Povídky ze starých hradů/Z Karlšteina

Údaje o textu
Titulek: Z Karlšteina
Autor: Karel Václav Rais
Zdroj: RAIS, Karel Václav. Povídky ze starých hradů. Praha: F. Topič, 1888. s. 107–132.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V prsou bylo mi úzko, oči slzami zalité sotva viděly, když bloudil jsem chodbami a síněmi tvými, hrade veleslavný, nádherný dare, jejž dal Karel zemi české! Na každém místečku tušil jsem zbytek šlépějí Karlových otcovských nohou, před každými dveřmi zdálo se mi, že ve chvilce zjeví se v nich zářivá jeho postava. A v těch drahocenných klenbách kaple svatého Kříže i svaté Kateřiny, před oltáři starožitnými, jež zářívaly zlatem a drahokamy, na klekadlech, které velký král vlastní rukou si vyrobil, viděl jsem jej — Karla čtvrtého, otce vlasti…

Hlava, dlouhými, černými vlasy pokrytá, skloněna byla nad knihou, mohutná postava jeho zahalena v prosté roucho z dobrého tmavého sukna, a ty otcovské ruce, jež zemi české tolikráte žehnávaly, sepjaty byly v modlitbě nejvroucnější. Za koho se modlil? — Byl to pouhý výtvor rozechvěné obraznosti?

Tak jako do chrámu svatovítského měla by také na skálu karlšteinskou každá česká noha putovati alespoň jedenkráte za živobytí…

Na nádvoří před domem purkrabským na Karlšteině bylo veselo. Bylť májový podvečer l. 1371. Mnozí z družiny hradní, páni rytíři a manové selští, i sami důstojní otcové kanovníci hověli si v rozkošném pochládečku pod košatými lipami, jež obaleny byly velkými zelenými srdéčky. Slunce zapadlo již v houštinách lesů za horou Javorkou; velebné stěny hradu Karlova leskly se však ještě zlatou září západu.

Bylo jako by před velkým svátkem, vždyť zejtra přijede sem sám císař s císařovnou, aby oddechl si po starostech vladařských a posílil se klidem ve vůni lesnatých strání.

Sám pan hofmistr Petr z Wartenberka přijel s veselou tou zprávou a přivezl mladého krále Václava i dceru královskou Alžbětu; s nimi také pan Ješek z Vilhartic na Karlštein opět zavítal. Teď seděl pan hofmistr ve středu milých přátel; levou ruku obtáčeje kolem bratrovce svého, hoška Ješka, pravicí důkladně rozkládal. Vypravoval právě o události, jež v posledních dnech sběhla se na hradě pražském:

„Přijeli si páni poslové od hrabat, knížat i těch kurfirstův říšských k císaři; přijeli velkému císaři vyčítat, že v Praze jen si libuje, sem že z celého světa putuje to k němu jako někdy ke dvoru krále Šalomouna. Říši římskou prý zanedbává! K smíchu jest ta cizí troufalosť! Aby prý Václava krále zanechal v Praze, sám aby v některém říšském městě dvorem se rozhostil. K smíchu, opravdu k smíchu!“ A pan hofmistr rozesmál se svým srdečným smíchem upřímně po staročesku.

„Nu, a císař?“ tázali se posluchači nedočkavě.

Ale pan hofmistr dále hovořil po svém: „A jak byli vyfintěni, jak si vykračovali! Těmi čapími nosy při dlouhatých škorních svých každé chvilky některý někde uváznul. Stuhy a jiné lesklé tretky jen se na nich třepetaly. Leckterý z nich tak jaksi pohrdlivě díval se na císaře, jenž v prostém kabátci svém, v jizbě neskvostné poslouchal dlouhé řeči jejich. Seděl ve starém křesle dubovém a nožem svým vyřezával. Když panstvo domluvilo, povznesl hlavu a chvíli mlčel, jako by čekal, čeho ještě se doví. Páni poslové pohleděvše do mírné, milé tváři jeho milosti, umlkli. Teď teprve císař povstal, pánům pokynul i uvedl je k oknům.

„Může-li mi takového koutku rozkošného poskytnouti celá říše římská?“

Panstvo ani nedutalo.

„A což teprve kdybyste obhlédli celou tu krásnou zemi! Když po práci v říši překročím hranice její, oddechnu si tak z hluboka. Vždyť jsem tu, pánové, doma, mezi svými! Může-li mi kdo za zlé bráti, že domov jest mi nejdražším pod sluncem! Vždyť v této zemi zažil jsem okamžiků nejsladších — na klíně nebohé své matky! Tam v tom úvale jest drahý její hrob! Tato řeka šumívala mi, když děckem jsem býval, ukolébavku nejlibější! Ten zlatý lid v milené zemi jest mým a já, věřte, pánové, jsem jeho! Ó, kdybyste, pánové, poznali těch blahých chvil, kterých užívám, jeda českým krajem mezi zelenými poli, na nichž strakatí se šátky pracujících. Lesy šumí, potoky hučí a ten lid si zpívá. Ó jak zpívá, pánové!“

Po těchto slovech císař umlknul. Vlahým okem díval se mlčky na Prahu, jež leskla se před ním v záři májového slunce. Poslové mlčeli a já, přátelé, ačkoliv jsem starý, otupělý kmet, plakal jsem přece jako dítě!“

Pan Petr z Wartenberka umlknul, hlas chvěl se mu, a oči byly opět plny velkých slz. Posluchači byli hluboce dojati; hošík Ješek přiklonil hlavu k prsám strýcovým a chvěl se pláčem. Po nějaké chvilce pan hofmistr pokračoval:

„Potom císař poslům pokynul a vedl je ze síně. Všimnul si dobře mne starého bracha plačícího a blaze se usmál. Uvedl posly do komory císařské, uvedl je do chrámu ke hrobům našich svatých, potom k rakvi svatého Václava. Když pak všecko jim ukázal, pravil: „Ejhle, to všecko dává mi země česká! Může mi to dáti celá říše římská?“ Sám velebnou hlavou zavrtěl a dodal: „Nemůže, ale Čechy říši poskytují mnoho pomoci! Budeme tyto dny míti malou slavnosť, chrám svatého Jiljí bude vysvěcen; zůstaňte, pánové, abyste alespoň trochu poznali náš lid. Potom si zajeďte na Karlštein a uvěříte, že z Čech, z Prahy odloučiti se nemohu!“

Páni poslové, poklonivše se císaři, prosili, by prominul smělosti jejich. Tiše a pokorně vyjeli z Prahy a hned také z Čech. Na Karlštein sotva se jeli podívat!“

„Ba nejeli, ačkoliv bychom je byli náležitě přivítali!“ Tato slova vyproudila z úst novému příchozímu, jenž poslední slova zaslechl. Byl to Karlšteinský purkrabí Ješek z Wartenberka, jenž z královského paláce vyšel, a s ním zároveň mladý král Václav.

Páni teprve nyní jich zpozorovali; povstali a mladému králi se ukláněli. Václav byl hošek teprve desítiletý; jsa pacholíkem dvouletým, byl na království české korunován současně s císařovnou Alžbětou Pomořanskou ještě od nebožtíka Arnošta z Pardubic, arcibiskupa slavné paměti. Byl to hoch libé tváři, velkých modrých očí; nad pěkným čelem a kolem skrání vlnily se mu proudy vlasův. Oděn byl lehkým jen rouchem světlé barvy. Na pány, v nádvoří shromážděné, srdečně se usmál a rukama pokynul. V tom již také shlédl mladého synka pana purkrabího, Ješka, a pospíšil k němu. Hoch Ješek chvilku již toužně díval se na Václava a čekal, povšímne-li si známého. Teď, kdy Václav k němu přikročil a upřímně ho objal, zajiskřily oči Ješkovy nevýslovným blahem.

„Jak se máš, můj milý Ješku? Již tak dávno jsme se neviděli! Podívej se, přivezl jsem ti malou památku, sám pan Zbyšek z Trotiny mi ji pro tebe namaloval. Malý obrázek mne samého, abys jednou, až budeme staří, vzpomněl si, že jsme na Karlšteině bývali přátely!“ hovořil Václav Ješka objímaje.

Chuďas Ješek pln radosti slůvka nedovedl odpověděti. Promluvil zaň sám otec, pan purkrabí: „Milosti, nedovedu vyříci, jak tě to dítě mé miluje! Vstávajíc lehajíc na tebe jen vzpomíná, za tebe se modlí!“

Ješek nesměle podíval se na Václava, jako by chtěl zvěděti, co tomu králevic řiká.

„Můj dobrý příteli!“ pravil Václav a hocha po tváři pohladil.

„Je tak milý podvečer, a my jsme dávno již nebyli na věži. Doprovodíš nás tam, pane purkrabí?“ opět Václav hovořil.

Pan Ješek z Wartenberka radostně pokynul a s králevicem i Ješkem svým kráčel po ochozi hradeb podél kostela svaté Máři, přes zvoditý most a po schodech na skálu k věži. Potom pan purkrabí kráčel napřed. Prošli poschodí druhé, ve třetím okenečkem nahlédli do skvostné kaple svatého Kříže, polojasně osvícené, a opět vzhůru poschodím čtvrtým a pátým dostoupili na cimbuří.

Vánek na věži byl chladnější.

Králevic s Ješkem zvolna kráčejíce kolem věže, vedli se za ruce. To byla milá radosť Václavova: vyjíti na věž a rozhlížeti se kolem na Kněží horu, Javorku, Plešivce a Hnátovce, po nichž šuměly hluboké lesy, dívati se na lesklý pás Berounčin a do úzkého údolíčka budňanského, jemuž trůnil kostelík svatého Palmácia.

„Všecko je tu, jako bývalo! A tak dávno jsem se tu nerozhlížel!“ jásal Václav.

Potom tiše díval se dolů k Berounce.

„Milosti, vánek jest chladný a ty ráčíš býti lehounce oděn!“ upomenul purkrabí.

„Máš pravdu, pane purkrabí, půjdeme, vždyť můžeme zejtra opět sem vyběhnouti.“

Na zpáteční cestu svítil vrátník rozžatou pochodní.

Na nádvoří před palácem se Václav rozloučil.

„Dobrou noc, Ješku, spi pěkně, zejtra snad více si povíme!“

Pan purkrabí doprovodil králevice do paláce. Ješek pospíchal ke strýčkovi. Na dvoře pod lipami byla již menší společnosť; rozcházeli se do světnice manské i na hradby.

Ve světnici manské bylo dlouho ještě živo; hosté měli mnoho co vyprávěti. Ješek dnes dlouho nedostal se do lůžka a ještě pak, když otce i matku políbil a do lůžka se sklonil, přemýšlel o milovaném králevici.

„Má mne také rád — vzpomněl si na mne a přivezl mi památku…“ S tou myšlénkou usnul. Na hradbách hlučely hlasy: „Dále od hradu dále, ať tě nepotká neštěstí nenadále!“

Hluboké lesy podobně odpovídaly…

S nejprvnějším svitem jitra byl na Karlšteině jarý život; každý nedočkavě s lůžka pospíchal, těše se, že opět spatří mileného vládce. —

Pan Petr z Wartenberka s družinou vyjel císaři daleko v ústrety. Lid z Budňan i z vísek okolních přibíhal až k Berounce. Hlasy hovořících i zpěv ozývaly se po vůkolí.

Kostelník od svatého Palmácia, jenž včera za jakousi záležitostí kostelní byl na hradě, měl tu hlavní slovo. Byl to sice staroušek bělovlasý, ale hovořiti a rozkládati uměl.

„Přijede-li také císařovna?“ ptal se kdosi v zástupu.

„Přijede, přijede!“ dotvrzoval kostelník. „Lidičky, nevěřili byste, co slyšel jsem včera o milostivé císařovně a královně vyprávěti.“

Lidé seskupili se kolem starce.

„Cože jste slyšel, co?“

„Nevěřili byste a přece je to pravda jistoucí. Sám pan Petr, hofmistr, to vyprávěl.“

Staroch neslyšel to sice od samého pana Petra, ale dodával si takto váhy.

„Bylo to ondy o svátcích. Na hradě královském tylo hostí z daleka široka, knížat, rytířův, pánův i biskupů řady. A tu při tabuli královské císařovna pravé divy ukázala.“

„Divy, divy, a jaké divy?“

„Divy — nevěřili byste! Nože dobré ocelové jako proutky z vrby ohýbala.“

„Nože dobré, ocelové jako proutky?“

„Jako proutky pravím! Podkovu svinula i rozlomila jako kus dřeva.“

Posluchači již nemluvili, jen poslouchali udiveni.

„Rytířský pancíř jako kus plátna shora dolů roztrhla!“

„A co páni rytíři?“

„Nu, zkoušeli to po její milosti, ale kdež pak oni.“

„Je to dar od Boha!“

„Dar od Boha! pravda, pravda!“

„Císař — císař! Jeho milosť přijíždí!“ ozvaly se do hovoru výkřiky.

Skutečně, na druhém břehu Berounčině objevila se družina královská. Již na levý břeh se převáželi. Lid se rozstupoval a Budňanští pospíchali k domkům svým, aby císaře i jasnou choť jeho spatřili, až kolem zvolna pojedou.

Na statných, bujných ořích jeli panošové a rytíři švarní, páni v oblecích nádherných. Mezi nimi uprostřed, na tmavém broni císař a král Karel IV. a vedle něho jasná choť Alžběta čili Eliška. Za nimi ve voze skvostně zdobeném paní, chránící děti královské Annu, Zikmunda a malounkého Jana.

Lid nejásal, ale tiše stál před svými domky a vroucími hledy zíral na milého krále. Starouškové šediví vnoučky své vyzdvihovali, aby spatřili otcovskou jeho tvář. Otcové a matky slzíce, jen pohledem nejupřímnější lásky pozdravovali panovníka i choť jeho. Dívky prostovlasé rozhazovaly kvítí i čerstvé listí po cestě, po níž průvod bral se vzhůru. Na kostele sv. Palmácia v Budňanech hlaholil zvonek a jasným zvukem svým vítal Karla do hradu královského. Již i na hradě zvony zahlaholily a zavzněly fanfáry. Karel úsměvem svým otcovským nebo kynem ruky obyvatelstvo podkarlšteinské pozdravoval; i císařovna se usmívala. Pan Petr z Wartenberka tahal svůj prošedivělý vous pln radosti, v duchu stále si povídaje: „Takového panovníka česká země neměla, takto žádný panovník nebyl vítán.“ Na hradbách karlšteinských manové rytířští a selští mohutným hlasem pěli píseň starodávnou: „Svatý Václave, vévodo české země!“

Císař sňal čapku s hlavy a prostovlasý vjížděl ke hradu, jejž vystavěl zemi české ku věčné zdobě, sobě k radosti a potěše. Oko vládcovo bylo omženo slznou rosou. Císařovna chvěla se dojata. A v těch lesích po vůkolních stráních hlučelo to veleslavně:

„Nedej zahynuti nám i budúcím, svatý Václave!“

Když pak píseň umlkla, teprve ten lid v Budňanech i na druhém břehu Berounky zajásal radostí bez mezí: „Nechť žije císař a král náš Karel!“

Před první branou očekávala císaře družina hradní s panem purkrabím. Zde čekal také králevic Václav i mladistvá Alžběta. Panstvo sestoupilo s koní. Císař s císařovnou nejprve Václava a sestru jeho políbili, potom od pana purkrabího chleba a soli přijali na všecky strany se usmívajíce. Na nádvoří před purkrabstvím se Karel zastavil a na kamennou lávku usedl pod lipami.

„Ach, zde je blaze, Eliško!“ promluvil Karel vřele. „A jak se vám zde stále daří, pane purkrabí?“

Pan purkrabí uklonil se hluboce. „Milosti, jako šťastným vlaštovkám ve hnízdě!“

Karel se usmál.

„Nuž, jak se králevic Václav včera potěšil? Našel všecko jak bývalo?“

Králevic Václav usmívaje se, srdečně políbil drahou ruku otcovskou.

„Milosti, jasný králevic ještě podvečer s Ješkem mým vyšel na věž, aby potěšil se pohledem na milý kout!“ zahovořil pan purkrabí.

„Ješek je zdráv a vesel? Syn můj tedy našel milého druha, jak si přál? A což žena tvá, pane purkrabí, zdráva?“

„Díky, milosti, zdráva a šťastna!“

„A což teprve moje rodina, pane Ješku. Tam pohleď, Anna, Zikmund i ten malý klučina všecko růžovo je zdravím!“ smál se císař.

„Díky nebi, milosti! Jakž by jim Bůh nedal zdraví a štěstí, vždyť celá ta země česká denně za to volá k Bohu v modlitbách!“

„Již jsme okřáli, nyní tedy domů, domů!“ pravil Karel, a všichni vyprovázeli panstvo do paláce…

Ješek pana purkrabího seděl zatím doma při okně, kterým prve celý průvod přehlédl. Srdce jeho zachvělo se vřele, vidouc jasného otce Václavova. Také na císařovně utkvěl hoch pohledem. Slyšel také o neobyčejné síle Alžbětině, ale netěšilo ho to. V mladé hlavě jeho již po dlouhou dobu divné, předivné sídlily myšlénky. —

Bylo tomu již několik roků, když farář od sv. Palmácia vyprávěl Ješkovi o svatém Zikmundovi, králi burgundském, jenž u svatého Víta odpočívá. Ten král měl synáčka Sigirika. Královskému dítěti zemřela brzy matka a hošík dostal — macechu. Neměl ji rád, ba nenáviděl jí. Jednou o velké nějaké slavnosti spatřil macechu, oblečenou ve drahý šat nebožky milované mateře. Srdéčko v hoškovi zabuchalo, oči zasvítily hněvem. „Nejsi hodná, abys ramena svá přikrývala rouchem, které někdy tvé paní, mé matce náleželo!“ vykřikl na macechu. Ovšem, že těmi slovy velice ji popudil. Od té doby synka svého hroznou zlobou svou těžce pronásledovala. Sigirik vystál muka nejhorší… Otec marně ho chránil…

A tato zkazka o dítěti svatého Zikmunda byla příčinou trudných myšlének Ješkových. Vždyť Václav králevic měl také — macechu…

Matička Anna zemřela mu, když nebyl ještě pacholetem ani dvouletým. Velká láska, kterou Ješek Václava miloval, vzrůstala, a při tom se Ješek stále o Václava bál. Domníval se, že všecky macechy jsou stejny. Proto neměl rád císařovny Alžběty, proto před ní prchal, proto se jen z úkrytu na ni díval. Nezměnil se, vida, že Václav lne láskou vřelou k matce své nevlastní, nezměnil se, spatřiv, jak vřele Alžběta Václava i starší Alžbětu líbá. Mladá duše jeho nevěřila, že jest to upřímno. A dnes v myšlénkách svých se utvrdil. Hle, nevlastní děti o den dříve na Karlštein přijely, vlastní dítko přivezla císařovna sama.

Ješek s myšlénkami svými nikomu se nesvěřil, ani vlastní mamičce neřekl, proč někdy tak smuten sedává. Zapřádal se v divné své myšlénky víc a více. Přával si býti již velikým, silným, aby mohl nositi přílbu, pancíř a těžký meč. Pak by se od Václava nehnul, pak by ho životem svým ochránil!

Dvanáctiletý pacholík miloval králevice Václava více nežli sebe…

Když se pan purkrabí Ješek z Wartenberka ráno vracel z paláce, byla upřímná jeho tvář nad míru starostliva. Paní Alena, dobrá choť jeho, poznala to okamžitě.

„Proč tak zasmušen?“ tázala se.

„Zdá se, že tentokráte si Jeho Milosť nepřišla na Karlštein oddechnout.“

Paní Alena na manžela svého upřela tázavý pohled.

„Císař jest bled a všecek jaksi přepadlý. Naříká si na bolesti v hlavě, měl prý noc nadmíru nepokojnou!“

„Jeho Milosť jest přes příliš starostliva, odpočinku si sotva popřeje; nedej Bože, aby se nám, starostmi zmořen, roznemohl!“

Tento hovor rodičů svých i Ješek na lůžku poslechl. Slova otcova, že jeho milosť jest churava, mrazivě hochem zachvěla. Již neměl v lůžku pokoje; ustrojiv se honem, vyšel na nádvoří, aby bližšího se dověděl.

Na nádvoří stál hlouček manův; panu Ješkovi z Vilhartic právě koně vyváděli.

„Dej Bůh, aby má cesta nebyla zbytečná, poletím jako na křídlech ptačích!“ pravil pan Ješek z Vilhartic s ořem svým ke bráně odcházeje. V okamžiku bylo slyšeti, jak vyjíždí.

Ješek zatahal pana purkrabího za kabát. „Kam jede pan rytíř?“ tázal se nedočkavě.

„Do Prahy pro mistry lékařství.“

„Což jest Jeho Milosti hůře?“

Pan purkrabí pokrčil rameny a hošíka svého pohladil.

„Pozdraví se Jeho Milosť?“

„Ó, hochu milý, kdož to může věděti? Možno, že ještě dnes bude úplně zdráv, ale možno také, že bude stále hůře. Kdož vyzkoumá Božskou Prozřetelnosť?“

„Viděl jsi králevice Václava?“ otazoval se Ješek dále.

„Prvé byl při lůžku Jeho Milosti; Karel smál se a žertoval.“ Po těch slovech odešel pan purkrabí opět do paláce. Ješek zůstal pod lipami; čekal na miláčka svého Václava. Hezky se načekal; již i paní některé z fraucimoru císařovnina s dětmi Alžbětou, Annou i Zikmundem vyšly z Karlšteina kamsi do lesa, a Václav ještě nevyšel. Ale Ješek umínil si, že se odtud nehne, až se dočká. Slunéčko již bylo hezky vysoko, když králevic vyšel. Byl také všecek pobledlý a smuten.

„Ah, můj Ješek!“ pravil spatřiv druha a usmál se.

Ješek ukláněje se, truchlivě pohlížel na Václava.

„Jak jsme se včera veselili, Ješku, a dnes takový zármutek!“ hovořil Václav vedle Ješka usedaje.

„Milosti, neračiž truchliti, dá Bůh, že brzy bude opět dobře.“

„Jasný císař a otec nyní sedřímnul; starý lékař s císařovnou, hofmistrem a tvým otcem nehnou se od lůžka. Snad se péči jejich a modlitbám našim podaří otce a císaře milostivého pozdraviti.“

Ješek mlčel; hlavičkou proudily mu opět ty divné myšlénky jeho. Náhle uchopil ruce Václavovy, zulíbal je a slzami pokropil. Václav díval se naň láskyplně.

„Rozumím ti, hochu, vím, že mne lituješ. Ani nevíš, jak jasného otce miluji!“ pravil králevic.

„A Její Milosť císařovnu také?“ otázal se Ješek nesměle.

„Jak se můžeš tak ptáti? Také, vždyť jest to moje máť rozmilá!“

„Ale —“ po tom slůvku náhle vysloveném se Ješek zamlčel.

Václav se usmál: „Vím, co chceš říci! Máš mne rád, a proto jsi starostliv, viď? Myslíš si, že to není má vlastní matka, viď, Ješku, že jest to macecha?“

Ješek mlčel.

„Miluje mne, jako ta zlatá matička, na kterou se ani nepamatuji. Vzpomínám si na ni často, Ješku, ale vidím ji vždy jen tak, jak ji mistr Wurmser namaloval. Její Milosť miluje mne jako matička vlastní, miluje mne i sestru Alžbětu jako Zikmunda, Annu i maličkého Jana. Vím, že se matička v nebi nehněvá, že císařovnu miluji skoro jako ji, jako matičku vlastní.“

Václav se zamlčel. Ješek naslouchaje řeči králevicově, nezapudil starých svých myšlének. Vzpomněl si na burgundského prince Sigerika. Pravda, Sigerik neměl macechy své rád; ale, kdo ví, kdy teprve se na ni rozhněval. Ještě k jedné otázce se Ješek odvážil:

„Proč jsi, Milosti, přijel na Karlštein předem?“

„Ty jsi mi pěkný přítel!“ zasmál se Václav. „Což nemáš z toho radosť, že tak těšil jsem se na Karlštein, že dočekati jsem se nemohl? Sám jasného otce prosil jsem, aby dovolil mi jeti předem. Chtěl jsem rodiče své na Karlšteině přivítati. Alžběta prosila se mnou, až císař dovolil. Ani nevíš, jak jsem zajásal, když opět spatřil jsem známé stěny!“

Při těchto slovech Václavových se Ješkovi ulehčilo. „Vida,“ myslil si, „jak jsem císařovně křivdil!“ Ale hned napadlo mu opět, že Václav ani neví, co by ho potkalo, kdyby císař zamkl oči navždy. Ješek od matičky své nejednou slýchal všelijakých historií o dětech sirotcích, co se naplakaly, co zkusily. Vzpomněl si na králevice Václava, co ubožák zkusil, když otec na Moravském poli mu zahynul.

Tu přišel k oběma hochům pan hofmistr Petr z Wartenberka.

„Již opět u sebe? Nu, dobře tak! Milosti, zajdeme trošku k faráři u svatého Palmácia, sám jsi tak včera sobě přál!“ oslovil Václava pan Petr.

„A císař?“

„Poslal mne, abych tě vyhledal, Milosti, a splnil včerejší přání tvoje!“

„Ale Ješek půjde také!“

„Ráčíš-li si přáti, půjde!“

A již všickni tři vycházeli ze hradu.

Na vížce u svaté Maří klinkal zvonek. Otcové kanovníci konali pobožnosti za zdraví císaře a krále Karla…

Na Karlšteině bylo smutněji a smutněji… Přijeli mistři lékaři z Prahy, ale nemoc zastaviti nemohli; postupovala hůře a hůře. V kostele sv. Maří konaly se pobožnosti neustále. Lid po hradě chodil jako zmámen. Karel císař byl ode všech tak neskonale milován, jakž by netruchlili, jak by se nechvěli starostmi o předrahou hlavu jeho! I dole v Budňanech byli všeci rozčileni; ani věřiti tomu nechtěli, vždyť včera přece Karla viděli a ničeho na něm nespozorovali. Kostelník od sv. Palmácia říkal sice, že hned připadl mu Karel císař jaksi pobledlý, ale ostatní mu nepřitakali.

Kdož by mohl věřiti, že ve dvaceti čtyřech hodinách všecka radosť tak se změní v žal! Jaká to byla nemoc těžká, že tak rychle císaře sklátila! Leží prý rozpálen a již téměř nemluví. Její Milosť císařovna prý jen běduje a rukama lomí. Králevic Václav s Alžbětou i Annou klečí prý ve chrámě a za pomoc vzývají. Ta menší robata ovšem ještě netuší hloubky neštěstí…

Kdyby lidé po Čechách věděli, co děje se na Karlšteině! Ale tak, kdo ví, vědí-li o tom v Praze; leda zvěděli-li něco od pana z Vilhartic.

Té noci na Karlšteině nikdo ani nezdřímnul. Nemoc postupovala stále ke zlému. K ránu roznesla se zvěsť, že císaři není pomoci. Řekli tak již sami mistři lékaři. Ti staří braši mezi many, pan purkrabí i hofmistr plakali jako děti. Byl to bolestný pohled viděti muže šedivé, otrlé, jak slzy proudí jim po zbrázděných tvářích.

Pan Ješek z Vilhartic opět rozletěl se ku Praze — jel pro arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi… V Budňanech stály zástupy lidu; mluvili málo, jen teskně ke hradu pohlíželi. Věrná, dobrá srdce čekala, že přece odtamtud přiletí zpráva, že císaři jest lépe. A když u sv. Palmácia zazněl zvonek, vsickni hrnuli se do chrámku, aby vroucí modlitbou volali k Pánu všemocnému.

Modlila se tu věrná srdce česká za svého dobrodince, modlily se tu děti české za svého tatíčka…

Ješek pana purkrabího vstal ráno uplakán; mladá hlava jeho sotva že si sedřímla, srdce nedalo spáti. Unaven vyšel si na nádvoří — a v té chvíli vykvetl z čisté duše jeho pevný úmysl.

Ješek neřekl nikomu slova a vyběhl ze hradu — ku Praze… Na hradě všecko jinými myšlénkami je upoutáno, snad nikdo nespozoruje, že zmizel. Matička snad odpustí, až jí řekne, že běžel do Prahy, ke hrobu svatého Václava, dědice země české. Svatý Václav všem věrným dětem svým pomáhal, jistě lidu svého neopustí a drahého krále slovem svým u trůnu Nejvyššího uzdraví.

Před jeho hrob spěchal Ješek pokleknout; sv. Václavu pověděti chtěl všecku tíži srdcí věrných. Sv. Václava prositi chtěl, aby králevic nebyl sirotkem…

Mladé nohy umdlévaly, ale srdce je sílilo. Ve vesničkách udiveni pohlíželi na chlapce uplakaného, jak do dáli uháněl. Leckde se ho také zeptali:

„Kam tolik pospícháš?“

„Do Prahy, ke hrobu svatého Václava! Císař Karel nám snad umře!“

„Jakže, císař Karel že umře? Vždyť je zdráv na Karlšteině!“

Ale Ješek těch slov již neslyšel, prchal dále.

Potom ti lidé, kteří se ho vyptávali, přemýšleli o jeho slovech. Kdež by si to chlapec vymyslil? Jistě se Karel na Karlšteině roznemohl — a již ústa šeptala vřelou modlitbu za vládce nejlepšího.

Ubíhaje, spatřil Ješek průvod jezdcův; honem vyhnul se z cesty, věděl, že to pán z Velhartic přijíždí s arcibiskupem.

Ó, jak zajásala mladá duše, vidouc v dáli věže hradu Pražského jako slunce planoucí! Unavené nohy měly novou posilu — —

Ješek s otcem svým nejednou byl již v Praze, a proto nebál se, že cestou na hrad zbloudí. Jednoho divadla však dosud tu neviděl! Na vrchu Petříně vyskytlo se v poslední době hejno bud a stanů — vyrostly tu jako pestré houby po teplém dešti letním. Strakatily se barvami všelijakými, tak že člověk při pohledu na ně bezděčně dal se do smíchu. Ješek vzpomněl si, že otec již o tom vypravoval. Povolal totiž starostlivý císař do Prahy lidi jakési víry mohamedánské z dálného až východu, aby naučili Čechy vyráběti vzácné tkaniny vlněné a hedvábné; zde na Petříně místo jim vykázal, aby obydlíčka svá zatím si tu postavili.

Ješek chvilinku jen na strakatinu stanů se zadíval a již opět ubíhal.

Z hovoru lidí, které na hradě potkával, vyrozuměl, že již o nemoci císařově vědí. Proudy jich valily se ke chrámu svatovítskému, na němž zněla dláta a kladiva v rukou mnohých pracujících. Nad hlavními dveřmi lidé jiskrných očí, tváří opálených, vlasů černých a lesklých z barevných sklíček překrásné obrazy sestavovali. Ješkovi oči přecházely nad tou krásou přerozkošnou.

Chládeček ve chrámě líbezně ochladil čelo rozpálené. Chrámem hlaholily zpěvy a modlitby kněží, již před hlavním oltářem za císaře Karla k Pánu Bohu o pomoc volali. Před oltářem sv. Zikmunda klečeli zástupové; ruce majíce sepjaty, šepotali vroucí modlitbičky. Matky a otcové dítky své sem přivedli, aby rtíčky nevinných drahému králi zdraví vyprosily. Zde také Ješek poklekl a modlil se vřele, jak jen čistá duše jeho uměla…

Potom obrátil se ke kapli protější, v níž tělo svatého dědice Václava odpočívá. Ale kaple byla lidem přeplněna; Ješkovi dlouho bylo čekati, nežli poněkud se uvolnilo. Barevnými okny vnikaly sem pestré paprsky sluneční a v lesku drahých kamenů, jimiž zdi se třpytily, hrály v barvách nejlepších. Vše se tu třpytilo a zářilo kamením drahým i zlatem. Svatí patronové čeští na zlaté rakvi svatého Václava s obrazů se usmívali. Zde poznal také Ješek známou milou tvář na obraze — samého císaře Karla viděl tu, oděného v purpurový plášť císařský, s korunou českou na hlavě. Překrásně vykouzlil ho tu štětec mistra Jetřicha z Prahy, staršího bratrstva malířského.

Tam, u hlavy svatého knížete klečel pacholík Ješek, modle se za Karla císaře: „Svatý Václave, dědici české země, k tobě se modlím: Pros Pána Boha na nebi, aby nám císaře Karla uzdraviti ráčil. Všechen lid po Čechách Karla jako otce miluje, protože je tak dobrý a pečliv. Přimluv se, svatý Václave, aby opět byl zdráv, aby konec bylo mukám, kterých zakouší. Svatý Václave, shlédni na králevice Václava, přimluv se, aby nebyl sirotkem. Václav již vlastní matky nemá, pak by neměl ani otce. Snad by pak zakoušel, jako Sigerik, syn svatého Zikmunda. Svatý Václave, se sv. Zikmundem proste Boha za krále Karla i Václava!“

Všecky modlitbičky, kterým dobrá matička Ješka naučila, hošek se tu pomodlil.

Klečel dlouho, a když k odchodu se chystal, oči maje slzami zrosené, ještě jednou vřele povzdychl: „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros Boha za zdraví císaře Karla a králevice Václava…“

Lidé udiveni dívali se na pacholíka v oděvu dětí rytířských, jak upřímně se modlil.

Když Ješek z chrámu vycházel, setkal se se známým. Mistr Petr Parléř, chrámu svatovítského stavitel, jenž i na Karlšteině býval, přicházel proti němu.

„Aj, Ješku, kde jsi se tu vzal?“

Ješek zůstal státi zamlkle.

„Jsi tu sám? Co tu pohledáváš?“

„Modlil jsem se za císaře Karla, aby byl zdráv, a za krále Václava!“

Mistr Parléř hocha pozdvihl a políbil. Bylo mu tak měkce u srdce, dojala ho ta dětinná láska.

„Sám jsi přišel do Prahy?“

„Sám, doma nevědí ničeho!“

„Snad strachem o tebe umírají — Ješku, Ješku!“

„Matička i otec odpustí, vždyť císař Karel zle stůně!“

„Vím, Ješku, a z té duše odpouštím ti skutek tvůj z lásky. Bůh dá, že císař se pozdraví! A králevic stůně také?“

„Nikoliv!“

„Pravil jsi, že jsi se zaň modlil?“

„Mám ho tak rád! Prosil jsem Boha, aby nebyl sirotkem!“

Mistr usmál se blažen tou velkou dětskou láskou.

„Vždyť má Václav také matku!“ dodal.

„Macechu!“ zašeptal Ješek, ale Peter Parléř slovo to dobře slyšel.

„Ty ty, Ješku!“ zasmál se nyní hlasitě, ale potom dodal vážněji: „Jsi o králevice příliš starostliv a proto jen Její Milosti císařovně křivdíš. Jest to máti milostná! Bůh nebeský dá, že Karel bude živ i zdráv a králevic Václav bude dlouho ještě míti otce i matku. Císařovna právě přibyla na hrad!“

„Císařovna?“ bázlivě opakoval Ješek.

„Přišla pešky z Karlšteina pomodlit se u hrobu svatého Václava a Zikmunda!“

„Pěšky ke hrobu svatého Václava a Zikmunda?“ opět ptal se Ješek.

„Vidíš, jak vzácnou jest paní a matkou, Ješku! Pěšky vykonala pouť dalekou, aby k Bohu volala za císaře a otce. Snad jsi se, Ješku, nedomníval, že láska její menší jest nežli tvoje?“

Ješek neodpovídal; bylo mu tak blaze. Jak rád byl by v té chvíli císařovně ruce zulíbal!

„Počkáš a s průvodem císařovniným se vrátíš; sám sotva bys došel!“

„Nepočkám, mistře, Její Milosť by se velmi hněvala!“ zvolal Ješek ustrašen a již ubíhal. Petr Parléř díval se chvíli za ním; odcházeje do chrámu, šeptal si:

„Jak velikým jest tento císař, když tak i děti české ho milují!“

Císařovna skutečně byla na hradě pražském. Když již lékaři rady nevěděli, pevně doufala v pomoc lékaře nejvyššího. K nému obrátila všecku čistou mysl svoji. Svatého Zikmunda, jehož byl císař Karel obzvláštním ctitelem, umínila si prositi za pomoc. S malou družinou pěšky vydala se do Prahy. Ve chrámu svatovítském obětovala osm mis ze zlata ryzího, aby zlatem tím korunována byla hlava svatého Zikmunda. U hrobů patronů českých svatých Václava, Vojtěcha, Zikmunda, Lidmily za zdraví manžela svého prosila.

Ve chrámě setkala se také s mistrem Parléřem. Mistr pověděl jí, jak s Ješkem se potkal a hovořil. Nezamlčel, že Ješek za Václava se modlil, aby nebyl sirotkem, aby neměl jen macechy.

Císařovna se usmála: „Jak velká a čistá jest láska dětinná!“ potom kvapně se tázala: „A kde jest nyní milý ten hoch?“

„Milosti, sotva že zvěděl, že ráčíš býti na hradě, prchal opět k domovu. Bál se hněvu Tvé Milosti císařské!“

„Ubožák, aby někde zahynul! Nechť se pan hofmistr Pešek z Janovic okamžitě za ním rozjede a na Karlštein ho dovede!“ kázala císařovna. Sama opět se svými pěšky na Karlštein se vydala.

Karlšteinský pan purkrabí s matkou Ješkovou zatím strachy trnuli, co s dítětem se stalo. Nejprve domnívali se, že jen do Budňan zašel ku sv. Palmáciu, ale když dlouho se nevracel, posla k faráři vypravili. Ten přinesl zvěsť bolnou, že důstojný kněz dnes Ješka ani nespatřil. Manové na hradbách také žádné zprávy určité nepodali; věděli, že hoch ze hradu vyběhl, ale dále nevěděli ničeho. Nemoc císařova byla příčinou, že byli méně obezřetni, a pak bylo v ten den kolem hradu lidu mnoho. Až tu odpůldne pan Pešek hocha přivezl… Matka plakala dojata nevýslovně, slyšíc, co synek její pro císaře podnikl. Pan hofmistr Petr z Wartenberka div radostí Ješka nerozmačkal, tak rozehřála ho láska dětinná. Přišel i králevic Václav a Ješkovi obrázek svůj přinesl na památku… Byli všickni klidnější, neboť lékaři měli opět naději, že nemoc císařova k lepšímu se obrátí. Ale chvíle obratu rozhodného dosud nepřišla. S večerem vrátila se také císařovna; navštívivši manžela nemocného, nadějí lékařů potěšena, spěchala do purkrabství, aby pohlédla, není-li Ješek nemocen. Ješek zarděl se, spatřiv císařovnu u dveří; pokorně uklonil se před ní a bál se popatřiti v líce její. Ale již ucítil na hlavě dvé měkkých rukou a na tváři vřelý polibek.

„Bůh bude ti odplatitelem, dítě! Lásky tvé nikdy nezapomeneme!“ pravila císařovna Eliška a vroucími slovy vypravovala pak vše, co mistr Parléř jí pověděl.

Když i o maceše se zmínila, slzeli všickni a Václav Ješka objímal…

Ticho bylo na Karlšteině, jen z chrámu sv. Maří a z kaple sv. Mikuláše zněly prosby volajících k Bohu… Kaple sv. Kříže osvícena byla ohnivě.

Po půlnoci roznesla se Karlšteinem zpráva lékařů, že nemoc císaře Karla k lepšímu se obrátila. Všecka srdce zabuchala radostí…

* * *

Císař Karel po nemoci prudké, nenadálé, rychle se zotavoval. Když pak poprvé s lůžka povstal a do křesla se posadil, vyprávěla mu císařovna o pouti své do Prahy a o Ješkovi pana purkrabího. Císař kázal, aby hoška přivedli. Potom zadíval se mu do očí, pohladil ho po lících a pravil:

„Nemám-li pravdy, říkávaje, že srdce lidu českého jest ze zlata? Ejhle, co tu dítě pro mne učinilo! Nikdo mne od lidu českého neodloučí! Václave, jaké srdce tu pro tebe tluče! Již se o tebe v dobách příštích nelekám! Trůn tvůj pevně bude státi, vždyť strážcem jeho budou srdce lidu mého. Tobě, pacholíku, jak člověk může a umí, odplatím; úplně jen Bůh lásku tvou ocení…“

Lid v Budňanech jásal, z chrámu sv. Palmácia hlaholila píseň svatováclavská.