Pověsť o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem/6
| Pověsť o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem Nikolaj Vasiljevič Gogol | ||
| 5 | 6 | 7 |
Šestá kapitola,
z které se čtenář lehko může všechno dověděti, co obsahuje.
Jakkoli hleděli v úřadě věc utajiti, přece druhý den již celý Mirohrad věděl, že svině páně Matějova odnesla žalobu páně Matoušovu. Sám komisař první ze zapomenutí se podřekl.
Když to pověděli panu Matoušovi, neřekl nic a zeptal se jenom: »ne zrzavá-li?«
Ale paní Markyta, která při tom byla, opět popouzela pana Matouše: »Což vy, pane Matouši? Všichni se vám budou smát jako bláznu, jestliže popustíte. Jaký pak potom budete šlechtic? Budete horší než ta bába, co prodává boží milosti, které tak rádi jídáte.«
A přemluvila ho, neposeda.
Našla kdesi člověka prostředního věku, snědé tváře, se znaménky po celém obličeji, v modrém kabátě se záplatami na loktech, pravý kancelářní kalamář. Boty mazával kolomazí, nosil tři péra za uchem, a ku knoflíku přivázanou na šňůrce skleněnou flaštičku místo kalamáře; sjídal najednou devět pirohů a desátý strkal do kapsy, a na jeden kolkový arch tolik vepsával všelikých klevet, že to žádný čtenář nemohl najednou pročísti, nepřetrhuje čtení kašlem a kejcháním.
Tato nepřílišná podoba člověčí drápala se, škrabala, psala a konečně uklohnila takový spis:
Mirohradskému okrškovému úřadu od šlechtice Matouše Ivanoviče Halamovského.
V následek oné mé žaloby, která ode mne šlechtice Matouše Ivanoviče Halamovského k tomu cíli a konci měla býti, zároveň se šlechticem Matějem Ivanovičem Křepelickým, při čem i sám mirohradský okrškový úřad stranobijství své na jevo dal. A již to drzé samořízení zrzavé svině, budouc v tajnosti zachováno, a již od privátních lidí k sluchu došedší. Jelikož takové dopuštění a stranobijství, jakožto zloúmyslné bez prodlení pod úřad a trest padá, neboť ona svině jest dobytče hloupé a tím méně schopné k unešení spisu. Z čeho očividně vysvítá, že často vzpomenutá svině, ne jinak leč podeštvána a navedena k tomu byla od samého protivníka, nazývajícího se šlechticem Matěje Ivanoviče Křepelického, převedeného již z loupežnictví, z úmyslu na vraždu a z bezbožnosti. Alebrž mirohradský soud, dle své známé licoměrnosti, tajné dorozumění své osoby na jevo dal, bez jakového dorozumění ona jistá svině by nemohla být připuštěna k unešení spisu: neboť mirohradský okrškový soud jest přísluhou dostatečně opatřen, k čemu již dosti poukázat pouze na vojáka, nacházejícího se v každé době v předsíni, který, ačkoli má jedno šilhavé oko a trochu vyvrácenou ruku, přece však, aby vyhnal svini a praštil ji sochorem, má velmi přiměřené schopnosti. Z čeho dostatečně je vidět stranobijství onoho mirohradského úřadu, a beze vší pochybnosti rozdělení židovské tohoto výdělku mezi sebou uskutečňujíce. Onen však s vrchu vzpomenutý loupežník a šlechtic Matěj Ivanovič Křepelický dle výše řečeného svým arcitaškářstvím sám na se dosvědčujíc. Pročež i uvádím onomu povětovému úřadu já šlechtic Matouš Ivanovič Halamovský v patřičnou vědomost, jestli od té zrzavé svině neb od umluveného s ní šlechtice Křepelického ta jistá má žaloba vymožena, a na ni rozsudek dle spravedlnosti a na mou stranu následovati nebude: to já šlechtic Matouš Ivanovič Halamovský o takovém onoho soudu protizákonném stranobijství žalobu ke gubernium zadati zaměřuji, s příslušícím dle zákonu apelačním přenešením procesu.
Šlechtic mirohradského pověta Matouš Ivanovič Halamovský.
Tento spis účinkoval: sudí byl, jako obyčejně bývají všichni dobráci, člověk z bázlivé setniny. On se utekl k sekretáři. Ale sekretář, pustiv skrz pysky jenom hluboké »hm«, ukázal na obličeji svém rovnodušný a ďábelsky dvojsmyslný pohled, který dělává jenom satanáš, když vidí u nohou svých přiběhší k nim oběť.
Jediný prostředek zbýval: smířiti přátele. Ale kterak to dovésti, když všechno usilování o to bylo marné? Přece se ještě odhodlali pokusiti se: ale pan Matěj se zrovna vyjádřil, že nechce, ba i zcela se rozhněval. Pan Matouš místo odpovědí se k nim obrátil zády a aby byl jenom slovíčko řekl!
Tedy šel proces neobyčejnou čerstvostí, kterou obyčejně slyvají úřady. Udělali výtahy, zapsali to, dali tomu číslo, sešili, vznesli jeden k druhému, všechno za den, položili proces do jarmary, kde ležel, ležel rok, druhý, třetí; mnoho nevěst se zatím vyvdalo, v Mirohradě zřídili novou ulici, sudímu vypadl jeden zub stoličkový a dva přední, u pana Matěje běhalo po dvoře víc dětí než dříve; odkud se braly, Bůh sám jenom ví! Pan Matouš vystavěl na vzdory panu Matějovi nový husí chlív, ačkoli něco dál než předešlý, a docela se zastavěl se strany páně Matějovy, takže se tito vážní lidé skoro nikdy nevídali, a proces pořád ležel v nejlepším pořádku v jarmaře pomramorované kaňkami.
Zatím se stala pro celý Mirohrad nad míru důležitá příhoda. Policejní komisař dával »assambleju«.
Kde naberu štětek a barev vyobrazit strakatinu sjezdu a velikolepé hodování! Vezměte hodinky, otevřete je, a podívejte se, co se tam děje. Ne pravda-li, hrozná pletenice! Teď si pomyslete, že skoro právě tolik, jestli ne víc kol stálo u prostřed dvora komisarova. Jakých tam bylo bryček a vozejků! Jedna v zadu široká, v předu úzká; druhá v zadu úzká a v předu široká. Jedna byla vozejkem a bryčkou zároveň, druhá ani bryčka ani vozejk; jiná se podobala ohromné kupě sena aneb tlusté »kupčiše«,[1] jiná roztřepanému židu aneb kostlivci, z kterého ještě všechna kůže nespadala; jiná byla se strany zcela jako dýmka s trubkou, jiná se nepodobala zhola ničemu, představujíc tvar jakýsi podivný, docela bezpodobný míru fantastický. Uprostřed tohoto chaosu kol a kozlíků kotvila jakási podoba kočáru s oknem jako do pokoje se širokým v prostředku rámem. Kočí v popelavých čekmeněch, svitkách a šerákách[2] a v různoforemných čepicích, s dýmkami v rukách, prováděli po dvoře odpřažené koně.
Jakou »assambleju« dával komisař! Dovolte, já vypočtu všechny, kteří tam byli: pan Taras Tarasovič, pan Evpl Akinfovič, p. Evtichij Evtichijevič, p. Matěj Ivanovič, ne ten pan Matěj ale jiný; p. Sava Havrylovič, náš pan Matěj Ivanovič, p. Elevferij Elevferijevič, p. Makar Nazarjevič, p. Foma Grigor’jevič… Nemohu dál! Síly mi nestačí, ruka se unavuje psaním!
A co tam bylo paní! Opálených a bělolících, dlouhých a kraťounkých, tlustých jak pan Matouš, a tak štíhlých, že by se každá, jak se zdá, byla mohla schovat do mečové pochvy pana komisaře. Jakých čepců! jakých šatů! červených, žlutých, kávových, zelených, modrých; nových, obracovaných, přešívaných; jakých šátků, pentlí, rydykýlů! S Bohem, vy ubohé oči! Vy již na nic nebudete po takovém divadle!
A jaký dlouhý stůl postavili! A jak se všechno rozhovořilo, jaký vedli křik! Co je proti tomu mlýn se všemi žernovy, koly, běhouny a stupami! Nemohu vám na jisto povědít, o čem rozmlouvali, ale samoť se rozumí, že o mnohých příjemných a užitečných věcech, jako o povětří, o psech, o pšenici, o čepcích a hřebcích.
K posledu pan Matěj, ne ten pan Matěj, ale jiný, co jedním okem šilhal, řekl: »Divno mi je, že pravé oko mé (šilhavý pan Matěj vždycky o sobě mluvil ironicky) nevidí pana Matouše, to jest pana Halamovského.«
»Nechtěl přijít,« řekl komisař.
»Což pak?«
»Však tomu již jsou, chvála Pánu Bohu, dvě léta, co se na sebe rozhněvali, to jest pan Matěj s panem Matoušem, a kde je jeden, tam druhý nepůjde za nevím co.«
»Co to pravíte?« při tom šilhavý pan Matěj zdvihl oči vzhůru a ruce složil dohromady; »když se ani lidé s dobrýma očima nemohou spolu porovnat, jak pak já mám žíti v pokoji s mým šilhavým okem?«
Všickni měli šilhavého pana Matěje velmi rádi za to, že často prohazoval žerty podobného spůsobu, jako tento; i vysoký vyzáblý muž v huňatém kabátě s flastrem na nose, který pořád seděl v koutě a nikdy nezměnil výraz svého obličeje, ani když mu vletěla moucha do nosu, sám tento pán se sebral ze svého místa a přiblížil se k hromadě, obstoupivší šilhavého pana Matěje.
»Slyšíte,« řekl šilhavý pan Matěj, uviděv, že ho obstoupilo řádné množství, »místo co byste se dívali na mé šilhavé oko, víte co uděláme, smíříme místo toho naše dva přátele. Teď pan Matěj rozmlouvá s ženskými a s děvčaty: pošlem potichu pro pana Matouše a sťukneme je dohromady.«
Všichni jednohlasně přijali návrh páně Matějův, a určili bez odkladu poslat k panu Matoušovi a jak jen možná ho poprosit, aby přijel ku komisarovi na oběd.
Ale důležitá otázka, na koho vložiti tuto důležitou povinnosť, přivedla všechny v rozpaky. Dlouho se přeli, kdo by byl nejschopnějším a nejumělejším v diplomatském ohledu: naposled se jednohlasně usnesli, vložiti to všechno na pana Antonína Prokopoviče Pupopuza.
Dříve však musím čtenáře trochu seznámiti s touto znamenitou osobou.
Pan Antonín Prokopovič byl docela hodný člověk v úplném smyslu toho slova; dal-li mu někdo ze vznešenějších lidí mirohradských šátek na krk aneb spodky — poděkoval; dal-li mu zlehka šňupku přes nos — i za to poděkoval. Když se ho ptávali: »Proč pak máte, pane Antoníne, kabát skořicový a rukávy modré?«, on vždycky odpovídal: »Vy ani takový nemáte; počkejte až se obnosí, bude celý stejný.« A právě, modré sukno se počalo, působením slunečním, měniti v skořicové, a teď se již zúplna v barvě vyrovnalo kabátu. Ale víte, co je divná věc? že má pan Antonín ve zvyku nosit soukenné šaty v létě a ankinové — v zimě. Pan Antonín nemá svůj dům; dříve měl na konci města, ale ho prodal, a za utržené peníze si koupil trojku hnědých koní a malou bryčku, v které jezdil po statcích na návštěvy. Že bylo ale s koňmi mnoho starostí, a při tom na obrok potřeba peněz, prodal je pan Antonín a dostal za ně housle, děvečku[3] a dvacetipěti-rublovou bankonotku. Potom pan Antonín housle prodal, a za děvečku dostal safiánový pytlík na tabák, vyšívaný zlatem. A teď má pytlík, jemuž se nevyrovná žádný jiný. Za to potěšení ale již nemůže jezdit po statcích, a musí být pořád ve městě a nocovat v rozličných domech, obzvláště takových pánů, kteří z toho mají radosť, když ho mohou šňupkovat přes nos. Pan Antonín rád dobře pojí: umí dost dobře hrát mariáš a zmrzlíka, a učiniti všem po vůli, jest již od jakživa jeho ctnosť; a proto vzav čepici a hůl, hned se vydal na cestu.
Ale po cestě počal přemýšleti, jak má pana Matouše pohnout, aby přišel na »assambleji«. Prudká letora tohoto jinak poctivého muže hrozila jeho výpravě skoro nepodařením. Ba věru, jak pak se má odhodlat přijíti, když mu jenom vstáti s postele již dalo tolik práce. No, dejme tomu, aby vstal: jak pak ale má přijíti tam, kde sedí, co on nepochybně ví, jeho úhlavní nepřítel! Čím více pan Antonín rozmýšlel, tím více nacházel překážek. Povětří dušné, slunce pražilo; pot se s něho valil.
Pan Antonín byl, třeba si ho šňupkovali přes nos, přece dosti chytrý člověk, ve mnohých ohledech. Jenom na vyměňování neměl štěstí: on dobře věděl, kdy se má dělat hloupým, a někdy si věděl rady v takových pádech a okoličnostech, v kterých si zřídka i moudrý umí pomoci. Avšak když vynálezčivým rozumem svým vymýšlel prostředek, kterak by přemluvil pana Matouše, a když již srdnatě šel všemu vstříc, zarmoutila ho poněkud jistá neočekávaná příhoda.
Neškodí zatím sděliti čtenáři, že měl pan Antonín mezi jiným jedny pantalóny takové divné vlastnosti, že ho vždycky, když je oblékl, psi kousávali do stehen. Jako na neštěstí je měl právě tenkrát na sobě. A proto se pana okolo něho, sotva že se byl pohroužil v rozmýšlení, se všech stran strhl hrozný štěkot. Pan Antonín Pupopuz svedl takový křik (hromčeji jeho nikdo neuměl křičeti), že mu nejenom známá nám již bába a obyvatel nesmírného kabátu vyběhli vstříc, ale i hoši od pana Matěje se vysypali; a ačkoli ho psi nemohli pokousati než do jedné nohy, přece to umenšilo velmi jeho srdnatosť, a s jakousi pokorou kráčel ke dveřím.
- ↑ Kupčicha = kupcová. Avšak by se tuze mýlil, kdo by tato slova mněl identickými. Při kupčiše ruské je loket šířky, a dva centy tíže notio adhaerens, a proto jsem pro novou, nám neznámou věc postavil nový význam. Jak se patří.
- ↑ Čekmena, šerak dlouhé, svitka krátký maloruský národní mužský šat.
- ↑ Obyčejně se myslí, že od císaře Alexandra se v Rusku lidé bez země prodávati nesmějí. Tomu ale není tak. Neboť se až po tento den veřejně v novinách lidé prodávají, nejvíce kočí, kuchaři, služky, lokaji atd. eufemickou frázi: otpuskájetsa v usluženije (odpouští se do služby). Obyčejně bývají vypsání jejich dobrých vlastností na těch stranách novin, kde se i psi a koně atd. na prodej ohlašují. Tím tedy ulevil císař Alexandr, že se nesmí na trh vodit, jako dříve, a že se to nejmenuje prodejem: tak asi jako jmenujeme smrt v Pánu zesnutí.