Povětroň/XXVI.

Povětroň Karel Čapek
XXV.	XXVI.	XXVII.

Údaje o textu
Titulek:	XXVI.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Staré dámě to vycházelo v kartách podivně: spousta peněz a nějaká pohroma; este hombre je z bohaté a urozené rodiny, ale pak je tu ženská osoba, mnoho protivenství a jakýsi dopis. Co se týče té ženské osoby, je to divné, neboť v Kubáncově domě je jenom ona a potom nějaké ty mulatky, které se ovšem nepočítají. Nesluší se na seňoru, aby prorokovala a vešla takto ve styk se zlými mocnostmi; pročež byla povolána stará černoška, která se v tom vyznala pomocí nesmírně špinavých karet, rumu a zaříkávání. Když byly karty rozloženy, počala Moréna mlet hubou tak úžasně rychle, že stará dáma stěží rozuměla každému desátému slovu; ne tedy jisto, co bylo psáno ve hvězdách, leda zas jen mnoho peněz, daleká cesta, ženská osoba a hrozné neštěstí, které černoška znázorňovala ukazujíc divoce na podlahu. Nebylo tam nic než kovový brouček pomalu lezoucí; když černá věštkyně pateticky ukázala na zem, zarazil se, stáhl nožičky a dělal mrtvého.

Buď jak buď, byla to přece jen výstraha; nedbal-li jí Kubánec, je zřejmo, že i on jednal z hlubší nutnosti. Především koupil osobní papíry po jakémsi člověku, který zemřel v nemocnici; este hombre musel mít nějaké jméno a totožnost a neměl nic proti tomu, aby od nynějška byl Mr. George Kettelring. Kettelring je dobré jméno; může to být Yankee, Němec nebo ledacos jiného, a vypadá to obchodně a věrohodně. Když George Kettelring, tedy George Kettelring; nikdo se nebude ptát, odkud přišel, protože nedělá dojem, jako by byl na ostrovech od včerejška. Říká se mu el secretario, což neznamená nic určitého; hlavně má překládat a psáti dopisy. Když psal první koncept, řekl bych, že se zarazil a díval se strnule na své písmo; nejspíš mu příliš připomínalo něco hluboce osobního, co si nemohl v paměti vybavit; asi to bylo jeho ztracené já uchované v tazích rukopisu. Od té doby psal jen na stroji, mírně pobaven rozsahem a spletitostí Kubáncových obchodních zájmů. ‚Mírně pobaven‘, to je to pravé slovo; ať se jednalo o úroky, nebo melasu, o rentabilitu tabákových polí, o kolektivní smlouvy s cejlonskými kuli na Trinidadu, o pozemky v San Domingu nebo na Martiniku, o cukrovar na Barbudě, nebo o agenturu v Port au Prince, zdálo se, že to pro něho nejsou skuteční lidé, skutečné statky, skutečné zboží, skutečné peníze, nýbrž věci poněkud komické tím, že jsou tak daleké a neskutečné; jako byste mu povídali o hypotéce na Alfa Centauri, o výnosu polí na Algolu nebo úzkokolejné dráze mezi hvězdami Boota či Malého vozu. Z obchodního i lidského hlediska není zajisté příjemné, dívá-li se někdo na vaše zájmy, investice a hypotéky z takové astrální vzdálenosti, a starý Camagueyno nejednou podrážděně zvedl obočí, když este hombre Kettelring tak divně a potěšeně vycenil zuby slyše zase nějaké nové jméno. Člověka to znepokojí, zachází-li někdo s jeho majetkem tímto nevážným způsobem, jako by to byly pouhé vidiny či co. Jenže starý flibustýr brzo shledal, že to má své dobré. Mr. Kettelring ani nemžikl, ať psal cokoliv; řekněme vypovědět úvěr plantážníkovi, který se zoufale pachtí tamhle na Marie Galante, propustit lidi z práce nebo položit někomu nůž na krk; někdy to ani Kubánci nechtělo z krku, funěl, váhal a čekal na nějakou námitku, ale už to vesele rachotilo na psacím stroji a este hombre jenom zvedl pobavené oči, co dál. Camagueyno míval kdysi starého písaře, Španěla; ten stařík se vždycky strašně hádal, když měl napsat takový dopis, dal se do pláče a utekl; vracel se opilý a napsal to s tváří zatracence, proklínaje svou matku jako kurvu všech kurev. Teď to šlo hladce, po čertech hladce, jen to drnčelo. Starému Kubánci bylo, myslím, až úzko, že to jde, jako by namazal; už ani nemusí diktovat, stačí, aby pokrčil rameny nad dopisem chudáka, kterému limová plíseň sežrala sady, a Mr. Kettelring to napíše, a farmář se může jít oběsit. Zdá se, že Mr. Kettelring nemá svědomí. Nejspíš se svědomí ztrácí zároveň s pamětí.

Ale byla tu, jak možno soudit, jiná okolnost, která se týkala právě paměti. Este hombre Kettelring sice, jak známo, ztratil paměť se vším všudy, ale zato se v něm urodila nová, se kterou by se mohl ukazovat. Pamatoval si doslova dopisy, účty a smlouvy, které mu prošly rukama. Tomu jsme před měsícem psali to a to, ten to má ve svém memorandu of agreement tak a tak. Hotová živá registratura. Camagueyno, žvýkaje své věčné cigáro, pohlížel zamyšleně na nepochopitelného pana Kettelringa. Občas vytahoval ze svého sejfu v hloubi domu fascikly starých smluv a obchodní korespondence. Přečtěte si to, řekl, a Mr. Kettelring si to přečetl, a věděl. Starý Kubánec nedal mnoho na takové novodobé vymoženosti, jako je pořádek; mimoto mnoho z jeho zájmů bylo toho druhu, že je raději neuložil v písemnostech. Byli někteří ctihodní piráti jemu rovní, se kterými stačilo vykouřit cigáro a podat si na to ruku. Ale člověk stárne a neví, kdy padne jeho hodina; i počal váhavě zasvěcovat pana Kettelringa do svých obchodů a svěřovat jeho paměti, co a jak kdy bylo. Můžeme mít za to, že to nebyly jenom obchody. Starý kraj Camaguey, savany se stády, urození kubánští statkáři oněch dob; bývalé dostihy v Habaně, společnost dvorná a decentní, dámy v krinolínách – Víte, že kubánská společnost byla nejvznešenější a nejuzavřenější na světě? Byli jen páni a otroci, ale žádná chamraď. Stará Kuba, pane Kettelringu. A starý pán, přemáhaje svůj revmatism, ukázal, jak se klaněl kavalír dámě a jak dáma kavalírovi, div nepoklekla, nabírajíc sukně oběma rukama. A tehdejší tance, chaconne nebo danzón, – ne, žádné tyhle rumby a sony; to tančili leda černoši, to byla říje Morénů a Pardů, ale Kubánec, pane, by se tak nezahodil. Teprve Yankeeové nás ponegřili. Camagueynovi to zahořelo v očích. Ani ty mulatky už nejsou, jako bývaly. Jaké tehdy mívaly malé a kulaté zadničky! Dnes už jsou pokaženy amerikánskou krví; příliš hrubé kosti, seňor mio, a široké huby, jen křičet. Však také řičí, ale tehdy vrkaly, ano, vrkaly, když to na ně přišlo. Starý pán mávl rukou. Vůbec se teď příliš mnoho huláká; to zavedli Amerikáni. Dřív se víc mlčelo, bylo víc důstojnosti –

Mr. Kettelring poslouchal, oči přivřeny, s malým a roztržitým úsměvem. Jako by do jeho prázdného nitra proudem vtékala dávná a rytířská minulost.”