Pražské figurky/Dvojí knihy

Pražské figurky Ignát Herrmann
Milostpane!	Dvojí knihy	Fráter z Podskalí

Údaje o textu
Titulek:	Dvojí knihy
Podtitulek:	1891
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERRMANN, Ignát. Pražské figurky. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 145–151. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Že oni se neženěj, pane kasír! Maj’ hezké postavení, ženu by uživili — takhle se potloukaj’ v těch hospodách — že se neženěj! Proč pak?“

Tuto otázku kladl pan poštovní kontrolor Topol panu poštovnímu kasíru Šlosarovi aspoň dvanáctkráte do roka — každý měsíc jednou.

Pan kasír Šlosar chytil se pokaždé za kníry, potom dvěma prsty pravice oprašoval nějaké smítko s úřadní blůzy, podíval se chytrácky na kontrolora a odpovídal šibalsky:

„Já vím, oni jsou ženatej a rádi by mě tam také stáhli, viděj? Ale koukaj: sloužím třicet let, táhne mně na padesátku a jsem nóbl živ. Pro krásu si mě nevezme žádná mladice, — na svůj ouřadní karakter také nechytím bohatou, — o starou nestojím a s chudou bych se okrad’. Co mám, utratím si sám, a jsem bez starostí. Ano jo! Kdybych byl bejval kasírem už před dvaceti lety! To bych byl něco vyženil! Ale teď! Která něco má, jde na oficíra. Vědí — pošta není pro bohaté žádné kavalírství! Vědí to podle sebe! Maj’ svoje hezky — ale že maj’ na krku familiji, byli by často v ouzkých, kdyby byl měsíc o tři dni delší…“

A když viděl pan kasír Šlosar, že pan kontrolor nemá na jeho vývody námitky, že je umlčen, dodal ještě:

„Jo, jo, pane kontrolor! Já chodím do knih, když se něco šustne, ale pokaždé mi lustrírování bledě dopadlo… A na krásně kdybych pad’ na holku s bohatým tatíkem: řekne jim táta, že to do hrobu nevezme — ale teď že nedá nic. Maj’ ženu — nemaj’ peníze a jsou umytej!“

Pan kontrolor po každé takovéto epištole kasírově vydechl z hluboka a zadíval se úkosem na svého kolegu. Jako že má skoro pravdu.

A o panu kasírovi běželo v celém úřadě, že je chlapík mazaná a že se lacino neprodá.

Ale najednou se s panem kasírem udala nějaká změna. Býval trochu roztržit a často se zamyslil nad sbírkou poštovních poukázek peněžných, které držel v ruce a v archu vyškrtával.

„To je peněz, to je peněz!“ pronášíval jako pro sebe.

„Co pak maj’?“ ptával se kontrolor.

„Ale tahle ta Karpíšková — to musí být obchod! To je ňákých peněz! Den co den — a jde to někdy do set! Jo obchod — to je ouřad!“

Vytáhlá postava páně kasírova se vypjala, pravice narovnala skřipec na orlím nose a šedivé jeho oči znova přelétaly řadu číslic.

„A co je s tou Karpíškovou, že zrovna nad ní — tento se pozastavujou?“ tázal se kontrolor.

„No nevšimli si? Karpíšek umřel před rokem a ona to vede dál — knihkupectví a hudebniny… Ženština pěkná, jako pivoňka — tuhle jsem si tam koupil noviny — no má dvě děti — ale obchod jako apatyka. Koukaj’ — jeden, dva, tři — dvanáct poukázek — samá větší cifra — a to šlo vždycky tak i za nebožtíka — a každý den. Tam je jakási zazobanost! Ďas ví, ze samých kněh! Přece se to tedy kupuje…“

Kontrolor se podíval šibalsky na kasíra.

„Pane kasír! Pane kasír!“

Pan kasír Šlosar se usmál na kolegu s porozuměním, a klepaje ukazováčkem na poukázky, pronášel s uspokojením, jako by byl něco vynašel:

„Viděj — tyhle poukázky — to je lepší přesvědčenost než gruntovní knihy. To tu je. To tu fakticky je!“

Pojednou chodil pan kasír jaksi švihácky, v novém cylindru, vždy v rukavičkách, a jeho kníry, před tím značně prokvétající, náhle víc a více černaly. A neznal jinou procházku než ke Kamennému mostu, v končiny, kde bylo knihkupectví „Vratislava Karpíška vdovy“. A někteří známí dopadli ho několikráte, jak vstupoval do krámu, a pojednou objevoval se v úřadě častěji knihkupecký sluha, přinášející nějaké knihy na ukázku, a pan kasír odevzdával mu časem lístečky pro paní, a — a —

A za čtyry měsíce položil pan kasír mlčky na stůl panu kontrolorovi velínovou obálku, a když ji pan kontrolor otevřel, četl na čtverci velínového papíru:

„Leopold Šlosar — Babetta ovdovělá Karpíšková dovolují si — —“ atd.

„No gratuluju!“ přistoupil kontrolor ke kasírovi. „Dobře to chytili!“

*

Pak jednou po dvou měsících, když pan Šlosar zatáhl pana Topola do vinárny a když byli při třetí čtvrtkové lahvičce a víno rozvazovalo jazyky, a když se počalo vzájemně hovořit o rodinných záležitostech, nahnul se pan kasír ke kontrolorovi a povídal mu důvěrně:

„Viděj, pane kontrolor, člověk není nikdy dost moudrý a mejlí se někdy sakramentsky. Koukaj, ani ty postánvajzunky nejsou spolehlivé —“

„No?“ vykulil oči pan Topol.

„No! Viděj, co dostávala moje žena do obchodu. To nebyly její peníze! To jsou peníze od venkovských knihkupců, od komitentů — a ty jdou skrze její ruce zase jiným knihkupcům a nakladatelům. Viděj to, na světě jsou dvojí knihy — gruntovní a obchodní — a kdo pak se může do těch podívat. Já teprv teď, když jsem se oženil —“

„Jo, jo!“ povzdychl pan Topol a napil se. „Tak to maj’ skoro jako já!“

„Ba že! A k tomu dvě děti anticipando… To jsem si polepšil!“