Poznámka ke sporu o básnický jazyk

Údaje o textu
Titulek:	Poznámka ke sporu o básnický jazyk
Autor:	Vladislav Vančura
Zdroj:	Rozhledy po literatuře a umění, ročník I. číslo 4. s. 25–26. Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	15. 3. 1932
Licence:	PD old 70

Vědecká metoda Linguistického kroužku zazářila při posledním cyklu přednášek tak mocně, že mě přešla chuť mluviti o problémech básnického jazyka a slovesně tvorby. Jestliže se toho odvažuji, činím tak z popudu přátel a co nejskromněji. Rozhodli jsme se však, že je třeba uvésti vedle sebe několik vlastních předpokladu teoretických, uměleckou kritiku časopisu „Naše řeč“, a posléze myšlenky Linguistického kroužku. Tvrzení druhé skupiny vědecké zhusta souhlasí s našimi vlastními dohady. Tato skutečnost skýtá nám novou jistotu, neboť od řečeného cyklu není snad ani ve vědeckém světě pochyb o správnosti linguistické metody. Tak tvrzení do nedávna polemické vchází v systém, k němuž neodborné teorie nemohou již nic připojiti. Je tedy třeba, abychom uzavřeli svůj účet.

Z opatrnosti podotýkám, že jsme nebyli strženi souhlasem linguistů s naší prací. Někteří členové kroužku se netají odsudkem, ba pohrdáním knihami auktorů z naší skupiny. Profesor Weingart nezná mizernější prózy, než je moje „Lazarová“ a „Přísloví“. — Uvádím věc proto, abychom nebyli považováni za společnost, která ruku v ruce dobývá veřejného mínění a universitních stolic. Weingart zajisté podrží svůj soud a jeho odmítání mi skýtá právě volnost vyznati se ze svých sympatií.

Měl jsem několikrát příležitost vyjádřiti mínění o věcech uměleckých asi v tomto smyslu: Umění je organisace práce a materiálu. Jeho nejvlastnější snahy se týkají tvaru; může tedy býti poznáváno jenom ze studia formy a struktury. Na přednášce v Socialistické společnosti (snad roku 23., jistě však v období tak zvané poesie proletářské) uvedl jsem, že posláním uměleckého díla je slovesná tvorba a básnění. Tendence a každý poměr k jevům jiné řady, než jsou hodnoty umělecké, je pro literární cenu díla bez významu a muže být kriticky hodnocen jen tehdy, je-li tento vztah přítomen jako složka tvárná, jež zmocňuje výraz.

Mluvě o společenské funkci umění zastával jsem totéž stanovisko: Rozeznáváme literaturu dobrou a špatnou s hlediska tvaru a společenského poslání, při kritice umělecké můžeme však mluviti jen o tvaru. Chceme-li demonstrovati na literatuře hodnoty jiných disciplin, chceme-li měřiti užitečnost sdělené myšlenky či fakta, směšujeme zřetel tvárný s ostatními hledisky a sčítáme nesčitatelné. Je totiž nezbytně třeba, aby všechny složky v uměleckém díle byly převedeny v prvky skladné a deformovány k básnickému účinu. Objektivní pravda může v díle zníti jako nesmysl a objektivní nesmysl může býti povýšen na básnickou pravdu (Rabelais). Umělecké kritice jde jen o tuto básnickou pravdu, vše ostatní patří snad literární historii.

Někdy se ovšem přihází, že báseň splnila požadavky tvárné a nad to je ku prospěchu v jiné akci. Stejně je samozřejmé, že básník bývá zasažen myšlenkovými proudy, jež jsou v jeho čase obecné. V takovémto období se uvolňuje latentní energie společnosti, vstupuje v discipliny různých řad kulturních jevů a sklání všechny formy k určitému bodu. Domnívám se, že tak podobně vzniká sloh. Nechť však je ideologie básníkova shodná se svým okolím či nikoliv, my můžeme poznávati a hodnotiti jen skladbu, v níž slovní materiál tvoří celek s životními obsahy, které vyjadřuje.

Postupující diferenciace vymezila funkci umění s konečnou platností, avšak určitá kritika rozumí doposud básni či próze jako sdělování myšlenek, stavů a událostí, jejichž sled směřuje ke konci, který učiní zadost jedné z ideí. Pánové si žádají, aby v zábavném rouše románovém přicházely na svět úvahy a obrázky naší velikosti či bídy. Na rozdíl od kritiky, která klade takový důraz na zprostředkování zpráv, je možno tvrdit, že neslovesné obsahy jsou málo významné a že fabule nemá důležitějšího poslání než slovesná figura. Není než rozvedený básnický obraz (Nezval).

Pozornost auktorů seskupených kolem Devětsilu byla již od počátku zaostřena na slovesnost, avšak četba časopisu zabývajícího se problémy jazykovými nám nepřinesla poučení v oboru vlastní naší discipliny. Jazykozpytci dočista samozřejmě si osvojují právo souditi umělecká díla, my ovšem pomlčíme o filologii tak, jak se sluší na neodborníky, avšak nemůžeme nerozšířiti polemické pole na ony stránky „Naší řeči“, kde její autority mluví se spisovateli či píší jakousi beletrii.

V čele třetího ročníku „Naší řeči“ otiskl Fr. Bílý kapitolu ze vzpomínek na J. G. Počíná takto:

„Bylo to na sv. Václava roku 1874, kdy se mi splnila nejvřelejší tužba mého mládí: spatřiti matičku Prahu. Uviděti muže, kteří stáli v čele literárního i politického ruchu, a v tom ruchu žíti sám, co náš kroužek přátelský — z něhož několik jmen nabylo svou činností pozdější zvlášť jasného zvuku (zejména L. Č., L J. a J. Ú.) — pokládal za vrch blaženosti.“

Zdá se, že není nutno poukazovati na vlastnosti citovaného slohu. Věc nikdo nepřehlédne, čpí „v šíř i dál“ pózou vysloužilcovou a dokládá naprostou nedostatečnost slohovou. Bída v Čechách, nebývalá vysvitne snad ještě výstražněji, upravíme-li řeč Františka Bílého tak, aby aspoň nejzákladnější funkce jazyka, to je funkce sdělná, přišla na své.

Víme velmi dobře, že kritik nemusí uměti věc, kterou kritisuje, lépe než její auktor, nicméně je nezbytné, aby neosvědčoval takovou měrou nevkus a nepochopení. Tyto nedostatky však „Naší řeči“ nevadily. Bílý byl členem redakce a jak se zdá, psal do prvých ročníků literární posudky podepsané B. Snad by bylo účelné namátkou jeden z nich otisknouti:

„M. S.: Verše. I. — atd.

Jablko nepadlo daleko od stromu. Syn O. S. vstoupil v šlépěje otcovy a šťastně v nich kráčí. Dlužno přičísti prof. dr. J. V. za dobrou zásluhu, že přiměl básníka k vydání těchto Veršů. Však se mu za to odvděčil básní V.

Nás zajímá především tvarová a jazyková stránka sbírky. S. udeřuje tu ve všechny struny básnické a zkouší všecky formy její: výpravné, lyrické i dramatické. Není snad formy básnické, aby ji nebyl naplnil jarým harmonickým duchem svým. I prostá bajka si tu vykračuje ve verši stejně jako vzletná óda a básnické poslání nebo truchlozpěvná nénie; dramatická scéna, sonetový věnec, vesnická idyla našly stejně milý, srdečný a přiléhavý výraz. Mluva S. zní někde prostince, jako bublání potůčka, jindy se vzpíná k značné mohutnosti, ale zůstává málo květnatá a obrazná. Umí laškovati, ale i srdceryvně vnikati do duše. Když volá Žít chceme!, věru zná naši povahu a její slabiny; slyšíme mužnou pevnost a odhodlanost trpěti, snášeti příkoří, ale nevzdati se, dokud nekyne vítězství. Sklon k selance zvlášť mile vyzírá z epických básní, kdež opět ryzost citu, srdečnost a prostý (někdy až příliš prostý) výraz vévodí. Pro krásu přírodní S. má srdce vždy otevřeno; láska k rodnému kraji a k lidu zabírá je ostatkem a vyluzuje vždy nové tóny jeho lyře. Slovenština autorova je zvlášť úzce spřízněna s češtinou; srozumitelnost všeobecnou podporuje, že není dialektickv zabarvena.

B.“

Bojím se, že posudek pro svou úroveň nenalezne ani kritika ani obhájce.

Nuže, „Naše řeč“ po stránce básnického jazyka neřekla nic, zbývala nám však možnost informovati se v jejích ročnících o jazykové správnosti. Žel, „Naše řeč“ je snůška článků, v nichž se velmi obtížně vyznáte. Nepodobá se, že by byla záměrně redigována. Má-li sloužiti za pomůcku a rádce, pak zajisté nevyhovuje. (Pravopisná příloha časopisu „Typografia“, kterou řečený spolek vydává péčí Říšského sdružení korektorů za dohledu prof. K. I. Černého, plní svůj úkol lépe.)

Znám jen starší období „Naší řeči“, ale praví se, že právě ono je nejlepší. Z posledních jejích posudků uměleckého díla pak vysvítá, že kritický duch Bílého doposud žije.

Jazyková správnost a pravopis jsou zajisté důležité věci, nejsou však důležitější než samo umění. Tu pak se dovolávám poslední přednášky cyklu linguistů, v níž Mukařovský stanovil poměr mezi jazykem básnickým a jazykem spisovným.

„Funkce jazyka básnického… spočívá… v maximální aktualisaci jazykového projevu… Jazyk spisovný… se naopak aktualisaci vyhýbá… Jestliže se v něm přece aktualisace vvskytuje, je tu jen prostředkem názornějšího sdělení… V jazyce básnickém nabývá však aktualisace intensity maximální, t. j. takové, že zatlačuje sdělení jakožto účel vyjádření a stává se samoúčelnou…

Prostředky, kterými básnická mluva dosahuje maximální aktualisace, jsou důslednost a systematičnost aktualisace. — 1. Důslednost: Deformace aktualisované jazykové složky děje se… ustáleným směrem… 2. Systematičnost: Z aktualisovaných jazykových složek daného básnického díla jen jedna proniká nejzřetelněji, je dominantou… Dominantou je dána jednota díla… Je to jednota dynamická, ve které pociťujeme současně konvergenci i divergenci… Konvergence je dána vzájemným poměrem složek aktualisovaných, divergence pak odporem, který této aktualisaci (deformaci) klade indiferentní pozadí složek neaktualisovaných. Tímto pozadím může býti norma jazyka spisovného, ale vedle toho také kanón předchozí básnické školy, který je už také automatisován… Každé básnické dílo je vnímáno na pozadí nějaké tradice, nějakého automatisovaného kanonu, vzhledem k němuž se jeví deformací… Vzájemné vztahy složek básnického díla… tvoří strukturu díla. —

Je tedy zřejmo: porušování normy spisovného jazyka je nutné… Vytýkat odchylky od spisovného jazyka je tolik jako popírat básnictví… Mohlo by se namítnout, že některá díla… aktualisují jen „obsah“ (thema)… Nuže: není ani přesné hranice ani podstatného rozdílu mezi jazykem a thematem básnického díla… I prvky thematické jsou v podstatě prvky jazykové…“

Mohli bychom ocitovati celou přednášku a nenarazíme snad na tvrzení, jež by vyvracelo naše představy o věcech básnického jazyka. U tohoto díla končí naše nepřesné a nevědecké teoretisování. Jsme vděčni linguistům i Mukařovskému. Neuvádíme-li F. X. Šaldu (jehož umělecký význam daleko převyšuje universitní učitelský úřad), stalo se snad v Čechách po prvé, že vědci obrátili zřetel k potřebám jiné literatury, než je literatura obecně uznávaná. Pro auktory seskupené kolem Devětsilu znamená tato činnost klíč k poznání básnického jazyka a básnického umění. Péče „Naší řeči“ se týkala a týká spisovného jazyka. Bude nám nadále vytýkati chyby a svými výtkami a poučováním snad zabrání pokleskům proti jazykové správnosti a proti konvencím pravopisným. Jsme si vědomi významu i této práce, nicméně podstatu věcí jazykových vidíme tam, kam ukazuje funkční linguistika.