Povětroň/XVI.
| Povětroň Karel Čapek | ||
| XV. | XVI. | XVII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVI. |
| Autor: | Karel Čapek |
| Krátký popis: | Drama o umírání a smrti. |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985 |
| Licence: |  PD old 70 |
Jasnovidec mlčel, pohlížeje roztržitě a šilhavě na špičky svých prstů.
“Kde žil?“ zeptal se chirurg.
“Tropy,“ mumlal jasnovidec. “Ostrovy. Tmavohnědý pocit, něco jako pražená káva, asfalt, vanilka nebo pleť černochů.”
“Kde se narodil?”
“Tady, tady někde,“ ukazoval jasnovidec neurčitě. “U nás, v Evropě.”
“A čím byl?”
“Dohlížitel, ne? Člověk, který křičí na lidi.“ Svraštil čelo, jako by vzpomínal. “Ale původně byl chemik.”
“Kde?”
“Přece v cukrovaru,“ děl jasnovidec, jako by ho pohoršovalo, že se lze ptát na věc tak samozřejmou. “To se shoduje, že? Ty dva různé světy. V zimě kampaň, honička, křik – a v létě ticho, cukrovar stojí, a jenom v laboratoři pracuje člověk. Nebo sní.“ Nakreslil prstem ve vzduchu šestiúhelník. “Víte přece, jak se v chemii píší vzorce? Jako šestiúhlý obrazec, z jehož rohů vybíhají písmena. Nebo jako paprsky, které tvoří kříž a větví se –”
“To jsou strukturální formule,“ vysvětloval internista. “Říká se tomu stereochemie. Víte, ty obrazce znázorňují zřetězení atomů v molekulích.”
Jasnovidec pokynul skoro jen nosem. “Ano. Představte si, že se mu ty obrazce skládají v jakousi síť. Dívá se do vzduchu, jak se ty vzorce spojují a prostupují, navazují na sebe nebo se kříží. Čmárá si to na papír a zuří, když ho někdo vyruší. V zimě ne, v zimě je práce, kravál a netrpělivost; ale v létě – taková tovární laboratoř, vypražená sluncem; nasládlý zápach jako po kandysu – Tam sedí s otevřenými ústy a civí do prázdna na ty vzorce; vypadá to jako včelí plástev, kde se obrazec váže k obrazci v jeden řád. Ale není to plocha, je to prostor o třech, o čtyřech rozměrech; pořád mu to uniká, když to chce nakreslit na plochu papíru. A takový žár – je slyšet i bzučení mouchy dorážející na sklo.”
Jasnovidec zamyšlen mrkal s hlavou skloněnou na stranu. “To není jeden okamžik, to jsou týdny a měsíce – nevím kolik let. Pořád konstruuje ten chemický prostor, stavěný z formulí, které se doplňují a zapadají do sebe. To už nejsou skutečné a známé sloučeniny, ale možné a fiktivní; nejsoucí a nové kompozice, které by doplnily prázdnou mezeru v chemickém prostoru; nové a neznámé izo – izomerie a polymerie,“ vyhrkl nejistě, “polymerie a polyvalence, které ho převádějí k netušeným spojením atomů. Sní o těchto předpokládaných chemických sloučeninách a jejich možných vlastnostech. Jsou to léky, duhové barvy, neznámé vůně, třaskaviny, látky, kterými se může změnit tvář světa. Popisuje sešit za sešitem formulemi benzolů, kyselin, cukrů a solí, které dosud neexistují, ale které vyplní své místo v tom prostoru vykrystalizovaném z chemických obrazců. Čím dál tím víc počíná věřit, že je možno předpokládat a vypočítat neznámé molekule sloučenin, tak jako Mendělejev vypočítal neznámé atomy prvků. Přitom jím lomcuje radost, že popírá a bourá dosavadní vědu – pořád ten motiv konfliktu a odboje. Načíná laboratorní pokusy s tím oním předpokládaným sloučením hmot; ale pokusy se nedaří, tovární laboratoř na ně nestačí. Sebere jeden nebo dva vzorce, které, jak se mu zdá, leží přímo na dlani, jen je technicky provést, a jede za mezinárodním světlem chemické vědy předložit mu je a přesvědčit toho velekněze, že to stojí za široce založený pokus.”
Jasnovidec pokrčil špičatými rameny. “Rozumí se, bylo to zdrcující. Velekněz vědy několika slovy rozbil předpoklady mladého chemika na trty. Nesmysl, nemožno. Neznáte patrně práci toho a toho, přečtěte si to a to dílo. A nakonec vzácná blahovůle: Můžete ostatně zůstat u mne; dám vám nějakou práci, třeba utírat knoty kahanů nebo obsluhovat filtry. Budete-li trpělivý, a až se naučíte vědecky pracovat… Jenže Případ X nebyl trpělivý a nechtěl se naučit vědecky pracovat; odešel koktaje a prchal z trosek svého chemického prostoru v takové panice, že – že – že se zastavil až na prahu stínu, kde se na něho dobromyslně a nevědecky cenily široké zuby černochů.”
Jasnovidec zvedl prst. “Aby nebylo omylu: Ten vědecký bonz jednal správně a poctivě, neboť hájil vědu proti rušiteli. Byl by ochoten přijmout prokázaný fakt, ale odmítal, zásadně odmítal domněnku, která by pro začátek natropila víc nepořádku a nejistoty než čeho jiného. Musel rozdrtit Případ X; vězte, že v celosti života se věci nedějí nahodile a nazdařbůh, nýbrž řízeny nutnostmi.”
Chirurg se zřejmě polekal, že jasnovidec se opět obrací k věcem odtažitým, a proto se honem ptal: “Potom už nebyl chemikem?”
“Ne, potom už nebyl chemikem. Nebyl v něm hlas, který by mu řekl: To nic není, to přejde, hrej si dál. Každé jeho ztroskotání bylo konečné a nedalo se odčinit. Když se mu několika slovy zbourala jeho chemická klenba, vyvstal v něm přesilně ten vrozený pocit samoty a opuštěnosti, – rozumíte, bezmála uspokojení, že to jsou takové trosky, takové hrozné rumiště. Schoval své sešity, aniž se do nich podíval, a odešel i z cukrovaru, aby ta paseka byla ještě větší; až se sám zhrozil toho pocitu marnosti a nicoty, a ještě víc toho, že mu je vlastně tak dobře v tom rozvratu, a začal prchat.”
“Byl mladý člověk,“ namítal chirurg, “což neměl nikoho –”
“Měl.”
“Děvče, ne?”
“Ano.”
“…Měl ji rád?”
“Ano.”
Bylo ticho. Jasnovidec, kolena objata, zaklopil oči a podrážděně sykal. “Přece nebudu povídat všechno,“ vycedil konečně. “Nejsem žádná kronika. Jistě i v jeho lásce byla samota a vzdor, a jistě ji zničil, jako zničil všechno: ze vzdoru a proto, že odcházel do samoty. Jaká spoušť! Teď si může sednout a dívat se, jaké jsou ze všeho nadělány střepy. Jako dítě zalézal do komory s harampátím; tam ho nikdo nenašel, tam byl sám, a jeho vzdor roztával samotou. Pořád stejný rukopis života.“ A črtal cosi do vzduchu. “Vzdor ho posunuje a samota odpoutává. Ležel by na místě, ale popichuje ho odboj. Zůstal by z umíněnosti, ale ta samota v něm mávne rukou, nač to, nač to! Zbývá bloudění.”
Jasnovidec zvedl hlavu. “Možná že byl geniální chemik. Možná že jeho nápady by převrátily svět. Ale copak si myslíte, že by člověk jeho založení měl trpělivost krok za krokem, pokus za pokusem, za cenu všivých omylů a nezdarů vědecky vypiplat a dokázat svůj řád chemických pořadnic? Stál na prahu něčeho velikého, ale děsila ho ta soustavná, metodická, vědecká dřina, která by ho dovedla o píď dál. Musel se rozbít. To byl jeho vnitřní osud, vlastně cosi jako únik před úkolem, který byl nad jeho síly. Kdyby byl zůstal chemikem, byl by také jen bloudil mezi pokusy a fantaziemi, od věci k věci, bez cíle, ztráceje se v prostoru příliš velikém. Proto musí tělesně bloudit po mořích a ostrovech, aby tím bylo zastoupeno veliké bloudění jeho ducha. Vy,“ bodl prstem po internistovi, “jste mluvil o zaměňování představ. Vězte, že je také vikarizace osudů, a že někdy naše zevní příběhy suplují daleko hlubší děj, který je vepsán v nás.”