Pověsť o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem/4
| Pověsť o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem Nikolaj Vasiljevič Gogol | ||
| 3 | 4 | 5 |
Čtvrtá kapitola
o tom, co se stalo v kanceláři mirohradského krajského úřadu.
Kouzelné to město Mirohrad! Jaká jsou tam rozmanitá stavení! I pod slaměnou i pod rákosovou, ba i pod dřevěnou střechou; na pravo ulice, na levo ulice, všude napořád přesličný plot, po něm se vine chmel, na něm visí hrnky, za nimi slunečnice vystrkuje svou slunci podobnou hlavu, červená se mák, mihají se veliké tykve… Rozkoš!
Plot vždy bývá okrášlen věcmi, dělajícími ho ještě malebnějším; buďto rozestřenou plachtou neb košilí anebo šaravárami. V Mirohradě není ani zlodějství ani šejdířstvi, a proto každý věsí na plot, co se mu uzdá.
Kdo půjde na náměstí, jistě že se trochu pozastaví, pochutnati si tím pohledem: jest tam louže, přepodivná louže, že jistě nikdy neměl příležitosť viděti takovou. Ona se rozprostraňuje skoro po celém náměstí.
Překrásná louže! Domy a domečky, které se zdaleka zdají býti kupami sena, obstoupivše ji kolem do kola, dívají se na její krásu.
Já ale jsem toho mínění, že není hezčího domu nad krajský úřad. Je-li dubový neb březový, co mi je po tom; ale je v něm panečku osm oken! Osm oken v jednom řadu zrovna na náměstí, na to vodní prostranství, o kterém jsem již mluvil, a které nazývá policejní komisař jezerem. — Jenom on sám jest obarven, všechny ostatní domy v Mirohradě jsou pouze obíleny. Střechu má celou dřevěnou, a byla by také obarvena červenou barvou, kdyby přistrojený k tomu olej písaři nebyli snědli s cibulí, co se přihodilo zrovna v čas postu, a tak zůstala nebarvenou.
Na náměstí vystupuje zápraží, na které často běhávají slepice, protože tam vždycky skoro bývají nasypány kroupy neb něco jiného k snědku, co se však neděje naschvál, ale obyčejně jenom nepozorností prosebníků.
Dům je rozdělen na dvě polovice: jedna soudnice a druhá vězení. Na té straně, kde je soudnice, jsou dva pokoje čisté, vybílené, jeden přední pro prosebníky, a v druhém stůl, ozdobený kaňkami inkoustovými; na stole zrcadlo; čtyry dubové stolice s vysokými lenochy, podle stěn truhly, kované železem, v kterých jsou složeny balíky krajských klevet. Na jedné truhle stála tenkrát právě bota vyleštěná viksem.
Počalo se hned z rána úřadování. Sudí, dosti při těle pán, ačkoli trochu méně než pan Matouš, s laskavým pohledem v zamaštěném chalátě (šlafroku) s dýmkou šálkem čaje, hovořil s podsudím. Sudí měl pysky pod samým nosem, a proto mohl očichati horní pysk, jak se mu líbilo. Tento pysk mu sloužil místo piksly, protože tabák, odpravovaný do nosu, skoro vždy se naň vysejpal. Sudí tedy hovořil s podsudím. Bosá děvečka držela stranou tácek s šálkami (rus. podnos s čaškami).
Na druhém konci stolu četl sekretář akta, ale takovým jednozvučným a skormouceným hlasem, že by sám podsudí byl usnul místo poslouchání. Sudí by tak učinil beze vší pochybnosti dříve než kdo jiný, kdyby se zatím nebyl dal do zábavné rozmluvy.
»Já se naschvál postaral, dověděti se,« mluvil sudí, srkaje již prochladlý čaj z šálku — »čím to je, že tak krásně zpívají. Já měl řádného drozda, již tomu minuly dvě léta. A vida, najednou se zcela pokazil, začal zpívat, čert ví co, čím dál, pořád hůř a hůř, začal vřeštět, vrzat, zrovna jen ho vyhodit. A jenom pouhá hlouposť! Vidíte čím to je: pod hrdélkem se udělá plyskýř menší než hrášek. Ten plyskýřek se má jen propíchnout jehlou. Mne to naučil pan Zachariáš Prokopovič, a to sice, jestliže chcete, mohu vám povědít při jaké příležitosti: přijedu k němu…«
»Poroučíte, pane Děmjane Děmjanoviči, čísti druhý?« vskočil mu do řeči sekretář, několik minut již skončivší čtení.
»A vy jste již přečetl? Považme si jak zčerstva! Já jsem nic neslyšel. A kde to máte? Dejte to sem, já se podpíšu. Co tam máte ještě?«
»Proces kozáka Bokiťka strany ukradené krávy.«
»Dobře, čtěte! Ano, tak přijedu já k němu… Mohu vám také obšírně povědít, jak mne častoval. K rosolce podali vyzinu, výbornou! Ne takovou vyzinu, kterou nás (při tom mlaskl jazykem a usmál se, při čem si nos pošňupnul ze své samorostlé piksly) kterou nás ctí naše slavné mirohradské krámy. Slanečka jsem nejedl, protože se mi, jak vám nepochybně bude známo, dělá vždycky žáha, ale jikry (kaviár) jsem okusil, znamenitá jikra, darmo mluviti, výborná! Pak jsem se napil persikové nastáté na zlatotisícníku. Měl tam i šafránovou; ale šafránovou, jak vy sami víte, nepiju. Tak to rozumíte-li dělá dobře: napřed, jak říkáme, rozdráždit apetit, a potom teprv doplnit…«
»A! oči nevídaly, uši neslýchaly,« křiknul najednou sudí, uviděv vcházejícího pana Matěje.
»Jdu pomáhat! Osměluji se přáti dobrého jitra!« promluvil pan Matěj, pokloniv se na všechny strany s příjemností, jenom jemu samému danou. Můj Bože, jak on uměl každého očarovat svými spůsoby! Takovou uhlazenosť jsem ještě nikdy neviděl. On znal velmi dobře tuto svou důstojnosť, a proto všeobecnou poctu považoval jako náležitou.
Sudí sám podal panu Matěji židlici, a nos jeho vtáhnul do se všechen tabák z vrchního pysku, co bylo vždy znamením velikého potěšení.
»Čím poroučíte být počastován, pane Matěji?« zeptal se. »Neporoučíte šálek čaje?«
»Ne, ne, poníženě děkuji,« odpověděl pan Matěj, poklonil se a sedl si.
»Buďte tak dobrý, jenom šáleček!« opakoval sudí.
»Ne, ne; děkuji pěkně, jakoby se stalo!« odpověděl pan Matěj, poklonil se a sedl si.
»Jenom šáleček!« opakoval sudí.
»Ne, ne; neračte si dělat nepohodlí, pane Děmjane!« Při tom se pan Matěj poklonil a sedl si.
»Šáleček?!«
»No, aby bylo po vašem, třebas šáleček,« pravil pan Matěj a natáhl ruku k tácku. — Pane Bože náš! Jakou neskončenou zdvořilostí jest obdařen některý člověk! Ani vypovědíti se nedá, jak příjemně účinkuje takové jednání!
»Neporoučíte-li ještě šáleček?«
»S ponížeností děkuji!« odpověděl pan Matěj, stavě poklopený šálek na tácek a klaněje se.
»Udělejte mi to k vůli, pane Matěji!«
»Nemohu! Zůstávám vaším dlužníkem;« při tom se pan Matěj poklonil a sedl si.
»Pane Matěji, udělejte mi tok vůli, ještě šáleček!«
»Ne, ne, velmi jsem vám povděčen za poctění.« Promluviv tak, pan Matěj poklonil se a sedl si.
»Jenom šáleček, jedinký šáleček!« — Pan Matěj natáhl ruku k tácku a vzal šálek. U všech šlaků! Jak umí, jak dovede člověk zachovati svou vážnosť!
»Já, pane Děmjane!« pravil pan Matěj, »mám u vás nevyhnutelné řízení: podávám žalobu.« Při tom pan Matěj postavil šálek a vyndal s kapsy popsaný kolkový arch. »Žalobu na protivníka svého, na úhlavního protivníka.«
»Na koho pak?«
»Na Matouše Ivanoviče Halamovského.«
Při těchto slovech sudí málem že nespadl se židlice.
»Co pravíte, pane Matěji?« vykřikl zalomiv rukama, »jste-li to vy?«
»Vždyť sám vidíte, že já.«
»Pro Boha a všechny svaté! Jak? Vy, pan Matěj, stal jste se nepřítelem páně Matoušovým? Mluví-li to vaše ústa? Opakujte to ještě. Neschoval-li se snad někdo za vás a nemluví-li to místo vás?«
»Což tu k víře nepodobného? Nemohu na něho ani pohledět, učinil mi smrtelnou urážku, zhanobil mou česť!«
»Nejsvětější Trojice! Jak o tom přesvědčím matku? Ona chudinka každý den, když se pohádáme se sestrou, říkává: Vy děti jste na sebe jako hadi. Kdybyste si vzali příklad z pana Matěje a pana Matouše! To máte přátele jak se patří! To jsou soudruzi! To jsou vážní mužové! — Tu ho máme, to přátelství! Povězte mi, proč pak? jak pak?«
»To je věc subtilná, pane Děmjane, nedá se to dobře vypovědít; poručte raději přečísti žalobu. Tuhle, vezměte s této strany, tak lépe.«
»Přečtěte, pane Tarase,« pravil sudí, obrátiv se k sekretáři.
Pan Taras vzal žalobu, a vysmrkav se tak, jak smrkají všickni sekretáři v povětových úřadech, pomocí dvou prstů, začal čísti:
Od šlechtice mirohradského okršku i statku majitele Matěje Ivanoviče Křepelického žaloba, a sice v následujících punktech:
- Známý celému světu svými bohaprázdnými, ošklivosť zbuzujícími a všelikou míru převyšujícími, protizákonnými skutky šlechtic Matouš Ivanovič Halamovský učinil mně tohoto 1810. roku 7. července smrtelnou urážku, nejenom mé personální cti se dotýkající, alebrž také ku zničení a konfusi jména mého a hodnosti směřující. Onen šlechtic jest i sám při tom dle postavy šereda, charakter má neuctivý, přeplněn jsa všelikým rouháním a hrubými nadávkami.
Tu se čtoucí trochu pozastavil vysmrkav se opět, a sudí nábožně ruce složiv, mluvil jen sám u sebe: Jaké zběhlé péro! Pane Bože náš! Jak tento člověk píše! —
Pan Matěj prosil čísti dále, a pan Taras pokračoval:
- Tento šlechtic Matouš Ivanovič Halamovský, když jsem k němu přišel s přátelským ponavrhnutím, nazval mne veřejně urážlivým a čest mou poškvrňujícím jménem, a to sice: houserem; kdežto známo veškerému mirohradskému okršku, že jsem se tímto ošklivým zvířetem až posavad nikdy nejmenoval, a ani budoucně jmenovat se úmysl nemám. Důkazem pak mého šlechtického původu jest, že v matrice při chrámě svatého divotvorce Mikuláše zapsán jest jak den mého narození taktéž udělená mně svátosť křtu svatého. Houser však, jak povědomo všem, kteří jen trochu jsou zběhlí v umění, nemůže být zapsán v matrice; nebot houser není člověk, ale pták, jak již každému třebas ani v semináři nebyvšímu dostatečně známo jest. Ale onen nezvedený šlechtic, jsa všeho toho dobře povědom, přezděl mně tímto ošklivým slovem jen v tom úmyslu a nic jinak, než aby hodnosti a stavu mému smrtelnou spůsobil urážku.
- Tentýž neuctivý a nezdvořilý šlechtic sáhnul mimo to na mou rodinnou, zděděnou po mém otci, byvším v duchovním úřadě, blažené paměti Ivanu Onisijeviči Křepelickém, majičnosť tím, že na příkoř všelikým zákonům vystavěl zrovna naproti mému zápraží husí chlívek, co se nestalo s jiným úmyslem, než aby se opětovala učiněná mně potupa, neboť starý chlívek stál až posavad na dobrém místě a byl dosti v dobrém stavu. Avšak hanebný úmysl výše vzpomenutého šlechtice byl jenom ten, abych já byl přinucen hleděti na neslušné věci, neboť známo, že žádný člověk nechodí do chléva a tím méně do husího za slušnou příčinou. Při tomto protizákonném díle dva přední sloupy zasáhly do mé vlastní země, obdržené ještě za živobytí otce mého blažené paměti Ivana Onisijeviče Křepelického, začínající se u komory a jdoucí rovnou čárou až po to místo, kde ženské myjí hrnce.
- Svrchu popsaný šlechtic, kterého jméno již působí všelikou ošklivosť, chová ve své duši zlostný úmysl vypáliti mne ve vlastním domě. Nepochybné důkazy toho z následujících punktů se jeví: za první, onen nezvedený šlechtic začal vycházet často ze svých pokojů, co před tím za příčinou své lenosti a škaredé tlustoty nikdy nekonával; za druhé v čeledníku jeho, přiléhajícím k mému plotu, ohrazujícímu mou vlastní, obdrženou od nebožtíka otce mého blažené paměti Ivana Onisijeviče Křepelického zemi, každodenně a neobyčejně dlouho se svítí, co jest již jasný toho všeho důkaz, nebo až posud pro jeho škaredou skouposť nikdy tam ani lojová svíčka, ba ani kahánek nehoříval.
A následovně žádám, by onen šlechtic Matouš Ivanovič Halamavský, jakožto převedený z paličství, z hanobení jména mého a hodnosti, z loupežnického přivlastňování si mého jmění, nejvíce však z hanebného a škodného přivtělení ke jménu mému přezdívky »houser« odsouzen byl k trestu, pokutě, k dostiučinění, zapravení úředních tax a škod; a sám jako přestupník v pouta dán, a pak zakut do městského žaláře vsazen, a na tuto mou žalobu aby hned a bez odkladu rozsudek vydán byl. Psal a složil šlechtic mirohradského okršku a statku majitel Matěj Ivanovič Křepelický.
Po přečtení žaloby přiblížil se sudí k panu Matěji, vzal ho za knoflík a počal mu mluviti takto:
»Co to činíte, pane Matěji, pro Pána Boha! Zahoďte žalobu, třeba se ztratila (ať si jde k rarášku!) Podejte si radši s panem Matoušem ruce, polibte se, kupte santurinského neb nikopolského, anebo jen udělejte punčík, pozvete mne, zapijeme to pospolu a zapomenem na všechno.«
»Ne, pane Děmjane, nemůže to být!« pravil pan Matěj s vážností, která mu vždycky tak krásně slušela, — »nemůže to být, nedá se to napraviti přátelskou úmluvou… Poroučím se; poroučím se i vám, pánové!« pokračoval, obrátiv se ke všem s toutéž vážností: »Naději se, že moje žaloba bude mít náležité následky!« a odešel, zanechav celý kancelář jako u vyjevení.
Sudí seděl nemluvě ani slova, sekretář šňupal, písaři převrhli střípek z roztlučené flašky, zastávající službu kalamáře, a sám sudí v roztržitosti rozváděl po stole prstem inkoustovou loužku.
»Co tomu říkáte, pane Dorofeji?« pravil sudí, obrátiv se po nějakém mlčení k podsudímu.
»Nic neříkám,« odpověděl podsudí.
»Co se děje na tomto světě!« pokračoval sudí.
Ani to nedořekl, již dvéře zaskřípěly a přední polovice páně Matoušova se vyvalila do kanceláře, ale zadní zůstala v předpokoji.
Zjevení se páně Matoušovo, a k tomu ještě v úřadu, tak bylo všem ku podivu, že sudí vzkřiknul, sekretář přestal čísti, jeden písař v huňaté fračici vzal péro mezi pysky, druhý polknul muchu; ba též invalid zastávající službu úředního posla a šatlavského, který až posud stál u dveří poškrabávaje se po špinavé košili se záplatou na zádech, ba i tento invalid rozevřel hubu a šlápnul tam komusi na nohu.
»Jakou náhodou?… Co a jak? Jak se máte, pane Matouši?«
Ale pan Matouš byl více mrtev nežli živ, protože uvázl ve dveřích a nemohl udělati ani krok ku předu ani nazpátek.
Darmo křičel sudí do předního pokoje, aby někdo z přítomných tam vtlačil pana Matouše ze zadu do kanceláře. Byla tam jenom bába s prosbou, která při všem namáhání svých kostnatých rukou nic nemohla svésti.
Tu se jeden písař s tlustými pysky, se širokým hřbetem, zavalitým nosem a očima hledícíma kosmo a opile, s rozedranými lokty přiblížil k přední polovici páně Matoušově, složil mu obě ruce křížem jako děťátku, a mrknul na starého invalidu. Tento se opřel kolenem panu Matoušovi o břicho, a bez ohledu na jeho žalostné vzdychání vytlačili ho do předního pokoje. Pak odšoupli závorky a otevřeli druhou půlku dveří.
Při tom písař a jeho pomocník invalid od upřímného namáhání dýcháním rozšířili takový silný zápach, že se kancelář na nějakou chvíli proměnila ve vinopalnu.
»Neuškodili vám, pane Matouši? Já řeknu panímámě, aby vám poslala výstřelek, jím se jen potřete na kříži a po zádech, a všechno to přejde.«
Ale pan Matouš sesypal se na židlici, a kromě ustavičného achkání nemohl nic promluviti. Konečně slabým od unavení a sotva slyšitelným hlasem řekl: »Libo-li vám?« a vyndav z kapsy pikslu, doložil: »Vezměte! Poroučejte!«
»Velmi mne těší vaše návštěva«, odpověděl sudí, »avšak nemohu si pomysliti, co vás pohnulo učiniti si nepohodlí a potěšit nás takovým příjemným překvapením.«
»S prosbou…« mohl jenom ze sebe vytlačiti pan Matouš.
»S prosbou? A s jakou?«
»S žalobou…« (tu oddechnutí spůsobilo dlouhou přestávku). »Och! s žalobou na taškáře… Matěje Ivanoviče Křepelického.«
»Bože můj! A vy taky! Takoví neobyčejní přátelé! Žalobu na tak dobročinného člověka?!«
»On je vtělený satanáš!« vzkřikl zajíkavě pan Matouš.
Sudí udělal kříž. »Vezměte žalobu, přečtěte!«
»Co dělat, přečtěte, pane Tarase!« pravil sudí, obraceje se mrzutě k sekretáři, při čem si nos jeho nechtějíc zašňupnul z vrchního pysku, co jindy sudí obyčejně jenom dělával v dobrém humoru. Taková svévolnosť nosu ještě více rozdráždila sudího; vyndal šátek a smetl s vrchního pysku všechen tabák, aby nos potrestal za jeho dorážlivosť.
Sekretář učiniv svůj obyčejný přístup, který vždycky dělával, než začal čísti, to jest bez pomoci šátku, počal obyčejným hlasem svým takto:
Stížnosť šlechtice mirohradského okršku Matouše Ivanoviče Halamovského, a sice v následujících punktech:
- Vedle své nenávistné bezbožnosti a očividné zlomyslnosti dopouští se, vydávající se za šlechtice, Matěj Ivanovič Křepelický proti mně všelikých neřádů, škod a jiných potměšilých a zákeřnických skutků, a včerejšího dne, odpoledne, co loupežník a zloděj se sekerami, pilami, dláty a jiným zámečnickým nádobím vypravil se nočním časem na můj dvůr a nacházející se tamtéž můj vlastní chlív. Vlastnoručně a hanebným spůsobem ho zbořil. Já pak se své strany nedal jsem žádnou příčinu k takovému protizákonnému a loupežnickému jednání.
- Tentýž šlechtic Křepelický hledá mne přivésti o život, a skrývaje až do 7. dne minulého měsíce tento svůj úmysl, přišel ke mně, a přátelským i chytrým spůsobem chtěl vylákat ode mne flintu visící v mém pokoji, a dával mi za ni podle svého známého lakomství rozličné nepatrné věci, jako jmenovitě zrzavou svini a dvě míry ovsa. Ale prohlížeje tenkrát nešlechetný jeho úmysl, hleděl jsem ho všelijak od něho odvrátiti, onen však taškář a darebák Matěj Ivanovič Křepelický vynadal mně po chrapounsku, a chová ke mně od těch dob neukojitelnou nenávist. Kromě toho onen často vzpomenutý vzteklý šlechtic a loupežník Matěj Ivanovič Křepelický pochází z velmi nectného domu; jeho sestra byla známá celému světu poběhlice a odtáhla se setninou myslivců, která před lety ležela v Mirohradě, a muže svého dala zapsat v nevolníky.[1] Otec a matka jeho také byli velmi bezbožní lidé, a oba náramní chlastounové. Vzpomenutý pak šlechtic a loupežník Křepelický svým zhovadilým a všelikou hanu zasluhujícím jednáním převýšil celou svou rodinu, a pod rouškou pobožnosti jenom páše pohoršující skutky. Půst nedrží, neboť poslední den před Filipovkou[2] tento bohaprázdník koupil berana, a na druhý den své bezbožné děvečce Ance poručil zapíchnouti ho, vymlouvaje se, jakoby potřeboval na tu chvíli loj do kahánků a na svíčky.
Pročež žádám, by se poručilo, tohoto šlechtice, jakožto loupežníka, rouhače a šejdíře, převedeného již ze zlodějství a z loupežnictví, v pouta zakouti, v žalář aneb v císařskou káznici vsaditi a tam pak s ohledem na osobu, důstojnosť a šlechtictví pořádně karabáčem vypráskat a na Sibiř ku kolečku, jak se patří, zapřáhnout, taxy a škody mně zaplatiti, a na tuto mou žalobu rozsudek vydati. Tuto žalobu vlastnoručně vyhotovil šlechtic mirohradského okršku Matouš Ivanovič Halamovský.
Jak sekretář dokončil čtení, pan Matouš sáhl po čepici a poklonil se, maje úmysl odejíti.
»Kam pak, pane Matouši?« řekl mu sudí. »Poseďte trochu, vypijte trochu čaje! Oryško, co tu stojíš hloupá a zevluješ s písaři? Jdi, přines čaje.«
Ale pan Matouš v strachu, že tak daleko odešel od domova a vydržel takový nebezpečný karantýn, již zatím prolezl skrz dvéře promluviv: »Nečiňte si nepohodlí velmi rád…« a zavřel za sebou, zanechav celý kancelář jako u vyjevení.
Co dělat! Obě žaloby byly přijaty, a proces se měl již státi dost znamenitým, tu najednou nepředvídaná náhoda ještě více mu přidala znamenitosti.
Když sudí vyšel z kanceláře zároveň s podsudím a sekretářem, a písaři ukládali do pytle nanesená od prosebníkův kuřata, vejce, bochníky, koláče, buchty a jiné pletky: tu najednou vběhla do pokoje zrzavá svině, a popadla ku podivení všech přítomných — ne koláč ani krajíc chleba, ale žalobu páně Matoušovu, která ležela na kraji stolu, překlopivši se listy na polou dolů. Popadši spis zrzavá krochtalka tak zčerstva utekla, že ji žádný z písařských úředníkův nemohl dohonit: kromě že po ní házeli lineáry a kalamáři.
Tato nadobyčejná příhoda spůsobila ukrutnou melu, protože ještě ze žaloby ani opis udělán nebyl. Sudí, to jest, jeho sekretář, a podsudí dlouho se radili o tomto neslýchaném pádu: konečně se usnesli, aby o tom byla napsána zpráva policejnímu komisaři, jakož vůbec vyšetřování této věci patřilo více k městské policii.
Zpráva s číslem 389 poslána jest ještě toho dne, a strany toho stala se dosti znamenitá rozmluva, o které se čtenáři dověděti mohou v následující kapitole.