Povětroň/XX.

Povětroň Karel Čapek
XIX.	XX.	XXI.

Údaje o textu
Titulek:	XX.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Připomeňme si nejdříve událost, která dala podnět, aby byla rozvíjena další řada příběhů; chtěj nechtěj musíme začít od tohoto konce, máme-li rekonstruovat svou povídku.

Za horkého, vichrného dne se zřítilo letadlo; pilot uhořel, pasažér smrtelně zraněn a v bezvědomí. Nelze se zbavit představy lidí, kteří se sbíhají k té hromadě trosek; jsou rozjařeni, že jsou svědky katastrofy, trnou hrůzou a radí jeden přes druhého, co by se mělo udělat; ale nikdo se nemá k tomu, aby nadzvedl bezvědomého, poután strachem a fyzickou nevolností. Teprve když přiběhnou četníci, dostane ten kus chaosu hlavu a patu; četníci štěkají na lidi a posílají toho tam, onoho onam; zvláštní, jak lidé naoko neochotně, ale vnitřně rádi, s úlevou a důležitě poslouchají rozkazů. Běží pro hasiče, pro doktora, telefonovat pro ambulanci, zatímco četníci zapisují svědky a dav přešlapuje v uctivém mlčení, neboť je přítomen úřednímu výkonu. Nikdy jsem při takovém neštěstí nebyl, ale jsem toho pln, sám jsem jeden z diváků, běžím uřícen po mezi, abych tam byl také, pečlivě se vyhýbaje osetým polím (neboť jsem venkovan), trnu a radím, pronáším názor, že pilot asi nezastavil motor a že se to mělo hasit pískem; tyto všechny podrobnosti si vymýšlím zcela marnotratně a nezištně, neboť se nehodí do této ani do žádné jiné povídky; ba ani se nelze honosit známým, že jsem viděl velké neštěstí. Vy nemáte za mák fantazie; proto jste řekl ‚chudák‘, a tím byla pro vás věc vyřízena (nehledíc k vašemu úkolu felčarskému). Jaká správná a jednoduchá reakce, zatímco já se vrhám do krutých a trýznivých detailů, které si maluju. Mám často pocit studu, když vidím vás druhé tak prostě a lidsky odpovídat na různé případnosti života, které pro mne jsou jenom podnětem, abych je začal rozpřádat svou vrtohlavou obrazností. Nevím přesně, je-li v tom neposedná hravost nebo naopak zvláštní a zarytá důkladnost; ale (abych se vrátil k našemu případu) ověsil jsem smrtelný pád člověka tolika obrazy hrůzyplnými a groteskními, že ze studu a pokání, odvolávaje kajícně trety všech vnějších podrobností, bych se ve své povídce snažil jej vylíčit jako pád archanděla s přeraženými křídly. Vy to máte prostší; vy řeknete ‚chudák‘, čímž je učiněno svaté znamení na místě neštěstí.

Snad se vám jeví tento výklad poněkud zmatený. Fantazie sama o sobě se zdá imorální a krutá jako dítě; libuje si v hrůzách a směšnosti. Jak často jsem vedl své fiktivní osoby cestami hoře a ponížení, abych je mohl tím hlouběji litovat! Takoví my jsme, my výrobci fantazií: abychom oslavili nebo zhodnotili život člověka, nadrobíme mu těžký osud, uvalíme na něho zápasy a útrapy v míře vrchovaté. Ale což v tom opravdu není zvláštní sláva života? Člověk, který chce ukázat, že nežil nadarmo a jalově, kývá hlavou a praví: Mnoho jsem prodělal. Jářku, doktore, rozdělme si své úkoly: vy budete z povolání a z lásky k člověku snímat jeho bolesti a napravovat jeho nedostatky; kdežto já z lásky k člověku a z povolání budu jej ovíjet příkořími a konflikty a budu se rýpat v jeho ranách, aniž bych měl pro ně peruánský balzám. Vy pohladíte jizvu, která se krásně a čistě zahojila, kdežto já budu s úžasem měřit hloubku rány. Nakonec se snad ukáže, že i já snímám utrpení tím, že vyslovuju, jak to bolí.

Snažím se omluvit literaturu za její zálibu v tragice a výsměchu. To obé jsou totiž okliky, které si fantazie vynašla, aby svými prostředky, svými neskutečnými cestami vytvořila iluzi skutečnosti. Skutečnost sama v sobě není tragická ani směšná; je příliš vážná a nekonečná na to i ono. Soucit a smích jsou jenom otřesy, kterými doprovázíme a komentujeme události mimo nás. Vyvolejte jakýmkoli způsobem tyto otřesy, a vyvoláte i dojem, že se mimo vás odehrálo něco skutečného, tím skutečnějšího, čím je ten citový úder silnější. Můj ty bože, jaké triky a kejkle si vymýšlíme, my odborníci fantazie, abychom jak náleží a nemilosrdně zatřásli zkornatělou duší čtenářovou! Milý doktore, ve vašem počestném a svědomitém životě není mnoho místa pro soucit a smích. Nebudete se rozechvěn pást na strašnosti člověka zalitého krví, nýbrž setřete krev a učiníte, čeho je třeba. Nebudete se kochat na směšnosti člověka politého omáčkou, nýbrž nakonec ho upozorníte, aby se očistil, čímž bude potlačen bouřlivý smích lidstva a zrušena událost, která jej vyvolala. Nuže, my vymýšlíme příběhy, kterých nemůžete zrušit, do kterých nemůžete prakticky zasáhnout; jsou nenapravitelné a nezměnitelné jako dějiny. Zahoďte tu knihu, nebo se oddejte nastraženým otřesům a hledejte za nimi skutečnost, jež jim odpovídá.

Zde máte technické závěry, jež plynou z podaného výkladu: Jdu-li cestou fantazie, budu volit událost otřásající a nevšední; jako řezník oceňuje dobytče, ocením ji, je-li senzací náležitě vykrmenou a vydatnou. Hle, tady máme pád člověka, vír hrozný a překotný, nad kterým se nelze nezastavit. Bůh pomoz, jaký je to beznadějný kus chaosu! Co udělat z těch přelámaných křídel a vzpěr, co tu dát dohromady, aby to ještě jednou letělo aspoň jako papírový drak, jehož provázek bych držel v ruce? Na toto lze se jen dívat, sykaje vyděšením, nebo jako řádný člověk říci vážně a uctivě ‚chudák‘.”