Praha je Praha

Údaje o textu
Titulek:	Praha je Praha
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Národní listy roč. 42, č. 135. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	17. 05. 1902
Licence:	PD old 70

Bylo po žních. Ze stodol ozývalo se tlučení cepů. Vzduch ve vesnici byl prosycen vůní čerstvé slámy a houfy vrabců poletovaly s křikem od stodoly ke stodole, pochutnávajíce si na rozházeném zrní.

Přibližoval se večer.

Slunce schylovalo se niž a níže, a již srp měsíce zjevil se na obloze.

Pantáta Hobzík šel právě z pole i zastavil se před svou stodolou, naslouchaje se zalíbením zpěvu mlatců, kteří v taktu s cepy zpívali.

Tohle měl jejich Václav rád! Jak rád se chápal cepu a zpíval při mlácení.

Teď však někde v Praze vytahuje z ohniště kusy železa, tluče do nich kladivem a hotoví klíče.

Věčně u hospodářství nemohl zůstat, přemýšlel pantáta dívaje se v šero do stodoly; co také s ním u hospodářství?

Vždyť má staršího bratra, dvě sestry, a statek, kdyby všichni chtěli hospodařit, rozpadl by se.

I poslali Václava do Prahy, aby se učil zámečnictví.

Prosil, plakal, ale jakáž pomoc.

Co by z něho bylo — čeledín! Takto má aspoň lepší vyhlídky, lepší budoucnost.

Vyrušil se ze vzpomínek.

„Pro dnešek dost, pojďte k večeři,“ zavolal na mlatce a kráčel s nimi domů.

Večeřel a při jídle neustále mu přicházel Václav na mysl.

Pořáde ho viděl před sebou, jak říká: „Tatínku, pro Boha vás prosím, nedělejte mne nešťastným!“

Nemohl se zhostit jakéhosi nepříjemného dojmu.

„Poslouchej, panímámo,“ obrátil se k manželce, „nezdá se ti, že Václav dlouho nepíše?“

„Máš pravdu, muži. Hoch nepíše, nemá času.“

„Víš co, panímámo,“ pokračoval pantáta Hobzík, „obilí máme chvála Pánu Bohu doma, mohl bych hocha v Praze navštívit. Mistrovi vezmu s sebou husu a zejtra jedu; ten bude mít radost! Chudák už rok je pryč!“

„Jak myslíš,“ odvětila panímáma a tím byl hovor ukončen, jen ještě dodala: „Co vlastně s tím hochem chce, celý rok nevzpomene, až dneska!“

Když se odebral pantáta na lože, dlouho nemohl usnouti, přemýšleje o svém miláčku, o Václavovi, a když usnul i ve snu jej stále viděl, a stále se mu zdálo, jak jej překvapí, potěší.

Časně z rána odjel do Prahy.

Adresu mistra naučil se nazpaměť a opakoval si ji po celou jízdu vlakem.

Konečně po dlouhé jízdě, která se mu zdála věčností, dojel do Prahy.

Po dlouhé době konečně našel mistra, kde jeho Václav v učení.

Mistr mu vyšel naproti a přivítal jej.

Ale přivítání bylo jaksi chladné.

„Dobře, že jdete,“ pravil zámečnický mistr k pantátovi, „právě jsem chtěl vám psát, abyste přijel.“

„Kriste Pane, což se Václavovi něco stalo, jest nemocen?“ zahořekoval pantáta.

„I ne, jest zdráv, ale špatně jste si ho vychoval,“ zněla odpověd, „podruhé si dám lepší pozor koho beru do učení. Takovou hanbu mně udělat. Pojďte na komisařství, tam se dovíte, co se stalo.“

Když šli, tu se pantátovi třásly nohy; chtěl stále, by mu mistr vysvětlil, co a jak s Václavem, ale zámečnický mistr odpovídal jenom: „Taková hanba, dovíte se na komisařství.“

Na komisařství představil mistr pantátu slovy: „Otec Hobzíkův.“

„Dobře, že jste zde,“ pravil k němu komisař, „oznamuji vám, že váš syn jest ve vyšetřovací vazbě. Jak se již přiznal, velkoměstský život ho svedl. Pil, potuloval se po kavárničkách a peníze si zaopatřoval nepoctivým způsobem. Jsa zámečník zhotovil si paklíče a s několika soudruhy vloupal se do bytu továrníka Veselého v Karlíně. Po odbytí trestu bude dán do káznice, snad se polepší. Tot následek špatného vychování,“ končil komisař kyna rukou, že mohou už odejít.

Když se ocitli na ulici a čerstvý vzduch vál pantátovi do tváře, upamatoval se teprve, že žije.

Hlava se mu točila, vše splývalo mu před zrakem, lidi, elektrická tramway, domy kolem, a proud slzí vytrskl z jeho očí.

Jeho Václav, jeho miláček, vloupal se do cizího bytu, aby si zaopatřil peníze, by mohl žít, jak se žije ve velkém městě. Ten dřív tak hodný, dobrý hoch.

Zámečnický mistr drsným hlasem se obrátil k němu:

„Nebudu vás zdržovat, nedělejte rámus nad tím darebákem, to víte, Praha je Praha. S bohem!“ a rychle odešel.

Pantáta Hobzík nevěděl, jak se octl ve vlaku, nevěděl ani, že jede domů.

Seděl ve vagónu a neuslále opakoval: „Praha je Praha.“

Teprve, když konduktor hlásil Dašice, připomněl si, že jest to jeho domov.

Vystoupil jako bez myšlenek z vlaku a pomalu kráčel k vesnici.

Co doma řekne, co řekne o svém miláčku. Co řekne celé vesnici? Co řekne o tom dříve tak hodném hochu?

Přišel do vesnice.

Lidé pozdravovali, on neodpovídal.

„Co starý Hobzík dělá?“ mysleli si kolemjdoucí.

Pantáta octl se před stodolou.

Totéž tlučení cepů, týž zpěv, jako včera a jako tehda před rokem, když stál tu den před Václavovým odjezdem, a on k němu se slzami pravil: „Tatínku, pro Boha vás prosím, nedělejte mne nešťastným!“

Pantáta Hobzík náhle se chytil za hlavu, zasmál se hrozně a silným chraplavým hlasem vykřikl: „Václave, Praha je Praha!“

Vrabci, zobající na zemi rozházené zrní, ulekli se a vznesli do výše.

Když se sběhli lidé, seznali, že starý Hobzík se zbláznil.