Povětroň/III.

Povětroň Karel Čapek
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Tedy tohleto má být jasnovidec, tato žalostná figura v pruhovaném pyžama, s krkem ovázaným a hlavou na stranu, i ty chudáku! Visí to na něm jako na věšáku, plandá se ke stolu a třaslavými, studenými prsty si zapaluje cigaretu. Kdyby aspoň neměl oči tak blízko u sebe a zapadlé, kdyby neměl oči tak roztržité, kdyby se aspoň díval! Pozdrav bůh, to nám doktor nadělil pěknou společnost! O čem se dá mluvit s takovým strašidlem? Zajisté nikoliv o věcech pozemských; jak známo, je poněkud beztaktní zapřádat s osobami ze záhrobí hovor o posledních novinkách.

“To tam je vítr,“ děl jasnovidec, a básník si oddychl. Buď požehnáno počasí, neboť je společnou věcí lidí, kteří si nemají co říci. To tam je vítr, řekl, a přitom mu nestálo za to, podívat se oknem na tragický úprk stromů. Inu, jasnovidec! nač se dívat? upře oči na špičku svého dlouhého nosu, a hle, už ví, že venku burácí vichřice. To nám jsou věci! Říkejte si, co chcete, ale tenhle druhý zrak, že ano –

To by měl někdo vidět, tyto dva: básník vysunuje těžká ramena, vysunuje i bradu a měří s nešetrnou zvědavostí, ano s očitým nepřátelstvím měří nachýlenou hlavu, hubená prsa a tenký, trčící zobák toho človíčka naproti. – Kousne ho? Ne, nekousne, neboť si ho jaksi oškliví, jednak pro to a ono fyzické a jednak proto, že je to jasnovidec: jako by to bylo něco nečistého a odporného. Ale ten druhý snad ani nevidí; upírá oči, aniž se dívá, hlavu na stranu, jako pták. A mezi nimi to leží cize, napjatě, odpudivě.

“Silná osobnost,“ mumlal jasnovidec jako pro sebe.

“Kdo?”

“Ten, co ho přivezli.“ Jasnovidec vydechl zhluboka kouř. “Je v něm… strašná intenzita, jak bych to řekl: plamen, požár, výheň… Teď je to ovšem jen hasnoucí požářiště.”

Básník se zašklebil; nemohl vystát takováto patetická a nepřesná slova. “Tak už jste to taky slyšel?“ poznamenal. “Hořící letadlo a tak dále…”

“Letadlo?“ opáčil roztržitě jasnovidec. “Tak on tedy letěl – považte si, v takové vichřici! Jako rozžhavený meteor, jen se roztrhnout. Proč měl tak nesmírně naspěch?“ Jasnovidec vrtěl hlavou. “Nevím, nevím nic; je v bezvědomí a neví, co se s ním stalo. Ale i ze zčernalého ohniště se může odhadnout výška plamene, který vyšlehl. Jak je to hluboko vypáleno! Jak je to ještě řeřavé!”

Básník pohoršeně zafrkal. Ne, rozhodně se nesnese s tímto morbidním panákem. Ba, bylo to zatrápeně řeřavé, povážíme-li, že se při tom uškvařil pilot; a tady ten pruhovaný hastroš ani neřekne chudák. Pravda ovšem je: proč ten z nebe spadlý musel letět v takové vichřici?

“Zvláštní,“ hučel jasnovidec polohlasem. “A tak z daleka! Na jeho cestě ležel oceán. Zvláštní, jak na člověku ulpívá místo, kde posledně byl. Na něm zůstalo moře.”

“Podle jakých známek?”

Jasnovidec pokrčil ramenem. “Prostě moře a vzdálenost – Muselo být mnoho cest v jeho životě. Nevíte, odkud přišel?”

“To byste mohl poznat sám,“ děl básník, vkládaje do toho hrot co možná nejtrkavější.

“Jak poznat? – Vzdyť je v bezvědomí a neví o ničem. Dovedl vy byste číst zavřenou knihu? Možné to je, ale je to těžké, neobyčejně těžké.”

“Číst zavřené knihy,“ bručel básník. “Spíš bych řekl, že to je přinejmenším zbytečné.”

“Snad pro vás,“ mínil jasnovidec, šilhaje někam do kouta. “Ano, pro vás to je zbytečné. Vy jste básník, že? Buďte rád, že nemusíte přesně myslet, buďte rád, že se nepokoušíte číst zavřené knihy. Vaše cesta je snadnější.”

“Míněno co?“ vyklonil se básník bojovně.

“Toto a nic jiného,“ pravil jasnovidec. “Vymýšlet si a poznávat je dvojí věc.”

“A vy jste z nás dvou ten, který poznává, ne?”

“Tentokrát jste uhodl,“ děl jasnovidec a pokývl hlavou, jako by dělal nosem tečku za hovorem.

Básník se počal šklíbit. “Řekl bych, že my dva si nehodláme rozumět, viďte? Inu, pravda, já si věci jen vymýšlím, já si představuju, co se mně zlíbí, že? jen tak z vrtochu a nazdařbůh –”

“Já vím,“ přerušil ho jasnovidec. “Vy jste také myslel na toho muže, který spadl z nebe. Vy jste si také představoval, že za ním je moře. Já vím. Ale vy jste na to přišel jen z takové kombinace, že většina leteckých linek má spojení k přístavům. Naprosto povrchní důvod, pane. Z toho, že mohl přiletět od moře, neplyne, že odtamtud opravdu přiletěl. Typické non sequitur, pane. Není přípustno dělat závěry z možností. Abyste věděl,“ vyhrkl svárlivě, “ten člověk skutečně má za sebou moře. Já to vím.”

“Jak?”

“Docela přesně. Analýzou dojmu.”

“Vy jste ho viděl?”

“Ne. Nemusím přece vidět houslistu, abych poznal, co hraje.”

Básník si zamyšleně hladil týl. “Dojem moře – To snad je proto, že mám moře rád. Ale nemyslím na žádné moře, které jsem viděl. Představuju si moře teplé a husté jako olej, zdá se být mastné, jak se leskne. Je to samá chaluha, jako nějaká louka. A chvílemi to z něho vytryskne a zatřpytí se to těžce jako rtuť.”

“To jsou létací ryby,“ poznamenal jasnovidec k něčemu, o čem hloubal sám.

“Zatracený člověče,“ mumlal básník, “máte pravdu, jsou to létací ryby.”