Povídky ze starých hradů/Z Lokte

Povídky ze starých hradů Karel Václav Rais
Z Přimdy	Z Lokte	Z Levého Hradce

Údaje o textu
Titulek:	Z Lokte
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Povídky ze starých hradů. Praha: F. Topič, 1888. s. 57–82. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Do klenuté jizbice písaře Mikuláše vešel starý hradník Radosta.

Kněz Mikuláš, písař Její Milosti králové Elišky, odložil brk a zavřel tlustou černou knihu, do níž ozdobnými písmeny zapisoval. Starší dobří přátelé se pozdravili kývnutím a úsměvem. Kněz Mikuláš byl dobrý šedesátník, těla již notně shrbeného, hlavy lysé; pod šedými řasami kmitaly se mu dvě upřímné, modré oči, povážlivě již zkalené. Není také divu! Od roku dvacátého do šedesátky hrabati se v knihách, pročítati a zapisovati, přemýšleti a skládati jest prací hodně úmornou. Jakž by se postava neshrbila, oči nezkalily! Zvláště píše-li třesoucí se ruka často historie, při kterých kane z oka slza za slzou… Hradník Radosta byl také padesátník, ale tělo jeho bylo ještě plno statečnosti a jaré síly; vlasy jen popelovatěly, knír také byl již jaksi bělavě poprášen, ale tváři byly zdravé, oči jako ohníky.

Staří přátelé postavili se při okně a zadívali se krajem, jehož pláně a bory důkladně byly zachumeleny. Po rozlehlých větvích smrkův a jedlí rozloženy byly kusy sněhové tvarů nejpodivnějších, s nich visely lesklé rampouchy a šňůry stříbrné jinovatky. —

V zimě r. 1319., kterou Její Milosť králová Eliška, poslední ratolesť slavných Přemyslovcův, s dětmi svými v opuštěnosti trávila na hradě Lokti, hradník Radosta a kněz Mikuláš písař při tomto okně každodenně prostáli hezkou chvíli. Dívajíce se na nivy zasněžené, vzpomínali a litovali! Vzpomínali na bývalé doby a litovali nebohé země a královny její!

Pamatovali dějů všelijakých! Písař Mikuláš sloužíval již velikému Přemyslu Otakaru II., nejeden list brkem svým mu napsal, nejednu kapitolu přečetl mu z písma hlasem rozechvělým. A Radosta pod králem svým na poli moravském bojoval, za Otakara krev svou proléval; viděl zradu té černé duše Miloty z Dědic, viděl krále svého zohaveného ranami bez počtu…

Když na tyhle časy vzpomínali, hořely oči hradníkovy ještě žhavěji, a žlutým pergamenovým lícem knězovým jako by rozestírala se lehýčká červeň…

Bědných časův Otíka Braniboráka, ohavných činů chásky jeho zlotřilé byli pamětníky tuze dobrými; v průvodu panstva, které ubohé dítě královské, Václava II., z krutého zajetí do toužící vlasti přiváželo, byl i Mikuláš i Radosta. Za posledními hloučky utíkajících lotříků braniborských rozkročil se zbrojnoš Radosta, tenkráte ještě statečnější, a plnou silou mohutného hlasu svého zazpíval jim na cestu.

Potom však zavýskl si tak vesele, že lidé ze stavení vybíhali.

Za zlatých časů milého krále Václava II. Dostal se Radosta jako hradník na Loket a Mikuláš do kláštera zbraslavského. Oba krále Václava nejednou spatřili a skutkům jeho žehnali hlasitě. Kněz Mikuláš poznal i mladičkého Václava III.

Tak žili také za dob krátké vlády Rudolfa Habsburského, za časů zlých Jindřicha Korutana a nyní věrné duše své oddali spanilé Přemyslově Elišce, choti Jana Lucemburského! Na královnu Elišku přenesli všechnu lásku, kterou lnuli k dědu i otci jejímu, za Elišku a děti její byli by dali krůpěj krve své nejposlednější!

„Páni ještě u královny?“ otázal se kněz Mikuláš měkkým, slabým hlasem.

Radosta přikývnul.

„Jaké as přinesli zvěsti?“

„Smutné, jakéž jiné? Za těchto časův ani veselejších zvěstí nečekám!“ Hradník Radosta mluvil hlubokým a temným hlasem; zachmuřená tvář jeho stále byla chmurnější. Kněz tiše přecházel po jizbici; černé roucho jeho, nad boky přepásané, vlnilo se kolem suché sehnuté postavy.

I Radosta mlčel, ale oči jaksi nepokojné a smutný pohled, který chvílemi na Mikuláše upřel, pravily, že tíží ho cos trapného. Teď se oči obou mužů setkaly. —

Kněz Mikuláš pohřešil v pohledu přítelově oné pevnosti, přísnosti a jarosti, se kterou jindy naň patříval; zadíval se mu do tváři. —

„Radosto, ty něco přede mnou skrýváš…“

„Nevím dosud jistoty, otče!“ odpověděl hradník a sklonil hlavu. „Jen panská čeleď dole ve vrátnici cosi povídala — ale ještě nevěřím!“

Radosta odvrátil se od kněze a zadíval se do krajiny. — —

„Radosto, mluv, pro Boha nebeského!“ zvolal kněz a chladnou, suchou rukou svojí chopil se mužné pravice hradníkovy. Spatřil cosi, čeho na hradníkovi neviděl od té doby, kdy jedním dnem pochoval syna a ženu jeho, jež děsný zachvátil mor; spatřil na tváři Radostově — slzu…

„Král Jan chce tohle naše drahé království vyměniti!“ vykřikl hradník hlasem přebolestným. Až okno tím bolestným hlasem zahučelo, a polekaní ptáci, kteří kolem poletovali, prchali dál.

„Král Jan — tohle naše drahé království?“ Kněz ustrašen sepjal ruce, tváři zbledly mu sněhově a malé kalné oči široce se rozevřely.

„Smlouvá se prý s Ludvíkem císařem, aby za tuto naši drahou zemi dal mu Falci Porýnskou!“

„Zaměniti chce českou korunu! Cizincům chce nás dáti! Otakare, Václave, a vy spíte, vy nevstáváte, vy to trpíte?“ Kněz Mikuláš až osípél, jak hlasitě z hluboka úpěl.

„V Chebe i v Domažlicích smlouvali se prý o tom, ano i zde, slyšíš, otče, i zde se prý o tom umlouvali! A my netušili, my byli spokojeni, jakou mají tyto staré zdi vzácnou návštěvu!“

„Ó muka, muka nevýslovná, která valí se přes ubohou zemi. Otakare, Václave — a vy spíte, vy nevstáváte — vy to trpíte — —“ Kněz Mikuláš usedl na starou zčernalou židlici a čelo sevřel dlaněmi.

„Nemůže si prý u nás zvyknouti! Ha, ha: I ten Bramborák i ten Korutančík si tu krásně, až tuze krásně zvykali, a král Jan, jehož sami jsme si přivezli, jemuž dali jsme, co jsme měli nejdražšího, Elišku naši — ten král Jan si nemůže v Čechách zvyknouti!“

Kněz Mikuláš neodpovídal, ale pod černými vlnami roucha prsa prudce oddychovala a srdce bušilo předivoce…

„Jsme mu prý protivní! Nejvíce čeští pánové! Inu ovšem, na turnaje s ním nejezdí, cizinou se s ním netoulají!“

Kněz Mikuláš seděl stále tak, čelo svíraje dlaněmi, vzdýchal hlasitě.

Na chodbě zaduněly kročeje — do jizby vešel nový host. —

Vysoká, ramenatá postava, černým rouchem řeholním všecka zahalená. — — Hlava veliká, dlouhými stříbrolesklými šedinami ovroubená, oči tmavé, vous až k pasu nad stříbro kutnohorské bělejší… Na prsou velký zlatý kříž.

Kněz Mikuláš pozvedl hlavy.

„Otče Konráde!“ zvolal.

Kněz Mikuláš vyskočil jako mladík a k ústům tiskl drahou pravici starého kněze. Také Radosta přikvapil a ruku knězovu políbil s uctivostí největší.

„Jaká radosť, jaká česť, že dobrota tvá pamatuje na pokorného sluhu svého, ó díky tisíceré!“

Stařičký písař jako by byl omladl, postava jaksi se přímila, hlava vypjala, oči vesele zasvítily.

Kněz Konrád se usmál, Mikuláše téměř otcovsky jako dítě své po tvářích a po hlavě pohladil.

„Jak bych na tebe mohl zapomenout, ty stará, dobrá, věrná duše! A jak že se ti stále daří, příteli?“

Kněz písař usmíval se přeblaženě, mlčel, ani nevěděl, co by radostí odpověděl.

„Nu, a což ty, hochu!“ kněz Konrád obrátil se nyní k Radostovi. „Stále ještě týž starý junák, mužný a statečný jako dubec!“

I Radosta blaženě se usmíval a tváře zčervenaly mu jako mladíkovi.

„Ani na mne jsi, otče nejdůstojnější, nezapomněl?“ promluvil jaksi nesměle.

„Jak bych mohl zapomenouti na vás, tak věrné duše, žel, že takových málo, tuze maličko!“

„Račiž, otče předobrý, alespoň na chvilku usednouti a poctíti tak chudou světničku kněze písaře!“ řekl kněz Mikuláš a nabízel židlici.

Otec Konrád usedl. Po jizbě bylo chvíli tichoučko.

Otec Konrád byl opatem proslaveného kláštera Zbraslavského, založeného králem Václavem II. Opat Konrád byl vzácná česká duše vlastenecká, muž, jakých dějiny mají maličko.

Václavovi II. byl otcem i rádcem nejlepším, Václava III. odvrátil od kraje nejhorší záhuby, Elišku miloval jako nejlepší dědoušek; jemu nejvíce měl král Jan děkovati za koninu českou… Ale kdež pak král Jan!

„Odpusť, otče nejdůstojnější, smělému tazateli! Tu přítel Radosta zaslechl prvé od průvodců vašich děsné zvěsti, které duše naše hrozně polekaly. Král Jan chce prý království naše vyměniti s Němčíky!“ kněz Mikuláš mluvil klidně a kalné oči své uctivě upíral na tvář opata Konráda.

Opat povstal a přešel jizbici.

„Bohužel! Děsné jsou to doby, hrůza stále hroznější valí se na nás. A právě já, já nejvíce jsem si od něho sliboval. Proto jsme s panem Zajícem přijeli, Eliška musí tomu zabrániti!“

Staří přátelé bolestně dívali se na vážnou postavu z hloubi rozechvěnou. Slzy proudily jim po tvářích.

„Nesmí se to státi, dokud je v nás kapka krve, dokud jedinký krapet cti! Otakar s Václavem by neměli odpočinku pokojného!Spíše on — nežli toto království, mnohonásobně krví pokropené, takovou prací vyzdobené, takovým bojem ochráněné!“

„Ó nedopusť tomu, otče, ku prosbám mnohých i my dva staří, věrní synové této vlasti ruce k tobě spínáme!“ Kněz Mikuláš sepjal ruce a před otcem Konrádem poklekl. Radosta stál za ním skloněn, ruce maje sepjaty v klíně; slzy kapaly na popelavé kníry a na starou vytlapanou dlažbu.

Opat Konrád přitiskl Mikuláše k prsám a slza skanula na holou leb.

„Ó žel, žel věčný, že nás tak málo opravdově věrných! Žel, že nás tak maličko, kteří láskou, nejvroucnější, láskou bez jiných myšlének sobeckých lneme k České vlasti! Ale doufejme, starý Bůh neopouští! Již buďte s Bohem, přátelé, a nezoufejme!“

Opat Konrád Mikuláše políbiv, stiskl ruku Radostovu a vyšel.

Oba starci vyprovodili jej ku komnatám královniným a vyšli na nádvoří.

Zbrojnoši pana Viléma Zajíce z Valdeka, nejvyššího maršálka království českého chystali se opět k odjezdu.

V malé chvíli vyšlo i panstvo: Eliška, královna česká s dětmi svými, pan Vilém Zajíc a opat Konrád. Královna nesla synáčka svého, sotva rok starého Přemysla Otakara, dcerušky Anežka a Guta cupaly vedle ní a Václava, tříletého hošíka, nesl si opat Konrád. Zbrojnošům při tom pohledu až oči zvlhly. Staroušek Konrád laskal rusovlasého chlapečka mile a srdečně. Hošík švítořil a starouška hladil po šedivoučkých vlasech.

U koní zastavili.

Pan Vilém Zajíc z Valdeka na koleno se skloniv, naposledy královně své ruku políbil.

„Pro tyto děti mé, neopouštějte nás!“ královna pravila měkce, a krásnou tvář polily slzy.

„Dokud krůpěj krve v srdcích našich, dotud jsme tvoji, Milosti! Na nás račiž spoléhati!“

Pan Vilém Zajíc všecka dítka na růžové tvářičky zulíbal. Opat Konrád každé ještě na čelíčku požehnal. Naposledy Václava pozvedl, zadíval se mu do tváří a řekl hlasitě:

„Škoda věčná, že tebe, dítě milované, neuvidím pod českou korunou!“

Všecken lid plakal hlasitě! Pro královnu a tyto děti její byli by všickni okamžitě životy své položili.

Ještě několik upřímných pozdravů a vyjeli z nádvoří…

Královna Eliška s dětmi svými opět osiřela…

II.

Na hradě Lokti bylo smutněji a smutněji…

Posel pana Viléma Zajíce z Valdeka i opata Zbraslavského Konráda přinesli zvěsti truchlivé, děsivé! Král Jan na otce Konráda, přítele, rádce svého nejprvnějšího, hněvivě se obořil, jako by ta stará, věrná hlava ošemetně s králem svým smýšlela! Panstvo, jež úplně krále Jana do sítí svých zapřísti toužilo, prudkou mysl Janovu proti Konrádovi i panu Zajíci popuzovalo.

Zvláště Janovi namlouvali, že Vilém Zajíc a opat Konrád s královnou Eliškou proti němu jako proti škůdníku zemskému povstati hledí, že touží, aby ho o království české připravili.

Král zuřil — páni jásali.

Opat Konrád odešel ode dvora a nadobro uchýlil se do posvátných zdí kláštera Zbraslavského! Toho se nenadal, že za všecku lásku svoji, za svoji péči a práci lehkomyslným, mladým králem takto bude odstrčen. V samotě, v posvátném tichu klášterním bylo již pro ustaranou hlavu nejlépe, alespoň u hrobu dobrého krále Václava II. mohl si požalovati, postýskati! Jediná starosť tížila upřímnou hlavu: Starosť o drahou vlasť, o nebohou Elišku a děti její. Co si chudinky počnou? Ubožáček malý, rusovlasý Václavek! Opat Konrád modlitby nejvroucnější posýlal za ně k milému Pánu Bohu…

I proti pánu z Valdeka král Jan zle se rozjitřil — i voje proti němu sbíral! Úlisní rádcové hněv králův víc a více rozdmychovali…

Na hradě Lokti bylo smutněji a smutněji.

Královna Eliška s dětmi svými žila tu jako vdova se sirotečky! Ještě že s miláčky svými mohla se potěšiti, alespoň chvílemi na žal svůj zapomněla! Služebné dívky královniny marně jasnou paní rozveseliti toužily — vždyť ani jim nešla slova veselá od srdce!

Písař kněz Mikuláš hrbil se den ode dne, hubené líce ještě více pobledlo. Již ani knihy ho netěšily, péro bylo jaksi těžké, písmo nikterak nešlo od ruky. Nejraději ještě sedával u okna, a díval se po zasněžené dáli. Ta sněhová, pustá krajina nejlépe hodila se k mysli rozbolněné, zachmuřené. Hradník Radosta ani již na návštěvu nepřicházel, darmo srdce rozdírati, darmo toužiti, darmo plakati…

Bylo na počátku února měsíce léta Páně 1319.

Venku byla chumelenice nejprudší, meluzina hvízdala, staré kmeny ve hvozdech praštěly, sníh se sypal.

Kamínka v útulné jizbičce hradníka Radosty hezky vyhřívala.

Hradník Radosta seděl na staré židlici u kamen; kdo ví, co si to dnes smyslil, že z truhlice, všelijakými květy divně pomalované, vytáhl starou svoji zbroj, se kterou projezdil několik zemí a prodělal hezkou řadu bojův. I kabátec svůj z dobré kůže důkladně si prohlížel a přilbici na zkoušku na hlavu si posadil.

„A koníka jsi měl také, dědoušku?“ Tato slova promluvil vnouček Strachotův, dvanáctiletý Slavoš. Jak jsem již prve napověděl, ztratil tento synek tatíčka i matičku ve dvou dnech, ani se na ně nepamatoval. Ještě že zůstala mu babička a dědoušek. Po letech i babička odešla za synkem a nevěstou; potom byl Radosta se Slavoškem jen sám. Radosta vnuka svého miloval jako tu českou zemi; a řeknu-li, že je Radosta miloval stejně, mladý čtenář mi porozumí a lásku tu dovede tušiti. Radosta měl ze Slavoše radosť velikou, synek chápal vše až milo; ku práci byl, že radosť se podívati. Proto pochlubil se jím Radosta i knězi Mikuláši, a stařičký kněz k sirotě také rázem přilnul. I v knihách říkati synka naučil a litery brkem psáti.

K otázce vnukově dědoušek přikývl šedivou hlavou.

„Měl jsi, dědoušku, vraníka nebo bělouše?“

„Bělouše, synáčku, bělouše, samými temnými grošáky byl zrovna poset, radosť byla naň se podívati! Uměl vykračovati stále jako mladík, zařičel-li, bylo ho slyšeti na hodinu cesty. A jak jsme si rozuměli! Na slovo poslechl, na jediné slovíčko!“

„A kam jsi dal bělouška, dědoušku?“

„Ještě nebožtík tatíček tvůj na něm jezdíval a vždycky si jej chválíval. Až kdesi na Rejně zaryl se mu německý nebo jaký meč do boku. Tatíček jen jen že vyváznul. Ale plakali jsme oba, který tatíček tvůj vypravoval, jak smutně se naň běloušek naposledy podíval, jak zdvihl hlavu jaksi k téhle naší české straně, jako by se s námi se všemi loučil. Jistě že si také na mne naposledy vzpomněl!“

Slavoškovi se při slovech dědouškových oči zalily. Potom zkoušel, zdali uzdvihne meč dědoušův, na lesklém pasu zavěšený, ale nadarmo se namáhal. Byl sice již statečný chlapík, ale kdež pak, na dědouškův meč nestačila síla jeho!

Dvéře zavrzly a jimi nahlédla Getruda, služebná královnina, opatrovnice králevice Václava. Králevice měla na rukou.

„Stále a stále chce ke starému Radostovi a ke Slavoškovi!“ promluvila a Václavka po kadeřích pohladila.

Králevic již byl na zemi. Roztomilý byl to synek! Čapka s bílým beránkem a pérem sokolím, červený kožíšek, bílou kožešinou lemovaný, modrou podšívkou podložený, slušely mu překrásně. Rusé, jako hedbávné kadeře splývaly mu až na ramena v měkkých vlnách.

„I vítám tě, zlatoušku nejdražší!“ radostně přivítal Václava Radosta.

Václavek upřeně zadíval se na starou zbroj; přes tu chvíli byl u starého hradníka, ale těchto věcí také ještě nespatřil. Za chvilku zadíval se na Slavoše, jako by řekl: „A co ty tomu říkáš?“

„Odkud to všecko máš, staroušku? Ještě jsem tě v tom nespatřil?“ hlasitě pak zvonivým hláskem pověděl.

Radosta jako hradník ještě leckdy meč nosíval, ale což byl ten meč proti tomuto starému, velikému!

„To všecko, králevici jasný, měl jsem na sobě, když jsme dědouška tvého vezli od těch Brandeburáků!“ Radosta Václavovi odvětil.

„Mého dědouška? Krále Václava?“

„Tvého dědouška, krále Václava! Byl chudinka zbědován, až žalno povídati! Sotva že košiličku mu dali a kabátek! Zkusil tam jako dítě nejbídnější, ani najísti mu nedali!“

„To ten Otík Brandeburák, viď, staroušku?“

„Ten Otík Brandeburák. V takovéto zimě nechali sirotka bosého, lehounce oděného! Všickni jsme plakali jako děti, když poprvé jsme ho spatřili!“

Slavoš a králevic Václav ani nedýchali.

„Pak jsme si krále svého vesele vezli domů. Já seděl tenkráte na svém bělouškovi. Věděli jsme, že české zemi nastávají doby radosti. Právě na štědrý den ukázala se nám na nebi duha překrásná, a když pro králevice na jaře jsme si jeli, hvězda zářivá třpytila se na samém měsíčku!“

„A byl dědoušek můj hodný, viď, Radosto?“ tiše otázal se Václav.

„Byl-li hodný? Duše zlaťoučká, syn Otakarův jistě byl hodný! Měli jsme ho rádi, jak jen jsme uměli!“

„Kdybych já byl králem, byl bych také hodný!“ Václavek odvětil.

Starému hradníku se v očích zaperlilo.

„Ale přece bych tě ještě rád viděl, Radosto, jak ti to slušelo!“ pravil Václavek a toužebně zadíval se na hradníka.

Hradník se pobízeti nedal. V okamžiku shodil svůj odřený kabátec a oblékl kožený, připjal meč i oruží, přilbici hodil na hlavu a statečně po světničce si vykračoval.

Václav i Slavoš radostně dívali se na starce, který v tomto oděvu jaksi omládl, hlavu vzpřímil a prsa vypjal.

Na věži zazněla trouba hlásníkova… Na hradbách křičeli. Loketští zbrojnoši běhali po dvoře.

Getruda honem s Václavkem ubíhala ke komnatám Eliščiným.

Také starý hradník vyběhl. Ustrašený Slavošek zadíval se oknem těžce zamříženým.

Hluk na dvoře vzrůstal, již i meče řinčely…

Král Jan z nenadání přijel na hrad Loket.

„Všecky ty chlapy pozavíráte! Naše stráže na hradby!“ Král Jan přímo zuřil.

Královna Eliška, králevice Václava držíc na rukou, chvátala chodbou. Nepochopovala těchto skutků svého královského manžela.

„Krásně se, jasná paní, shledáváme! Samé pikle tu proti manželu a králi svému strojíš? Ještě v této chvíli odjedeš na Mělník!“

Královna před chotěm svým klesla na kolena.

„Marné nářky, toho synka sám si vezmu na starosť!“

Loketští zbrojnoši před králem svým ruce spínali a bědovali srdcelomně.

„Tu toho šedivce také vezmete a ty služky všecky!“ Jan nemilosrdně rozkazoval. Synáčka Václava držel v náručí. Václavek po matičce ručky napřahoval a plakal usedavě.

„Matičko, má rozmilá matičko!“

„Děti moje — ubožátka!“

„Matičko, zlatá matičko, neopouštěj mne! Ach, tatíčku, nehněvej se tak na nás, což nevidíš, že matička pláče?“ Králevic Václav bránil se zbrojnošům královským malounkýma rukama, jež stále za matičkou se rozpínaly.

„Dítě mé, synáčku můj, oni mi tě vyrvali, oni tě zabijí, tebe, moji útěchu!“ bědovala královna.

Hradník Radosta mezi pochopy královskými pěsti zatínal a zuby skřípěl. Ej, kdyby to přece jenom nebyl král, manžel Eliščin, otec Václavkův!

Čeleď královská po hradě se rozeběhla, aby po každé živé duši pátrala.

Starý písař Mikuláš v jizbě své se zoufale modlil, když i pro něho královští zbrojnoši přichvátali.

Královnu Elišku odváželi na Mělník. Václava s chůvou Getrudou zavřeli do jizby podzemní, do níž bídné světélko vnikalo úzkým oknem zamříženým.

V jizbě hradníkově kvílel Slavoš, že dědouška i kněze Mikuláše odvážejí…

Na hradě Lokti bylo k smrti smutno…

III.

Po nebi, modrém jako čerstvé pomněnky, putoval veliký, jasný měsíc. Pláně, stráně i hvozdy, sněhem pokryté, leskly se stříbrně. Po chumelici a vichřici byla jasná, tichoučká noc. Mráz jen praštěl.

V jizbě vrátníkově bylo ticho hluboké, jenom v kamnech chvílemi zaprasklo nebo zasyčelo. Bylo již hezky pozdě, ale sirotek Slavoš neměl na spánek ani pomyšlení. Byl tu sám, tak zcela sám, opuštěn ode všech. Slavoška netrápila myšlénka, co že si nyní počne, jak bude živ; na sebe ani trošku nevzpomněl, jenom po dědouškovi toužil. Co asi dědoušek dělá? Je-li živ, neumučili ho ti ukrutníci? Snad jsou s otcem Mikulášem v nějakém zimavém, temném sklepě o hladu zavřeni, snad tam k Bohu Hospodinu volají o pomoc. Ó, ze svého utrpení dědoušek as nejméně si dělá, dojista na vnučka svého, na královnu a králevice i celou českou zemi vroucně vzpomíná, k Bohu volá, aby těch drahých neopouštěl.

Slavoš tichounce plakal, byloť mu tak nevýslovně bolno.

Na modrém nebi třpytily se hvězdy. Slavošek okénkem zadíval se k nim do té jasné výše. A v té chvíli zdálo se mu, že dvě nejjasnější, blízko sebe svítící hvězdy, mají lidské obličeje. Slavošek poznává ty tváři, ačkoliv dosud nikdy jich nespatřil. Ano, ano, toť jeho tatíček a matička, takto se naň dávno a dávno usmívávaly.

Slavošek s největší radostí byl by se rozletěl vzhůru k nim, ale ne, musí počkati, snad se přece dědoušek vrátí. Slavoš pevně již věří, že je dědoušek živ, kdyby byl již v nebi, díval by se nyní s tatíčkem a matičkou s oblakův.

Teď se Slavoš rozhlíží po nádvoří, dívá se až tam do tmavého rohu, kde při světle měsíčním temní se okénko, za nímž úpí malý ubožáček, králevic Václav.

Co ten chudáček asi dělá? Slavoš rád by se alespoň k okénku podíval, ale zbrojnoši královští mají oči krahulí a srdce vlčí! Alespoň ti, kteří Václava zavírali, jakž jinak byli by takového ukrutenství mohli se dopustiti!

Slavoš i Václav vždycky se divívali, když dědoušek vyprávěl o královském sirotku Václavu II. Kdyby to všecko nevyprávěl dědoušek, sotva by byli věřili, že jsou na světě srdce tak ukrutná, jako měl ten Otík. Ó dnes byli by rázem uvěřili!

Ale snad by se Slavoš přece mohl alespoň k vězení Václavovu podívati? Snad teď již i zbrojnoši budou unaveni a nebudou ostražiti? Takové myšlénky probíhaly dobrou mladou hlavou. Ještě však váhal. Znova zadíval se ku hvězdám. Drahých, vábivých tváří tam již nespatřil, ale hvězdičky zářily tak rozmile, jako by dodávaly mu důvěry. Čtverák měsíc tak mile se usmíval.

Dvéře vrzly, a Slavoš dlouhou chodbou, na níž však i potmě poznal každý kámen, šoural se ke schodům. Při každém šustu se zastavil, každý paprsek sluneční, jenž sem tam skulinami pronikl, hoška zastrašil. S hůry z dálky duněly kroky a chvílemi řinčelo nádobí, i hlasy zahlučely. Král s druhy svými ještě hodoval.

Slavoš přemýšlel, neměl-li by se přece ještě vrátiti, ale cosi vábného táhlo jej k rusovlasému miláčkovi. Již přešel chodbou poslední, nejdelší, již s posledních slezl schodů…

Přitiskl se ke zdi. Slyšel, jak vlastní srdce hlasitě mu buchá. Nádvoří bylo bledou lunou jasně osvětleno. Bylo tu tichoučko, ani nejmenší známka nevyprávěla o hrozném ději, jenž před několika hodinami se tu odbýval. Jako by vládl zde věčný mír.

Několik kroků podél staré zdi — a Slavoš stál u dveří, za nimiž zavřen králevic s Getrudou.

Mráz ostře vál do tváří. Hošík přiklonil ucho ku dveřím a naslouchal. Ani hlásku, ani ševelu neuslyšel. Snad byl Václav ještě za dveřmi druhými, dokonce snad za třetími.

„Getrudo!“ Slavoš sotva zašeptal. Nadarmo čekal odpovědi.

„Getrudo! Getrudo — slyšíš-li? Jsem to já, já Slavoš!“ Hošík mluvil jen prázdnu a stěnám. Bylo ticho úplné. Opuštěnec nyní do zámku slabě zaharašil a znova Getrudu volal.

V té chvíli zcela na blízku zachrupaly kroky. Slavoš přitiskl se do samého koutka dveří, ale noční poutník již jej spatřil. Zastavil se před ním, a těžká ruka položila se na rameno Slavošovo. Hošík ustrašen zdvihl hlavu, stál před ním — král Jan!

Dítě se zachvělo. Král nemluvil, jen žhavé oči upíral na chvějícího se chlapce.

„Co tu děláš — kam jsi sem zabloudil?“ Král Jan při té otázce očí s chlapce nespustil.

„Jsem sirotek, dědouška hradníka mi odvedli!“ Slavoš sotva slyšitelně odpověděl.

„Co tu děláš?“

„Stýská se mi po Václavkovi, máme se tak rádi. Václavek je tak hodný.“ Slavoš sepjal ruce.

Z chodby chvátalo několik zbrojnošů se světlem; teprve nyní krále zpozorovali.

„Otevřte!“ velel Jan.

Zámky zaskřípěly. Teprve za třetími dveřmi bylo vězení králevicovo. Světlo proniklo do temné místnosti. Byla to chudičká jizbice, jen nejnutnějším nářadím opatřená! Na chudém lůžku odpočíval příští dědic koruny Otakarovy. Spal přelíbezně, snad zdálo se mu, že spočívá v náručí matčině, a proto mile se usmíval. Tvářičky kvetly růžemi, a rusé vlásky linuly se po spáncích. Nad lůžkem skláněla se Getruda, těžké hoře ji přemohlo a pohroužilo do snův. Teď vyjevena se vztýčila.

Ve dveřích stál král a Slavoše držel za ruku. Zdálo se, že i on se zalíbením dívá se na miloučké děcko.

„Zůstaň si tedy s ním!“ promluvil dutě k Slavošovi, a vyšel. Dvéře buchly a zámky zaskřípěly. Slavoš byl by radostí zajásal, byl u milého králevice! Ó teď mu nebude již tak smutno, budou si vyprávěti o jasné královně, o dědouškovi i knězi Mikulášovi.

Tichounce Getrudě všecko vyprávěl. Hladila ho po tvářích a těšila se, že v tom smutku, v jizbě s jediným bídným okénkem, bude jim veseleji.

Za chvíli bylo ve vězení klidno, jenom tichý dech vlnil se mezi stěnami. Slavošovi na zemi, vedlé lůžka králevicova, spalo se rozkošně. Zdálo se mu, že jede s dědouškem do Brandeburka pro mladého krále Václava. Seděl na bělouškovi a měl helmici, brnění i meč, všecko právě takové, jako dědoušek.

Na nebi smál se měsíček a třpytily se hvězdy…

IV.

Na Loketském nádvoří zazelenal se nejpěknější trávník. Po vůkolních lesích zvonili ptáčkové radostné zvěsti, že jaro zavítalo zase do českých luhův.

Lučiny pestřily se „jeleními očky“, „krví pána Ježíše“, zvonečky i mlíčím.

Král Jan dávno již odejel z Lokte a na královském svém hradě v Praze pořádal radovánky nejveselejší, zatím co královna Eliška truchlila na Mělníce a toužila po dětičkách svých na Lokti. Marná touha — kdyby oči své si vyplakala, marná touha! —

Loketští zbrojnoši si malého králevice zamilovali. Dojemný, bolestný úsměv opuštěného dítěte královského rozehřál i srdce nejledovatější. Již ho tak ukrutně nestřežili, již i sestřičky Anežka a Guta směly k malému Václavovi.

Když pak jarní slunéčko teplé paprsky rozsévati počalo, probíhaly se děti se služkami svými po nádvoří. Slavoš vždycky byl po boku králevicově, stále a stále měli si co povídati!

Byl jasný den dubnový. Na nádvoří loketském opět bylo veselo. Zbrojnoši procházeli se mezi dětmi, jež rozkošně se veselily.

„Jen se podívejte támhle na ty ptáčky, co že to dělají?“ Čtyřletá králevična Guta vesele ručkama zatleskala a zadívala se na ptáčky.

„To jsou vlaštovičky!“ pravil Slavoš. „Přiletěly z daleka, byly tam přes zimu a teď si dělají hnízdo!“

„A z čeho si je dělají?“

„Ze samého bláta a potom si je vystelou měkkým peřím, aby mladým vlaštovičkám nebylo zima!“

Králevična divila se, odkud to Slavoš všecko ví, ani si nepomyslila, že je tak moudrý.

„A je je — podívejte, to jsou ptáci, ti jsou velicí!“ zavýskla králevična Anežka.

„To jsou čápi!“ opět poučil ji Slavoš. „Mají tu někde na blízku hnízda a hledají si jíst!“

Králevic Václav zadíval se na veliké ptáky. Líbila se mu černá, široce rozepjatá křídla, jimiž jasným vzduchem kroužili.

„Kdyby mne jeden čáp vzal na křídla, mohl bych letěti daleko až na Mělník k matičce. Ta by se divila, kdo to k ní letí, jestli by mne jen poznala!“ Při těch slovech toužebně díval se rusovlásek na krásné ptáky.

„Čápe, slyšíš, slyšíš, čápe! Tam daleko se rozleť, tam je má matička. Ty ji najdeš, budeš-li jen chtít, a vyřiď matičce, že na ni vzpomínáme a že Václavek po ní pláče!“

Veliký čáp zakroužil níže, jako by chtěl poslechnouti, co že má matičce královně vyříditi.

Potom vznášeli se čápi výš a výše, ještě několikráte nad Loktem zakroužili a zmizeli v dálce.

„Vidíte, vidíte,“ výskal Václavek, „rozumějí mně, již letí k matičce a všecko jí o nás povědí.“

„Ale jdižiž, Václavku,“ odpověděla bratříčkovi Anežka, „jak pak to mamince povědí, vždyť neumějí mluviti, vždyť jsou to ptáci!“

Králevic se zamyslil.

„Ó však čáp jí to poví, však on to dovede!“ za chvilku sestře odvětil. „Viď, Getrudo, že čáp to matičce poví?“ žvatlal.

„Poví, všecko jí poví, holoubku!“

Králevic rozveselil se myšlénkou, že alespoň čápem může si s matičkou promluviti.

Zbrojnoši na hradbách ohlašovali, že ke hradu přijel vozík s párem koní. Z vozu vylezl staroch v šatě zbrojnošském, s přilbicí na hlavě a těžkým mečem po boku.

„Jménem Jeho Milosti královské žádáme, abychom byli vpuštěni!“ Hlas starcův zněl dutě.

„Kdo jste a čeho žádáte?“

„Bývalý hradník na Lokti a písař Její Milosti královny Elišky přijíždějí si pro své zboží, aby odstěhovali se z Lokte nadobro!“

Most s hukotem klesl a brána se otevřela.

„Dědoušku, můj dědoušku zlatý, jediný!“ Slavošek poznal Radostu okamžitě, třeba že za ty dva měsíce dobrý muž silně zestaral, tělo se sklonilo, vlasy sbělely.

Hradník Radosta zastavil a vnučka svého chopil do náručí.

„Mám, mám tě zase, ty mé rozmilé dítě!“ zajásal a tváři vnučkovi zulíbal nejvřeleji.

Již i kněz Mikuláš z vozu vystoupil. Ó, jak zestaral, sotva na nohou se držel a ruce chvěly se mu jako v zimnici.

I děti královské přiskočily a písaře i hradníka za ruce chopily.

Hradník Radosta Václavka pozdvihl a zadíval se mu do líček.

„Zdráv jsi, zdráv, můj králevici rozmilý?! Ó jak se nám po vás všech stýskalo! Otče Mikuláši, viz naše slunéčka! Sám Pán Bůh nám je opatruje!“

Otec Mikuláš chvěl se radostí neskonalou; dítka po lících hladil a slabým hlasem mluvil slova nejsladší.

„Jak rád jsem, že jsem vás opět spatřil. Nyní přijmi, Pane, služebníka svého!“

„Přinášíme vám, dítky nejjasnější, pozdravení od milované matičky!“ opět Radosta zahovořil. „Přinášíme vám vroucí požehnání její a tisíce polibků. Jasná královna stále na vás vzpomíná a vroucně k Bohu se modlí, aby vás opatroval!“

„S matičkou naší jste mluvili! A zdráva je matička? Nepřijede si ještě pro nás?“

Otázky dítek jedna za druhou kvapily.

„Zdráva je královna naše, a dá Bůh nebeský, že brzy se s ní sejdete!“

„A zůstaneš opět s námi, Radosto, i ty, otče Mikuláši?“

„Není možno, dětičky, není možno!“ Radosta 'odpověděl, a Mikuláš hlavou smutně zavrtěl.

„A kam od nás půjdete?“ dále vyptával se mladý králevic.

„Na Zbraslav, opat Konrád i mne se Slavoškem přijme do zdí posvátných!“ opět Radosta odpověděl.

„Ani Slavoše nám tu nenecháš? A my máme se tak rádi, co si počneme bez něho?“ Václav zakvílel.

Slavoš objal králevice a vlásky jeho porosil slzami.

„Snad brzy již i vy, jasné děti, vyjedete z Lokte, a co by si potom počal Slavoš?“ hradník Václava chlácholil.

Loketští zbrojnoši tímto celým výjevem pohnuti byli do hloubi duše.

Radosta i Mikuláš zůstali na Lokti do rána; skládali zatím všecko, co chtěli si na Zbraslav odstěhovati.

Ráno s dětmi královskými loučili se plačíce všichni.

Slavošek s Václavem dlouho a dlouho tiskli se v objetí.

„Kéž bych směl s vámi k matičce rozmilé!“ vzdýchal králevic.

„Brzy, brzy pojedeš, jasný králevici!“

I zbrojnoši Loketští s bývalým hradním, knězem písařem a Slavošem srdečně se loučili.

Kolikráte již si pomyslili, proč že proti těmto dobrým, věrným duším král tak ukrutně jednal, jak že oni sami divě s nimi nakládali! Takových věrných srdcí je málo, maličko…

Slavošek kluše vedle vozu, stále ke hradbám se obracel a čapkou svou kýval na rozloučenou. Větřík na hradbách pohrával dlouhými rusými vlásky malého králevice, jehož drobná ručka slzu za slzou stírala s líčka!

Ó srdéčko zlaté, mnoho a mnoho ještě se napláčeš!

Za dva dny potom přijelo poselství královské a děti Eliščiny odvezeny — — na Křivoklát!

A matička stále na Mělníku toužila a vzdychala!

Václavek i na Křivoklátě marně po matičce volal.

Ale to již nepatří do povídky Loketské.