Praha/Proslov

Praha Josef Kajetán Tyl
	Proslov	Panorama

Údaje o textu
Titulek:	Proslov
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek druhý. Praha : Alois Hynek, 1888. S. 181–182. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jako skvělý diamant, rukou boží zasazený v pevný lem, leží v srdci Evropy spanilý úval, ověnčený horami a lesy. Světa končiny jej znají od věkův — neboť se lesknul silou zázračnou, když kolem daleké krajiny ještě v mlhách tonuly. Znajíť jej věkové — a cizí oči naň jednou se závistí, jednou s opovržením šilhaly; nepříznivé ruce jej špínou a smetí zakaliti usilovaly; on ale vždy opět sám sebou, jako diamant diamantem, nabyl nové skvělosti.

Kdož nezná českou zemi?

Zná ji svět — byť i o ní, jako o věci dávno minulé, nic jiného nežli jen staré pověsti povídati nechtěl; zná ji svět, a nemůže z věčné knihy dějin světských vytrhnouti listy, kdežto se jmena lesknou: Václav, Otakar, Jan, Karel, Hus, Jeroným, Žižka, Jiří, Hasištein, Komenský a Valdštýn.

Vás, zlatonosné řeky, stříbroplodné hory, hlučná města, tiché vesnice a květuplné sady — vás, kraje české! znají všechny končiny, a obracejí pozorných zraků na zrůstající vaše poklady. Zmizeliť dnové temnosti a touhy, v nichžto pohříženi přes patero věků lidských otcové naši jako stínové se potáceli; slunce století devatenáctého se nad námi leskne; času duch přívětivě se usmívá.

Krásně je v Čechách býti — ve vlasti krásného doufání! A jedno místo viděti je v Čechách — divné, divuplné místo! Od sněhem krytých Krkonošů a z hustokmenné Šumavy, z panského hradu a z chudé chýže otáčejí se po něm oči — oči jaré a sesláblé. Jesti to tajné a nevýslovné kouzlo, jež krev českou k tomu místu vábí, jesti to již při početí v každém Čechu vzniklá touha, kterouž jazyk zvědavostí pojmenovati se ostýchá, ač neví, jak ji nazvati; jesti to s bytností českou nerozlučně srostlá, trvající žádosť: jednou alespoň pokleknouti na hrobě svých králů!

Jednou za živobytí musí Prahu spatřiti každý Čech —jednou musí k hranám jejím putovati jako věřící Moslemín k ostatkům svého proroka. Ubohý, jenž Prahu neviděl a se světem se loučí! — Onť zápasil po celý život s horoucí touhou, a nezvítěziv, opouští bojiště; onť nespatřil, kde orodovníci jeho za živa blahočinili; nespatřil památník zhynulé slávy, ani kolébku nově se křísícího blaženství; a co mu od útlého věku zkušenější ústa o veliké Praze povídala, to uvízlo v paměti jeho jen jako pouhý sen; radostného vyjevení se nedočkal.

Já tě ale viděl, město osudu těžkých, a života sladkosti a hořkosti zakusil jsem v lůně tvém; já tě znám a velebím tě, Praho má!

Zdrávas věrných synů ředitelko,
    S rukou rány, s nohou tobě líbám prach;
Napni čelo, rekův pěstitelko,
    Bledý uchopí se odpůrníků strach!

Marnéť slzy! — Smíchem zdob si, matko, tváři,
    Mdlobu setřes, mocná rozpni ramena,
Synovéť se hrnou po tvé záři,
    Heslo jejich: Sláva nově zrozená.

Novou touhou srdce české práhne,
    K setrvání jarý sbor se zaklíná;
Prapor věje — mračno k horám táhne,
    Na nebi se jasná duha rozpíná!

Krom storamenného, po březích Sekvany rozprostřeného obra — denně jinak a jinak se tvořící a dvořící Paříže — není téměř jediného města evropského, ježto by v dějepisu takovým právem hlasy za celý národ vydávati mohlo jako Praha. Dějiny francouzské jsou co nejúžeji spojeny s událostmi Pařížskými, a co mezi stěnami královských Tuilerií nebo na hlučném Boulevardu vzniklo: vždy jako v jediném srdci, v jediné a též mysli celé Francie se vzbudilo. — Vezmi Francouzovi historii Pařížskou a zbavíš ho všech příběhů vlastenských.

Něco podobného dá se říci o Praze a o Čechách. — Praha byla a zůstává vždy jako střediště a první pramen kroniky českého národa. S jejím zruštem a rozkvétáním zmáhaly a sílily se veškeré Čechy; jejím pádem začaly pak i hynouti, a nikdy nepřevážila města jiná po vlasti naší Pražskou stranu tak, aby se byl — jakož jinde — celý národ dle osad skrovnějších rozmyslil a odhodlal. Od báječných věků Libušiných, v boji s germánskými sousedy, za slavné výpravy do Prus, v blahodějném věku zlaté bully, při sporech a válkách náboženských, při pověstných školách — vždy a všude představovala Praha osobu první, vždy a odevšad hleděly na ni kraje ostatní: ona pak stála vždy hotova k radě a pomoci, ona střehla slávu a blaženost národa.

Kdož by Prahu nemiloval? a kdo, zvláště za dnů našich, poznati ji nedychtil? Jsoutě to dnové noví, a s nimi obléká též Praha nové roucho.

I pokusil jsem se z mnohotvárného života Prahy naší několik stránek vyobraziti a nyní odhrnuji záclonu s obrazů těch.

Jsoutě to skrovné plody osamělých hodin — myšlénky, úsudky, zdání a přání v pestrém oděvu, jak mi letmo před rozehřátou duší se vznášely, a perem sotva zachyceny, na papíru jen podoby pouhých nástinů dosáhly.