Povětroň/XXXV.

Povětroň Karel Čapek
XXXIV.	XXXV.	XXXVI.

Údaje o textu
Titulek:	XXXV.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Tady se zadrhly osudy Případu X. Dejme tomu, že mulatský kontraktor nechal cestu nedostavěnu a utekl, zlákán hvězdou varietního tanečníka. Mr. Kettelring začal stavět cestu sám a stavěl ji draho, protože spěchal. Nemohl donutit negry, aby vozili kámen na kolečkách; takový černý kolohnát si posadí balvánek na hlavu a nese jej, jako by to byl koš s ananasy; a kolečka jsou dobrá jen k tomu, aby v nich prováželi vřeštící holky, třepající nohama. Och, bít je pěstí do tváře, aby poznali, že život není pro jejich kdákavý řehot! Za kolonami dělníků se táhly houfy děvčat; v noci kroutily pupky za zvuků guitarr a tamtamů, zatímco Kettelring se hryzl zoufalou netrpělivostí. Ani se neodvážil ty mamlasy pohánět, jak by byl chtěl; hospodářská krize dolehla i na Haiti s tím zvláštním následkem, že se černoši oddali v nebývalé míře vuduismu, a týdně hýkalo z lesních mýtin jejich běsnění; vraceli se jako stíny, vyčerpáni a zdivočelí, a Kettelring nepouštěl revolver z ruky ani v noci, naslouchaje ťapání bosých tlap. V sousedství se ztratily dvě nebo tři děti, a Kettelring se střehl jít věci na kloub; i černá policie z Gonaivy, bosá a se zlatými epoletami, která přišla případ vyšetřit, se měla na pozoru, aby nenašla ten jistý kamenný oltář v pralese, ač k němu vedly cestičky dobře vyšlapané.

Ztrácel se měsíc po měsíci, a s nimi se rozplývaly Kettelringovy prostředky i jeho zdraví; trpěl vředy a horečkami, ale nešel se léčit, aby se mu ta banda negrů nerozutekla. Hlídal je zlýma očima, zapadlýma nenávistí, a jenom sípal rozkazy. Ještě nebyla cesta hotova, a už se usadil u asfaltové bažiny v baráku na kůlech, aby řídil stavbu polní dráhy; ale zatím mu v Gonaivě rozkradli kolejnice ležící v přístavu. Bůhví nač se komu hodily. Celé místo páchlo sirovodíkem a kvasilo žlutavým hnisáním jako nesmírný a rozpadávající se bolák; dýchalo to žárem jako kotel, ve kterém se vaří dehet, a každý krok váznul v polotuhém, třaslavém, mlaskajícím bitumu.

Konečně se cesta dovlekla až k močálu a Kettelring jel do Port au Prince shánět úvěr, opatřit nákladní auta a sudy, najmout šoféry a dozorce. Když se vrátil, nebylo na místě živé duše; prý se tam prostřed močálu zjevil sám čert a rozhoupal celou mokřaď, že se vařila jako povidla. S bídou sehnal hrst prašivých a nemocných negrů se zanícenýma očima, plnýma much, a začal kopat asfalt. Byl to lesklý, černý glance pitch nejlepšího druhu. Hůř bylo s auty; jedno rozbil mulat, který vezl kotly a sudy z Gonaivy; druhé zajelo na močál a za několik dní zmizelo pod hladinou; zbývalo jen jedno na dopravu asfaltu do přístavu. Kettelring dozírá u kotlů, aby byla smůla dobře vyvařena; je černý a špinavý jako topič a klepe se malárií u toho pekelného ohně; mají ji tu všichni, tož co. Ani už nebere do rukou ten krajkový šáteček, aby jej neumazal; nemyslí na nic než na sudy plné asfaltu. Nu, teď už to půjde; a Kettelring, mhouře oči vypálené žárem, si kreslí horečným prstem do vzduchu továrny, které tu budou stát. Haiti Lake Asphalt Works, nebo tak nějak.

Pravda, jsou některé nepříjemnosti – řekněme ten mulat, co vozí sudy do Gonaivy. Samé poruchy, a ještě se zubí do očí. Špatný vůz, pane, a špatná cesta. Kettelring jej vyhodil a nyní jezdí sám, drnčí do přístavu s plnými sudy a má radost, co jich tam přibývá. Sta sudů, sta a další sta, jaká krása! Jenže ten propuštěný mulat nebyl ledaskdo a viděl kus světa; potloukal se kolem Haiti Lake Asphalt Works s rozhalenou košilí a vedl řeči o pracovních podmínkách a nestydatých cizincích, až jednoho dne přišli za Kettelringem čtyři negři, šťouchali se a přešlapovali – zkrátka: buď aby toho mulata přijal do práce jako dozorce, nebo –

Kettelring zrudl. ‚Nebo co?‘ Tu otázku jim položil, když odjišťoval revolver.

Byla z toho stávka. Organizovaná stávka vedle kanibalských obřadů, ale tak už to dnes je. Zůstalo mu tam jenom několik lidí tak nemocných, že by nedošli pěšky domů. Zdá se, že Kettelring zešílel; chytil krumpáč a po kolena v blátě počal sám vylamovat balvany asfaltu a supě, chroptě námahou je tahal ke kotlům, zatímco se ti nemocní na něho dívali s otevřenými ústy a neodvážili se vzít motyku do rukou. Když toho natahal plný kotel, dal se do pláče. ‚Pierre! Pierre!‘ vzlykal a tloukl se do hlavy; pak ti nemocní utekli také.

Dva dny ještě seděl Kettelring nad opuštěným jezerem asfaltovým a díval se, jak se pomalu zalévají vykopané jámy novým asfaltem. Tisíce, statisíce tun asfaltu. Sta a sta sudů, které čekají na kupce. Potom zabalil do toho krajkového šátku úlomek surového asfaltu a kousek přečištěného, lesklého jako antracit, a rachotil s prázdným nákladním autem dolů do Port au Prince. Tam spal osmačtyřicet hodin jako zabitý.

A zase je před tepanou mříží domu Kubáncova a tluče klepátkem: otevřte, otevřte! Dlouhý peón stojí za mříží, ale neotvírá. ‚Que desea seňor?‘

‚Chci mluvit s Camagueynem, ale hned,‘ chraptí Kettelring. ‚Otevřte, člověče!‘

‚No, seňor,‘ bručí starý peón. ‚Mám rozkaz vás nevpustit.‘

‚Řekněte mu,‘ drtí Kettelring, ‚řekněte mu, že mám pro něho obchod, ohromný obchod.‘ A chrastí v kapse dvěma kousky asfaltu. ‚Řekněte mu – ‘

‚No, seňor.‘

Kettelring si mne čelo. ‚Mohl byste – odevzdat dopis – ‘

‚No, seňor.‘

Ticho, večer voní kvetoucí coralitou.

‚Buenas noches, seňor.‘

A. opět dolů, dolů po Ostrovech; Puerto Rico, Barbuda, Guadelup, Barbados, Trinidad a Curacao; Yankeeové, Briti, Francouzové a Holanďani, kreolové a míšenci; všude má své obchodní styky, muže, kterým kdysi kladl nůž na krk nebo se kterými pomáhal dělat cukerní smash; aspoň vědí, s kým mají tu čest. Vytahuje před nimi dva kousíčky asfaltu z krajkového šátku, podívejte se, jaký asfalt, černý a lesklý jako zornička. Tisíce, statisíce tun, celé jezero. Na tom se dají udělat milióny. Tak co, šel byste s sebou?

Drbají se ve vlasech a vzdychají. Těžké časy, Mr. Kettelring; kdepak, ani asfalt už nejde; na Trinidadu prý propouštějí pracovní síly – Zdálo se, že když ztratili víru v cukr, byla v nich otřesena veškerá víra v cokoliv. Ne, ne, pane, nedá se nic dělat; ani centík, ani penny už nevrazím do těch zlořečených Ostrovů. (Jaký velkolepý vynález jsou kolonie! Objevit země, které nejsou člověku domovem, ale jen exploatačním prostorem! Jak to muselo uvolnit jeho hospodářské schopnosti!)

Kettelring se vleče lodí od přístavu k přístavu. Ve dne spí a v noci stojí na přídi jako kůl, lano by se k němu mohlo přivázat. Ta ohromná, modročerná noc, žíhaná blesky, jiskřící hvězdami; hučící moře, světélkující, jiskrné, černé jako antracit; samý asfalt, pane, miliardy a miliardy tun, na tom by se daly vydělat milióny. Loď se vleče, trhá sebou, otřásá se, jako by nemohla z místa; to snad se lodní šroub točí v něčem olejnatém a hustém, co se mu lepí na lopatky; je to černé jako černá a těžká nafta; a černá loď se pomalu protlačuje nekonečným asfaltovým jezerem, které se za ní kašovitě zavírá. Dobrou noc, seňor. Tam nahoře… to je Mléčná dráha, podobná noční cestě, světlé cestě mezi fialovými bougainvilleami a modrými hrozny petreí. Jak to voní, jak to voní těžkými růžemi a jasmínem; Kettelring tiskne k ústům zmačkaný krajkový šáteček; voní asfaltem a něčím nesmírně vzdáleným. Já se vrátím, Mary, já se vrátím!

A všichni kroutí povážlivě hlavou. Nedá se nic dělat, Mr. Kettelring, nikde žádný úvěr, do ničeho není chuti; na Dominice už také zavřeli dobývání asfaltových koláčů; ale kdybyste počkal deset dvacet let, to by bylo něco jiného; tyhle zatracené poměry přece nemohou trvat věčně.

Teď už zbývá jen jedna cesta, k těm pánům z Trinidad Lake Asphalt Company; na Trinidadu ještě skřípe lanová dráha vozící sudy s asfaltem z jezera přímo do lodí, ale skřípe také nějak rezavě. Ti páni ho nechali stát jako prosebníka, když se zpoceným čelem vybaloval své dva kousky asfaltu z krajkového šátku; ani se na ně nepodívali. Co s tím, pane… pane… řekl jste Cattlering, že? My tu máme asfaltu ještě nejmíň na padesát let, a stačíme docela dobře na světovou spotřebu. Tady je investováno tolik peněz – nač bychom otvírali nové naleziště?

Ale můj asfalt je lepší; není v něm tolik vody a jílu – a prýští tam těžká nafta.

Vysmáli se mu. Tím hůř, pane… pane Cattle. Nedalo by se to, řekněme, zatopit vodou, aby to zmizelo nadobro? V tom případě bychom to možná koupili – rozumí se, za běžnou cenu pozemků na Haiti. Good-bye, Mr. Kling.

(Good-bye, good-bye! Konečně jsem z toho venku, a značně se mi ulehčilo; necítil jsem se doma v tom světě obchodu a transakcí, byl mně cizejší než močál s aligátory, ale co dělat, octl jsem se v něm jako v pralese. I Kettelring se mi v něm ztrácel; nu, a nyní jsme se znovu našli. Vězte, že i on najde sebe sama; nikdo se nesetkává sám se sebou tak silně jako člověk nešťastný. Chválabohu, nyní jsme doma, a toto je můj návrat: tento muž s prázdnýma rukama, který nepředstavuje nic jiného než člověka, který žil.)

Toho večera seděl Případ X v pokoji míšeneckého hotelu v Port of Spain, plném štěnic a lepkavých much; za tenkými zdmi bylo slyšet, jak někdo mluví a naříká ze sna a jak se objímá námořník s mulatkou; celý hotel se ozýval řinčením talířů, ožralou hádkou, řehotem, horkým funěním a chrapotem, jako by někdo umíral.

Případ X zasunul do svého psacího stroje list papíru nesoucí hlavičku Haiti Lake Asphalt Works a počal pomalu vyklepávat: ‚Dear Miss Mary.‘

Ne, tento dopis nelze psát na stroji. Kettelring sedí shrben nad listem papíru a sliní tužku. Je zoufale těžko začít, když jsme tak dávno, když jsme, pokud sahá paměť, nikdy takto nepsali, kreslíce a spojujíce písmena podle jakýchsi nesmírně jemných zákonů a zvyků. Na stroji by se to dalo napsat snáze, to by tak nebolelo, to by se tak nerozplývalo před očima. Kettelring se hrbí jako žáček, který píše svůj první úkol. Oh – – oh – – ho – o – ó, vyráží mulatka za zdí, a někdo se dusí můrou jako v posledním tažení.

Drahá, nejdražší, jediná, toto je můj první a poslední dopis. Slíbil jsem, že se vrátím, že přijdu jako muž, který má jméno a majetek; nyní nemám nic, ztroskotal jsem a odcházím. Kam? Nevím ještě. Tento můj život je u konce, a jsem syt toho, začínat život nový. Je jisto jen to, že Kettelringa už není a že by bylo zbytečno ještě vzpomínat, kdo vlastně byl. Kdybych věděl, je-li na světě místo, kde je možno žít beze jména, šel bych tam; ale i k tomu, aby směl člověk žebrat, musí mít jméno.

Má jediná lásko, jaké šílenství, že vás ještě nazývám láskou a že vám říkám moje. Nyní víte, že se nevrátím; vězte tedy také, že vás miluju tak jako prvního dne, ba nekonečně víc, neboť čím hůř jsem zakoušel, tím víc jsem vás miloval.

Kettelring se zamyslil. Kdožví čeká-li ještě. Jsou to tři léta, co jsem odešel; třeba je vdána za nějakého Yankee v bílých střevících… Nu, ať je šťastna.

Nevím, věřím-li v Boha, ale spínám ruce a modlím se, abyste byla šťastna. Musí být nějaký moudrý Bůh už proto, že nespojil váš osud s mým. Sbohem, sbohem, my se už neuvidíme.

Kettelring se musel nahrbit až k papíru, neboť neviděl, a rychle naškrábl podpis. V tom okamžiku ustrnul, jako by ho něco udeřilo do lbi. Nepodepsal se jménem George Kettelring. Nevida pro slzy, slepě, bezvědomě napsal své pravé jméno, které po tolik let ztratil z paměti.”