Povídky ze Shakespeara/XVI. Mnoho povyku pro nic za nic
| Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík | ||
| XV. Timon Athenský | XVI. Mnoho povyku pro nic za nic | XVII. Komedie plná omylů |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVI. Mnoho povyku pro nic za nic |
| Autor: | Jan Kabelík |
| Zdroj: | KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 271–290. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Mnoho povyku pro nic |
|
V Messině žil starý vladař Leonato se svou dcerou Heronou a netí Blaženou. Daleko široko nebylo dvou tak krásných dívek jako tyto dvě sestřenky. Hero byla vážná, málomluvná, v sebe uzavřená, takže ve společnosti více ustupovala do pozadí, pokud totiž dopouštěla její oslňující v pravdě krása. Zcela jiná byla Blažena. Třeba přísný posuzovatel byl by našel leckterou nepravidelnost v rysech jejího obličeje, bohatou za to náhradou byly plamenné její oči, které smavě dívaly se do světa, prozrazujíce živou Blaženinu letoru, pro kterou, jakož i břitký vtip svůj vždy byla ve společnostech v popředí. Smutná nebyla Blažena nikdy, leda když spala; ba ani tenkrát ne, neboť sestřenka její říkala, že se jí často zdá všelijaké bláznovství, a že se pak smíchem probouzí.
Jednou došla na zámek zpráva, že kníže Pedro Aragonský zavítá do Messiny po bitvě, v níž s nepatrnou ztrátou dobyl skvělého vítězství. V boji hlavně se vyznamenal mladičký šlechtic florencský Klaudio a tím ještě více se upevnil v přízni svého knížete, jehož obliby již dříve požíval pro svou jemnost a ušlechtilý mrav. O přízeň tu dělil se s nejvěrnějším přítelem svým Benešem, mladým šlechticem z Padovy, který bavíval prince veselým rozmarem a vtipy.
Vladař i s oběma dívkami vyšel knížeti vstříc a vítal ho ve svém sídle jsa šťasten, že ho při tak veselé příležitosti pohostí na zámku, který zazářil v plném lesku. Blažena hned při uvítání všimla si Beneše, s nímž nejednou již ostrou potkou slovní se utkala. Sotva ho uzřela, obnovila dřívější boj pravíc: „Pěkně vítám z vojny, pane Sekáčku!“ Načež Beneš rychle se otázal: „I hle, má drahá slečno Pohrdo, ještě jste na živě?“ „Kterak je možná, by pohrda umřela, když má takovou potravu jako vy, pane Beneši?“ odsekla Blažena. „Sama zdvořilost musí se obrátit v pohrdu, když se vy objevíte.“ „Pak je zdvořilost vrtkavá,“ zasmál se Beneš. „A přece jsem milován ode všech dam, jenom ne od vás. I přál bych si, abych shledal, že nemám tvrdého srdce, neboť skutečně, já nemiluji žádné.“ „Veliké to štěstí pro ženské, sice by byly navštíveny nebezpečným milovníkem. Já děkuji Bohu a své chladné krvi, že v té věci jsem vám podobna. Raději bych slyšela svého psa na vránu štěkat, nežli muže přísahat, že mne miluje,“ ujišťovala Blažena. „Zachovej vás Bůh navždy při takovém smýšlení,“ přichvaloval jí Beneš, „tak aspoň některý dobrý člověk ujde osudu poškrábaného obličeje.“ „Obličej podobný vašemu nemohl by zohyzděn býti poškrábáním,“ vrátila ránu Blažena, načež odběhla konat další přípravy k důstojnému přijetí knížete i celé jeho družiny.
Kníže, milovník žertův, i ostatní s úsměvem sledovali tento nekrvavý souboj vtipných odpůrcův. Jediný Klaudio neviděl a neslyšel nic kolem sebe, cele jsa upoután krásnou Heronou. Už když chystal se s knížetem na výpravu válečnou, s oblibou na ni hleděl; krutá však povinnost vojínova nedala vysloviti mu jména lásky. Když myšlenky válečné ustoupily z mysli, zaujaly jejich místo city něžné, připomínajíce, jak Hero jest krásná, a jak před válkou již ji miloval. Jakmile octl se s knížetem o samotě, otevřeně vyznal se mu ze své lásky, a tento projevil přízeň svou ke Klaudiovi skutkem: při skvostném plese pořádaném na jeho poctu stal se sám přímluvčím Klaudiovým. Poněvadž Hero byla Klaudiovi nakloněna, zbývalo jen svolení otcovo, jehož námluvčí tak vznešený také snadno dosáhl. Oba snoubenci nenacházeli ani slov, aby projevili svou blaženost, že tak rychle octli se u cíle svých tužeb. Na štěstí byla tam Blažena, která pomohla jim ze sladkých rozpaků. „Mluv, sestřenko,“ vesele pobízela Heronu, jíž byla z celého srdce nakloněna, anebo, nemůžeš-li, zacpi Klaudiovi ústa políbením a nepusť také jeho k slovu.“ „Milý Bože,“ pokračovala ke knížeti, „zase svatba! Tak se má každý k světu, jen já ne; já od slunce opálená mohu se posadit do kouta a volat: Hola, hej! na ženichy.“
„Chcete mne, slečno?“ se smíchem otázal se kníže. „Vaše Jasnost je pro mne tuze vzácná,“ odpověděla s poklonou Blažena. „Než prosím Vaši Jasnost, račte mně odpustit, já jsem se tak veselá narodila.“ Kníže však ani nemohl se horšit nad švitořivou touto dívčinou, která mu tak živě připomínala rozmarem svým jeho oblíbence Beneše. Také zapřisáhlý odpor proti sňatkům byl veselým těmto dvěma osobičkám společný, a kníže vzpomínaje toho pomyslil sobě, jak zábavné by bylo uvaliti na ně celou horu vzájemné lásky a udělati z nich manželský párek.
Právě téhož večera došlo mezi Blaženou a Benešem k rozporu ostřejšímu nežli všecky předešlé. Blažena setkala se v maškarním přestrojení s Benešem a nevědouc, že to on, nazvala ho knížecím šaškem. To bylo již něco jiného než obyčejný vtip přímo pronesený, který mohl býti splacen opět vtipem, to byl příkrý, ponižující a nespravedlivý úsudek vůči neznámé osobě. Bylť Beneš ovšem veselý chlapík, mnoho provedl kousků, jimž kníže srdečně se zasmál, ale že by se byl snížil kdy za šaška knížecího, toho sobě vědom nebyl. Od té chvíle nechtěl s Blaženou ani promluvit a prosil knížete, aby ho raději poslal třeba pro párátko do zubů až k protinožcům, než chtěl, by se s ní bavil.
Knížete nezmátlo ani toto pobouření. Pomyslil si: „Co se škádli, rádo se má.“ Jistě by si Beneš byl při své lehké mysli nepřipouštěl k srdci příkrého posudku dívky, která byla by mu bývala lhostejna. Pokus o spojení těchto protivníků pod nenáviděným jhem manželským sliboval výbornou zábavu, a kníže k tomu cíli získal si za pomocníky s jedné strany Leonata a Klaudia, s druhé Heronu. Tak chtěli si všichni ukrátit čas do sňatku Klaudiova, který měl býti slaven za sedm dní u přítomnosti knížete.
Druhého dne nato Beneš vzal knihu a uchýlil se do zahradní besídky. Nastával krásný večer. Beneš přestal čísti a zadumal se. Vzpomínal přítele svého Klaudia, který sňatkem od něho nadobro se odlučoval, a povzdechl si: „Jak jen může člověk upadnouti v lásku a státi se předmětem posměchu jiných! Zdaž i já bych se mohl tak změnit? Nemohu to říci, ale myslím, že ne: nechci se zaříkat, že by mne láska nemohla proměniti v samotáře žijícího jako ústřice ve své skořápce, ale složil b3rch přísahu, že pokud ze mne neudělá takové ústřice, neučiní ze mne blázna.“
V úvahách svých přerušen byl kroky několika příchozích. Ztichl úplně naslouchaje, kdo by to byl. Uviděl knížete, který zabrán byl patrně v důvěrný nějaký a důležitý rozhovor s Leonatem a Klaudiem. Všichni tři dobře věděli o Benešovi, ale tvářili se, jakoby neměli o něm ani tušení. Před besídkou kníže se zastavil a pravil k Leonatovi tak hlasitě, aby to Beneš slyšel: „O čem pak jste mi to dnes povídal? Že vaše neť Blažena je zamilována do pana Beneše?“ Beneš zatajil dech a dbal, aby mu neuniklo ani slovíčka. „Ano, ano! Věru nebýval bych si pomyslil, že může milovati nějakého muže, tím méně pana Beneše, k němuž celým svým chováním ukazovala vždy takovou nechuť,“ vážně přisvědčoval Leonato. „Ona vám teď sedí, — vždyť jste slyšel od mé dcery, kterak,“ dovolával se stařec svědectví Klaudiova. A tento s Leonatem o závod jali se vyličovati knížeti, jak si Blažena vede. Říká prý: „Mám-liž já, která jsem tak často pohrdlivě k němu se chovala, psáti mu, že ho miluji?“ I roztrhá prý dopis, jejž Benešovi napsala, na tisíc kusův a zlobí se sama na sebe, že píše člověku, který se jí vysměje. „Já ho posuzuji podle sebe,“ volá prý, „neboť já bych se mu vysmála, kdyby mně psal; při vší své lásce bych to učinila.“ A pak prý pláče, vzdychá, modlí se a zase volá Beneše. „Ba, ba,“ dokládal Leonato starostlivým hlasem knížeti, „mám o ni strach jako její ujec a poručník, neboť někdy přemůže ji vášeň v té míře, že se moje dcera obává, aby si v zoufalosti něco neudělala.“
Kníže, jakoby sdílel starosti se starcem, upozornil, že by snad bylo vhodno, kdyby o tom Beneš zvěděl od někoho jiného, když Blažena lásku svou tají, ale narazil na rozhodný odpor Klaudiův i Leonatův, kteří tvrdili, že by si Beneš z dívky ztropil jen žert, jsa ducha velmi pohrdavého, a prosili knížete, aby mu jen nic neříkal, že se to Blaženě musí nějak rozumně vymluvit.
„Já mám opravdu starost o vaši neteř,“ ujišťoval kníže. „Však o tom uslyšíme ještě více od vaší dcery, zatím to nechme vychladnout,“ odkládal svoje rozhodnutí. „Já mám Beneše velmi rád a přál bych, aby zkroušeně zpytoval svoje svědomí a přišel k poznání, jak velice nehoden je tak výborné ženy.“ Tu Leonato dle své povinnosti hostitelské zdvořile upozornil knížete, že jest již čas k jídlu, a všichni mužové, stále živě rokujíce, vzdalovali se zvolna od besídky.
Když zašli, vystoupil Beneš, mna si čelo. Nevěděl, jak vlastně si celou věc vyložiti. Byla by se mu jevila úskokem, ale šibalství nemohlo se přece skrývati pod tváří tak vážnou, jako byla tvář šedivého Leonata. Patrně jim to vyzradila Hero. Byla to tedy skutečnost, a jak sladká skutečnost!
Právě přicházela Blažena, která svým obvyklým vůči Benešovi tónem pravila: „Proti mé vůli poslali mne, abych vás zavolala k obědu.“ „Krásná Blaženo, děkuji vám za vaše namáhání,“ odpověděl Beneš s pozorností. „Já jsem se tak málo namáhala, abych zasloužila vašich díků, jako vy se namáháte mně je skládat; kdyby při tom bylo nějaké namáhání, nebyla bych přišla,“ odsekla Blažena. „Vy asi nemáte hladu, pane; mějte se dobře!“ A již pospíchala opět k zámku. Jakkoli řeč ta nijak nesvědčila o nějaké náklonnosti Blaženině, Beneš láskyplným okem stopoval ztepilou dívku, pravě sám k sobě: „Na mou kuši, je to sličná dáma; poznávám na ní jakési známky zamilovanosti. Abych s ní neměl outrpnost, toť bych byl padouch, abych ji nemiloval, musel bych být žid. Půjdu si zaopatřit její obraz!“
Beneš byl chycen. Bylo na Heroně, aby podobného úspěchu dosáhla u Blaženy; a také ona obratně nastrojila svoji lest. Brzy potom Blažena bavila se v návštěvně s knížetem a Klaudiem, když tu přiběhla komorná Heronina, Marketa, dle nařízení zvěstujíc Blaženě, že Hero s druhou svojí komornou procházejí se v zahradě, stále o ní mluvíce. Ani Blažena nebyla prosta ženské zvědavosti, a proto rychle jako čejka při samé zemi se kradla do loubí pokrytého svlačcem, aby naslouchala. Hero dobře ji viděla, dala znamení komorné, že má začíti, a brala se blíže k loubí, aby ucho Blaženino nic neztratilo ze sladké vnady, kterou jí nastražily.
„Ale víte jistě, že Beneš ku Blaženě zahořel tak vroucí láskou?“ tázala se komorná, jakoby pokračovala v rozhovoru. „Kníže a také ženich můj tak praví,“ odvětila Hero; „žádali mne, bych jí to řekla, ale já jsem jim domlouvala, Beneš-li jim milý, by nechali ho zápasit s láskou, nic nedávajíce znáti Blaženě, neboť krutějšího srdce příroda nad Blaženino nestvořila; pohrda, úsměšek září jí z očí zavrhujících, nač jen pohlédnou, a neviděla jsem muže, byť sebe moudřejší neb šlechetnější, byť sebe mladší byl a sličnější, jenž nebyl od ní zahnán. Nechť raději se Beneš vzdechy svými usouží, jak oheň tutlaný se uvnitř trávě; lepšíť to smrt než pojit úsměškem.“ „Jen jí to řekněte, co odpoví,“ přimlouvala se komorná. „Ne,“ odpírala Hero; „promluvím dřív ještě s Benešem a řeknu mu, by přemohl svou vášeň; při tom si vymyslím na sestřenku nějakou lehkou chybičku: neřekla bys, jak otravuje lásku zlé slovo.“ „Ó, nečiňte své sestřence také křivdy,“ prosila komorná. „Jak by mohla být při bystrém svém rozumu tak zaslepena, aby zhrdla tak vzácným mužem jako Beneš.“ „Onť první mezi všemi ve Vlaších mimo drahého mého Kladia,“ tvrdila Hero, načež ozvala se komorná: „Nemějte mně, slečno, za zlé, mluvím-li, jak smýšlím: po celé Italii pro sličnost, rozum, mrav i statečnost vyhlášen jest Beneš nade všecky.“ A Hero, jakoby chtěla zamluviti pochvalu snižující jejího snoubence, převedla řeč na rozmanité přípravy k sňatku, které spěchala dokončit.
Zašly, radujíce se z lovu, v němž viděly rybu hltat políknutou vnadu. Blažena s tvářemi do tmava zardělými radostným rozčilením naslouchala pochvalám vzdávaným Benešovi. Zasluhoval jich také po jejím soudě, a poroučela svou dívčí pýchu Bohu, ráda chtějíc Benešovi podati ruku k sňatku.
Byla to od té chvíle roztomilá podívaná na oba dřívější prudké protivníky lásky a manželství! Blažena zanechala všelikých pohrdavých vtipův a dívala se na svět jako jiná žena, velmi krotce; říkala, že je nemocna. Marketa pak lehtala ji bodláčím, doporučujíc jí jako jediný prostředek proti nemoci, aby přikládala si na srdce tresť z byliny Carduus Benedictus.[1] Natož pan Beneš! Dříve sám úsměv a vtip — teď vzdychal neustále a boje se výsměchu svých přátel, vymlouval se bolením zubů. Ti však věděli, kolik bije, a stále si ho dobírali, jak valně se již svým zevnějškem liší od dřívějšího Beneše. Dříve míval šaty ledabylé, vous rozcuchaný; ale najednou padly vousy, takže vypadal mladší, od rána si vždy přihlazoval klobouk a kroje stále střídal: jednou přistrojil se za Hollanďana, jindy za Francouze, jindy zase do kroje dvou zemí najednou, od pasu dolů za Němce, a od kyčlů nahoru za Španěla.
Zatím uplynul týden příprav ku sňatku. Ale našel se zlý člověk, plný úkladu a lsti, který umínil si zmařiti štěstí snoubenců.
Byl to Don Juan,[2] nemanželský bratr Dona Bedra, muž velmi ponurý. Veselá Blažena říkala, že kdykoli ho vidí tak mrzutého na svět hledět, vždy celou hodinu ji pálí žáha. Don Juan cítil, že je neschopen soutěžit o požitky tohoto světa s jinými lidmi, štědřeji přírodou obdařenými, a proto byl mrzut a záviděl každému, kdo nad něho vynikal. Trnem v oku byl mu hlavně Klaudio, protože byl milostníkem Dona Pedra, a také pro svůj šťastný nastávající sňatek.
I Don Juan mel své stoupence. Jeden z nich, Borachio,[3] úslužný to podlec, jenž byl v přízni u Markety, slíbil Donu Juanovi, že ji vyláká v nocí k oknu spací komnaty Heroniny a tam s ní bude rozmlouvat, jakoby to byla Hero sama. Don Juan měl to oznámit knížeti a Klaudiovi, kteří měli býti přesvědčeni, že by Klaudius poskvrnil svou čest sňatkem s dívkou tak špatnou, jakou by se tím objevila Hero.
Stalo se. Don Juan vyzval knížete i Klaudia, by přesvědčili se, že Hero klame svého ženicha, ujišťujíc ho láskou, kdežto potají schází se s milencem svým Borachiem. Klaudio zbledl, když slyšel s takovou jistotou obviňovati svou nevěstu, a vybuchl: „Uvidím-li této noci něco, co činí ji nehodnou býti mou chotí, před samým oltářem ji zahanbím.“ Kníže pak, poněvadž pro Klaudia o ni žádal, cítil se rovněž uražen, schválil neprozřetelně tento výbuch mladické nerozvážnosti a slíbil spojit se k Heroninu zahanbení.
Byla noc před svatbou. Kníže, Don Juan a Klaudio dívali se z pozdálečí v zahradě na okno spací komnaty Heroniny: Borachio přistoupil k oknu, z něhož vyložila se Marketa — netušíc, k jak hanebnému kousku jí použito — a dávala mu tisíckrát dobrou noc. Borachio při tom jmenoval ji stále Heronou, takže kníže i Klaudio pokládali komornou skutečně za její velitelku. Klaudio přísahal zrádné nevěstě pomstu.
Ráno nato Hero spanilejší než kdykoli jindy v nádherném svém svatebním úboru v průvodu svého otce i celé ostatní rodiny objevila se u oddavek. Klaudia doprovázel kníže, Don Juan a Beneš. Snoubenci již stáli před mnichem, který je měl oddati. Klaudio bledý rozčilením otázal se: „S dovolením, otče, zdaž chcete z vlastní vůle, nenucen, mi dáti svou dceru?“ „Tak z vůle své, jakož mně ji dal Bůh,“ zněla odpověď. „Nuž, Leonato,“ s důrazem odvětil Klaudio, vezměte ji nazpět; nedávejte svému příteli darem shnilého jablka. Nechci jí, se záletnicí nelze mně mít spolku!“ Všickni strnuli nad touto potupou, a Hero stěží vypravila ze sebe slabou námitku, která u knížete spíše zdála se důkazem její viny: „Jest pán můj při sobě, že takto mluví?“ Za to Leonato na celém těle se třesa tázal se knížete prudce po vysvětlení tohoto výstupu. „Co mám mluvit?“ vece kníže. „Zahanben stojím, že jsem obecnou namlouval děvku svému příteli.“ Starý Leonato, chtěje se dověděti, proč vlastně jeho dcera tak byla potupena, rozkázal jí, aby odpovídala na dotazy Klaudiovy. Ten ptal se Herony, s kým že v noci před jednou hodinou mluvila. Na odpověď Heroninu, že s nikým, vystoupil kníže a rozhodl: „Nuž, tedy jest vinna. Vás, Leonato, mně líto; než svou ctí se dokládám, já, bratr můj i zklamaný ten hrabě jsme byli svědky, jak včera v noci s jakýmsi darebou mluvila oknem, který tisíceré jí připomínal schůzky, jež spolu tajně mívali.“ „Ó, Hero, jakou bys byla Heronou, kdyby tělesných tvých vnad jen odpolu se bylo mysli dostalo a srdci! Buď s Bohem, ohyzdná ty krásko!“ zvolal Klaudio, a slzami smývaje hanbu, z které nevěstu svou obvinil, vyrazil z chrámu; za ním kníže a Don Juan, škodolibě se usmívaje nad zdarem svého činu.
Beneš zůstal na blízku Blaženy, která v pravý ještě čas přiskočila k sestřence, aby ji zachytila, neboť Hero klesala v mdlobách na zemi. „Co schází slečně?“ tázal se s upřímnou účastí. „Mrtva tuším,“ odpověděla poděšená Blažena. „Ujče, pomozte!“ Ale marně volala. Ubohý Leonato tak přesvědčen byl o pravdivosti slov knížete a Klaudiových, že přál si raději, aby neotvírala očí a neokřívala dcera jeho, jejíž hanbu zdálo se mu vše vůkol hlásati. Jinak Blažena; znala dobře počestnost své sestřenky a byla o její nevině pevně přesvědčena. Dokazovala ujci, že Hero trpí pomluvou, křísila vřelými polibky milenou sestřenku, až konečně tato se vzpamatovala.
Tu se ujal slova mnich, který po celý čas jen proto mlčel, by pozoroval Heronu; znamenal tisíceré na lících zardění ustupovati rouchu nevinnosti, viděl, jak jí z oka plál oheň trávící nařknutí knížat. „Nevěřte ani v mou učenost,“ pravil vážně Leonatovi, „ni zkušenosti, ni stáří mému, ani důstojnosti kněžského úřadu, když spanilá ta slečna netrpí beze své viny nějakým omylem. Kdo, slečno, jest ten muž, s kterým vás nařkli?“ otázal se Herony. A když tato dokazovala na spásu duše své, že nikdy v době neslušné se s nikým nescházela a včerejší noci nemluvila, mnich ještě více byl ve svém přesvědčení utvrzen i vece Leonatovi: „Užijte v té věci mé rady. Jako mrtvou opustili vaši dceru, nuž, nechte se ji na krátko utajit a vůbec rozhlaste, že umřela. Oblecte smutek, v rodinné své kryptě zavěste hrobní nápis, vykonejte s patřící slávou obřad pohřební. Uslyšíce, jak ji na místě usmrtilo obvinění, budou jí všichni litovat, ji omlouvat, neboť tak bývá: dokud něco máme, nebývá to ceněno podle zásluh; jakmile však co pro nás ztraceno, mnohem víc v tom nalézáme ctností, než jsme dříve viděli. Tak Klaudio, když uslyší, že slova jeho spůsobila jí smrt, uvede si v pamět všecku tu její líbeznost, kterou se skvěla za živa, bude truchlit, vyčítat si, že ji tak těžce nařknul, třeba v domnění plného práva.“
Beneš přimlouval se, aby Leonato poslechl rady mnichovy, která se mu zalíbila, a slíbil zachovati v té věci úplné mlčení. Ubohý Leonato, chytaje se v zármutku svém stébla, učinil tak, a se zkušeným a ochotným mnichem odvedl Heronu v bezpečný úkryt.
Ostatní svatebčané rozprchli se, když Hero upadla do mdlob, a tak nakonec octli se o samotě jen Beneš s Blaženou, poprvé od té doby, co se do sebe zamilovali. Smutná událost, jíž byli svědky, naladila oba měkce a tak usnadnila upřímný projev jejich vzájemné náklonnosti; jinak by snad při jejich škádlivosti delší ještě dobu k němu nebylo došlo. Beneš byl rovněž toho mínění, že se Heroně stala křivda, a Blažena, těšíc se z toho, zvolala: „Ó, jakou zásluhu by si o mne získal ten, kdo by ji ospravedlnil.“ „Jest nějaký spůsob, jakým by se dalo dokázati takové přátelství?“ živě otázal se Beneš. Planulť touhou Blaženě se zavděčiti. A když tato dokládala, že je to spůsob velmi snadný, ale ne pro něho, zvolal ohnivě: „Já nic tak na světě nemiluji jako vás; není to divná věc?“ „Tak divná věc jako něco, o čem nevím,“ odvětila Blažena, chvíli se odmlčevši: „Mohla bych rovněž i já říci: Já nic na světě tak nemiluji jako vás. Ale nevěřte mně. A přece nelžu, k ničemu se nepřiznávám a nic neupírám.“ A již snažila se zamluviti, co řekla, dodávajíc: „Mám starost o svou tetku — —“ Beneš po těchto slovích rázem octl se v bývalém svém rozmaru a zvolal: „Na můj kord, Blaženo, vy mne milujete!“ „Nedokládejte se svého kordu a snězte jej,“ rovněž rozmarně mu odpověděla Blažena. „Já chci přísahat při svém kordu, že mne milujete, a toho přinutím jej snísti, kdo by řekl, že to není pravda; ujišťuji, že vás také miluji,“ opakoval Beneš. „Nuž tedy, Bůh mně odpusť!“ vzdychla si Blažena. „Jaký hřích, milá Blaženo?“ byl zvědav Beneš. „Vy jste mne zastavil v šťastné chvíli; právě jsem vás chtěla ujistit, že vás z celého srdce miluji,“ zněla její odpověď.
Beneš tímto ujištěním přešťastný hned tázal se, co by měl učinit, aby dokázal svou lásku. Blažena nebyla ani okamžik na rozpacích: žádala, by usmrtil Klaudia, na něhož zle zanevřela. Beneš se zarazil; bojovati s nejvěrnějším přítelem přece se mu zdálo nemožno. Ale Blažena nepovolila. Dokazovala, že jí Beneš nemiluje, nevyplní-li její žádosti, sice že by ochotně pomstil pohanu, jaká se stala její příbuzné, která byla Klaudiem očerněna, o čest připravena; a přesvědčivými slovy svými dosáhla konečně, že nová láska přemohla staré přátelství. Beneš chopil se ruky Blaženiny a poprvé ji líbaje zvolal: „Té ruky se dokládám, Klaudio mně to draze zaplatí. Já ho vyzvu. Co o mně uslyšíte, podle toho mne ceňte. Jděte, potěšte svou sestřenku. Já řeknu, že jest mrtva. S Bohem!“
Leonato víc a více nabýval přesvědčení, že bylo Heroně ukřivděno, a prudce vyčítal Klaudiovi, že křivým nařknutím sklátil ji do hrobu, ba chtěl, ač vetchý stařec, s mečem v ruce dokázati mu jeho špatnost přes cvičenost jeho šermířskou, květ mladosti a bujarou sílu. Ale kníže tomu nepřipustil pravě: „Nechceme vás déle dráždit, pane. Mne velmi rmoutí smrt vaší dcery; na svou však čest pravím, že se jí nevytklo nic křivého, jenom pouhá pravda.“
Zato nezamezil vyzvání druhého. Přišel Beneš, a věren jsa svému slibu Blaženě, vinil Klaudia, že jest příčinou smrti milostného děvčete, a žádal na něm zadostučinění, sice že ho vyhlásí za babu. Klaudio slíbil, že se dostaví k souboji. Knížeti poděkoval Beneš za všecku laskavost; mínil se od jeho společnosti odloučiti, poněvadž pokládal ho za spoluvinníka Klaudiova. Tak ztracen pro knížete i Klaudia nejmilejší jejich společník.
K souboji však nedošlo. Borachio vypravoval svému známému ne dosti opatrně o svém kousku, byl při tom přistižen a doznal před soudem celý svůj zločin, jehož bezděčnými spoluvinníky objevili se kníže s Klaudiem. Zpráva ta dotkla se jich jak ostrá dýka, tím více, jelikož náhlý odjezd potměšilého Dona Juana svědčil, že je vypravování Borachiovo v plném obsahu pravdivé. Oba vydali se tedy k Leonatovi, a Klaudio pravil prosebně: „Nevím, kterak si zjednati slyšení, než mluvit musím: sám ustanovte trest, uložte mně pokutu za můj hřích, jak těžkou jen lze si vám vymyslit. Hřešil jsem však jen z omylu.“ „Též já, Bůh můj svědek,“ dokládal kníže; „chci však podniknouti k vašemu smíření, cokoli mně uložíte.“ A Leonato kromě všeho očekávání objevil se tak mírným, že laskavost jeho smočila tvář Klaudiovu slzami. Rozhodl takto: „Nelze mně žádati vzkříšení mé mrtvé dcery; za to vás však žádám; smrt její nevinnou rozhlaste v městě, této noci pak oslavte pozůstatky zemřelé! Zítra přijďte do mého domu; rad bych, když zetěm mým již nemůžete býti, zval vás strýcem: můj bratr má dceru, pravý to obraz nebožky mé dcery; to jest má jediná dědička, na ni přeneste právo její sestřenky. To má pomsta.“
V noci zazářil chrám světlem četných voskovic, zavzněla smutná hudba, a Don Pedro s Klaudiem činili před domnělou hrobkou Heroninou pokání za své provinění. Druhého dne dostavili se k Leonatovi, kde již nedočkavě přecházel Beneš, až přijde Blažena. Klaudio oznámil Leonatovi, že přichází dle svého slibu pojmout ustanovenou dívku za choť, třeba byla mouřenínka. Na pokyn Leonatův týž mnich, jenž poprvé měl sezdati Klaudia s Heronou, přivedl mu nevěstu druhou. Ta byla zahalena v hustý závoj, takže nebylo nic vidět z jejího obličeje. Klaudio byl by rád nadzdvihl aspoň trochu clonu kryjící tvář, ale nesměl tak učinit, pokud jí nepodal před duchovním ruky ve slib manželský. Teprv potom odhalila Hero závoj se slovy: „Já za živa první jsem vám byla chotí, vy prvním chotěm mým za dnů své lásky.“ „To je druhá Hero!“ zvolal s radostným překvapením ženich, a rozšafný mnich slíbil podati mu klíč k tomu zmatku, až jen přijdou z kostela.
Beneš mezitím pilně se sháněl po Blaženě, která rovněž zahalená v závoj byla v ženském průvodu Heronině. Když se mu přihlásila, a výrazný její obličej v plné kráse objevil se z pod sněžného závoje, šťastný Beneš zvolal: „Máte mne ráda?“ Blažena ostýchala se přiznati před těmi, kteří ji tolikrát slýchali vtipkovat o Benešovi, a pravila: „Já? Nic víc než slušno.“ „Toť ujec váš, i Klaudio a kníže se hrubě mýlili, když mne jistili, že láskou ke mně chřadnete,“ škádlil ji Beneš. „Zdaž vy mne máte rád?“ opětovala Blažena otázku Benešovu, a na jeho odpověď, že nic víc než slušno, oplácela mu stejně, pravíc: „Toť tetka má i Marketa hrubě se mýlily, tvrdíce mně, že láskou ke mně div prý neumíráte.“
Klaudio učinil konec tomuto škádlení, ukázav znělku na Blaženu, kterou složil a vlastní rukou napsal Beneš. Ubohý Beneš byl sice statečný bojovník, vtipný muž, od nedávné doby skrz naskrz také proniknutý láskou, ale v rýmech nedovedl citu svého dáti nijak na jevo: nemohlť nalézti na láska jiného rýmu než sázka, což bylo příliš odvážné, na trudy — dudy, což bylo křiklavé, na srdínko — miminko, což bylo zase příliš nevinné; a tak kulhavá jeho znělka vzbudila mnoho smíchu, kterého se horlivě účastnila také Blažena. Ale došla řada též na ni. Hero vytasila se s listem nalezeným v její kapse, v kterém Blažena vyznávala lásku Benešovi. Zapírání bylo marné! „Podivná věc,“ vrtěl hlavou Beneš, „tu jsou naše ruce proti našim srdcím. — Pojď, já si tě vezmu, ale při sám Bůh, jenom z outrpnosti.“ „Já vámi nezhrdám,“ povolovala také Blažena, „ale Bůh můj svědek, že se poddávám jenom na velké domlouvání; dílem to činím, abych vám zachovala život, že dostáváte z lásky ke mně souchotiny.“ Beneš zacpal jí ústa vřelým políbením, a oba páry snoubencův ubíraly se s hosty k svatebnímu obřadu.
Před odchodem do chrámu kníže neodepřel si učiniti vtip na Beneše, tázaje se ho, jak že jest mu v tom stavu, jehož byl tak zapřisáhlým kdysi protivníkem. Ale Beneš zcela klidně odpověděl: „Já vám povím, kníže, že ani celý zástup posměváčků mne nezmate. Myslíte, že si co dělám ze satiry nebo z epigramu? Kdyby vtip trhal, neměl by člověk nikdy na sobě kus dobrého šatstva od hlavy do paty. Zkrátka, od té doby, co jsem si umínil oženit se, nedbám, co o tom mluví svět, a proto nepotřebujete mne nabírat, že jsem dříve mluvil opak; neboť člověk je vrtkavé mysli, a na tom přestávám. S tebou, Klaudio, chtěl jsem se bít, ale že se staneš mým příbuzným, buď živ ve zdraví a miluj Heronu.“
Když Klaudio a Beneš po boku svých krásných chotí objevili se v průvodu rozradostněného knížete před chrámem, zajásala jim vstříc celá Messina, radujíc se z jejich štěstí. A právě v tutéž chvíli přiveden byl pod silnou stráží do města Don Juan, který dostižen byl na útěku a měl býti za svou zradu potrestán. Trestem však již bylo pro tohoto škodolibého a zlého člověka, když viděl, kterak plného štěstí požívají všichni, kteří měli býti o ně připraveni, a to nejenom v den sňatku, nýbrž po celý život.