých slov užívají měsíčané s obzvláštní zálibou, vplétajíce to neb ono do každé téměř věty; jsou to zejména výrazy: „peruť“, „prapor“, „démant“, „ether“, „hvězda“, „kouzlo“, „láska“, „ ideál“, „taj“, „vidina“, „vesmír“, „věčnost“ a podobná. Nejhustěji však užívají citoslovců: „ach“, „ó“, „oj“, „„hoj“, „ha“, „chachá“, „běda“ a t. d.

V ohledu mluvnickém sluší poznamenati, že měsíčtina úzkostlivě se vyhybá všem formám ua zemi běžným a pracně vyhledává tvary nejméně obvyklé. Neříká tedy nikdy „dcera“, „hosta“, „dereš“, „šeptají“, „může“, „plane“, nýbrž „dci“, „hostě“, „déřeš“, „šepcí“, „můž'“, „plaje“ nebo „plá“.

Co konečně stavby vět se týče, řídí se měsíční čeština pravidlem, že sluší přirozený slovosled roztrhati a přemetati tak, aby stálo práci co možná největší, shledati ty kusy opět dohromady a vypátrati pravý jejich smysl. Vhodným příkladem bude měsíční věta: „Po vysoké kmitavý věčné před starého chrámu oltářem lampy svit, plaché do pestrých metaje gotických oken květů paprsky, soumrakem se potácel klenbě.“

Zdá se vůbec, že jest hlavní snahou měsíčanů mluviti a psáti tak, aby jim posluchač a čtenář rozuměl co nejméně.

Ale poněvadž by asi ta měsíční hlubokomyslnost leckomu nebyla po chuti a jelikož kromě toho, jak se zdá, měsíčané mluví v jambech a rýmech, kteréž mají u nás ještě méně upřímných příznivců, podám v následujících kapitolách řeči našich měsíčních bratrů většinou jen v obyčejné pozemské prose.

Ostatně podotýkám, že vyjde za krátko, stručná mluvnice měsíčtiny, kterou naši přední filologové, pp. profesoři Gebauer, Hattala a Kvíčala (seřaděno dle abecedy) na základě materiálu panem Broučkem sebraného v několika přátelských schůzích se vzornou ochotou sestavili.