Pražské figurky/Přátelský dar

Pražské figurky Ignát Herrmann
	Přátelský dar	Na vorech

Údaje o textu
Titulek:	Přátelský dar
Podtitulek:	1881
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERRMANN, Ignát. Pražské figurky. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 11–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po několikerém zakašlání v předsíni bouchlo něco nehorázně do mých dveří, pak jezdila jakás neomalená bota divoce po rohoži přede dveřmi sem tam, konečně slyšel jsem rázné odplivnutí a dvéře se otevřely. Na prahu objevil se muž prostřední postavy, oděný po městsku sice, ale polo jako myslivec, ramenatý, silný, červeného obličeje a přizrzavělých vousů, kterýž levicí sňal klobouk, pustil kliku, utřel si pravicí opocené čelo, potom přirazil dvéře, div se mi okno nerozsypalo, a zvolal:

„Tak už jsem zde, hrome! Ale dnes budeš mít radost!“

Nevěděl jsem, proč říká „tak už jsem zde“, neboť jsem vídal přítele Martina špačka skoro denně; také jsem nechápal, z čeho budu mít radost. Pobídl jsem Martina, aby usedl.

„Bratře, povídám, že dnes budeš mít radost, hrome!“ rachotilo z úst Martina Špačka, při čemž překládaje nohy kopl mne tak hanebně obrovskou botou že jsem bolestí zaúpěl.

„A co mi způsobí tu radost?“ ptám se stahuje bolestí ústa.

„Bratříčku“ práskl Špaček oběma rukama na moje kolena, „udělám ti prezent — totiž ještě více — dám ti psa!“

A Martin Špaček vyvalil oči, aby se důkladně popásl na mém udivení.

„Psa?“ a radostné tušení se mne zmocnilo, „snad ne svého Ne…“

„Ano, svého Nerona ti dám, kamaráde. To se divíš, co?“ A Martin Špaček se zařehtal, až mi pavučiny se stropu na hlavu lítaly.

Tato náhlá šlechetnost přítelova byla mi poněkud podezřelou. Měltě krásného, bílého honicího psa, černě skvrnatého, do něhož jsem byl už přes půl roku přímo zamilován. Často jsem prohodil před přítelem, že bych si podobného psa přál, ale vždy slyšel jsem tomu v zápětí, že by Martin Špaček svého psa nedal ani za „stojku“. A poněvadž je stovka ve finančních mých záležitostech činitelem téměř báječným, neodvážil jsem se Nerona ani žertem kupovat. Tím více překvapila mne nyní neočekávaná jeho velikomyslnost.

Martin Špaček chvíli na mne hleděl a zdálo se, že jej překvapení moje uspokojuje. Mlaskl si a prohodil: „To koukáš!“

Zpamatoval jsem se konečně k nějaké odpovědi.

„Ale, příteli,“ pravím, „jak bych mohl dopustit, abys odloučil se od svého Nerona, jenž ti takřka na srdce přirostl.“

„Láry fáry!“ houkl Martin Špaček, „umínil jsem si, že ti udělám radost a máš ji. Dám ti ho, a dost. Žena si také hned na tebe vzpomněla.“

Aha, povídám si v duchu, tedy ženu omrzel, a pan Martin chtě nechtě musí někomu učinit „prezent“. Ovšem jsem podezření své nahlas nevyslovil. Naopak.

„To mne těší,“ pravil jsem vděčně k Martinu Špačkovi, „že jste vzpomněli na mne. Nu, u mne bude Nero dobře ubytován, dětí tu není, potravy dostane dost a po proháňce se mu také nezasteskne; bude chodit se mnou na procházku.“

„Tak je dobře,“ hlaholil přítel Špaček, „a také od tebe očekávám, že s ním budeš vlídně nakládat. On ti má rozum jako člověk, žere všecko a umí pěkné kousky. A víš co, kamaráde, oblékni se a pojď si hned ke mně pro něj.“

„Nu, třeba,“ rozhodl jsem, a v malé chvíli byl jsem oblečen.

„Ještě něco,“ promluvil Martin mírněji než dříve, právě když jsem na kliku dveří sahal, „dám ti psa docela zadarmo, ale nahradíš mi čtyry zlatky, jež jsem minulého téhodne za známku vydal. To víš, je teprva leden, jak bych k tomu přišel?“

Požadavek tento byl zcela spravedlivý, i pokývl jsem hlavou, že souhlasím. Potom jsme vyšli ze dveří.

Sestupovali jsme zvolna se schodů, při čemž Martin stále a horlivě vypočítával všecky znamenité vlastnosti Neronovy.

„A to s ním užiješ radostí,“ končil svou přednášku dole v průjezdě; „je ti to mrcha chytrá. Když takhle přijdeš někdy domů a budeš mít v šose cerbulát, hned ti to čuje a sápe se po šose, panečku, ten má za ušima! Mně tak už rozkousal aspoň tři kabáty, hahaha!“ A přítel Martin zasmál se tak upřímně, až i domovník vyhlédl okénkem ve dveřích do průjezdu.

Já však jsem si v duchu umiňoval, že si tuto radost s Neronem odepru. Když už bude chtít něco kousat, ať kouše hadry — těch mám také dost.

Vyšli jsme na ulici. Přítel Špaček zkoumavě koukl po ulici dolů a nahoru, a hned vypátral asi patero psů, na nichž na každém objevil nějakou nepěknou vlastnost, jaké jeho Nero nemá. Tento měl příliš málo „zavěšené“ uši, onen příliš dlouhé tělo — zkrátka, Neronovi nevyrovnal se ani jediný.

„Ale poslyš, bratříčku,“ zastavil se náhle Špaček přede mnou, „dobře mně s ním zacházej! Proto ti ho dávám. Náš domácí, víš, ten starý blabuňka, dával mi už dávno padesát zlatých za Nerona, ale já ne a ne! Raděj ho dám příteli zadarmo, než domácímu za padesátku, co? To bych byl pěkný přítel, abych ti nedal psa, co? A ještě pro něco bych ho nedal a neprodal domácímu. Jsou tam děti, šest dětí, a to se pes kazí. Kdo chce mít psa, nesmí mít děti. To bych tě také prosil, Ivane, abys na to pamatoval. Vůbec bylo by mně milejší, kdybys zůstal sám. Žena se psem se nepohodne, leda stará panna. Ale ta z něho udělá kočku!“

A přítel Špaček po této delší řeči zasmušil trochu čelo, jakoby ho tížila starost o budoucnost Neronovu.

Zatím jsme došli do Ovocné ulice a byli jsme právě u krámu jistého kloboučníka, když se Martin poznovu zastavil a povídá: „Koukej, Ivane, tuhle ten špína kloboučník upomínal mne už asi desetkrát, abych mu zaplatil klobouk, jejž jsem od něho před dvěma lety koupil. Už jsem ho rozbil, a on špína chce mermomocí a hned zaplacení. Moh’ bys mně dát čtyry zlatky za tu hundsmarku, já mu je vrazím do nenasytného chřtánu za tu mizernou pušku!“

Vytáhl jsem čtyry zlatky a doručil je Martinovi, při čemž jsem cítil, kterak moje radost nad přátelským darem poněkud ochládá. Špaček vstoupil do krámu kloboučníkova a po chvilce slyšel jsem tam hlasitý hovor, ze kterého zvláště vynikal hlučivý hlas Špačkův, který stále opakoval, že ho ještě nikdy nijaký „špína špinavá“ neupomínal o placení, poněvadž on zajisté platí rád, jen když má. Potom se hlas jeho mírnil a za okamžik vyšel Špaček ven a držel v ruce klobouk hedvábným papírem obalený.

„Chlap mizerná,“ huboval Špaček, když jsme ušli několik kroků, „nejdřív člověka upomíná, a pak zas nutí, nutí, až si musím vzít něco na novo. Tak jsem si vzal nový Derby.“

Kráčel jsem chvíli podle přítele Martina mlčky, uvažuje, že to skutečně velmi hanebné od kloboučníka, chce-li peníze za klobouk, který je už dávno roztrhán. Martin chvilkami snímal starý svůj klobouk s hlavy a prohlížel jej velmi pozorně, načež zase rozbaloval papír a znalecky foukal do srsti klobouku nového. Byl asi spokojen se svým pozorováním, neboť konečně sňal papír s nového klobouku docela, starý svůj klobouk sbalil jako kornout, zavinul do papíru, vstrčil do kapsy kalmuku a nový si dal na hlavu. Na to mne šťouchl loktem do boku a řekl pyšně: „No, sluší mně?“

„Sluší,“ odpověděl jsem.

„To si myslím,“ zasmál se Špaček jadrně a sebevědomě a odplivl si, „tahle móda mi sluší nejlépe.“

A Martin nevynechal ani jediné výkladní skříně, aby se do ní nepodíval. Líbil se sobě samu tak, jakoby dnes poprvé měl klobouk na hlavě. Přál jsem mu tu nevinnou radost a kráčel jsem pomalu dále.

Dostali jsme se na Malé staroměstské náměstí, když Martin Špaček poznovu do boku mne šťouchl.

„Hrome, umíš na psa pískat?“ otázal se s velikou důležitostí.

„Pískat umím,“ odpovídal jsem poněkud nesměle, „ale nevím, je-li to na psa.“

„Ó holenku, to musíš umět,“ mluvil Martin, „jinak by tě Nero neposlouchal. Zapískni!“

Zapískl jsem zcela obyčejně.

„To není nic,“ haněl Špaček; „hvízdni skrze zuby.“

Zkoušel jsem hvízdat skrze zuby, až jsem se všecek poprskal.

„To vše je mizerné,“ vrtěl Martin hlavou a stanul. „Koukej, takhle se na psa hvízdá.“

A Martin skroutil jazyk, sešpulil rty, nadmul tváře, vypoulil oči a hvízdl, až mi ucho zalehlo. Asi třicet lidí před námi se ohlédlo, kdo to hvízdá. Panička jedna leknutím sebou trhla, až vrazila do prodavačky ovoce, a maličký chlapec upadl přes nohu provázející ho služky tak nešťastně, že si vrazil do hrdla celý slaný rohlík, jejž právě nakusoval.

Zdálo se, že Martin zhoubný účinek svého kanibalského hvízdnutí nepozoroval; postavil se přede mne, chytil mne důrazně oběma rukama za ramena a zvolal horlivě: „Nu, zkus to tak!“

Pokusil jsem se upozorniti Martina, že jsme v nejživější části města a že snad není slušno, abychom tak hlasitě hvízdali. Avšak u Martina takovéto malicherné námitky neplatily.

„Mlč a hvízdej!“ odpověděl s velikou rozhodností, tak že jsem vskutku nevěděl, kterak učinit, abych se mu zachoval.

„To by bylo pěkné, mít psa a neumět na něj hvízdat. To bys ho zkazil!“

Viděl jsem, že je vše marno, a nechtěje zachovati se urputně ku příteli, jenž mi chce dáti psa v ceně sta zlatých, pokoušel jsem se po jeho příkladě abych skroutil jazyk, sešpulil rty, nadmul tváře, vypoulil oči jako on — a pak jsem hvízdl.

Nevím zcela dobře, jaký zvuk se mně vydral z úst, ale vím, že v zápětí jemu ozval se kolkolem rozpustilý smích a přítel Martin utíral si obličej.

„Ty jsi kaňhal,“ zabručel mrzutě.

Pohlédl jsem kolem sebe a před očima dělaly se mně mžitky: byliť jsme oba obklopeni hejnem nejnadanějších uličníků pražských, kteří náhle, jako na dané znamení, počali pískati ve všech toninách a střídavě řvali: „Takhle se píská!“

Pozoroval jsem také, že někteří na mne vyplazovali jazyk. Začervenal jsem se, až mne za ušima pálilo, a celý ryneček se točil se mnou do kola. Nezbývalo, než spasiti se rychlým odchodem. Martin Špaček nechoval se ovšem tak trpně jako já, nýbrž držel už dva kluky za límec a pohlavkoval je. Mezitím zastavovali se také jiní mimojdoucí při našem skupení a postavení moje stávalo se vždy trapnějším. Než kalich hořkosti nebyl vyprázdněn. Ozvalť se pojednou za mými zády drsný hlas: „Co se tu tropí, pánové?“

Spíše pudem nežli jasnou vůlí veden otočím hlavu — strážník! Za mnou strážník jako vysoustrovaný, s ohromným nosem, hrozivým zrakem, špičatým knírem a se zarudlými tvářemi. A na jeho břiše blýskavé číslo! Můj bože!

„Povídám, co se tu tropí, pánové, já řku!“ opakoval strážník otázku svou mnohem podrážděněji.

Martin Špaček pustil kluky a měře strážníka od hlavy k patě odpověděl:

„Nic, do čeho by vám co bylo!“

Zdálo se, že strážník nad touto smělostí zkoprněl. Brzy však se vzpamatoval a řekl důstojně: „Tohle by vás mohlo stát, že byste šel se mnou, vy jeden!“ A obrátiv se ke mně řekl trochu mírněji: „Copak nevíte, že se takové pasácké hvízdání na veřejné ulici nesluší?“

Nežli jsem otevřel ústa, abych se strážníku omluvil, obořil se opět neohrožený Martin na sluhu zákona: „No, máme hrát na ulici fortepiáno, co? Vy!“

Strážník vrhl na Martina nejjedovatější pohled, napřáhl ruku směrem ke Karlově ulici a zvolal jediné slovo: „Alla!“

Martin chtěl ještě něco pronésti, avšak já popadl jsem ho za rameno a odváděl dále, ovšem za pronikavého výskotu uličníků, kteří po příchodu strážníka asi na dvacet kroků se rozprchli, ale nyní zase jako jeden muž nás doprovázeli. Šetře Martina, šlechetného dárce, nepřenesl jsem ani slova výčitky, maje za to, že je dosti zahanben. Za to obrátil se on ke mně: „To vše se nemusilo stát, kdybys uměl hvízdat!“ a pak odplivl si až na druhou stranu ulice.

Mlčel jsem pod tíží hrozného vědomí, že neumím náležitě hvízdati, a snažil jsem se, abych co nejdříve ušel s místa, kde mi dobrý přítel Špaček dával první lekce v tomto ušlechtilém umění. V očích jeho klesl jsem tím velice, neboť mne ujišťoval s velkým důrazem a dosti rozzlobeně, že bych se měl stydět, že umí každý pasák lépe pískati, a to jak kdo chce: na prsty, do dlaní, do pěstí, na malík a kdo ví, jak ještě!

Po chvilce obrátil se ke mně Špaček a promluvil mírněji a jako udobřen:

„Je chyba, že neumíš hvízdat, ale tomu se dá odpomoci a vlastně to ani neškodí. Půjdeme teď kolem sedláře Záruby, tam si koupíš pěkný karabáč s píšťalou. Karabáč mít musíš, aby měl Nero respekt, a na druhém konci máš píšťalu jak flautu. No, ty budeš s tím psem a s karabáčem dělat parádu!“

A Špaček luskl prsty jako když rybí měchýř rozšlápne, a pojal mne opět pod paží.

Chtěl jsem proti koupi karabáče s píšťalou činiti podstatné námitky, ale v tom už jsme došli ke krámu, nad nímž visela dřevěná koňská hlava, a Špaček uchopil mne za rámě tak důkladně, že jsem div nevypískl, a pak mne vtáhl do vnitř pohybem, jenž by byl i slonem hnul. Byli jsme u pana Záruby.

„Vedu vám kupce, pane Zárubo,“ počal přítel Špaček; „chce si koupit pěkný, důkladný karabáč na psa s píšťalou. Víte, já mu dal psa, Nerona, znáte ho? A na toho potřebuje karabáč. Dejte mu dobrý, nezáleží mu na nějakém šestáku.“

Dokončil a pustil mne, načež mne oblehl Záruba se svým učedníkem. Učedník snášel, kde jaký karabáč měli, a přítel Špaček pokročil ke skříni, ve které byly rozličné řemeny a řemínky a počal se v nich hrabat.

Je pravda: přítel Špaček byl znamenitý přítel a měl znamenité dodavatele. Záruba dal se do mne se vší svou výmluvností a za deset minut vemluvil do mne veliký karabáč, který by se byl velmi dobře hodil každému krotiteli zvířat a který byl na násadce opatřen kostěnou píšťalou, na niž kdy Záruba zapískal, mně až uši zaléhaly. Dle ujišťování Zárubova byl polo zadarmo a já za něj musil dát dva zlaté a šedesát krejcarů.

Když jsem peníze vysázel, přikročil ke stolu přítel Špaček, drže v ruce řemének, a řekl horlivě: „Mistře, potřebuji na pléd řemen a tuhle jsem vám dohodil kupce, který leckdy od vás něco koupí. Co pak tohle stojí?“

Mistr Záruba se usmíval a pronesl sladce: „Za to, že jsem učinil s vaším panem přítelem obchod, nechci na vás nic vydělat. Pro vás třicet krejcarů.“

„Tak mi to zabalte,“ odkašlal Špaček, „a až půjdu kolem, křikněte na mne, dám vám těch třicet krejcarů.“

Učedník zabalil pro mne karabáč a pro přítele Špačka řemen na pléd. Příhoda s kloboučníkem a nyní se sedlářem Zárubou poučily mne, že má přítel Špaček znamenitý národohospodářský talent, ale zároveň vzniklo ve mně přesvědčení, že pro nejbližší budoucnost nutno obrniti se vší energií, aby ze mne neučinil marnotratníka. Přál jsem si, aby Špaček bydlel za nejbližším rohem, abychom se už nikde nemohli zastaviti.

Konečně došli jsme k domu, v němž Martin bydlil. Šlechetný dárce psa zastavil mne před domem mocným trhnutím a zkřiviv ústa zahvízdl jako anděl o soudném dnu, budou-li totiž andělé o soudném dnu mimo troubení také hvízdati. A řekl: „Počkej, teď uvidíš něco; Nero přiletí s hrozným štěkotem naproti.“

Ale neuviděl jsem nic. Buď Nero spal, nebo neslyšel, nebo se mu nechtělo — zkrátka, ani po druhém, ani po třetím zahvízdnutí Špačkově nepřiletěl.

„Bestie,“ zaklel Špaček, „bude nejspíš kuchyně zavřena. Pojď nahoru.“

Šli jsme.

Podivno, kuchyně byla otevřena a také dvéře do pokoje byly dokořán, o Neronovi však nikde potuchy. Martin Špaček už na prahu kuchyně zavolal: „Ženo!“

Žena Špačkova vyšla z pokoje a poněkud se kabonila, jakož vůbec musím podotknouti, že Špaček neměl ženu právě přívětivou.

„Nu, a co Nero?“ rachotil Špaček, jakoby v hovoru nějakém pokračoval.

„Koukej,“ odpověděla žena přítelova a kynula rukou do kouta za starou almaru v pokoji, kde ležel ubohý Nero a škubal všemi čtyřmi nohami jako v prudkých křečích. Jakoby dodělával.

Ale přítele Špačka nezdálo se to překvapovati. Prohodil jen obyčejným svým způsobem: „Tak přece — —“ a pokročil dále. Potom se obrátil ke mně:

„Víš, ono mu bylo ráno trochu podivně, ale já mu hnedle dal rycinového oleje a myslil jsem, že to přejde. Nepřešlo to! Škoda, chtěl jsem ti udělat radost — a on mrcha pojde novému pánu před nosem!“

Bylo mi nesmírně odporno v tom okamžiku a nyní chápal jsem, proč byl přítel Špaček pojednou tak štědrý. Bylo mi, jakoby mne někdo pohlavkoval, a nemohl jsem Špačkovi ani odpověděti. Byl bych mu rád řekl jediné slovo: „Nestydo!“ Ale styděl jsem se sám za něj.

„No víš, kamaráde,“ otočil se Špaček náhle, „dostanu zase jiného psa, fenu, a až bude mít štěňata, dám ti nejkrásnější z nich.“

Obrátil jsem se, pozdravil jsem chladně paní Špačkovou a odcházel jsem s karabáčem v ruce, sám jako spráskán. A byl bych se nejraději spráskal, když jsem pomyslil, že jsem dal Špačkovi čtyry zlaté za známku, na níž visel pes, jenž právě dodělával, a dva zlaté šedesát krejcarů za karabáč, kterým si nyní budu moci vyprašovati spodky. Ze zlosti na sebe, na Špačka a na všechno psí pokolení nešel jsem ani domů, nýbrž potuloval jsem se skoro do večera po ulicích a potom rovnou jsem zašel do hospody.

Když jsem se navracel asi k půlnoci, oznamoval mi ve vratech domovník:

„Nějaký pán poslal něco vašnostovi; dal jsem to nahoru do pokoje, je to v pytli. A zde je nějaký lístek od onoho pána.“

Vzal jsem lístek, dal jsem domovníkovi na místě jediného desetníku dva a stupal jsem nahoru přemítaje, co as to je a od koho? Podivný dar, v pytli!

Otevřel jsem pokojík, rozžal svíčku a ohlížel se po daru. U dveří ležel pytel. Sáhl jsem na něj — obešla mne hrůza — v pytli bylo něco mrtvého.

Vyskočil jsem, roztrhl obálku a držel jsem v ruce visitku — Špačkovu, na jejíž rubu bylo napsáno:

„Když jsem ti dal psa, tak jsem ti ho dal a tu ho máš! Dej si ho vycpat na almaru, Havrda na Spálené ulici to dělá dobře a lacino.“

Sklesl jsem na židli, visitka mně vypadla z ruky. Obcházela mne skoro strašidelná hrůza, když jsem pohlížel na proklatý pytel. Připadalo mně, jakoby se v pytli cos pohybovalo, a z tmavého kouta pokojíku smál se na mne pitvorně Špačkův obličej. Cítil jsem, kterak úzký prostor naplněn je psinou. Pryč s tím — pryč! Ale za nic na světě nebyl bych se dotkl příšerného břemene.

Vzchopil jsem se náhle a jakoby mě běsi štvali, letěl jsem dolů, k domovníkovi, kterýž mne za dalších dvacet nováků sprostil hanebné návštěvy v pytli, vyhodiv nebožtíka Nerona na smetiště ve dvoře.

Pobouřen a rozčilen ulehal jsem s jediným vroucím přáním: aby tam na smetišti ležel přítel Špaček vedle svého prezentu!