Pověsť o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem/1
| Pověsť o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem Nikolaj Vasiljevič Gogol | ||
| 1 | 2 | |
První kapitola.
Pan Matěj a pan Matouš.
Krásný bekeš má pan Matěj! Hezouninký! A s jakými beránky! U všech šlaků, s jakými beránky! Sníh a charpa! Vsadím se o nevím co, má-li kdo jiný takové! Podívejte se na ně, pro Pána Boha! Zvlášť když se zastaví s někým pohovořit, podívejte se na ně s boku: je-li pak to pochoutka!? Nedá se vypsati: aksamit! stříbro! oheň!
Pane Bože náš! Miláčku boží, Mikuláši divotvorče! Že já nemám takový bekeš! On si ho pořídil ještě před tím, než jela paní Markyta do Kijeva. Znáte pani Markytu? Ta, co ukousla důchodnímu ucho.
Řádný člověk pan Matěj! Jaký má dům v Mirohradě! Okolo něho se všech stran přístřeší na dubových sloupech, a pod přístřeším všude lávky. Pan Matěj, když se udělá tuze parno, shodí se sebe i bekeš i spodky, a zůstane jenom v košili, provaluje se pod přístřeším, a divá se, co se děje na dvoře a na ulici. Jaké má jabloně a hrušky u samých oken! Otevříti jenom okno, a větve samy lezou do pokoje. To všechno jen před domem, a kdybyste teprve viděli, co má v sadě! Čeho by tam nebylo? Slívy, višně, třešně, zelenina všeho druhu, slunečnice, okurky, dýně, lusky, ba i mlat a kovárna.
Řádný člověk pan Matěj! On jí velmi rád dýně; to jest jeho nejmilejší jídlo. Jak jenom poobědvá a vyjde v pouhé košili pod přístřeší, hned poručí Ance přinésti dvě dýně. Pak je sám rozkrájí, sebere semeno do zvláštního papírku a začne jísti. Potom poručí Ance přinésti kalamář, a sám vlastnoručně udělá nápis na papírku s semenem: Tato dýně jest snědena toho a toho datum. A jestliže při tom byl nějaký host, tehdy: Účastenství mět ten a ten. —
Nebožtík sudí mirohradský vždycky si liboval, hledě na dům páně Matějův. Pravda, je to domeček hezounký! Mně se to líbí, že jsou okolo něho se všech stran přistavené síně a síňky, takže, vzhledneme-li naň od zadu, vidíme jenom střechy, vlepené jednu na druhou, co se tuze podobá talíři s dolkami a ještě vice hubánu. Jsou však všechny střechy kryté rákosím: jíva, dub a dvě jabloně roztáhly po nich své široké větve. Skrze stromy prokmitují a hledí na ulici neveliká okénka s vyřezávanými, obílenými okenicemi.
Řádný člověk pan Matěj! Zná ho i komisař poltavský! Pan Doroš Tarasovič Puchivočka vždycky se u něho zastaví, když jede do Chorola. A kolibrdský protopop, otec Petr[1], když se k němu sjede několik hostů, vždycky říkává, že nikoho nezná, kdo by tak vykonával povinnosti křesťanské a znal spůsoby tak jako pan Matěj.
Bože, jak ten čas utíká! Již tomu minulo více než deset let, co ovdověl. Dětí neměl žádných. Anka má děti, a často běhávají po dvoře. Pan Matěj vždycky jim dává každému buď po preclíku nebo po kousku dýně aneb po hrušce. Anka má klíče od komor a od sklepů, ale od veliké truhly, co stojí v jeho ložnici, a od prostřední komory pan Matěj chová klíče u sebe, a nerad tam koho pouští. Anka je děvečka zdravá, chodí v zapasce[2], má tlustá lejtka a červené tváře.
A jak jest pan Matěj pobožný! Každou neděli, vezma na se bekeš, chodí do kostela. Všedši tam, pokloniv se na všechny strany, obyčejně si pan Matěj stoupne na klíros mezi zpěváky[3] a výborně tvrdí basem. Když pak se skončí služby Boží, pan Matěj nikterak na sobě nevymůže, aby neobešel všechny žebráky.[4] On by se snad ani nedával do takové mrzuté věci, kdyby ho nepovzbuzovala k tomu přirozená dobrota.
»Vítám tě, chudáčku!« říkával obyčejně, vyhledav si nejzmrzačelejší bábu v rozedraných, ze záplat sešitých šatech; »odkud pak jsi, ubožátko?«
»Já, panáčku, přišla ze vsi; tři dni jsem nepila a nejedla, vyhnaly mne vlastní děti.«
»Ubohá duše! A proč pak jsi sem přišla?«
»Inu tak, panáčku, almužnu prosit, nedá-li někdo alespoň na chléb.«
»Hm, co pak snad máš chuť na chléb?« ptával se obyčejně pan Matěj.
»Jak pak bych neměla? Jsem hladová jako pes!«
»Hm!« odpovídal obyčejně pan Matěj, »tedy snad máš třebas i chuť na maso?«
»Ano, vším co mi ráčí uděliti vaše milosť, budu spokojena.«
»Hm, snad je maso lepší než chléb?«
»Což si bude hladový vybírat! Všecko, co račte dát, dobré!« — Přitom bába obyčejně natahovala ruku.
»No, jdi s Bohem!« řekl pan Matěj. »Co tu stojíš? Však já tě nebiji!« — a obrátiv se s takovými otázkami k druhému, k třetímu, konečně se vrací domů anebo zajde vypít sklenku rosolky k sousedu panu Matoušovi nebo k sudímu aneb k policejnímu komisaři. Pan Matěj rád má, když mu někdo přinese present neb výslužku, to se mu velmi líbí. — —
Tuze správný jest také pan Matouš. Jeho dvůr jest vedle páně Matějova. Oni jsou spolu takoví přátelé, jakých svět nevídal. Pan Antonín Pupopuz, co ještě posavad chodí v skořicovém kabátě s modrými rukávy a obědvává každou neděli u sudího, vždycky říkával, že pana Matouše s panem Matějem sám čert svázal provázkem. Kde jeden, tam i druhý se kroutí.
Pan Matouš nikdy nebýval ženat. Ačkoli šplechtaly, že se oženil; ale je to pouhá lež. Já znám pana Matouše tuze dobře a mohu říci, že ani nikdy neměl úmysl oženiti se. Odkud pocházejí všecky ty pletky? Tak, jako kdysi mluvily, že se pan Matěj narodil s ohonem! Ale tato vymyšlenosť jest tak nemotorná, a při tom tak hanebná a neslušná, že ani nemám potřebí vyvrátiti ji před vzdělanými čtenáři, kterým bez všeliké pochybnosti známo jest, že jenom viďmy[5], a to velmi zřídka mívají ocasy; viďmy však jsou více ženského než mužského pohlaví.
Při všem velikém přátelství tito nadobyčejní soudruzi nebyli sobě docela rovni. Nejlépe se mohou poznati jejich charaktery s přirovnání.
Pan Matěj má neobyčejný dar mluviti nad míru příjemně. Bože, jak on mluví! Takový pocit můžeme míti jen tenkrát, když nám někdo jíská v hlavě anebo polehounku šimrá malíčkem po patě. Posloucháš, posloucháš, až se ti oči přimhouří. Příjemně, nad míru příjemně, jako spánek po koupeli. Pan Matouš naproti tomu velice mlčí, ale za to když vlepí někde slovisko, raděj se kliďte z cesty, béře lépe než kterákoli břitva.
Pan Matěj je hubený a vysokého rostu, pan Matouš trochu nižší, ale za to se rozprostraňuje v šířku. Hlava páně Matějova podobá se ředkvi kořenem dolů, a páně Matoušova ředkvi kořenem vzhůru.
Pan Matěj jenom po obědě líhá v pouhé košili pod přístřeším, k večeru béře na se bekeš a jde někam buď k městskému špejcharu, do kterého dodává mouku, anebo někam do pole chytat křepelky. Pan Matouš proleží celý den na zápraží, a není-li tuze parno, obyčejně vysadí záda proti slunci, a nechce se ani hnouti. Jestliže ho ráno napadne dobrá, projde po dvoře prohlídnout hospodářství, a pak si opět lehne. V předešlých letech chodíval časem k panu Matějovi.
Pan Matěj je člověk velmi zdvořilý, a v pořádné rozmluvě nikdy nevypustí neslušného slova, a hned se rozmrzí, když nějaké uslyší. Pan Matouš se někdy zapomíná, tu pan Matěj vždycky vstana říkává: »Dost, dost, pane Matouši! Raději běžet honem na dvůr, než mluvit taková Bohu protivná slova.«
Pan Matěj se velmi zlobí, když najde v polívce (boršti) muchu; tenkrát se zapomíná, uhodí talířem o zem, a kuchařka dostane, co pro to. Pan Matouš se tuze rád koupá, a když sedne až po krk do vody, poručí postavit také do vody stůl a samovar, a velmi rád pije čaj v takovém chládku.
Pan Matěj holí bradu dvakrát za týden, pan Matouš jednou.
Pan Matěj jest nad míru zvědav. Zachraniž, Bože, začne-li mu kdo něco vypravovati a nedopoví. Když se mu něco nelíbí, hned to dává na sobě znáti. Na obličeji páně Matoušově hrozně je těžko poznati, zlobí-li se či ne: třeba by ho i něco těšilo, neukáže to na sobě.
Pan Matěj je trochu bojácného ducha, pan Matouš naproti tomu má šaraváry (spodky) s takovými širokými záhyby, že by se v nich, kdyby je někdo nadul, směstil celý dvůr i se sýpkami a kulnami.
Pan Matěj má veliké, významné oči tabákové a ústa asi jako ypsilon; pan Matouš má oči malinké, přižloutlé, propadající se docela mezi hustými brvami a nadutými tvářemi, a nos ve spůsobu zralé slívy.
Pan Matěj, když někomu podává tabáku, vždycky napřed lízne po víčku piksly jazykem, pak po ní zamlaskne prsty, a podávaje řekne, jestliže je s ním znám: Smím-li prosit, pane můj, neporoučíte-li? a není-li znám: Smím-li prosit, pane můj, nemaje čest věděti vaše jméno, tytul a důstojnosť, neporoučíte-li? Pan Matouš vám vstrčí zrovna do ruky pikslu a řekne jenom: Poroučejte.
Jak pan Matěj tak i pan Matouš velmi nenávidí blechy, a proto nikdy ani pan Matěj ani pan Matouš neprominou žida s rancem, aby u něho nenakoupili vodičky v rozličných flaštičkách proti té neřesti, vyhubovavše mu napřed dobře, že se přidržuje židovské víry.
Ostatně, třeba si byly nějaké rozdílnosti, jak pan Matěj tak i pan Matouš jsou oba řádní lidé.
- ↑ Protopop: tak asi jako u nás děkan neb vikář.
- ↑ Zapaska, zvláštní druh zástěry, různobarevná; nosí se jen v Malorusku.
- ↑ Klíros. Po obou stranách před oltářem (ikonostárem) stojí zpěváci, kteří při službách Božích, buď jedna strana druhé střídajíce se, buď knězi chorálem odpovídají. Tato místa jmenují se klírosy. Často jim pobožní a zpěvu milovní mužové, třeba zpěváky nebyli, pomáhají. Velmi se ale podřekl slavný německý tourista Kohl (Reisen in Russland etc. 1841 I. str. 292), jakoby ruská církev ženské k zpěvu v chrámích nepřipouštěla, nemajíc je až posud v hrubé vážnosti. Zajisté v ženských klášteřích jenom samy jeptišky zpívají. Jako vůbec každý i nejbystřejší Němec víc a priori soudí a mudruje, než by se držel průpovídky: Jdi a viz. — Varhany a jiné hudební nástroje pravoslavná církev netrpí, tedy v jejich chrámích tak nazvaných chórů (krucht) a vůbec žádných oratorií atd. není.
- ↑ Žebráci ruští podle svého obyčeje po skončených službách Božích staví se s nataženými rukami dvěma řadama před chrámem začínajíce u dveří, takže všechny jdoucí z chrámu mezi nimi projíti musí, kterým pak nejsladšími slovy, nazývajíce je tatínky, matinkami a pěstouny, srdce obměkčují. Čím větší svátek, čím znamenitější chrám, tím delší tento žebrácký špalír. Rozumí se, že mezi nimi o místo bližší ke dveřím, protože útrpnost čím dál od chrámu tím více chladne, často nemalé půtky, a to někdy v samém chrámu, vznikají.
- ↑ Viďmy (čarodejnice), viz Časopis Čes. Mus. 1840. III.