Povětroň/XXXII.

Údaje o textu
Titulek: XXXII.
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: Drama o umírání a smrti.
Zdroj: ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence: PD old 70

“Večer se Camagueyno brzy omluvil, sužován bolestmi žlučníku; vypadal opravdu bídně a oči mu hluboko zapadly bolestí. Pan Kettelring si šel vykouřit cigáro do zahrady; vonělo to v ní muškátem, akáciemi a volkamerií, a veliké můry drnčely jako opilé. Na majolikovém sedátku sedí bílé děvče a pootevřenými ústy vdechuje ten nesnesitelně sladký vzduch. Pan Kettelring se vyhnul uctivým obloukem, ví, co se sluší. A najednou letí cigáro do houštiny oleandrů. ‚Seňorita,‘ řekl Kettelring rychle a skoro drsně, ‚stydím se; já jsem vám lhal, je to peklo tam dole, a nenechte si namluvit, že tam člověk může zůstat člověkem.‘

‚A vy se tam vrátíte,‘ řekla tiše; to noc tak tlumí hlasy.

‚Ano. Kam jinam bych šel?‘ Udělala mu místo vedle sebe. ‚Snad víte, že nejsem… nikde doma. Nemám, kam bych se vrátil, leda tam.‘ Mávl rukou. ‚Je mi líto, že jsem vám pokazil představu o ráji. Ale ne, není to tak zlé.‘ Hledal něco krásného. ‚Jednou jsem viděl motýla Morpho; na krok přede mnou stříhal těmi modrými křídly, to vám byla krása – Seděl na hnijící kryse, plné červů.‘

Univerzitní dívka se přísně narovnala. ,Mr. Kettelring –

‚Nejsem žádný. Mr. Kettelring. Nač, nač pořád něco lhát. Nejsem nikdo. Já myslím, že člověk, který nemá jména, nemá ani duši. Proto jsem tam vydržel, sabe?‘

A najednou to není univerzitní dívka, ale malá Kubánka, která lítostivě mžiká dlouhými řasami. Ay de mí, co mu říci, co mu říci pěkného? Nejraději utéci domů, neboť je tak divný; pokřižovat se a vstát – Ne, to americké děvče nemůže udělat, americké děvče mu bude kamarádkou; studovali jsme přece psychologii, můžeme mu pomoci, aby hledal ztracenou paměť a vybavil potlačené představy; nutno předem získat jeho důvěru – Americké děvče ho bere kamarádsky za ruku. ‚Mr. Kettelring – nebo ne, jak vám mám říkat?‘

‚Nevím. Já jsem ten člověk.‘

Tiskne mu ruku, aby ho vedla. ‚Zkuste, zkuste myslet na své dětství. Na něco si musíte vzpomenout – aspoň na maminku, ano? že si vzpomínáte?‘

‚Jednou… jsem měl horečku. To bylo na Barbudě. Taková stará černoška mi dávala obklady z černého pepře vařeného s pimentem. Vzala mi hlavu na klín a hledala mně vši. Měla dlaň svraštělou jako opice. Tehdy jsem měl pocit, že je to jako maminka.‘

Malá Kubánka mu chce vyrvat prsty, – má tak palčivou ruku; ale to by snad nebylo slušné, to je hrozné, jak je člověk v takových věcech nejistý. ‚Tedy se přece jen pamatujete na maminku!‘

‚Ne, nevím. Myslím, že jsem žádnou neměl.‘

Americká dívka je pevně odhodlána mu pomoci. ‚Musíte se trochu namáhat. Vzpomeňte si na něco, když jste byl chlapec. Na nějakou hru, na kamarády, na sebemenší příhodu –‘

Kroutil nejistě hlavou. ‚Nevím.‘

‚Něco přec,‘ naléhala, ‚dítě má tak silné dojmy!‘

Snažil se vyhovět. ‚Vždycky, když jsem se díval na obzor, jsem si představoval, že za ním musí být něco krásného. To je takový dětský pocit, že?‘

‚To jste si představoval doma?‘

‚Ne, tady na ostrovech. Ale přitom jsem si připadal… jako chlapec.‘ Drží se jí za ruku a odvažuje se dál. ‚Poslyšte, já jsem… ukradl míč.‘

‚Jaký míč?‘

‚… Dětský,‘ mumlal zmateně. ‚To bylo v Port of Spain, u přístavu. Zakutálel se mi pod nohy… Červený a zelený míček. Musel jsem jednou, jako dítě, takový mít. Od té doby jej vozím s sebou – ‘

Slzy jí vstouply do očí; bože, jak jsem hloupá! ‚Tak vidíte, pane… pane Kettelringu,‘ vydechla vzrušeně, ‚půjde to, uvidíte – Zavřete oči a přemýšlejte, ano? Hrozně silně vzpomínejte – ale to musíte zavřít oči, abyste se soustředil!‘

Zavřel poslušně oči a seděl bez hnutí, jako by i to mu bylo nařízeno. A je ticho, je slyšet jen vrčení opilých můr a zdálky zavýsknutí mulatky.

‚Vzpomínáte?‘

‚Ano.‘

Malá Kubánka, tajíc dech, se naklání k jeho obličeji. Jak je divný, jak vypadá přísně s těma zavřenýma očima; zmučený a hrozný – Najednou se jeho tvář uvolnila.

‚Vzpomněl jste si na něco?‘

Vydechl hlubokou úlevou. ‚Tady je tak krásně!‘

Musela zápasit s nesmyslným dojetím; a přece to z ní vyhrklo, ačkoliv právě to nechtěla říci: ‚Tady… to není peklo?‘

‚To není peklo,‘ šeptal. Bál se pohnout rukou nebo otevřít oči. ‚Mně je to tak nové. Rozumíte, já jsem je neměl rád.‘

Bůh suď, kdo toto dřív pochopil, zda americká dívka nebo malá a černá Kubánka; ale vytrhla mu ruku a cítila v tváři vlnu horka. Ještě štěstí, že je tak tma.

‚Měl jste…předtím někoho rád?‘ Bože, jaká tma!

Krčí těžkými rameny.

‚To byste si snad musel pamatovat!‘ To říká americká dívka, neboť Kubánka ví, že není vhodno takto mluvit s cizím mužem. Ale i velká americká studentka je zmatena; tam nahoře, v dívčí koleji, se přece debatovalo o všem; i s mládenci se mohlo mluvit otevřeně o čemkoliv – Bůh ví, proč je to tady najednou tak těžké. Chladí si tváře hřbetem rukou a kouše se do rtů.

‚Mr. Kettelring?‘

‚Ano?‘

‚Jistě jste měl rád nějakou ženu. Vzpomeňte si.‘

Mlčel, opřen o kolena. Teď je to zase malá Kubánka, která tak nepokojně mžiká dlouhými řasami. ‚Nikdy,‘ řekl pomalu, ‚jsem nezažil to, co teď. To vím, to vím naprosto.‘

Malé Kubánce se zatajil dech, to jí tak zabouchalo srdce, to se jí tak zachvěla kolena; tedy takové to je, milosrdný Bože, a je to tak krásné, že by se člověk dal do pláče. Ale americký mozek popadl tu větičku a honem ji zpřevracel. Ano, je to tak, a já jsem to hned poznala, hnedle, jak řekl: Seňorita, já jsem vám lhal.

‚Já jsem tak ráda,‘ povídá a zuby jí trochu drkotají, ‚že –‘ (Co vlastně? ) ‚– že se vám tady líbí.‘ (Ne, to není to, ale to už je jedno.) ‚Já mám tak ráda tu zahradu, bývám tu každý večer –‘ (Bože, to jsem to hloupě řekla!) Americké děvče se snaží nabýt vrchu. ‚Hleďte, Mr. Kettelring, pomohu vám vzpomínat, chcete? To musí být hrozné, když si člověk nemůže vzpomenout, kdo je.‘ Mr. Kettelring sebou trhl, jako by byl udeřen. ‚Já míním,‘ hledí to honem napravit americké děvce, ‚že bych byla tak šťastna, kdybych vám mohla pomoci! Prosím –‘ Dotkla se prstem jeho rukávu. (Jen kousíček flirtu, než půjdu! Jen aby se mi pěkně šlo domů!)

Vstal. ‚Prosím za prominutí. Doprovodím. vás.‘

Stála před ním tak blízko, jako by ho držela za obě ruce. ‚Slibte mi, že budete vzpomínat!‘ Usmál se. V tu chvíli se jí zdál tak krásný, že div nekřičela štěstím.

Vyklání se z okna do té vonné noci; o patro výše žhne na balkóně řeřavý oheň cigára.

‚Halló, Mr. Kettelring!‘

‚Ano?‘

‚Vy nespíte?‘

‚Ne.‘

‚Já také ne,‘ sděluje blaženě a vyklání se nahými rameny do noci. Vezmi, pohlaď, sevři mi ramena, tady jsem; sáhni, sáhni tuto, jak mi buchá srdce.

Ne, já se nedívám, neodvážím se; hle, i cigáro hodím do tmy, aby nebylo vidět, jak mi jektají zuby. Damn, Mary, nehlaďte si ta ramena, vždyť to je, jako bych je hladil já.

…Já vím, já to cítím. Máte tak palčivé ruce, jako by ležely na slunci. Co to, že se mi tak třesou prsty? A přece jsem klidná, docela klidná. Já jsem věděla, že to přijde. Kdyže jsem to poznala? Nemusíte všechno vědět. Hned jak jsem přišla do pokoje a vy jste vstal – Takový veliký, a neví ani, čí je.

Muž nahoře na balkóně vzdychl.

Oh, Mr. Kettelring, please, nebuďte hloupý; to přece je na vás to nejkrásnější. Člověk by vás vzal za ruku a řekl: Dear lil’ boy, čípak jste? Byla bych vás na místě políbila či co. Mateřský instinkt, myslím.

Děkuju uctivě.

Ne, nevěřte tomu. Já jsem se vás bála. Je to takové tajemné a hrozné – jako byste byl zakuklený. Naprosto vzrušující. Málem bych byla utekla, když jste na mne v zahradě promluvil; to vám byl strach!

Beg your pardon, já jsem vlastně nechtěl –

Ale já jsem chtěla, abyste přišel; to jste nevěděl? To je tak hloupé, tyhle španělské zvyky, že člověk s vámi nemůže sedět u oběda. Musí to setkání skoro ukrást… a hned je to takové divné; tluče mu srdce, jako by to byl hřích či co. Haló, jste ještě tam?

Ano, tady jsem, tady. Nedívejte se, nebo skočím dolů, Maria Dolores.

Honem si zakrývá ramena hedvábným šálem s třásněmi; teď je to zase černá Kubánka, která sladce mžiká dlouhými řasami do té tmy a nemyslí na nic, jen čeká.

Rozumíte, tam se potká tak málo bílých žen, tam dole; vy nevíte, jaký je to zázrak, mít najednou ten strašný a krásný pocit úcty. Tu touhu pokleknout a ani se neodvážit zvednout oči. Ay, seňorita, co bych udělal, abyste mi darovala svůj šáteček. Padl bych na kolena a byl bych do smrti šťasten.

Kubánské dívce září oči a pomalu, pomalu jí klouže mantón z jednoho ramene; jen malý proužek matné paže, ale je to víc, než co kdy – Asi ji ovál křídlem netopýr ve svém křivolakém letu; zachvěla se, zkřížila ruce na prsou, a je pryč.

A pak, ano, už bude svítat, v zahradě zatikal boží ptáček ještě ze spánku; americká studentka jde tiše, opatrně k oknu a dívá se k balkónu, – ano, i teď tam řeřaví rudý ohýnek cigára, stojí tam bez hnutí ten člověk a svírá rukama zábradlí; a děvče zavzdychlo, neboť štěstí bolí. Pak ještě dlouho seděla na kraji postele a vytrženě se usmívala nad svýma bílýma, oblýma nohama.”