Povídky ze starých hradů/Z Biliny

Povídky ze starých hradů Karel Václav Rais
Z Lysé	Z Biliny	Z Přimdy

Údaje o textu
Titulek:	Z Biliny
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Povídky ze starých hradů. Praha: F. Topič, 1888. s. 17–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Nad krajinou pod horami Srbskými^[1] snášela se chladná noc. Bylo na počátku září měsíce, léta 1040. Na obloze rozsvěcovaly se hvězdy. Od černých hvozdů pohorských vál studený větřík.

V osvětlené jizbě na župním hradě Bilině seděla rodina župana Prkoše. Paní Zdislava, choť župana Prkoše, jaksi teskně zírala na chůvu Lidku, která laskala se s menším děckem. Větší synek Miloš u krbu seděl na klíně starého zbrojnoše Chvala, jenž překrásně dovedl vypravovati.

Paní Zdislava chvílemi přistupovala k oknu a zírala do šera. Očekávala manžela svého s lidem; již před několika dny odejel do Němec doprovázeje německé zajatce knížete Břetislava.

Mezi zajatci byli páni znamenití, slavná hrabata i rytíři němečtí. Císař Jindřich III. vážil si jich velice a proto sám Břetislavovi nabídnul, že propustí mu i synka Spytihněva, kterého přes rok již měl v zástavě. Na Bilině očekávali je již každodenně.

„Snad již nepřijedou — venku je noc tmavá!“ smutně promluvila paní Zdislava.

„Jen čekejme ještě, matičko, snad se někde opozdili — a s malým Spytihněvem nemohou tak ujížděti, jak to umí náš tatíček!“ jaře odvětil jí Miloš.

Maličká Bohuška v náručí chůvině počala výskati a smáti se hlasitě. To paní Zdislavu trošku obveselilo, posadila děvče na široký dubový stůl a čtveračila s miloučkým dítětem.

Zapomněla na svůj stesk. Ani nevěděla, proč bylo jí pokaždé tak smutno, když manželu bylo jeti přes hranice.

Miloš se starým Chvalem opět se rozhovořili, starý zbrojnoš musil hochovi vše předůkladně vypovídati; Miloš stále se vyptával. Dnes šedý zkušenec vyprávěl o tom, jak si kníže Břetislav z Němec přivezl nevěstu, kněžnu Jitku. Miloš slyšel to již mnohokráte, ale pokaždé rád poslouchal. Nejvíce se mu líbilo, že kníže Břetislav mečem svým na jeden ráz přesekl řetěz ve bráně svinibrodského kláštera. A všech těch lidí, kteří se naň sběhli, se nelekl, ale bystře ujížděl ke svým. Starý Chval vlastníma očima to všecko viděl, vždyť sloužíval u dvora knížecího, a nebýti toho, že na stará kolena přál si býti v rodném kraji pod horami, jistě dnes byl by u knížete.

„A nepustili se pak již za vámi?“ optal se Miloš.

„Ach, jakž by nepustili, ale což jim to bylo všecko platno? My letěli jako ptáci, jako sokolíci, Břetislav před námi jako statečný mladý orel! Kdež by nás byli ti Němčíci dohonili, kdež pak oni nám stačili!“

„A co říkala mladá Jitka?“

„Divila se nám, holenku, jakživa něco takového neviděla. A což když jsme projeli Šumavou a uháněli jsme českým krajem. Českou zemi stále chválila, že ještě tak lepých krajů neviděla. A jak se nám pak v Praze divili; kníže Oldřich syna svého za statečnosť tu zulíbal a kněžna Božena ruce spínala, slyšíc, jakého skutku se syn její odvážil. Ale Jitka se jim všem líbila. Je hodná a dobrá, jako by ani cizinkou nebyla; vždycky, když mne potkala, usmála se; pamatovala, že jel jsem s nimi tenkráte z Němec. Teď se jí asi stýskalo, že synáčka tak daleko jí zavezli. Nu, potěší se s ním po tak dlouhém čase a babička Božena také!“

Paní Zdislava sama také Chvala poslouchala a usmívala se, jak to synka bavilo. V tom tu všickni uslyšeli temné troubení; již i na hradě hlásná trouba zazvučela a v malé chvíli slyšeti bylo hlahol hlasův i zbraní.

Zbrojnoš Chval vyšel, aby pána svého přivítal. I paní Zdislava vstoupila do chodby osvětlené.

V čele několika mužů, statečných a ušlechtilých postav, kráčel manžel její, župan Prkoš Bilinský, veda za ruku hošíka asi devítiletého. Paní Zdislava manžela svého srdečně přivítala, ale spozorovala hned, že je jaksi mrzut, zasmušen. Malého Spytihněva laskavě zlíbala. Potom všecko panstvo zavedla do prostranného, jasně osvíceného večeřadla. Jak byla nyní rada, že bohatší připravila večeři, unavení hosté mohli se alespoň občerstviti a posilniti. Sotva že panstvo usedlo, přivedla sem hošíka Miloše. Páni se zalíbením dívali se na jarého hoška a každý z nich vzpomínal na vlastní domácnosť, od které vojnou byl odloučen, vzpomínal na hrad či dvorec, ve kterém žije jeho rodina. Ó jak se potěší, až opět mezi drahé své vkročí!

Pan župan Prkoš posadil si synka svého po levici své; po pravici seděl mu mladý kníže Spytihněv. Miloš stále po očku díval se na hezkého hocha knížecího rodu. Zarmoutil se, vida, že líce Spytihněvovo jest velmi pobledlé, oči že hluboko zapadly a oděv zle ošuměl. Ubohý Spytihněv, co všecko as tam v té cizině zakusil!

Ted Miloš rázem sklonil rusou hlavu; Spytihněv pohlédl totiž na milého hocha a srdečně se usmál. Za malou chvíli se hoši spřátelili; pan župan Prkoš posadil je vedle sebe, aby si popovídali. Po komnatě rozproudil se přátelský hovor; páni župané, vladykové i rytíři vyprávěli si o tom, čeho na zámcích německých zažili. Chvilkami hlasitý hovor umlkl a tu všickni naslouchali, jak Spytihněv Miloši o útrapách svých v Němcích vypravoval. Všichni ubohého hocha litovali, tak mlád a již tolik zakusil. Kníže Břetislav jsa ještě na výpravě v Polsku, dal Spytihněva císaři jako rukojmě, aby jen císař do země české nevtrhl a jí nepoplenil. Déle nežli rok byl mladý kníže v zajetí.

„A tuze se ti tam stýskalo?“ Miloš soucitně zeptal se Spytihněva.

„Ó, ani nevíš, co jsem se tam naplakal! Co jsem se namodlil, abych brzy zase tatíčka, matičku, babičku a celou českou zemi spatřil! Ten stesk ze všeho byl nejhorší!“

„A utéci jsi, Spytihněvku, nemohl?“

„Na kolik zámku mne zavřeli, a když tuze jsem plakal — bili mne!“

Tomuhle byl by Miloš ani nevěřil! Knížecí dítě tam bili!

„Ó, kdybych byl věděl, že tolik zakoušíš, byl bych prosil tatíčka, aby tě jel vysvobodit!“ pravil Miloš.

Spytihněv i páni se usmáli. Jen pan župan Prkoš byl jaksi zamyšlen, ba zdálo se, že ani ta dvě pacholata neposlouchá.

„Nikdo by mi byl nepomohl,“ odvětil Spytihněv, „byl jsem zavřen na pevném a tvrdém hradě. V Němcích mají mnoho vojska, daleko víc než my v Čechách. Sám císař několikráte byl v mé světničce a potom mi bylo vždycky trochu lépe, nebili mne a dali mi dosti najísti. Jistě jim tak císař poručil; ale brzy zase zapomněli a trápili mne jako dříve.“

„A vždyť jsi jim nic neučinil?!“

„Neučinil, ale hněvají se na tatíčka, knížete Břetislava, že tak vítězí, oni že prohrávají. Smáli se mi a přezdívali ošklivě!“

„Ale zítra budeš již u matičky a u tatíčka, to se budete radovati!“ Miloš Spytihněva objímal jako vlastního bratříčka.

Oba hoši společně do jedné jizbice odebrali se na lůžka. Miloš byl by ještě dlouho hovořil, ale Spytihněv, cestou unaven, usnul.

Miloši zdálo se potom, že vede veliké vojsko do hradu, na němž je zavřen Spytihněv, že hradu dobývá a Spytihněva vede ze zajetí.

„Škoda, že tu nemůžeš zůstati u nás, to bychom se veselili!“ pravil ráno Spytihněvovi, když se loučili.

„Přijedu si pro tebe a navštívíš nás v Praze — chceš?“

„Chci, rád s tebou půjdu, ale potom se zase vrátím na Bilinu, stýskalo by se mi!“

Miloš několik dní potom stále a stále hovořil o Spytihněvovi. I starý Chval ustal na několik dní se svými historiemi; nyní jenom Milošovo vypravování poslouchal.

A jaká radosť byla v Praze, když drahé dítě knížecí vrátilo se z přetrpkého zajetí!

Péro jí nepopíše…

II.

Zima přešla. Lesy se zazelenaly a na trávnících rozkvétal kvítek za kvítkem. Přiletěly již i vlaštovičky a pod střechami stavěly svá hnízdečka. V Čechách byly vlaštovičky domovem již od té doby, kdy Čechové s Řipu sešli a v nové vlasti zroubili si prvé chaloupky. Ten český lid byl vždy lidem dobrým, proto se tu vlaštovičkám vždy tak líbilo. Šveholily Čechům od rána do noci, a dobrým lidem se bez vlaštovek vždycky velmi stýskalo. Dlouho-li nepřilétaly, vycházeli domácí každým ránem na dvorečky a dívali se, nesedí-li na střeše známé, milé ptáče…

Na Bilině bylo smutno, jako by hrozný, černý mrak snášel se nad pevnými věžemi a střechami. Župan Prkoš od poslední jízdy do Němec byl jako vyměněn; chodil zamračen a pro nikoho neměl slůvka laskavého. Paní Zdislava marně se vyptávala, co ho trápí.

A sotva že jaro přišlo, přijížděli na hrad divní lidé, všickni od německé strany. Pan župan pokaždé zavřel se s nimi ve své jizbě a nikdo nezvěděl, o čem s nimi hovořil. Po každé návštěvě býval ještě mrzutějším.

Jednou přijel na Bilinu sám míšeňský markhrabě Ekkard. Když starý Chval zvěděl, kterého to hostě k pánu svému zaváděl, zaťal pěsti, až mu klouby zapraskaly. Oči mu zasvítily, až se jich Milošek lekl, tak starého dobráka ještě nespatřil. Starý Chval byl všecek rozechvěn, hleděl jen k zemi, rty se mu chvěly a slova nepromluvil.

Zbrojnoš Chval byl poctivec každou krůpějí své věrné, české krve, ale tentokráte mu to nedalo, aby několikráte potichu nepřešel vedle dveří, za nimiž rokoval pan župan s markhrabětem. Málo, maličko uslyšel, ale srdce stáhlo se mu hrůzou.

„Vaše zlato nepřeváží děsného toho činu,“ pravil pan Prkoš.

„Nu, a cože čekáš od svého knížete, podaří-li se ti nás odehnati?“ Pan markhrabě mluvil sípavě jako by ze vzteku.

Po té otázce se župan zamlčel.

„Vidíš, mlčíš! Odměnil by se ti jako loni, ale císaře navždy si nakloníš; jeho vděčnosť jest veliká, ani netušíš!“

„A vlasť — a lid?“ Pan župan slova tato promluvil temným, chvějícím se hlasem.

„Vlasť? Lid? Těm neuškodíš! Či chceme lidu vašemu ublížiti? Jen pýchu Břetislavovu zkrotiti chceme, a tu pýchu znáš, vždyť sám jsi ji zakusil!“

Župan Prkoš opět mlčel.

„Pomni na vděčnosť císařskou, pomni na své děti a jejich budoucnosť. Čím jsi zde nyní? A kdo ví, čím budeš za krátko! Padneš-li, co bude z tvých dětí?“

„Ale ty děti budou mne třeba proklínati!“

Teď se Ekkard rozesmál. „Myslíš, že nebudou tvé děti, až dorostou, chytřejší tebe? Ó dětino!“

Zbrojnoš Chval tiše vlekl se ode dveří. Ve své jizbičce sklonil hlavu na starý dubový stolec a zaplakal jako děcko… Co měl nyní počíti? Vyzraditi vše a zničiti župana Prkoše, zničiti snad rodinu jeho, zničiti tu dobrou paní a roztomilá děťátka? Vždyť nemá na tom Božím světě nikoho, jen ty dobré dušičky. Dobrý staroch v několika dnech hrozně se změnil. Tělo, jindy statečné, velmi se sklonilo a vlasy sbělely sněhově. Ani se neusmál a v očích stále svítily mu slzy.

Jen paní Zdislavě svěřil se se vším. Ubohá paní zhrozila se děsných zvěstí! Tušila, proč divní ti náštěvníci přicházejí, ale důvěřovala manželu svému. Snad ještě se vzpamatuje, vždyť s takou upřímností lnul vždycky k rodné zemi…

Sotva že přiklusalo smavé léto, po celých Čechách chystala se nová vojna s císařem. Brzy dvojí proud nepřátelský hrnul se na nebohou zemi, jeden na Šumavu, druhý na hory Srbské. Kníže Břetislav též na dva díly rozdělil voje české, jeden vedl sám proti císaři na Šumavu, druhý svěřil županovi svému Prkoši, jenž loni tak statečně vlasť bránil.

Kníže županovi svému úplně důvěřoval…

Když se pan župan Prkoš loučil s chotí, zadívala se mu paní Zdislava do očí, objala ho a pravila:

„Budu Boha nebeského prositi, aby ti požehnal! Pamatuj na nebožtíka otce, pamatuj na vlasť i na Boha. Bojuj věrně pro tu naši drahou zemi, pro památku otcův, a lid náš věčně bude ti žehnati! Pán dá, že se sejdeme, kdyby však byla to vůle Jeho a ty bys padl, děti naše vždy budou se za tebe modliti a vzpomínati otce-hrdiny!“

Pan Prkoš chvěl se jako v zimnici, oči zalily mu slzy…

Ty slzy viděl i starý Chval — poprvé viděl tu pána svého plakati. Šedý zbrojnoš pevně doufal, že pán jeho přece slibům hadím odolá.

Brzy potom přijelo na Bilinu poselství, aby paní Zdislava synáčka Miloše na nějaký čas poslala ke dvoru knížecímu. Mladý kníže Spytihněv vroucně se naň těšil.

Paní Zdislava ráda poslala Miloška ke dvoru, kdo ví, jaké zlé dny přijdou, dobře bude Milošovi v Praze.

Hošík těžce loučil se s matičkou i s malou Bohuškou, jež pěkně již žvatlala. Jen pomyšlení, že sejde se zase s milým Spytihněvem a že brzy zase k matince se vrátí, osladilo bolné loučení…

Pod horami Srbskými scházely se statečné voje české, jimž i z dálných Uher přišlo vojsko pomocné.

Když bilinský župan Prkoš po hvozdech hlubokých voje své stavěl, stále vzpomínal na své miláčky. Slova manželčina hlasně zněla mu hlavou. Ale před samým bojem nové přišlo poselství od císaře, nové přineslo sliby. Před rozechvěnou duší Prkošovou otvíraly se báječné, slibované poklady.

Župan Prkoš přece jen podlehl — zradil svého knížete, zradil vlasť a český lid. Bojováno jen na plano; vojsko německé, vedené markhrabětem míšenským Ekkardem a biskupem mohučským Bardem, přešlo do Čech a valilo se ku Praze.

I tam na Šumavě zrazen kníže Břetislav. Německý poustevník Vintíř krajanům svým ukázal tajné stezky. Břetislav s vojem svým ustupoval až do Prahy, kdež obklíčily ho oba proudy nepřátelské. Přičiněním kněžny Jitky zjednán mír.

Ve středu země české, ve Staré Boleslavi, na kamenném, skvostně upraveném stolci usedl císař Jindřich III. a zrazený hrdina Břetislav se mu pokořil.

Tak vlastní syn země české, zrádce Prkoš Bilinský serval květy slávy české, jež sotva se počaly rozvíjeti…

III.

Teď bylo na hradě Bilině smutno. Mnoho hradních zbrojnošů rozuteklo se ze sídla zrádcova. Pan Prkoš k neuvěření sestaral, vlasy dříve černé silně sbělely, čelo rozryly vrásky a bedra se sklonila. Chodil hradem jako duch, hlavy nepozvednul, slůvka nepromluvil. Choti své bál se do očí podívati.

Paní Zdislava plné jistoty o zradě manželově dosud neměla; každý litoval nebohé paní a bál se jí zjeviti hroznou pravdu. I ten věrný Chval porážku vojska českého vymlouval nejen jí, ale i sobě. Kdož pak ví, jak se to vlastně stalo, snad za vše Prkoš nemohl, snad bojoval nejupřímněji, snad podlehli přesile…

Župan Prkoš po celé noci sedal v jizbě své, hlavu skloněnu v dlaních. Hrozné myšlénky proletovaly mu hlavou, spánek plašily s očí, a když zemdlené tělo přece kleslo, děsily zrádce sny nejhroznější. Sotva že zrádný skutek vykonal, děsná pravda postavila se mu před duši. Teď teprve poznával Prkoš ukrutný svůj čin, teď teprve viděl, čeho se dopustil. Za bídné zlato zradil vlasť a knížete! Ó, proč těm cizincům uvěřil, proč za lesklý kov zaprodal jim to nejdražší, co na světě měl — svou česť! Když Prkošovi všecko to vstoupilo do mysli, plakal jako dítě, vlasy rval s hlavy a rukama žalostně lomil. Jak, jak jen se to mohlo státi, že on, jenž těm cizincům nikdy nevěřil, tak se jim zaprodal!

A tu z nenadání přijelo na hrad poselství od samého knížete. Kníže Břetislav vzkazoval, aby paní Zdislava do Prahy přijela, že synáček Miloš postonává. Jak se nebohá paní polekala! Honem s Bohuškou, chůvou a věrným Chvalem vydala se na cestu. Když s manželem se loučila, podivila se jeho srdečnosti; snad těšil se, že Břetislav porážky voje českého mu odpustí, že snad zrady jeho nezná, nebo milostivě bude trestati. Ta myšlénka i paní Zdislavu sílila. —

Miloš skutečně stonal, ale dobrotou kněžny Jitky i starší kněžny Boženy přestál šťastně nejhorší. Dobré paní ošetřovaly hoška jako dítě vlastní. Spytihněv také stále seděl u lůžka milého hocha a v chorobě jej těšil. I sám kníže Břetislav přicházel, aby se na malého nemocného podíval. A přece věděl všecko o zradě Prkošově! Věděl, že otec tohoto hoška dal se zmámiti zlatem a voje nepřátelské pustil do vlasti! Jitka, Božena i malý Spytihněv též o všem věděli, ale před hošíkem se nezmínili. Když se Miloš trochu pozdravoval, stále chtěl jen k matičce svojí. Po ní toužil dnem i nocí. A tu jednou nenadále objevila se matička u lůžka. Což tu bylo radostí! Když dobrá paní viděla, že miláček její se pozdravuje, slovy nejvroucnějšími dobrým paním za lásku jejich děkovala.

Od lůžka synkova se potom nehnula. Někdy přišla k lůžku Milošově také chůva s Bohuškou, jež šveholem svým všech obveselovala. I starý Chval přicházel a Miloši a Spytihněvovi vyprávěl slavné příhody ze své zkušenosti. V Praze se starý dobrák trochu rozveselil, našel tu dobré známé, prohlížel, jak a co se změnilo. Líbilo se mu všecko přenáramně.

Konečně pozdravil se Miloš tak dalece, že paní Zdislava pomýšlela na cestu zpáteční. Ještě naposledy šla samému knížeti poděkovat za lásku, dítěti prokázanou. Statečný kníže srdečně stiskl ruku paninu a pravil:

„Neděkuj, paní milá; co jsme učinili, z lásky k tobě a dítěti tvému jsme učinili. Ale na Bilinu se již nevrátíš!“

Paní Zdislava udivena pohlédla na knížete.

„Jen hoře a nejtěžší zármutek by tě tam očekávaly!“

Paní Zdislava již tušila, zoufale zalomila rukama.

„Manžel tvůj je nejohavnějším zrádcem!“

Paní Bilinská před knížetem klekla a hořeplným hlasem vykřikla: „Slituj se, pane milostivý, omámili ho zlatem, odpusť pro děti moje!“

Kníže Břetislav smutně zavrtěl hlavou a paní Zdislavu pozvednul.

„Vím o tom,“ pravil, „říkali mu, že jsem nevděčen, že prvé slavné vítězství jeho před rokem ničím jsem neodměnil! Omámili ho a on nás zradil. Pro čin takový není však odpuštění!“

„Smiluj se!“

„Již jest vykonáno!“ temně pravil kníže.

Paní Zdislava klesla bez sebe…

V době, když dobrá matka seděla u lůžka nemocného syna, přijeli knížecí zbrojnoši na Bilinu a na županu Prkošovi vykonali trest strašlivý: obě oči mu vyloupali, ruce a nohy usekali a potom uvrhli ho do řeky Biliny, kde zrádce vlasti se utopil…

„Pro věčné časy budiž čin Prkošův odstrašujícím. Živoucí i potomci nechť vidí, jak hrozně potrestal jsem zrádce! Naříkal na můj nevděk! Ti tam se mu odměnili! Pověděli mi všecko! Jak chtěl býti odměněn? Nebylo-li nejsladší odměnou vědomí, že konal svoji povinnosť jako syn této země, že zachránil vlasť před záhubou, že žehnati mu budou Čechové na věky? A kdybych ho byl za statečnosť jeho bývalou odkopnul, a kdyby jako žebrák plazil se ode dveří ke dveřím, zraditi nás neměl! Pro zradu jeho není omluvy — Prkoš musí trpěti!“

Tak rozsoudil kníže Břetislav.

Rodina zrádcova se již na Bilinu nevrátila, zůstala při dvoře knížecím.

Milošovi bylo to z počátku divno, stále se po tatíčkovi vyptával. Konečně řekli mu, že zahynul slavně v boji. Nechtěla dobrá matka, aby mladý synek již nyní zvěděl o černém skutku otcově… Těžkou bude to ranou, až jednou se doví… Každým večerem klekala paní Zdislava s dětmi svými, aby vroucně pomodlily se za nebohého tatíčka.

Zda ten Pán tam na nebi odpustil mu čin, nad nějž není na světě činu hroznějšího? —

---

1. Krušné hory.