Pražské figurky/Horálkův pan Vašek

Pražské figurky Ignát Herrmann
Na vorech	Horálkův pan Vašek	Heslo!

Údaje o textu
Titulek:	Horálkův pan Vašek
Podtitulek:	1881
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERRMANN, Ignát. Pražské figurky. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 51–69. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Prudce, jakoby je byl vyrazil ďábel prchající před kropáčem se svěcenou vodou, otevřelo se okno v bytě pana Horálka, knihařského mistra non plus ultra, knihaře, jakého nebylo nejen na celém Novém městě, ale v celé Praze, jakého nebylo ve kraji, knihaře, jakého nebylo snad ani v celých Čechách…

Ba, kdo ví, bylo-li takového knihaře vůbec na světě. Nebylo prý knihy, které by nebyl vázal aspoň v jednom exempláři, nebylo vazby, které by nebyl viděl, a konečně nebylo v knihařském umění ničeho, čeho by on — pan Horálek — nebyl dovedl.

Teď otevřel okno jako bouře, zaháčkoval rámy a vypjal se, aby se podíval na pravo i na levo. Po ulici nešel nikdo, byloť ještě příliš časně a sotva že tu a tam nějaké okno pootevřeno. Jenom naproti „u strakatého měsíce“ otvíral krámek pan Pátek, zcela počestný švec a soused podskalský a člen některého z ozbrojených sborů pražských.

„Dobrýtro, Pátku!“ ozvalo se ještě trochu ospale z úst Horálkových.

„Nápodobně, nápodobně, pane Horálku,“ vřískl Pátek a dodal: „Paf!“

„Co: paf?“ tázal se pan Horálek udiveně.

„Paf — bude pěkný den, to já myslím,“ odpovídal Pátek. „Když řeknu: paf! tedy to znamená, že bude pěkně.“

Pan Horálek zadíval se na Pátka a potom prohodil:

„Mhm, to tak leckdo má něco ve zvyku. Pan Vašek také říkal něco takového, ten říkal vždycky: fft! a to znamenalo, že bude ošklivo!“

„Pan Vašek?“ ptal se táhle Pátek. „Kdo to byl?“

Pan Horálek napjal pravou ruku, roztáhl všech pět prstů, pootevřel ústa, přimhouřil oči a konečně pronesl:

„Pan Vašek? Vy jste ho neznal!“

„Aha,“ řekl Pátek, jakoby už věděl, o kom je řeč, a upevňoval vrata železnými háčky ke zdi, aby jimi vítr nebouchal. Potom zašel do krámku a pan Horálek vtáhl se do světnice.

Když se obrátil od okna, přinášela paní Horálková z kuchyně snídani. Postavila na stůl čtyry hrnečky kávy, vrátila se do kuchyně ještě pro láhev čerstvé vody a přinesši ji usedla ke stolu. Pan Horálek sedl vedle ní a hvízdl. Otevřely se dvéře z dílny a utíraje ruce o zástěru vstupoval tovaryš Jozef a za ním učedník Náca. Přisedli také v uctivé vzdálenosti od mistra a mistrové a brzy zase vstávali od prázdných hrnečků. Pan Horálek a jeho choť poseděli trochu déle, konečně vstali oba a co hospodyně odnášela nádobí do kuchyně, ubíral se pan Horálek vážně do dílny.

Takovýmto způsobem začínal pro pana Horálka skoro každý den. Vstával velmi časně, a, bylo-li léto, otevřel hned celé okno dokořán, bylo-li v zimě, otevřel jen špehýrku nejméně na hodinu, aby měl v pokoji dost čerstvého vzduchu, neboť na čerstvý vzduch si pan Horálek „potrpěl“, jak říkával. Potom pracoval s tovaryšem a učedníkem skoro po celý den neúnavně, vyjímajíc přestávku mezi dvanáctou a druhou polední, kdy obědval a po obědě četl. Na čtení si „potrpěl“ pan Horálek také, a přišla-li mu žena s výčitkou, že toho více přečte nežli sváže, slyšela ihned, že „pan Vašek“ pokládal za hlupáka každého, kdo málo četl. A co řekl pan Vašek, toho se pan Horálek držel, nebo lépe řečeno, pan Horálek vždy náhodou si liboval v tom a řídil se tím, v čem před ním liboval si pan Vašek. Mimochodem řečeno, tento pan Vašek, o němž pan Horálek tak často mluvíval, připravil paní Horálkové mnoho hořkých chvil. Nemohlať nikdy muže nakloniti svým náhledům, neboť on se řídil neústupně vlastními zásadami, a chtěla-li mu je vyvraceti, pronášíval jen: „Pan Vašek to také tak dělal“, „pan Vašek také tak jednal“, „pan Vašek také tak mluvil“ — a vzpomněl-li si Horálek na pana Vaška, bylo marno s ním bojovati; každý podlehl. Paní Horálková neznala onoho pana Vaška, nikdy ho neviděla, nikdy s ním nemluvila, ale proklela jej už častokráte do pekel pekelných, poněvadž se zdálo, že na něj dá muž její více nežli na celý ostatní svět.

Ale tak vedlo se nejen jí, nýbrž každému, kdo se s panem Horálkem v čemkoli střetl. A kdo měl na pana Vaška ještě více svrchu než paní Horálková, byl tovaryš Jozef.

„Poslouchejte, Jozef,“ promluvil často pan Horálek, (který nikdy neřekl „Jozefe“), přijímaje z rukou tovaryšových hotové dílo, „tak mizerně pozlacený hřbet jsem neviděl. Pan Vašek měl mnoho knih, ale ani vazbičky tak bídně spracované. Dejte si podruhé lépe záležet!“

A jindy, když Josef za nepřítomnosti mistrovy přijal do vazby nějakou knihu, kterou ještě nikdy neviděl, hlásil hned při příchodu páně Horálkově: „Pane mistře, tohle jsme ještě nevázali!“

Ale pan mistr pozvedl nos, podíval se na knihu takořka pod brejlemi a prohodil suše:

„Tuhle tu? Tu jsem vázal dávno pro pana Vaška. Udělal jsem na ni zelený hřbet a rohy.“

Zkrátka, pan Horálek dovolával se od rána do večera pana Vaška. Nebylo historie, kterou by už dávno nebyl slyšel vyprávět panem Vaškem, nebylo příhody na světě, o které by se nebyl zmínil pan Vašek, nebylo nic nového, co by se nebylo už také panu Vaškovi přihodilo, aneb o čem by aspoň pan Vašek nebyl býval slyšel. Spáchána-li kde krádež, loupež, vražda, tvrdil pan Horálek určitě, že mu už dávno vyprávěl pan Vašek o něčem podobném, což ovšem nebylo ku podivu, neboť všechno na světě prý se za nějaký čas opakuje. Objevila-li se kometa na nebi, poznamenal ihned pan Horálek, že pan Vašek už před dvaceti lety viděl kometu mnohem větší. A tak dále a tak dále.

„Pane Horálku,“ přivítali jej kdysi sousedé v hospodě u Trajců, „včera jste tu měl být. Starý Kocanda měl v šístce hovadské štěstí; sotva jsme k tomu sedli, udělal třikrát za sebou dvaapadesátku.“

Pan Horálek se napil a pronesl zcela klidně:

„Hm, to jsem hrál jednou s panem Vaškem a ten měl dvaapadesátku šestkrát za sebou, a to vždy na začátku a na konci zas; ale ovšem, to se mu povedlo jen jednou!“

Sousedé otevřeli huby a neměli odpovědi. Pan Horálek vypouštěl kouř z dýmky přímo před sebe a pohlížel na občany pokojně a sebevědomě, jako by chtěl říci: „Vidíte, to byl kos!“

Pan Vašek byl panu Horálkovi, čím je hráči největší trumf. Při každé příležitosti jej vyhodil, každého přebil, a tak přišlo, že i jiným lidem, totiž některým známým Horálkovým, stal se konečně pan Vašek pořekadlem.

„Odkud to víte?“ tázal se leckdy někdo někoho.

„Řekl to pan Vašek.“

„Který to Vašek?“

„Nu ten, co ho zná pan Horálek.“

A bylo po řeči.

Ale konečně připravil jednou pan Vašek i panu Horálkovi hořké chvíle a časté mrzutosti. A sběhla se věc takhle. Seděl kdys v neděli se ženou u oběda a čerpal nejnovější politické zprávy ze sloupců Pražského Denníku, srkaje při tom polévku. Paní Horálková dávno se mrzela, že muž při jídle čítá, kdežto by jí vlastně měl vyprávět nějaké noviny — o ty politické ona nestála — ale nemohla mu věc odvyknouti a nepokoušela se o to vůbec ode chvíle, kdy pan Horálek porazil její námitku, že to i nezdravo:

„Pan Vašek četl pokaždé při obědě a byl zdráv do devadesáti let — tak tedy. A kdy bych vlastně měl číst, ne-li v poledne?“

Dnes však měla paní Horálková sama nějakou novinu pro svého manžela za lubem, a když si vše na stůl snesla a konečně k jídlu přisedla, prohodila:

„Tenhle Štandera může mít radost!“

A pohlédla koso na muže, poslouchá-li. Ale pan Horálek nic. I řekla zase jeho choť:

„O takové peníze přijít, teď, v těchhle časech!“

Pan Horálek srazil číslo novin ke stolu a otázal se zkrátka:

„No, co se stalo?“

„Co se stalo, co se stalo!“ horlila paní Horálková, „to má z toho půjčování!“

„Kdo?“ tázal se Horálek nadzvednuv nos.

„Štandera, vždyť to povídám,“ durdila se paní Horálková; „půjčil tomu ochlastovi, tomu smolaři Trunečkovi dvě stě bez úpisu a teď je Truneček se všech stran sfendován a Štandera utře hubu!“

„To toho je,“ prohodil pohrdlivě pan Horálek, „já myslil, kdo ví, co!“

„To je toho!“ zlobila se paní Horálková. „Jen kdyby šlo o tebe, ty štědrý!“

Pan Horálek pustil nyní číslo Denníku docela a řekl opovržlivě:

„Ty hloupá, kdyby šlo o mne! Já půjčil panu Vaškovi tři sta zlatých a také jsem je ještě nedostal a neříkám nic!“

Paní Horálková podržela lžíci ve vzduchu, dopolkla sousto, pootevřela ústa a vyrazila ze sebe:

„Tys půjčil tři sta? A kdy?“

Pan Horálek pohodil rukou, chopil se opět novin a řekl krátce:

„Hm, to je už dávno!“

„Dávno?“ zvolala paní Horálková, „a máš na to upsání?“

„Upsání?“ opakoval pan Horálek, a pohlédl opět nepříliš něžně na ženu. „Co pak jsem žid?“

„A kdo je ten pan Vašek? Co je ten pan Vašek?“ tázala se jedním dechem paní Horálková.

„E, ty ho neznáš,“ odpověděl mrzutě pan Horálek, jakoby chtěl naléhající ženu setřásti. Ale chyba lávky, věc nebyla tak snadna. Až posud ovšem nezáleželo paní Horálkové na ničem, co pan Vašek říkal a dělal, nestarala se o něj, čím je a kde je, ale do půjčky, s kterou se pan Horálek nyní pochlubil, bylo jí také něco, a je-li její muž takový, že by se dal připraviti o peníze, ona zajisté ne a ne! A proto dorážela dále.

„A kde bydlí pan Vašek, co?“ volála rozčilena, „ať si na něj dojdu a peníze vyupomínám! Mluv, povídej!“

Pana Horálka už mrzelo, že Štanderu s jeho dvěma stovkami přetrumfl, ale přiznání bylo venku a žena nedala se tak lehce ukrotit.

„Co, Horálku, kde bydlí pan Vašek, ať na něj dojdu!“ dotírala paní Horálková neústupně dále, když pan manžel neodpovídal.

Pan Horálek podíval se teď ostře na ženu a pronesl odměřeně slovo za slovem stejně:

„Pan Vašek? Ten zůstává na Volšanech, holenku!“

„Tak umřel!“ vykřikla paní Horálková rozčilena, „umřel i s našimi penězi, se třemi stovkami! A tys se o nic nehlásil, tys nepátral po kšaftě, tys nežaloval jeho dědice, ty necitelný muži! Ó já ubohá žena! Půjčuje on si po třech stovkách a já chudák musím každý šesták škrtit!“

A paní Horálková, přemožena hněvem, bolestí a lítostí nad ztrátou tří set zlatých, dala se do usedavého pláče! Ale teď došla panu Horálkovi trpělivost.

„Mordie!“ zvolal a uhodil pěstí na stůl, „to bych se podíval, abys mně při jídle řvala. Co jsem komu půjčil, půjčil jsem a je mojí starostí, jak se k svému dostanu! Rozumíš?“

A sebral se a odešel do dílny, kdež všecek rozdurděn, začervenalý a udýchán četl v Denníku dále. Paní Horálková ještě chvilku usedavě plakala, ale konečně utřela zlostně oči, vyhrabala v šuplíku starého stolu umaštěný kalendář a zapsala pode dnešním dátem:

„Dnes mi řekl muž, že nám jsou Vaškovic dlužní 300 zl., které Můj zapůjčil nebožtíku Vaškovi ještě za živa. Nesmí se na to zapomenout.“

Ukryla opět kalendář ve starých klůckách pod rozličnými klubíčky a závitky nití a bavlny, a šla po svém. A pan Horálek měl potěšení, že na něj žena po tři dny nemluvila.

Z podobné mlčelivosti ženiny nedělal si pan Horálek nikdy mnoho, hůře bylo, když jeho polovice začala zas mluvit — o povědomých třech stovkách. A to se dělo nyní častěji. Neminulo skoro neděle, aby paní Horálková buď po dobrém nebo po zlém nebyla se zmínila o půjčce panu Vaškovi, aby nebyla chtěla vyzvědět, kde ti „Vaškovic“ bydlí, a pan Horálek se musil vždy dopálit a uhodit na stůl nebo bouchnouti dveřmi. Rozmrzel se ze všeho tak velice, že už málokdy se zmiňoval o panu Vaškovi a zvláště před ženou nikdy více. Ale za to ona často a se zlostí zpomínala na proklatého pana Vaška, jehož neznala, jakživa neviděla, a kterému její muž přece půjčil tři stovky.

Ale nejtěžší zkoušky na pana Horálka teprve čekaly.

Bylo loni, kdy se o Sylvestru povážlivě nastudil, a o Novém roce ulehl. Bylo mu hůř a hůře, a jelikož teprv o Třech králích si poslal pro doktora, byla nemoc juž tak pokročilá, že ani lékař nevěděl pomoci a pan Horálek tušil nastávající konec. Šetrně sdělil to lékař paní mistrové a tu arci nastal nářek veliký. Ale když první bolest přešla, přistoupila paní Horálková k lůžku nemocného a dorážela:

„Hleď, Horálku, měj rozum! Což kdyby se ti něco přihodilo — (paní Horálková dala se tu znova do hořkého pláče) — a ty mě zde zanechal a já se musila sama světem plahočit, nemrzelo by tě na věčnosti, žes mi nepověděl o těch Vaškových? Mluv, pokud je čas: od koho máme dostat ty tři sta?“

Horálek pohlédl hasnoucím okem na ženu, vzdychl, a — obrátil se ke stěně. Neodpověděl.

„Muži, měj rozum, měj se mnou smilování, pověz mi!“

Ale nadarmo, pan Horálek neodpovídal. Po několika marných pokusech, a když věc s mistrem stále se horšila, utekla se žena jeho k lékaři. Řekla mu, vše, co o půjčce věděla, a prosila ho, aby to nějak z Horálka vytáhl. Ale také všechny pokusy lékařovy byly bez výsledku a Horálková si zoufala.

Konečně přikvačily Hromnice a Horálková s těží sehnala nájemné. Horálek dokonával. Přišel lékař, pohlédl na mistra a poradil ženě, aby poslala pro pana pátera. Poslední naděje zakmitla Horálkové. Co nesvěřil jí a lékaři, svěří snad velebnému pánu. I šla panu faráři naproti a cestou vypověděla mu, oč běží, a žádala, aby Horálka vyzpovídal i stran těch osudných tří stovek. A Horálková se nemýlila. Její muž měl ke knězi důvěru.

Když se vyzpovídal a dostal poslední pomazání, nachýlil se k němu kněz a tázal se šetrně:

„Nuže, pane Horálku, nyní mi ještě řekněte, co je s těmi třemi sty, které jste půjčil jakémus panu Vaškovi?“

Horálek pohlédl upřeně na kněze, otevřel ústa a zašeptal:

„Já nikdy nikomu nic nepůjčil!“

„Pane Horálku, mluvte pravdu! Vždyť jste sám o všem své ženě vyprávěl! Kdo byl ten pan Vašek?“

Horálek marně se pokoušel, aby povstal. Hlava mu klesala do podušek a nemocný vyrazil ze sebe:

„Neznal jsem žádného pana Vaška!“

„Ale, pane Horálku,“ domlouval kněz dále, „vždyť jste tak často o něm hovořil!“

„To je pravda,“ mluvil Horálek s namáháním, „ale já ho neznal…“

Pan farář mlčky naslouchal.

„A také jsem ho nikdy neviděl, a nikdy s ním nemluvil,“ pokračoval pracně pan Horálek.

„A proč tedy jste o něm tak často mluvíval? Proč jste se ho dovolával?“ ptal se duchovní udiven.

„To byl — jen — tak — můj zvyk,“ pronášel Horálek už mnohem slaběji.

Farář počínal chápati, ale přece ještě posledně se otázal:

„Mluvíte pravdu, pane Horálku?“

Horálek ihned neodpovídal, ale pojednou pronesl poněkud živěji, jakoby se mu tím vyznáním bylo ulehčilo:

„Pravdu, jako že jsem živ — a jako že umírám!“

Horálek utichl, zavřel oči a počal oddychovati v přestávkách vždy delších. Potichu zvedl se kněz a po špičkách vyšel do vedlejší světnice, kde ho netrpělivě očekávala paní Horálková.

„Nu jak, velebný pane,“ udeřila nedočkavě, „přiznal se?“

Kněz pohlédl útrpně na zmořenou ženu, pohlédl také na doktora a tlumeným hlasem opakoval oběma, co mu byl umírající pověděl.

Horálková zalomila rukama a nová záplava zalila jí oči:

„Pane bože, tak přijdu o poslední, co mně zbývalo v tomto neštěstí…“

Lékař porozuměl zpovědníku a pochopil Horálkova „pana Vaška“. Vzal za ruku Horálkovou a promluvil k ní konejšivě:

„Upokojte se, paničko. Jste připravena jen o naději, ne o peníze. Ten pan Vašek nežil skutečně nikde jinde, než v mozku vašeho manžela… Rozumíte tomu?“

Paní Horálková utřela oči zástěrou a hleděla poloblbě na lékaře, nepochopujíc, kterak se může mluvit o někom, kdo nebyl na světě.

V tom zaznělo z vedlejší světnice slabé škytnutí.

Lékař spěchal, aby se podíval k nemocnému. Hned však otevřel zase dvéře, kynul paní Horálkové a knězi, aby vstoupili, a domluviv manželce umírajícího, aby se chovala tiše a oddaně, pozoroval chvíli Horálka. Potom se obrátil ke knězi a skoro jen zašeptal:

„Tak tiše, klidně umírati jsem ještě nikdy neviděl.“

Tu ještě jednou zvedala se pracně víčka páně Horálková, pod nimi promodrávaly kalné zraky a jeho seschlé, vybledlé rty pohybovaly se.

Lékař přiklonil se k němu a Horálek zašeptal posledně:

„Ba já viděl; pan Vašek právě tak tiše umír —“

V tom škytl podruhé a skonal.

A s ním vzala za své i vysněná figura páně Vaškova.