Poznámky o české politice/I.
| Poznámky o české politice Karel Kramář | ||
| Úvod | I. | II. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | I. |
| Autor: | Karel Kramář |
| Zdroj: | KRAMÁŘ, Karel. Poznámky o české politice, Praha 1906 Online na Internet Archive |
| Vydáno: | Praha: Bursík a Kohout, 1906. |
| Licence: |  PD old 70 |
Bylo by hříšným sebeklamem, zapírati si, že strana mladočeská je v úpadku. Ba víc. Je přímo neuvěřitelným, že má ještě tolik vnitřní síly. Jen neobyčejně zdravá strana mohla přetrvati vniterní krisi po náhlém svém zmohutnění, velikou porážku zrušením jazykových nařízení a stálý téměř rozpor mezi orgánem strany v Praze a politikou vídeňskou.
Strana svobodomyslná zmohutněla příliš rychle a náhle. Volební úspěchy, úplná porážka Staročechů překvapila i vedoucí kruhy mladočeské. Ze strany malé, silné ostrou, bezohlednou kritikou, stala se pojednou strana, jíž důvěrou svou pověřil celý téměř národ. Psychologický moment naprostého, elementárního převratu od bezmezné víry v politiku staročeskou k naprosté nedůvěře nastal vídeňskými punktacemi — a tak bez všeho povlovného, organického rozvoje vedení politiky české dostalo se rázem v ruce strany vnitřně nescelené, nejednotné. Strana byla pestrou směsicí nejrůznějších elementů. Tam sešli se bývalí Staročeši, kteří v poslední chvíli přešli k straně svobodomyslné, a stali se tak výstražným příkladem tak mnohým, aby v budoucnu opouštěli stranu v čas… Do strany vstoupili realisté, sami mezi sebou dost nejednotní. Prof. Masaryk byl se svými demokratickými názory sice straně svobodomyslné velmi blízký, ale mezi ním a předním představitelem strany, Drem. Juliem Grégrem, přes loyální srovnání byla hořkost bojů rukopisných. Prof. Kaizl byl celou svou minulostí a svými styky Staročech, a já byl sice již z dob studentských Mladočechem, ale stal jsem se realistou proto, poněvač mně tehdejší mladočeská politika byla příliš negativní a příliš jednostranně agitační. Na konec vášnivá agitace protistaročeská probudila všecky elementy radikální, které sesílily levé křídlo mladočeské — tak že vlastní jádro strany, staří Mladočeši, octli se ve společnosti velmi různorodé.
Process vnitřního usjednocení strany pak nad to byl značně stížen následky volební agitace a přímo neuvěřitelně krátkozrakou policejní politikou místodržitele hraběte Thuna.
Vášnivá volební agitace byla konečně nevyhnutelnou. Mladší, nové vrstvy společnosti seskupily se kolem starých členů strany svobodomyslné a hleděly dobýti politické moci. To nebyla více místní nálada v několika vždy pokročilých okresech, nespokojenost byla všeobecnou. Český národ chtěl novou politiku — to cítili všichni, ale jakou, na to odpovídali často, různí kandidáti a řečníci po svém. Strana sama ovšem ve svém volebním programu pro říšské volby 1891 postavila si pevný, nerozborný fundament, který bohdá přetrvá mnohé politické fáse — neboť je bez odporu na dlouhou dobu nejlepší formulací politických, kulturních i hospodářských snah národa českého. Na něm sjednotil se celý národ r. 1891 a na něm sjednotiti se mohou opět všicci v národě, kteří nechtějí ani politiky stavovské, ani principiálního radikalismu státoprávního.
Program strany z r. 1891, a to výslovně musí býti řečeno, je programem pro positivní parlamentární práci doma i ve Vídni, a principiálný radikalismus, do kterého se strana dostala v počátku let devadesátých, neodpovídal názorům vůdčích kruhů strany, které sice pevně odhodlány byly vésti politiku národa rozhodně a bezohledně, ale přece jen nechtěly stavěti se na půdu negativního státoprávního radikalismu, a proto program strany formulovaly tak, aby zůstal cílem politiky české, i kdyby Vídeň konečně rozhodla se, učiniti českému národu po právu alespoň v otázkách jazykových a kulturních. —
Ale této opravdové snaze, vnésti v českou politiku něco nového, svěžího, moderního, a nevraceti se v dobu naprosto nevhodnou k principiální staročeské politice státoprávní, nýbrž bojovati ve Vídni, ale novými, ostřejšími zbraněmi, neporozumělo radikální křídlo strany, a nerozuměl — místodržitel hrabě Thun. Pod vlivem osobní, uražené ješitnosti některých osobností strany staročeské — jak velikým byl na tomto pozadí malicherné mstivosti dr. Rieger! — pod vlivem rozhořčenosti strany velkostatkářské, která cítila, že vítězstvím mladočeským na dlouho zbavena je v Čechách úlohy vůdčí, nechtěl viděti, co vážného, seriosního bylo ve straně, nerozuměl jejímu programu, a za stranu měl radikální agitátory a pobouřenou mládež. A tak začal v Čechách politiku malicherného pronásledování a vídeňskou vládu přiměl k směšné přímo politice ignorování zastupitelství celého národa i k pokusu o parlamentární boykot strany, ku kterému naši velkostatkáři a Němci ochotně ruce propůjčili. Ovšem dětinská tato politika ve Vídni dlouho netrvala. Strana si dobyla zrovna zde svou svěžestí, bezohledností, svým opravdovým, poctivým demokratismem, vybavením se z vlivu šlechty, svou moderností v politice sociální tak velikých a nezvyklých sympatií, zvýšených ještě triumfálním vjezdem českého umění hudebního do Vídně, že počali tam viděti: ve straně svobodomyslné něco jiného, než »prazvláštní společnost«, jak chtěl tomu hrabě Thun, který ovšem také svými chybami nebyl jedině sám vinen, poněvač český svět a moderní české hnutí viděl skly, zbarvenými nejmalichernější strannickostí českých lidí.
Vzpomínám všeho toho s opravdovým rozhořčením, poněvač byli to také čeští lidé, kteří byli vinni touto osudnou politikou, která sice český lid neskrotila, ale za to posílila v Čechách prázdný radikalismus, jímž stále trpíme. A v těch, jichž radikalismus je opravdový, odpovídající celé jich povaze a způsobu myšlení, zanechalo policejní pronásledování hořkosť, ozloblenost, všecko to, čím náš radikalismus tak k svému neprospěchu se liší od radikalismu u národů druhých, kde vyrůstá z povahy jistých tříd, krajin — a ne následkem tlaku se strany vlád. A jak dlouho v našich mladých lidech zůstal romantismus nejasného revolucionářství!
To konečně není tak velikým neštěstím, ale mezi stranou, která se později musila zbavovati opět svého radikalismu, a mládeží utvořila se propast posud nepřeklenutá.
Ovšem, nelze zapírati, že se v Čechách slavily pravé orgie radikalismu, ale chybou hrab. Thuna bylo, že za tímto radikalismem viděl celou stranu, kdežto včasným rozpoznáním situace, rozlišováním mohutného hnutí lidového, které stvořilo velikou stranu, od radikálního, krajního křídla a následkem toho jinou politikou vůči straně mladočeské mohlo nastati již tehdy zdravé třídění duchů v Čechách, a dnes nežili bychom v chaosu.
Politikou hrab. Thuna celá strana vehnána však do radikalismu, kterému původně nechtěla a který jí nebyl po chuti ani v době nejostřejšího boje proti výminečnému stavu.
Důkazem toho opatrná stylisace resoluce Nymburského sjezdu strany, která vědomě nechávala straně možnosť dáti se na cesty politiky positivní, a dokonce nezatarasila všecky východy tak, jak tomu chtělo radikální křídlo strany, které neznalo jiné politiky, než boření říšské rady, a jak to odpovídalo také náladě v českém lidu. Veřejné mínění v Čechách bylo výminečným stavem, procesem »Omladiny« tak pobouřeno, že stěžovalo straně každý krok na cestě k politice umírněnější, jejíž doba nastala od pádu kabinetu koaličního. Už boj protipunktační a zároveň boj proti panující straně staročeské zvířil všecky vášně v národě. Všecka sklamání politiky státoprávní, jakož i aktivní politiky na říšské radě s její přece jen malými výsledky oproti všemu tomu, co národ po tak dlouhá léta chtěl, doufal a potřeboval, nakupila tolik hořlavé látky v českém lidu, že vzplanouti musila jeho nespokojenosť požárem vše zachvacujícím v okamžiku, kdy všechen lid český myslil, že sahá se na jeho nejdražší, na celistvost království českého. V takovém okamžiku, kdy všecky vášně jsou rozpoutány, málo kdo pak opatrně váží slova a hesla, která jsou určena pro okamžik, k rozplamenění vášní, která mají okamžitý taktický účel a ani nechtějí být programem pro budoucno. Národ volán opět k aktivnímu boji státoprávnímu, a tak mnozí byli přesvědčeni, že stačí jen pevná, nezlomná vůle a ostrá bezohlednosť, aby Vídeň sklonila se před mohutným projevem vůle celého národa. Hlásáno, že ve Vídni nemáme co hledati, že poselstvo české má jenom jednu úlohu, zbořiti centralismus a na jeho troskách vybudoyati český stát. Místo toho, aby se bojovalo proti chabé, málo energické, věčně se něčeho strašného obávající politice parlamentární ve Vídni, zamítána každá politika, počítající s nezměnitelnými na ten čas poměry a radikální elementy hnaly národ k opětování státoprávní politiky staročeské s jinou formou passivity, k naprosto negativní, »bořivé« politice na říšské radě. Tribuna parlamentární měla sloužiti jen k tomu, aby se doma rozplameňoval boj do krajnosti. A když hrabě Thun pokoušel se o zašlápnutí bouřného českého radikalismu persekucemi, nebylo divu, že také věcné úspěchy české delegace, které tolik posloužily novému ocenění českého národa ve Vídni, byly přezírány, a že těm, kteří nechtěli poddati se vše zachvacujícímu proudu radikálnímu, poněvač odporoval podstatě a programu strany, vyčítán nedostatek pevnosti a vlasteneckého zápalu. Radikální paroxysmus došel do toho, že se v Čechách odbývala veřejná schůze, na jejíž prorgramu byla otázka: »Potřebujeme odborníky nebo charaktery…« Každý záchvat radikalismu na konec má symptomy duševní abnormálnosti…
V této atmosféře rostla mládež let devadesátých, a je víc než přirozeno, že se tím více oddalovala od strany, čím tato dále odvracela se od radikální horečky. Kromě toho také naše mládež konečně počala žiti duševním životem celé pokrokové Evropy, a čím méně výhledným byl radikalismus národní a státoprávní, tím více oddávala se ve velké většině otázkám sociálním a kulturním. Hnutí toto sesíleno ještě vystoupením prof. Masaryka ze strany — zaviněným jednak rozporem mezi radikalismem krajní frakce mladočeské strany a politikou, věrnou programu a úkolům strany, ale také důsledným rozlišováním mezi realismem a stranou, které proti mé vůli neustále akcentováno v »Času«. To neodpovídalo duchu upřímného splynutí realismu se stranou svobodomyslnou, tak jak já jsem si je představoval, když jsem o toto splynutí jednal s drem. Juliem Grégrem, a posilovaly jen ony krajní elementy, které obávaly se vlivu realismu ve smyslu rozumné české politiky. Tak došlo k osobnímu konfliktu, z kterého si vynesl prof. Masaryk tolik osobní hořkosti proti straně, poněvač se mu dojista ukřivdilo, a který jej i mládež, jdoucí slepě jza ním, bohužel, svedl k oné nenávisti ku straně, která vzala realismu všecko to, co bylo kdysi jeho největší předností, vnitřní pravdivost, jdoucí tak daleko, že ochotně uznával všecko dobré, i když to dělal nejurputnější protivník, a že potíral každou lež i nepravdu, i když viděl ji u vlastních stranníků. Boj realismu, se kterým jsem dále jiti nemohl, proti straně stal se osobním, na stranu útočeno, i když dělala to, co realismus chtěl — a tento způsob boje stal se v Čechách, bohužel, typickým. V boji stran pravda byla stále méně na denním pořádku…
O osobních intrigách, o malicherném klepaření, které na této půdě bujelo, a které vedlo k ostrým konfliktům a k nesvárům i ve straně samé, nechci mluviti, to vedlo by příliš daleko. Tato zmínka i v této negativní formě stačí k charakteristice doby. Konečně pak stihla stranu svobodomyslnou opravdová pohroma nemocí a smrtí dra. Jul. Grégra, který jediný měl dost autority a vlivu, aby ve straně zase zjednal nutnou vnitřní jednotnost, které potřebovala zrovna v kritické chvíli, kdy jednalo se o hluboký obrat české politiky vídeňské.
Mezi předním a vlastně jediným orgánem, který představoval politiku strany svobodomyslné v Čechách, a mezi politikou české delegace ve Vídni nebylo od té doby oné vnitřní jednoty, která je naprosto nutnou, má-li praktická politika strany najiti v lidu pochopení a porozumění. Doby, kdy žurnalistika byla pouhým průvodem politiky poslanecké, dávno minuly. Také jisté velkopanské nazírání na novinářskou práci, tak význačné politikům staré školy, bylo by dnes přímo politickou chybou. Noviny jsou nyní v organisaci každé strany nejdůležitějším faktorem. V nich mluví se k nejširším vrstvám lidovým den co den, a i nejkritičtější čtenář neubrání se suggesci »svého« žurnálu.
Zrovna v listech strany má býti veřejné mínění připravováno na politickou akci poslaneckou, aby bylo jasno, že v dané situaci poslanci, nemohli a nesměli jednati jinak, než jak jednali. To předpokládá naprostou solidárnost politiky poslanecké i žurnální, jednotu v nazírání na cíle i taktiku. Tak bylo za dra. Julia Grégra v straně svobodomyslné. Jeho rozhodující postavení ve straně, plně oprávněné i zásluhami o stranu i vynikajícími politickými schopnostmi přímo vylučovalo nesouhlas mezi politikou strany a listu. Byla různá mínění, jako v každé straně, ale praktická politika byla jenom jedna. Od jeho nemoci a smrti bohužel byly dvě: pražská a vídeňská, které někdy šly souběžně, ale velmi často se rozcházely. A tak se stávalo, že orgán strany připravoval veřejnost českou na politiku docela jinou, než mohl ji dělati vídeňský klub, a i nejvěrnější členové strany nerozuměli politice vídeňské, poněvadž přirozeně stáli pod vlivem orgánu, v němž právem viděli historického žurnalistického představitele strany. Co výčitek muselo snésti vídeňské vedení politiky za tuto zdánlivou dvojakost a neupřímnost, za radikální politiku v Čechách a povolnou, umírněnou ve Vídni!
A přece tu nebylo nijaké dvojakosti a obojetnosti, nýbrž byly tu prostě dvě politiky: pražská a vídeňská, a každá v tom, co chtěla a konala, upřímná a důsledná. Důkazem toho je, že zrovna t. zv. vedoucí politikové ve svých řečech k voličům mluvili vždy otevřeně, a tak často bezohledně proti radikální náladě v Čechách. Scházela tu prostě osobnost, která by oba tyto politické proudy ve straně sloučila v harmonickou linii.
A ve všem tom není ani nic, co by se nedalo vysvětliti bez obviňování jednoho nebo druhého. Je to prostým důsledkem nešťastné okolnosti, že jsme nuceni vésti svou politiku ve Vídni, na cizí půdě, v cizím, nepřátelském ústředí, kde nás je málo proti ohromné převaze druhých, a kde tudíž na každém kroku natkneme se na nepřemožitelné překážky svých snah a svého chtění — a kde jsme nuceni ke kompromisům, které přirozeně neobejdou se bez obětí. V Praze je situace docela jiná. Jsme ve svém duševním i hospodářském centru, Praha je naší, pro každý záchvěv české duše je tu živé porozumění, pro každý politický a národní projev jsou pohotově veliké massy obyvatelstva, zde cítíme svou politickou moc, svůj kulturný i hospodářský význam. Je tedy docela přirazeno, že z Prahy obtíže politiky české ve Vídni nevidíme tak velkými, jako je poznáváme ve Vídni. Proto není ani jinak možno, než že je ton politiky české v Praze vždycky radikálnější. A na českém venkově, kde Němce sotva kdy vidí, kde již docela jsme svými pány a kde síly naše zdají se docela neohraničenými, poněvač všecko, co je proti nám, zůstává přece jen do veliké míry abstraktním pojmem, radikálnější politika najde přirozeně vždycky ochotnějšího porozumění, než politika počítající s těžkými poměry, které možno poznati jedině tam, kde se skutečný zápas vede.
K tomu ke všemu vzpomeňme oné radikální nálady v Čechách, o které jsem nahoře mluvil, a bude jasno, v jak těžkých se nalézal poměrech vídeňský klub, kdy politikou hrab. Badeni postaven byl před docela novou situaci. A poměry tyto byly tím těžší, poněvač vlastně nikdy nebylo dost odvahy dovésti rozpory tyto k určitému, jasnému řešení, a vždycky jen byla snaha v zájmu zachování jednoty strany protivy tyto zastříti diplomatickými resolucemi, které ovšem pomohly jenom na okamžik, ale na konec zůstavily sklamání a roztrpčenost na obou stranách. Všichni cítili, že pro českou věc prospěšnější by bylo vésti positivnou politiku se stranou menší, ale vnitřně jednotnou a ucelenou, než s velkou stranou oslabovanou vnitřními rozpory — avšak odhodlání, učiniti důsledky z tohoto poznání nebylo. Naopak, zavládla snaha uklidniti radikálnější živly různými koncessemi, věcnými i osobními, a následkem toho tak často oslabována posice strany, poněvadž se dobře cítilo, že není dnes rozhodného odhodlání zachovati politické postavení, jednou zaujaté, do posledních důsledků. V otázce »zde« ukázalo se to co nejjasněji a nejosudněji. Ještě se o tom zmíním.
To, po čem toužily nejlepší politické hlavy strany, co bylo osnovou programu z r. 1891., konečně přišlo. Ve Vídni uznali za nutné, obrátiti, zanechati malicherné politiky persekuční, a umožniti českému národu, aby účastnil se positivně politiky s ostatními národy říše. Příčin k obratu tomu bylo dost a dost. Jednak viděl již každý, že se policejním režimem a výminečným stavem odpor českého lidu nezláme. Naopak i ve Vídni už poznali, že se tím jenom uměle strana svobodomyslná donucuje k radikalismu, kterého sama nechtěla. Pak naučili se dívati na český národ docela jinak, než dříve tomu uvykli. Jak jsem se už o tom zmínil, česká delegace se stala silnou politickou potencí, poněvadž měla sympatie veškeré pokrokové veřejnosti, i německé. Na druhé straně pokus s koaličním ministerstvem, s vládou tak zv. státních stran (staatserhaltende Parteien) utrpěl naprosté fiasko. Strany, které chtějí vládnouti říší, musejí míti něco více společného, než ochotu, povoliti vojenské požadavky a budget, a ten také jen v posicích, které nejsou předmětem národních rozporů. V kruzích, kde rozhoduje se o utváření vnitřní politiky, došlo se tudíž k přesvědčení, že jenom taková vláda může prováděti politiku většího stylu, která opírati se bude o dva nejsilnější národy Rakouska: o Němce a Čechy. Poláci ovšem přirozeně tvořili část každé kombinace. Provésti tuto myšlenku byl povolán hrabě Badeni. Nebyla lehkou.
Pro český národ znamenalo opuštění dosavadní rozhodné opposiční politiky něco víc, než změnu taktiky. Je ovšem pravda, že strana staročeská byla 10 let členem parlamentární většiny, ačkoliv v ohledu státoprávním nebyl nám kromě theoretického komplimentu v trůnní řeči r. 1879 učiněn nejmenší ústupek — avšak strana svobodomyslná oživila opět boj za státní právo, a radikální její křídlo a velká část veřejnosti české stály na stanovisku nejen právního, nýbrž i politického negování »cislajtanismu«, a účel parlamentárního zápasu viděly jenom v »bořivé« činnosti. Šlo se tak daleko, že pokládána za hřích na státoprávním programu i positivná činnost v berním výboru v otázce opravy daní přímých. Bylo potřebí něčeho velkého, dalekosáhlého, aby se nálada českého lidu změnila.
To cítil hrabě Badeni, to cítili jsme my všichni, a poněvadž v ohledu státoprávním nebylo ani pomyšlení na nějaký úspěch, bylo přiloženo, že jen naprosté provedení jazykové rovnoprávnosti mohlo přesvědčiti českou veřejnost o tom, že ve Vídni radikálně se změnily názory o významu českého národa. Bylo by nespravedlností, abych nezmínil se zde o veliké práci, kterou v připravování tohoto obratu ve vnitřní politice rakouské vykonal Gustav Eim. Nedočkal se provedení toho, co tak neobyčejně úspěšně pomáhal připravovati. Bohužel! Je snad pravda, že nikdo není nenahraditelným — ale jsem přesvědčen, že by se věci vyvinuly docela jinak, kdyby tak příliš záhy, a zrovna v okamžiku nejkritičtějším nezemřel.
My všichni musili přiznati, že žádná vláda za daných okolností není dost silna, aby provedla státoprávní vyrovnání s národem českým, poněvač ani zahraničná ani vnitřní situace politická nenutila Vídeň k takovému převratu vnitřního ústrojí říše, tím spíš, že jistá konsolidace poměrů nedala se popříti. Finance státní byly ve stavu přímo skvělém, v uherské otázce tehdy ještě nedaly se ani tušiti krise, které později přišly, a zahraniční politika stávala se čím dále tím více klidnou a bezoblačnou. Provedení vnitřního obsahu českého státního práva nechtěl pak nikdo než my. Nezbývalo tudíž nic jiného, než žádati po vládě, aby vykonala to, co bylo v její moci a k čemu byla povinna podle státních základních zákonů, aby totiž učinila národ český jazykově úplně rovnoprávným v zemích českých.
Hrabě Badeni se k tomu odhodlal, on chtěl dokázati českému národu, že ve Vídni opustili princip, jehož se tak houževnatě drželi, že totiž charakter úředního Rakouska — mimo Halič a italské země — musí zůstati německý, a že uznávají nárok český na plnou jazykovou rovnoprávnost i ve vnitřní službě úřední. Byl také ochoten i v ostatních kulturních požadavcích Čechům postupně vyhověti, a tak jim umožniti, aby podporovali vládu, která kromě státoprávních požadavků ve všem chce českému národu přijíti vstříc. To byla bez odporu veliká politická myšlenka hraběte Badeniho, a znamená to nezaslouženou k němu nespravedlnost, vykládati, že všecko to chtěl jen proto, aby zajistil si české hlasy pro rakousko-uherské vyrovnání.
Hrabě Badeni pevně na to počítal, že české poselstvo loyálně bude podporovati vládu, dokud tato rovněž loyálně bude vládnouti v duchu spravedlnosti k českému národu, a že se také nebude stavěti na odpor dalším jeho politickým přáním. On nechtěl pevné většiny, poněvač jednak neviděl její možnost, a pak nechtěl si sám utvořiti silnou parlamentární majoritu, která by přirozeně během času snažila se obmeziti jeho vlastní moc a význam. Jemu stačilo, aby ve většině byli Poláci, Češi a ta část Němců, která smíří se s jazykovými jeho koncessemi Čechům za možnost konsolidování parlamentárních poměrů a za jistotu, že nebude utvořena většina protiněmecká. A ovšem, pevným úmyslem hrab. Badeniho bylo, provésti narovnání mezi oběma národy v zemích českých, a tu doufal — dojista právem — že dá se ono provésti o mnoho snadněji, budou-li Češi s Němci v držení rovných práv, než kdyby měli Němci ustupovati Čechům něco, co jim vlastně nepatřilo, totiž vnitřní úřední jazyk český. V posledním úplně se shodoval s názory českými.
Hrabě Badeni vydal svá jazyková nařízení, o kterých Němci věděli, aniž by hrozili pro vydání jich otevřeným nepřátelstvím, a nebylo tajemstvím, že za krátkou dobu mají býti povoláni do ministerstva dva parlamentární zástupci Čechů a Němců.
V Čechách jazyková nařízení svůj úkol vykonala, ačkoliv v ohledu řeči služební, pokud se totiž jazyk úřední netýče výlučně věcí stran, nevyhovovala všemu tomu, co právem jsme musili žádati. Ale byli jsme pevně přesvědčeni, že splnění i těchto požadavků je jenom otázkou krátkého času, když už jednou princip německé vnitřní řeči úřední byl prolomen.
Česká veřejnost převážnou většinou souhlasila s tím, aby česká delegace opustila dosavadní negativní stanovisko a podporovala vládu, dokud tato bude plniti spravedlivé a dojista skromné požadavky české.
Ovšem již v tomto stadiu začala nedorozumění. Jednak při provádění jazykových nařízení bureaukratická routina brzdila energické zavedení vnitřní řeči úřední, a pak nedoceněn dosti politický dosah jazykových nařízení, jak jsem jej výše vylíčil. Bylo arciť tolik potřeb kulturních a hospodářských, tak dlouho hříšně zanedbávaných vládami vídeňskými — mezi nimi věci docela malicherné, které v normálních poměrech rozuměly se samy sebou — ale poněvač jsme stále byli ve strachu, že našim radikálům jazyková rovnoprávnost nestačí, sformulovali jsme ihned celou tu dlouhou řadu našich postulátů, a k dost velkému překvapení hrab. Badeniho, který sotva se dovedl ubrániti proti bouři, způsobené jazykovými nařízeními, předložili jsme mu a jednali s ním o dlouhé litanii našich potřeb. Konečně hrab. Badeni se i s tím smířil, — ale jak to nemůže být u nás jinak, brzo se o tom vědělo v celé veřejnosti a mluveno, tuším, o 35 požadavcích! Již pro jazyková nařízení otřásalo se Rakousko ve svých základech a ještě — 35 požadavků!
Není potřebí doličovati, jaký dojem podobné zprávy činily ve chvílích kritických v kruzích mimočeských a jak jich bylo proti nám využitkováno. Ale u nás se vždycky musí dělati politika na ulici…
Jazyková nařízení naučili u nás ceniti, až když nám je vzali, a také tu jen na chvíli, dokud boj o jich znovudobytí českou veřejnost neomrzel.
Chybí nám vůbec poněkud větší, širší pojetí o politice. Jazyková nařízení znamenala kardinální obrat vnitřní politiky rakouské, my tedy měli podporovati vládu, která je vydala, za každou cenu, neseslabovati ji ihned zase novými požadavky, nýbrž ukázati, že každá vláda, která je k nám spravedlivou, najde v nás plnou podporu, na kterou vždycky může spoléhati, když pro to, že nám činí po právu, musí se brániti proti útokům německým. To je tak elementární abeceda každé politiky, že je přímo nepochopitelno, jak zrovna u nás nebylo pro ni pochopení…
A to opakuje se stále. Věčný strach před radikalismem — a nedostatek důvěry, že všecky ty menší požadavky musíme dostati přirozeně a bez namáhání, budeme-li dělati takovou politiku, abychom měli ve státu moc! Ale tu mají jen strany, na které stát může v těžké chvíli spolehnouti, a ne strany, o nichž se ví, že z bázně o popularitu ve chvíli kritické začnou se viklati, jako to ukázali Němci, anebo přicházení s požadavky o malých odborných školách a subvencích, kdy jedná se o osudy říše, jako jsme to dělali my…
Naši odpůrci s těmi 35 požadavky vydatně pracovali, a nespravedlivé, tvrdé slovo, že jsou Češi nenasytní a nikdy k uspokojení, vytrysklo z této nálady. A všecko to jen z jistého nedostatku savoir faire, kterým trpíme ovšem i při jiných příležitostech. My všecko to mohli bychom stejně dostat, kdybychom té řady postulátů nechtěli použiti na omráčení radikálů, kdybychom je požadovali bez slavnostního apparátu společných zasedání celých parlamentárních komissí — a to býval dříve malý parlament — s vládou jako něco, co rozumí se v spořádaném státě samo sebou, a kdybychom v takových slavnostních jednáních mluvili jen o kardinálních politických požadavcích a problémech. Není opravdu neštěstím, že v této příčině nastala náprava.
Druhé, v čem sklamán byl hrabě Badeni i rozhodující kruhy, bylo utvoření pravice, a také v tom náš klub nedodržel linii politiky, pro kterou jazyková nařízení byla vydána.
Pravice byla utvořena proti hrab. Badenimu ze strachu, že by mohlo opravdu dojiti po vydání jazykových nařízení a vstoupeni Čecha i Němce do kabinetu, k sblížení česko-německému.
Konservativné kruhy se této perspektivy v budoucno zalekly a snažily se paralysovati toto nebezpečí obnovením staré pravice. Pro český klub byla situace neobyčejně těžkou, tím spíš, poněvač polský klub přistoupil na plány o znovuzřízení pravice — proti očekávání hraběte Badeni, který všeho spíše se nadál, než že vlastní krajané skřižují jeho politiku! V klubu českém byl o rozhodnutí velký boj, ale konečně myšlenka pravice zvítězila. Rozhodlo slovo, pronesené s neobyčejným pathosem: »A kdo bude pro naše požadavky hlasovati?« Budiž zde jen mimochodem poznamenáno, že pravice pro ně nehlasovala ani jednou a že nám brněnskou techniku i opavské gymnasium většina jen proto schválila, poněvadž se katolické centrum odvážilo hlasovati pro tyto položky, když vidělo, že pro ně hlasuje také ústavověrný velkostatek…
Politika hraběte Badeni byla úplně zvrácena a poražena. Pro něho nebylo jiného východu, než odstoupiti, anebo upřímně a otevřeně vládnouti s pravicí, zejména když následkem německé obstrukce pravice nabyla na vnitřní síle a sjednocenosti, a když k ní, jako k jediné dost mohutné a silné organisaci proti německému boji, ohrožujícímu základní princip každého parlamentarismu: právo většiny, přimknuli i ti, kteří co nejrozhodněji byli proti její utvoření. Mezi ty patřil jsem i já, poněvadž viděl jsem v pravici jedinou vydatnou zbraň proti německému terroru, jehož vítězství musilo míti nedozírné následky pro neněmecké národy v Rakousku. Hrabě Badeni nedovedl odpustiti pravici, že byla zřízena proti němu, a proto mezi ním a většinou nebylo nikdy plné důvěry, kdežto situace imperativně žádala naprostou jednotnost vlády a většiny sněmovní. K pravici se přiblížil hrabě Badeni teprve tehdy, když bylo už pozdě. Měl pro velké poslání pravice v boji proti německé obstrukci zrovna tak málo pochopení, jako naše pokrokové elementy, které sice zpočátku brojily právem proti utvoření se pravice, ale které také nepochopily, že po vzniku německé obstrukce vůbec už nešlo o otázky svobody neb zpátečnictví, a že i pro stranu upřímně svobodomyslnou nebylo vůbec potom už jiné volby, než pevně a rozhodně jiti s těmi, kteří opříti se chtěli zavedení nového způsobu nadvlády německé menšiny parlamentární pomocí násilného zničení principu většiny v parlamentě a kdyby byli ještě černějšími klerikály a zpátečníky. Politický dosah situace se ovšem u nás málokdy poznává a doceňuje, dokud jej i slepý nevidí, a soudí se po staré, pohodlné šabloně. Spojili se s klerikály a šlechtou, ergo: zradili svůj svobodmyslný program. Což nám ovšem ani nenapadlo, naopak, s velikou rozhodností jsme si vždycky vyhrazovali naprostou volnosť v otázkách politické svobody, i v otázkách školských, a přes dobrý poměr ku šlechtě zůstali jsme my vedoucím elementem české politiky. Fundamentální rozdíl mezi naší politikou se šlechtou a politikou staročeskou zůstal přes utvoření se pravice nezměněn. Od r. 1890 zůstala lidová politika v Čechách rozhodující. Ale otevřeně také přiznám, že naše nadšení pro všeobecné a rovné hlasovací právo velmi schladlo, když viděli jsme, že i čeští socialisté podporují německou obstrukci, jejíž vnější záminkou byla jazyková spravedlnost k národu českému.
Záminkou! Neboť vlastní příčinou obstrukce jazyková nařízení nebyla. Vždyť alespoň část Němců znala, že budou vydána, ba znala i jejich obsah. A hlavní příčinou odporu bylo ustanovení o lhůtě, v které se měli úředníci prokázati znalostí druhého jazyka zemského, ustanovení, které se dostalo do nařízení po vůli vlády, a ta je odůvodňovala také nutností, zajistiti znalost němčiny u úředníků českých! Nebylo nejmenší pochyby, že by se v této příčině jednáním mezi oběma národy všechna ostrost tohoto ustanovení snadno odstranila. A nutnosť povoliti vnitřní řeč úřední Němci sami ve svém svatodušním programu uznali. Tím ostatně zrušení nařízení znamenitě ulehčili, poněvač sesílili stanovisko těch, kteří k zrušení nařízení radili, ujišťujíce, že Němci v dobrovolné dohodě ochotně ustoupí Čechům to, na co nepopiratelný mají nárok. Znali špatně Němce, kteří povolují jen, když je jim zle, a s neobyčejnou lehkostí zapomínají na to, co povoliti chtěli, když se postavení jejich zase zlepší. Němcům jednalo se o něco docela jiného. Po dlouhá léta byli v menšině, a jen nejúsilovnější práci jich zastanců v rozhodujících kruzích vídeňských podařilo se přivésti je v posledních letech vlády Taaffovy, po odstoupení Dunajewského, opět k politické moci a v koaliční periodě dokonce ku vládě. A bylo by nespravedlivým zazlívati Němcům, že podíl na vládě míti chtěli a chtějí, anebo alespoň že za žádnou cenu nechtěli dopustit, aby se utvořila většina a vláda proti nim. Odhodlali se, smířiti se s jazykovými nařízeními jen pod tou podmínkou, že nebude většiny proti nim, že většina bude volná a že rozhodující zůstane vláda, v které Němci měli míti svého parlamentárního zástupce. Utvoření se pravice bylo pro ně neočekávanou, netušenou ranou. A poněvač ovšem těžce mohli věřiti, že by Poláci přistoupili k pravici proti vůli svého ministrpraesidenta, vinili hraběte Badeni z věrolomství a politické nepoctivosti, a odtud pak nezkrotné záští proti němu, ačkoliv byl utvořením se pravice nejméně tak překvapen a rozezlen, jako Němci sami. Jako dnes pamatuji se na rozmluvu, kterou jsem měl s hrabětem Badenim den před rozhodnutím v klubu polském. Němci očekávali obnovení protiněmecké politiky z doby železného kruhu pravice, a proto se postavili do nejkrajnějšího odporu proti vládě i proti sněmovní většině. A poněvač agitace v obyvatelstvu — a jen na tu spoléhali, odvolávajíce se na příklad Čechů, kteří za svou radikální politiku dostali jazyková nařízení — těžko se dala vésti pro pravou příčinu jich rozhořčení, pro utvoření se pravice, v které přece jenom značná část Němců zastoupena byla, vrhli se s celou silou na jazyková nařízení, prohlásili je za smrtelnou ránu, namířenou proti Němectvu v zemích českých, a pomocí této nepravdy zfanatisovali veškeré obyvatelstvo německé v Rakousku i v říši. V podrobných ustanoveních nařízení nikdo se nevyznal, a tak lehko bylo namluviti německému lidu i takový nesmysl, že všichni Němci nyní musejí se učiti česky, aby došli svého práva v úřadech. Co lidí bouřilo se proti násilnictví hraběte Badeni a Němce hraběte Gleispacha, jenž se potom ve Štýrském Hradci osvědčil jako nejnacionálnější Němec proti ubohým Slovincům štýrským, kteří ani ponětí neměli o obsahu jazykových nařízení!
Také obstrukci naučili se od nás. 17. květen v českém sněmu a naše obstrukce proti berní předloze za koaliční vlády byla jim vábivým příkladem. Vzpomínám, jak jsem v klubu varoval před obstrukci proti berní reformě, poukazuje výslovně k tomu, že může nastati doba, kdy budou Němci obstruovati povolení našich požadavků… Sám isem netušil, jak dobrým jsem, bohužel, byl prorokem.
A Němci ukázali teprvé, čím obstrukce může býti: naprostou negací parlamentarismu. Hráli va banque, sami si podřezávali větev, na které seděli, ničili parlament, který jen pro ně byl tak nespravedlivě sestrojen, ale myšlenka, že měli být odsouzeni k věčné menšině, byla silnější, než všecky rozvahy. V obstrukci teprvé poznali svou velikou sílu, viděli, co znamená jich mocná žurnalistika, německá bureaukracie, podpora celého německého světa, viděli, že tímto bouřným způsobem boje zanášejí myšlenku fanatického nacionalismu i do nejodlehlejších údolí alpských, že nacionalisují zase Vídeň, která pro svůj antisemitismus tak dlouho zapomínala na bolesti Němců v zemích českých — a proto nelekali se posledních důsledků boje. Pro nás pak znamenalo vítězství německé obstrukce uznání německého veta proti každému požadavku národní spravedlivosti.
Dnes není na to ještě čas, psáti celou historii tohoto bezpříkladného zápasu, v kterém padl především hrabě Badeni, smím snad říci vlastní vinou, vlastní nerozhodností. Proti bezhraničnému terroru německému mohl se udržeti jenom železnou rozhodností a nelekáním se nijakých kroků na obranu. Jen tolik chci říci, že nikdy nebyla doba tak blízká k státnímu převratu, jako tehdy. Hrabě Badeni se k němu neodhodlal.
Od té doby také ztratil jsem poslední zbytek víry v možnost státních převratů, s kterou tolik počítá náš radikalismus. Vláda chtěla rozhodnost od pravice. Ta stála pevně, rozhodně, odhodlaně — ale právem žádala totéž od vlády. Když konečně přišlo ke krisi, k známé lex Falkenhayn, která po našem přání nesměla obsahovati nejmenší obmezení parlamentárních práv poslanců, a namířena byla jen proti hrubému násilí, a která rovněž po našem přání měla býti provedena bez zakročení ozbrojené mezi — bylo už pozdě. Vláda vzpírala se proti zavedení parlamentní stráže, a když socialisté ve chvíli, kdy sami Němci začali se už hroziti posledních důsledků svého vystupování, útokem na praesidium krisi dovedli až tam, kde rozhodnutí se státi musilo — dala praesidiu sněmovnímu k osobní ochraně — policii! Dnes, kdy všecko to už náleží historii, a kdy o všem tom se jen proto zmiňuji, abych pokud možno objektivně stanovil míru zodpovědnosti vlastní i strany, k níž patřím, řeknu docela upřímně, že bych svolení ke vstupu policie do parlamentu nedal, jako jsme to s praesidentem Abrahamowiczem učinili tehdy, kdy v celé sněmovně málo kdo zachoval klidnou rozvahu. Ne proto, že bych si co dělal z výčitek, že to byla policie, která byla povolána k zavedení pořádku. Konečně vídeňský parlament dávno už nebyl parlamentem, nýbrž místem, znesvěceným nejúžasnějšími surovostmi. A pak i v anglickém parlamentě je to obyčejná policie, která v nejkrajnějším případě zakročuje proti poslancům, neposlušným příkazu předsedy. Z jiné příčiny. Poněvač dnes vím, co jsem tehdy věděti nemohl, že hrabě Badeni neměl odhodlání, jiti až do konce — a konečně mají pravdu ti, kteří tvrdí, že jen vítězství dovede ospravedlniti použití prostředků, které se vymykají z platných pravidel a řádů. Musilo být odhodlání, silou zlomiti odpor celé levice — a toho nebylo.
Ostatně stala-li se tehdy chyba, nelze z ní viniti ani v nejmenším stranu, poněvač, jak jsem se zmínil, dr. Engel jako předseda klubu v poradách pravice až úzkostlivě se bránil myšlence každého užití brachialných prostředků, a celá vina padá jen a jedině na mne. Já pak ji s klidem na sebe přijímám — osobně jsem ji dost draze zaplatil — a jen bych chtěl pro všecku budoucnost konstatovati, že já polovičatostí provedení vinen nebyl. Naopak, já chtěl a byl odhodlán jiti až do konce — poněvač bylo mým hlubokým přesvědčením, že jen tak lze zlomiti německou obstrukci. Smím snad říci bez sebechvály, že ani praesidentu Abrahamowiczovi, ani mně na osobní odvaze nescházelo. Nescházelo by i jiným, poněvač boj tak vášnivý přímo vylučuje u člověka, který není už od přírody naprostým zbabělcem, uvažování o osobním nebezpečí nebo o nemilých následcích.
Hrabě Badeni padl následkem vlastní nerozhodnosti a ztráty víry v sebe. Ale jak padl, bylo přímo úžasné. Bezpodmínečně položila se státní autorita v prach před násilnou obstrukci německou ze strachu před pouličními bouřemi vídeňskými. K tomu opravdu nebylo nejmenší příčiny. Rozhodujícím kruhům vídeňským jednalo se o parlamentární vyřízení uherského provisoria, poněvač se dobře cítilo, že se za svolení Maďarů, aby k tomu možno bylo použiti §u 14ho., zaplatiti musí dráž, než dovede to snésti mocnářství i Cislajtanie. Hrabě Badeni sice sám sebe označil za jedinou překážku smírného vyřízení krise — ale neučiněno pranic, aby Němci za obětování nenáviděného ministra zavázali se k parlamentárnímu projednání uherského provisoria.
Hrabě Badeni obětován bezpodmínečně, jak u nás bývá to obyčejem, ukvapeně a — bez všeho positivního výsledku pro stát.
Strana vyšla z pádu vlády bez pohromy. Jazyková nařízení sice zrušena, ale vydána baronem Gautschem nová, která po mém soudě alespoň jsou daleko lepší než Badenova. Vím, dobře, že v české veřejnosti, i v naší straně v této příčině jsou mínění různá, a že Gautschova nařízení pokládána za nedopustitelné odstoupení od zásady naprosté dvojjazyčnosti, která jedině odpovídá platným zákonům.
Vážím si plně mínění druhého, ale sám jsem nezvratného přesvědčení, že našemu národnímu prospěchu odpovídají Gautschova nařízení nejlépe. Jen na základě rozdělení okresů v jednojazyčné i smíšené, a ustanovení vnitřní řeči úřední i služební podle jazyka většiny obyvatelstva v okresu, možno domoci se úřadů na venek i uvnitř naprosto českých a jen to odpovídá nárokům každého národa na úřední správu ve vlastním jazyku a duchu, tím spíše pak nárokům našeho národa, který ve svém rozvoji tak těžce a osudně pocítil vliv nenárodní bureaukracie. České úřednictvo, duchem i vědomím, bez ponižujícího pocitu, že vlastním, vyšším jazykem úředním není mateřština, nýbrž jazyk cizí, je jedním z mejdůležitějších požadavků nejen politického, nýbrž také kulturního rozvoje našeho národa. Princip nařízení Badenových, podle kterého vnitřní řeč úřední ve věcech stran závisí od jazyka podání, nemá této mravní, ideální ceny. Za vědomí českého úředníka, že německé podání vyřizuje vnitřně česky, rád obětuji problematickou vymoženost, že u německého úřadu českou věc mají vyřizovati také vnitřně česky, a ne jenom ve vnějším projednávání a vyřizování.
Především nikdo by nekontrolloval a nestíhal jednání nařízení takovému neodpovídající, kdežto u nás by se to dojista dělo, a pak opravdu zdá se mně býti politicky výhodnějším, starati se o to, aby naše úřady byly vnitřně českými, než o to, aby německý úředník musil užívati jazyka českého, kde toho naprosto z věcných důvodů potřebí není. Čím rozhodněji musíme státi na kardinální pro nás zásadě, že každý, Čech nebo Němec, u každého úřadu v království ve svém jazyku musí dojiti svého práva, a sice plného, ne pomocí tlumočníků, nýbrž od řádných úřadníků, kteří jsou povoláni k pravidelným výkonům úředním u dotyčného úřadu, tím spíše můžeme v zájmu dohody ve věcech jazykových ustoupiti od požadavku dvojjazyčnosti, kde jí nezbytně ku provedení výše uvedené zásady potřebí není, ovšem tak, aby totéž platilo ve příčině znalosti němčiny pro úřednictvo české. Zrovna tyto vzájemné ústupky povedou nutně k naprosté téměř českosti našich úřadů, a já se přiznám, že alespoň pro mne je toto požadavkem nejvážnějším. S němčinou úřední nesli k nám i naši úřadníci také německý centralistický duch, a až opět úřady naše budou vnitřně české, bude v té příčině o mnoho lépe. Jak jsme to už s opravdovou radostí pozorovali za krátkou dobu platnosti jazykových nařízení Qautschových! Ovšem, byl v té době dr. Kaizl ministrem financí. Na každý způsob přizná mně snad každý, kdo trochu poměry zná, že se německý úředník nestane národně vlažnějším, když bude musit někdy vyřizovati nějaké podání »vnitřně« česky, ale naopak, že proniknutí sebevědomého českého ducha v naše úřednictvo nebude pokračovati, zůstane-li němčiny v našich úřadech víc, než toho je naprosto zapotřebí.
A co se udrželo německé řeči služební za platnosti nařízení Badenových, víme všichni. Nemohlo být jinak, poněvač to leží v jejich podstatě. Kde rozeznává se úřední řeč vnitřní jen podle podání, kde nerozeznávají se okresy jazykové, tam přirozeně bude snahou bureaukracie, už k vůli expeditivnosti nebo pohodlí, aby služební, administrativní řeč úřadů byla jenom jedna v celé zemi. A že touto dlouho, dlouho nebude čeština, o tom se snad ani největší mezi námi optimista neklame.
Já rád se přiznám, že v jednání o nařízení barona Gautsche pro království České měl jsem velmi živé účastenství, a ještě jedinou tvrdím, že zdají se mně býti alespoň pro Čechy nejlepším rozřešením jazykové otázky, takovým, s kterým oba národy mohou býti spokojeny a kterým také expeditivnost státní správy není poškozena. Naopak zjednodušena. Nařízení moravské barona Gautsche ovšem neodpovídalo českým přáním.
Tu pak budiž mně opět dovoleno pronésti kacířské mínění. U nás se bouřlivě vždycky žádá, aby jazyková úprava nebyla obmezena na Čechy. Je to přirozené a přání naše v tom směru dojista je jednomyslné. Ale zdá se mně, že jazyková otázka na Moravě pro nás příznivěji bude řešena, bude-li veškeré naše politické postavení na Moravě i v říši silnější, než je posud. V Čechách závisí od naší politické moci, bude-li nám vůbec opět zjednáno jazykové právo — ale způsob provedení sotva bude podstatně jiný, než byl už v praxi zaveden. Na Moravě však nutno obsah jazykových nařízení podstatně změnit, abychom mohli se s nimi spokojiti. Počeštění zemské správy a česká většina na moravském sněmu také v této příčině mají větší důležitost, než se z mnohých stran chce viděti a uznati.
Baron Gautsch sám cítil, že byl povolán jen k zatímnému vládnutí, a beze všeho lpění na úřadu odešel, aniž změnou nařízení jazykových situaci zlepšil. K tomu povolán hrabě Thun. Ten vrátil se k myšlence hrab. Badeniho, a povolal do ministerstva dry. Kaizla a Baerenreitra. Ovšem, bylo snad na provedení její příliš pozdě. Snad. Možná, že nebylo dost energie a rychlého odhodlání. Nestalo se nic a situace se jenom zhoršila pro nás. Jediný prospěch z ní jsme měli ten, že jsme poznali, co znamená enegický, vynikající český ministr ressortní. A taková zkušenost pro nás, kteří jsme tak dlouho myslili, že zrazuje národ, kdo stane se něčím víc, než podřízeným úředníkem, má dojista velkou cenu.
Jazyková otázka ponechána na vratké půdě ministerského nařízení. Ne z části bez naší vůle, v tom smysle totiž, že jsme příliš rozhodně stáli na stanovisku, u nás obecně přijatém, že se jazyková otázka nemůže řešiti říšským zákonem, ať už projednaným parlamentárně, nebo vyhlášeným pomocí §u 14ho. Snad bývalo by rozumnějším, zajistiti si to, co vydobyli jsme v otázce jazykové, zákonem, neboť pro zrušení zákona jazykového, vydaného na základě §u 14ho sotva by se našla na říšské radě většina, zbaviti se tak strachu o budoucnost, a uvolniti ruce sobě i vládě, v které seděl náš vynikající stranník. Zdá se, že je výhodnější politikou, úzkostlivě se divati na otázky kompetenční spíše tam, kde jedná se o věci národu našemu neprospěšné. Přiznám se, že mým názorům na politiku toto stanovisko méně zásadní spíše odpovídá, ačkoliv nechci odmítati všechnu oprávněnost námitce: Hodie mihi, cras tibi. (Dnes mně, zítra tobě.) Ale u nás se v otázce kompetenční beze všeho ostychu tolik už hřešilo proti nám, že by se snad bez obavy o budoucno mohlo jednou také hřešiti pro nás. Ovšem, všecko to říkám s výslovnou výhradou, že nemohu dopustiti pomýšlení, že by dr. Kaizl připustil nějaké řešení jazykové otázky, které by zájmy českého národa mohlo poškoditi.
Zatím se mračna nad námi stahovala. Němci vzbouřili celý svět, pracovali všemi prostředky své obdivuhodné organisace veřejného mínění, všeněmeckým hnutím postrašili všecky, kteří se báli o budoucnost říše, zasadili páky všude, kam prostíral se veliký jich vliv v bureaukracii i v politickém světě — a my odcizili si největší a nejrozhodnější odpůrce německé obstrukce a německého násilnictví, kruhy vojenské — otázkou »zde«. Dávno nebylo takového hříchu spácháno na české věci, jako zrovna v této otázce. Krise, v které se nalézalo Rakousko, byla jednou z nejhlubších, která kdy je rozvířila. Do samých základů. Nejednalo se o nic více a nic méně, než o definitivní odpočítání s Němci, podaří-li se jim donutiti posledním rozmachem nejkrajnějšího odporu rozhodující kruhy a většinu národů rakouských k ústupu a k přiznání, že jsou Němci silni dost, aby se proti jich vůli v Rakousku nikdy více nesmělo vládnouti, zejména pak ne v duchu národní spravedlivosti.
V takové chvíli, kdy politický rozum dítěte by na to stačil, aby rozpoznal, že je přímo — budiž mně odpuštěno tvrdé slovo — hloupým, pobuřovati proti sobě tak mocného činitele ve státu, jako jsou kruhy vojenské, a to zejména tehdy, kdy ve Vídni proti německé bouři musili hledati oporu v národech neněmeckých, a mohli zůstati pevnými, jen když ji opravdu našli — uznali u nás za dobré poštvati proti sobě vojenskou stranu otázkou přímo směšně malichernou v srovnání s dosahem krise, která měla v náš prospěch býti vybojována. A opět se ukázal u nás strach před radikalismem silnějším, než nejprimitivnější politická rozvaha. Někteří z nás měli odvahu odsouditi jednání to veřejně, a já sám našel jsem pro to pochopení na schůzi v radikálním Jičíně, což je důkazem, že náš lid o mnoho je lepším a rozumným důvodům přístupnějším, než myslí tak mnozí z nás — ale to byly jen ojedinělé úkazy. Neozvalo se autoritativní slovo, které by okřiklo nevčasnou a nemístnou agitaci, naivní bití do všeho, domýšlivý boj na všecky fronty. V Išlu v červenci rozhodnuto přijíti Němcům vstříc. A když na císařských manévrech v Čechách vojsko bylo uvítáno v jednom českém městě posměšnými nápisy »zde«, a když štábu vojenskému starosta města zapověděl vyvěsili na radnici, kde se nalézal, černožlutý, služební prapor, kdežto Němci kteří ve svých městech kromě německo-nacionálních trikolor jiných praporů nevyvěšovali, přímo demonstrativmě ověsili Ploskovice, kde byl hlavní stan, prapory černožlutými, a tak překvapili celý svět nenadálou svou loyálností, obrátila se nálada v kruzích rozhodujících proti nám způsobem tak ostrým, že zase jednou zmizela politická rozvaha, a prohlášeno, že se jazyková nařízení zrušiti musejí »schlankwegs«, ačkoliv sami Němci přiznávali, že takový radikalismus byl velmi zbytečný, tím spíš, poněvač nutně musil vyvolati za bouři německou bouři českou.
Nebylo dost na tom, že se obětoval bez koncessí a ústupků hrabě Badeni, učinilo se to po druhé, autorita státní po druhé obětována beze vší rozvahy, jednou ze strachu a po druhé ab irato, a tak se není co divit rozvratům, které potom nastaly… Němci měli boje dost, a kdyby se od nich za podmínku zrušení jazykových nařízení žádalo, aby neodporovali ponechání vnitřního jazyka v platnosti, dojista by byli příliš houževnatý odpor nekladli.
Bylo by však neloyálním nepřiznati, že rozhořčenosť na nejvyšších místech po zprávách o přijetí vojska v českém městě, která ovšem byla podána, byla, nejméně řečeno, vysvětlitelna. Rakousko přivedeno na pokraj revoluce proto, že na rozhodujících místech přišlo se Čechům vstříc, že dána jim úplná skoro práva jazyková, a v Čechách nenašli vhodnějšího projevu svého uznání, než demonstrací proti vojsku, které zrovna v dobách těžkých krisí stává se ještě vážnějším faktorem v životě státním, než jím je v kterémkoli jiném, národně jednotném státě. Zapomnělo se docela, že v daných poměrech demonstrace proti vojsku byla demonstrací proti koruně, a že tato v Rakousku přece jen na konec rozhoduje o směrech vnitřní politiky. K význačným vlastnostem našeho radikalismu ovšem patří, zrovna na tento vážný moment se neohlížeti… Oč jsou Němci chytřejší, i když velká jich část dělá přímo antidynastickou politiku!
Výsledky dlouholeté politické práce byly ty tam… Vnitřní řeč úřední zase nám vzata, a Němci donutili státní autoritu k nejúžasnějšímu ústupu! Dokázali, že se proti jich vůli nesmí v Rakousku nic státi. Všecko to, co ztratili zavedením 5zlatového censu, reformou volebního řádu do obchodních komor, bylo paralysováno. Byli sice i na dále menšinou — ale vůle většiny víc neplatila, tím spíš, poněvač pravice v rozhodné chvíli nenašla vůle, být většinou. Jedině ona, jako většina sněmovní, mohla situaci ještě napraviti, tím, že by se postavila proti vládě, která Čechům tak těžce ukřivdila, a odepřela jí prostě prozatímní rozpočet i všecky důležitosti státní. To mohl býti opravdu čin osvobozující. Pravice se k tomu neodhodlala. Poláci odmítli každé pomýšlení na takovou zpronevěru na historické taktice polské, povoliti každé vládě státní nezbytnosti — teprvé nejnověji byli ochotni tak fundamentálně svou politiku změniti — a na katolické centrum vůbec už nebylo spolehnutí, poněvač bylo ohroženo stále rostoucí a mohutnící agitací všeněmeckou.
Čechům nezbylo, než spoléhati jen a jedině na vlastní sílu a jiti vlastní cestou. — Ze stanoviska české politiky bylo by bývalo přímo šílenstvím dopustiti, aby se báli ve Vídni jediné německé obstrukce, a aby dobrovolně také Čechové se poddali německému vetu. Bez ohledu na úžasné přímo roztrpčení českého národa za ránu v tvář, kterou jsme tak nezaslouženě dostali — český ministr dr. Kaizl se obětoval, a podepsal nepopulární rakousko-uherské vyrovnání, uzákoněné §em 14tým — bez ohledu na to, že v této náladě nejkrajnější politika byla vysvětlitelnou, už politická, chladná úvaha nutila k zjednání rovnováhy proti německé obstrukci, k provedení důkazu, že je česká obstrukce zrovna tak nepřemožitelnou, jako německá, a že ji Čechové zrovna tak bez strachu a bázně o následky vydrží jako Němci. Bohužel jen, že jsme nevystoupili bezohledněji, bouřlivěji.
Na rozhodujících místech třeba pozdě sice se poznalo, že se stala politická těžká chyba, a povolán byl dr. Körber, aby ji napravil, který také vzal k tomu účelu ve svůj kabinet dra. Rezka, ale náprava nestala se ihned, na ráz. Opět vráceno se k staré myšlence, že musí se státi vážný pokus o smírnou dohodu v Čechách. Nálada k tomu byla dost příznivá, poněvač Němci se pro odvetu českou obstrukcí ze svého vítězství nemohli plně radovati, a my přece jen nedovedli jsme se ubrániti přesvědčení, že smírnou dohodou nejbezpečněji si zajistíme jazykové své právo pro všechnu budoucnost.
Smiřovací porady však zůstaly bez výsledku, poněvač dr. Körber neukázal nejmenší energie ve vedení jednání. Vláda myslila, že stačí, dá-li k poradám sál, teplo, zapisovatele, osvětlení, statistický materiál a papír ku psaní. Také z naší strany chybně bylo razeno, aby se počalo z nejlehčího, od zákona o jazyku samosprávných úřadů, místo aby se bylo využilo dobré nálady ihned pro to nejtěžší: pro jazykovou otázku státních úřadů. Než jsme se k této kardinální otázce dostali, bylo po smířlivé náladě, ztracené při nedůležitých rozporech, v otázkách podřízenějších. A tak začala naše politika s drem. Körbrem a proti němu.