Povětroň/V.
| Povětroň Karel Čapek | ||
| IV. | V. | VI. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V. |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985 |
| Licence: |  PD old 70 |
Už druhý den trvá to bezvědomí, teplota stoupá a srdce slábne. Není pochyby, někudy uniká život; ach bože, jaká trampota! jak ucpat trhlinu, o které nevíme? Tož nic než koukat na to němé tělo, jež nemá tváře ani jména, ba ani dlaní, aby se na nich daly číst stopy minulého života. Kdyby měl jméno, kdyby měl aspoň jakékoliv jméno, nebyl by tak – co vlastně? snad znepokojivý nebo co. Ano, říká se tomu tajemství.
Milosrdná sestra, zdá se, si zvolila tento beznadějný případ za předmět své mimořádné osobní péče; sedí unaveně na tvrdé židli u nohou lůžka, nad jehož hlavami není napsáno jméno člověka, ale jen latinské názvy jeho ran, a nespouští oka z té bílé, slabě a krátce oddychující kukly; patrně se modlí.
“Nu, ctihodná,“ mumlá chirurg bez úsměvu, “tichý pacient, co? Nějak jste si ho oblíbila.”
Milosrdná sestra rychle zamrkala, jako by se chtěla hájit. “Když je tak sám! Vždyť nemá ani jméno –“ Jako by jméno bylo člověku nějakou oporou. “Mně se o něm i v noci zdálo,“ řekla a přejela si oči dlaní. “Kdyby se třeba probudil a chtěl něco povědět – Já vím, že chce něco říci.”
Chirurg měl na jazyku: sestro, ten už nám neřekne ani dobrou noc, ale nechal si to pro sebe. Místo čehokoliv jiného ji jen maličko pohladil po rameně. Tady ve špitále se neplýtvá slovy uznání. Stará jeptiška vylovila veliký, tuhý kapesník a dojatě se vysmrkala. “Aby aspoň někoho měl,“ vysvětlovala poněkud zmateně; zdálo se, že nakynula samou péčí, že sedí ještě šíř a trpělivěji než dosud. Ano, aby aspoň nebyl tak sám.
Aby nebyl tak opuštěn, ano; ale což se kdy s nějakým pacientem nadělalo tolik jako s tímto? Dvacetkrát za den se potlouká chirurg bezcílně po chodbách, aby se jako mimochodem podíval – nic nového, sestro? Ne, nic. Kdekdo strčí hlavu do šestky: doktoři, ošetřovatelky – není tu ten nebo ta? ale to je jen záminka, aby bylo možno chvilku postát nad tím lůžkem beze jména, nad tím člověkem bez tváře. Chudák, říkají lidé očima a jdou po špičkách pryč; a milosrdná sestra se maličko, sotva znatelně komíhá ve své veliké a mlčelivé hlídce.
A to už je třetí den; pořád to hluboké bezvědomí, ale teplota stoupá nad čtyřicet; případ je neklidný, ruce mu těkají po pokrývce a nesrozumitelně mumlá. Jak se to tělo brání, – není tu už vědomí ani vůle, aby se také bránily, jenom srdce tepe jako tkalcovský člunek v potrhané osnově; už běhá naprázdno a neprovléká žádnou nit jako útek tkaninou života. Už netká nic, ale stroj ještě běží.
Milosrdná sestra neodvrací očí od toho lože mrákot; chirurg by jí rád řekl, nu, sestřičko, není to nic platno a bůh ví, že tu sedíte nadarmo; jděte si raději odpočinout. Mrká starostlivě, má jistě něco na jazyku, ale kázeň a únava jí svírají rty; mimoto mluví se málo a tiše nad tímto lůžkem. “Přijďte potom ke mně, sestro,“ káže chirurg a jde dál za svou denní rutinou.
Toporně, těžce usedá sestra v pokoji chirurgově a neví jak začít, uhýbá očima a rozčilením jí vyskakují ve tváři rudé skvrny. “Co je, sestřičko, co je,“ pomáhá chirurg staré ženě, jako by to byla holčička, a tu to z ní vyhrklo: “Dnes se mi o něm zdálo podruhé.”
Tak, teď je to venku, a doktor se nedal do smíchu ani neřekl nic, co by ctihodnou sestru zmátlo; naopak zvedl oči plné zájmu a čekal.
“Ne že bych věřila ve sny,“ ujišťovala milosrdná sestra rozpačitě, “ale když se člověku zdá po dvě noci sen, který pokračuje, pak to není samo od sebe. Pravda sice je, že si někdy vykládám sny, ale to je jen ze samoty; nečekám přece na žádné znamení, které by se týkalo mne. Nikdy se mi nesplnilo, o čem se mi zdálo; není to tedy z pověrčivosti, že se zabývám svými sny. Vím, že se sny opakují a vracejí; ale aby pokračovaly, jako pokračuje skutečnost, to snu nenáleží. Je-li v mém snu něco, co bych neměla vyslovit, ať mi to odpustí Matka boží; jsem víc zvyklá na doktory než na kněze a povím vám všechno, jako by to byla zpověď.”
Chirurg vážně přikývl.
“Povím vám všechno,“ pokračovala sestra, “protože se to týká vašeho pacienta; ale bude to jen obsah, jak jsem si jej potom srovnala a spojila v hlavě. Když se mi to zdálo, byly to spíš obrazy, které se pořád měnily; některé byly zřetelné, ale jiné popletené a nesouvislé, někdy jako na přeskáčku, někdy jako by se jich zdálo několik najednou. Chvíli to bylo, jako by ten člověk opravdu něco vypravoval, a pak zase, jako bych se sama dívala, jak se něco děje; bylo to tak zmatené a nesmyslné, že jsem si i ve snu přála, abych se probudila, ale nemohla jsem. Ten sen byl tak živý a silný, že pokračoval i ve dne; ale to už jsem si jej vyvzpomínala v lepším pořádku, bez těch obrazů a souvisle. To už nebyl sen. Všechny věci by se nám rozpadly v pouhé sny, kdyby v nich nebyl nějaký pořádek; pořádek je něco, co je jen ve skutečných věcech. Proto mne ten sen tak poděsil, že jsem v něm našla víc souvislosti, než mívají sny; a nemohu jej vypravovat než tak, jak mu rozumím teď.”