Povětroň/I.

Povětroň Karel Čapek
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Prudký vítr ohýbá v nárazech stromy v nemocniční zahradě. A pokaždé se ty stromy tak hrozně rozčilí, uvádí je to v zoufalství, zmítají sebou jako zástup v panice; nyní se zastavují a třesou se, to nás to prohnalo, tiše, neslyšíte nic? Běžme, běžme, už je to tu zas.

Mladý člověk v bílém plášti se klackuje zahradou a kouří si cigaretu. Patrně mladý doktor; vítr mu cuchá mladé vlasy a bílý plášť pleská ve větru jako prapor. Jen si rvi a cuchej, divoký větře; nemají-liž děvčata ráda hrábnout si všemi prsty do takové ježaté a samolibé hřívy? Jaká vlající a vztyčená palice! jaké mládí! jaká nestoudná spokojenost se sebou! Po cestičce běží mladá ošetřovatelka, vítr jí rýsuje na zástěře pěkný klín; rovná si oběma rukama vlasy, vzhlíží zdola k vlajícímu dlouhánovi a něco mu rychle povídá. Nu, nu, sestro, proč takový pohled, a proč ty vlasy –

Mladý doktor odhodil skvělým obloukem cigaretu a jde rovnou přes trávník dlouhými kroky k pavilónu. Aha, někdo vám umírá; i jest nutno jít tímto medicínským krokem, který znázorňuje spěch, nikoli však rozčilení. K lékařskému zákroku sluší se přistoupiti rychle, ale s klidem a rozvahou; pročež pozor, mladíku, abyste se neunáhlil jda k loži umírajícího. Ty však, sestřičko, klusej lehkými kroky chvatu, jimiž se vyjadřuje milosrdná a služební horlivost, nehledíme-li už k tomu, že ti to sluší vzhledem k tomu a onomu, co tě zdobí tělesně. Děvče jako lusk, řeknou lidé; škoda takové pro špitál.

Tak vida, někdo umírá; za hukotu větru, uprostřed úprku poděšených stromů umírá člověk; tady jsou na to zvyklí, ale nicméně – Po bílé pokrývce těká horečná ruka. Ubohá, nepokojná dlani, čeho by ses chtěla zachytit? co bys chtěla odhodit? Což nikdo tě neuchopí, nu, tady jsem, neboj se, nehledej, není té strašné samoty, která tě děsí. Mladý doktor se naklání, pačesy mu padají do čela, bere tu hledající ruku v zápěstí a mumlá: Puls nitkovitý, agónie; dejte sem, sestřičko, plentu.

Ale ne, tohoto lehkomyslného, chundelatého mladíka neposadíme k loži člověka, který umírá za dunění vichrných varhan, vox coelestis, vox angelica, a kvílení hlasu lidského. Kdežpak, malá sestřičko, tohle není exitus, nýbrž jen záchvat – řekněme, že je to něco se srdcem. Ten smrtelný pot a nepokoj, to je jen úzkost, ten člověk má pocit, že se dusí; píchneme mu morfium, a bude spát.

Básník se obrátil od okna. “Doktore,“ ptal se, “který je to pavilón, ten naproti?”

“Interní,“ bručel chirurg, zabraný pozorováním lihového plamene. “Proč?”

“Jen tak,“ řekl básník a obrátil se zase ke korunám stromů zmítaným ve větru. Tak přec je to ošetřovatelka z interního, a není nutno si představovat, jak se jí třesou rty nad krvavou řezničinou operačního stolu. Vemte to, sestro, a vatu! Vatu! – Ne, takového nic; stojí jako boží dřevo, neboť málo ještě umí, a vidí jen rozcuchanou čupřinu toho mládence v bílém plášti. Už je to tak, už je to tak: je do něho po uši zamilována a chodí ho navštěvovat v jeho pokoji. Jaký klacek! jaký střapatý a sebejistý fanfarón! Neboj se, děvče, nic se ti nestane; vždyť jsem přece lékař a vím jak a co.

Básník se rozmrzel. A tohle už známe: každý chlap to v sobě má, ten vztek, tu trýzeň, když poznává v kterékoliv žádoucí ženě milenku jiného. Řekněme, pohlavní závist; řekněme, žárlivost. Budiž uváženo, není-li pohlavní morálka založena na této nelibosti, že jiní lidé spolu čehosi užijí. Měla pěkný klín narýsovaný větrem: to je to celé. A já – hned povídačky. Jsem příliš osobní.

Naježen, rozladěn vyzíral básník do zahrady zmítané větrem. Jaké marné lomcování, můj ty bože, jaká tesknota je vítr!

“Cože?“ řekl chirurg.

“Jaká tesknota je vítr.”

“Jde na nervy,“ děl chirurg. “Pojďte si vypít černou.”