Pověsti a báchorky/O třech pocestných

Pověsti a báchorky
O černokněžníkovi	O třech pocestných

Údaje o textu
Titulek:	O třech pocestných
Autor:	Josef Ackermann, František Ladislav Popelka
Zdroj:	Pověsti a báchorky sbírkou Fr. L. Popelky. Polička: Nakladatelství F. L. Popelky, 1888. s. 74–79. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Sešli se tři vandrovní v hospodě, a když tak seděli u sklenice, jako by v ní chtěli dlouhou chvíli utopiti, začal se jeden přes druhého vychloubat svojí umělostí.

Ten první povídá: „Já si vyloupnu obě oči z hlavy a dám je na talíř, ráno si je zasadím a budu vidět jako dříve.“

Druhý zas na to: „To já si uříznu ruku a ráno ji přidělám tak, že bude, jako by nebyla uříznuta.“

„A já si vyloupnu žaludek,“ povídá ten třetí, „a ráno si jej dám zas na své místo a nic mně nebude.“

I hádali se tak mezi sebou, že to žádný nedokáže, a přece zas každý byl si jist svým provedením.

„No tak platí,“ povídali si a vešli v sázku velikou. Kdo by svou úlohu nedokázal, ten měl platit.

Chystali se tedy k provedení. Každý vzal nůž, jeden si vyloupnul oči, druhý si uřízl ruku a třetí vyloupnul žaludek, pak všecko dali do škopíčka, nalili na to vody a šenkýř uložil všecko do sklepa.

Ten šenkýř byl řezník a měl tovaryše, a ten tovaryš byl právě ve vsi nakupovat dobytek, když se sázka umluvila a proto o ničem nevěděl. I koupil tlustou ovci, zabil ji a donesl do sklepa. Když chce jít ze sklepa, zpozoruje, že za nim vběhl pes do sklepa a něco sežral ze škopíčka; byl už skoro prázdný.

Tu ptal se mistra, co to bylo ve sklepě ve škopíčku, že se na to pes dostal a všecko pohltil.

Když to mistr uslyšel, leknutím a hrůzou celý ztrnul a nevěděl si pomoci. I vyjevil všecko tovaryšovi. „Já si to vezmu na starost a všecko sám opatřím,“ řekl tovaryš.

I chytil domácího kocoura a vyloupnul mu oči. Šenkýř měl na krmníku vepře, tovaryš ho zabil a vnitřnosti z něho vyříznul. Teď ještě scházela ruka. Kde tu vzít? Tak zpozdilý nebude nikdo, aby si nechal za živa ruku uříznout. I vzpomene si tu, že byl jeden zloděj oběšen a doposud na šibenici visí. Co bylo platno, milý tovaryš musil pro ruku k šibenici.

Když přinesl ruku domů, dal ji s ostatním do škopíčka ve sklepě a takovým způsobem nahradil, co pes sežral.

Druhý den ráno nechali si ti vandrovní vše přinést a každý sáhl po svém.

Nešlo to dobře k sobě a každý se musil namáhat, aby jedno k druhému zasadil, ale konečně se jim to přece podařilo.

V hospodě se tomu všichni velice divili a šenkýř, rád, že se to tak skončilo, nevzal žádné peníze od nich a dal jim co jen snědli a vypili.

Tak se ti tři vandrovní spřátelili a šli dál. Když kus cesty ušli, povídá ten první: „Kamarádi, já mám velkou chuť na myš, kdyby byla, hned bych ji slup.“

Ti dva se dali do smíchu. Ten s vepřovým žaludkem povídá: „A jámám chuť na žaludy, jen kdyby jich tu bylo, viděli byste, jak bych je sprášil do sebe.“

Tu zas neměl smích konce. A ten poslední stále se ohlížel a povídá: „A já bych zas rád něco ukradl.“

„Aby tě za to oběsili,“ ti dva mu na to odpověděli.

Pojednou tu přes cestu běžela myš. Ten s kočičíma očima rozběhl se za myší, chytil ji, zakousnul a snědl. Když přišli do lesa, leželo tu na cestě plno žaludů, a ten, co měl z vepře vnitřnosti, pustil se do žaludů a s desaterou chutí je pozřel. Ten zas, co měl ruku z oběšence, kde co mohl, tak si to na věčnou oplátku vypůjčil.

Když to tak několikrát opakovali, sami se nad tím pozastavili: „To není po dobrém. Šenkýř nám musil uškodit, že máme takové podivné choutky,“ povídali si. Tedy se umluvili, že půjdou na šenkýře.

Když přišli k šenkýři, tak se na něho zhurta obořili, co jim to vyvedl s očima, rukou a žaludkem; šenkýř se jich zalekl a vyznal pravdu, co se bylo stalo.

S šenkýřem to teď dopadalo zle. Víc se jich nezbavil a za tu nehodu všecky tři až do smrti živiti musil. S těmi dvěma ještě to prošlo, ti tak mnoho nesnědli: jeden chytal myši a druhý spokojil se se žaludy; ale ten třetí, to byl pravá metla. Ten se nedal tak zhola odbyt; musil dostat hodně jíst a pít, a ještě, kde se co opozdilo, ukradl.

Když ti tři vandrovní u šenkýře již hodně dlouho trávili, tak jednoho dne ten s kočičíma očima hnal se ve stodole za myší a nehorázně do trámu udeřil, tak že trám spadl v tu chvíli a myšižrouta zabil. Teď měl šenkýř juž jen dva strávníky.

Jednou zas ten s vepřovými vnitřnostmi lezl na dub pro žaludy, větev se ulomila, milý vandrovní spadl na pařez a bylo po něm.

Konečně došlo na třetího. Ukradl jednou také velkou sumu peněz, chytili ho a za to jej oběsili.

Teď teprve byl šenkýř drahých strávníků na vždycky zbaven.