Povídky ze Shakespeara/IX. Král Lear
| Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík | ||
| VIII. Bouře | IX. Král Lear | X. Pohádka zimního večera |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | IX. Král Lear |
| Autor: | Jan Kabelík |
| Zdroj: | KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 156–174. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Král Lear |
|
Za šerého dávnověku panoval v Britannii král Lear.[1] Byl to panovník veskrze šlechetný sice, v pravdě každým coulem král, ale velmi prchlivý, kteréžto vlastnosti mu neubylo ani ve stáří velice vzácném — osmdesáti let. Podporou a radostí jeho stáří byly tři dcery: Goneril, provdaná za vévodu albanského, Regan, provdaná za vévodu cornwallského, a nejmladší, neprovdaná ještě Cordelie, která vždy bývala jeho miláčkem. Zasluhovala také lásky otcovy plnou měrou pro svou krásu, které odpovídala nemenší ušlechtilost duševní. Zato starší její sestry tak se lišily od Cordelie, že bylo podivno, kterak mohou být dítkami týchž rodičů; byly nešlechetny, ale dovedly zlobu svoji pečlivě skrývati jak před světem tak před otcem, jehož přižeň vzhledem k očekávanému dědictví hleděly si udržeti.
Jednou svolal král své dcery a zetě a za přítomnosti celého dvora oslovil je takto: „Vězte, že jsme svou říši rozdělili v tré dílův, a že pevný úmysl náš jest zbavit své stáří všech starostí a námahy a uložit je mladším silám, bychom bez břemen se zvolna mohli ubírat k smrti. Máme pevnou vůli určit v tu chvíli každé dceři věno, by se tak předešly příští spory. Dvé vznešených sokův ucházejících se o lásku nejmladší naší dcery, král francouzský a vévoda burgundský, má tady zároveň dostat odpověď. — Mé dcery, řekněte, když nyní chceme se zbavit vlády a země držení, která že z vás má k nám nejvíce lásky, by největší se štědrost naše obrátila tam, kde volá příroda i zásluha. Nuž, Goneril, ty prvorozená, mluv první.“
Na to ujala se slova Goneril, ujišťujíc otce, že miluje ho vroucněji než zrak, prostor a volnost; nade vše, co muže slouti vzácným a bohatým; jak život s vděkem, zdravím, krásou, ctí, jak jenom dítě kdy milovalo, a otec dítětem byl milován; tož láskou, která chudým činí dech a mluvu neschopnu.
Otec potěšen jsa těmito vzletnými slovy přiřkl Gonerile znamenitou třetinu své říše. Tím vroucněji snažila se získat si ho Regan tvrdíc, že zove se nepřítelkou všech slastí a shledává se blaženou jen v lásce k drahému otci. Také ona vzala odměnou za odpověď, která se Learovi líbila, třetinu říše.
Došla řada na Cordelii. Od tohoto svého miláčka král bezpečně očekával daleko ještě vřelejší projev lásky a měl pro ni též přichystánu nejžírnější část země. Cordelii však příčilo se hledanými slovy téměř kupčit o podíl, a proto pravila prostě: „Já miluji váš Majestát dle své povinnosti, nic víc ani méně.“ Nad tím zarazil se Lear, jehož bývalá soudnost stářím již značně ochabla, takže nerozeznával prostého hlasu pravé lásky od přetvářené, a zvolal: „Jakže? Jak? Cordelie! Naprav trochu svá slova, ať nezmaří tvého štěstí!“ Ale Cordelie pokračovala klidně dále: „Můj dobrý pane, dal jste mi život, vychoval a miloval mne; to dobrodiní vám splácím: poslouchám vás, miluji a nanejvýše ctím. Nač mají sestry své manžely, když říkají, že milují jen vás? Až já se vdám, choť můj vezme též polovici mé lásky, péče i povinnosti; já se nikdy nevdám, jak sestry moje, nemajíc ráda nic než otce.“
Lear strašně popudil se nad touto domnělou bezcitností své nejmladší dcery, kterou nejvíc miloval a jejíž vlídné péči hodlal jednou se cele svěřit, a bez rozvahy se zapřisáhl zříci se vší otecké své péče a ji zapudit. „Pryč mi s očí!“ bouřil zaslepený stařec. „Vy, Cornwalle i Albany, teď zažijte s věny mých dvou dcer i třetí úděl. Ať ji provdá pýcha, kterou zove přímostí. — Společně vás odívám svou mocí a všemi příznaky velikosti, jež obklopují majestát. My sami ve lhůtách měsíčních se stem rytířů, jež budete živit, budeme střídavě u vás sídlem. Jen jméno podržíme na dále a všecky jiné pocty královské; však vláda, důchody, jsou vaše, milí synové.“
Všecko stálo bez hnutí za tohoto výbuchu králova hněvu. Byl pak v družině královské hrabě Kent, muž, jenž velice miloval svého krále, ale nechtěl mlčky přihlížet ku křivdě. V přesvědčení, že čest přímá musí být, když v pošetilost klesá majestát, neohroženě vstoupil před trůn pravě: „Královský pane, odvolej svůj výrok, a kroť svou prchlivost rozvahou! Můj život za můj soud, že nejmladší tvá dcera tebe nejméně nemiluje; věř, že nejsou mělkého srdce ti, jichž tiché znění neduní prázdnem.“
Rozvášněný král přerušil ho nejprve v řeči, když pak Kent pokračoval v domluvách, vytasil naň i meč. Kent nebál se ani pozbýti života, jsa přesvědčen, že i v té chvíli, jako vždycky, slouží blahu královu, a byl tedy jako zpurný odbojník potrestán: v šesti dnech měl pod trestem smrti opustit království, okamžitě pak dvůr. Věrný sluha uposlechl a odešel, žehnaje dobré Cordelii.
Nato povoláni byli král francouzský a vévoda burgundský, aby prohlásili, kdo z nich míní pojmout za choť Cordelii, když jest vyděděna. Vévoda burgundský za těch okolností hned ustoupil od sňatku. Jinak král francouzský; když dověděl se, proč tak náhle pozbyla Cordelie lásky otcovy a v úděl dostala jeho nenávist, rád vzal, co jinými z neprozíravosti bylo odhozeno, ctnostnou Cordelii. Jemu byla věnem ona sama.
Smutně, ale klidně u vědomí své nevinny opouštěla Cordelie svého starého otce, který jí do daleké ciziny nedoprovázel ani svým požehnáním. Se slzami v očích prosila své sestry, aby nakládaly s otcem šlechetně, neboť se bála jejich zloby. V odpověď dostalo se jí výsměchu, aby raději sama hleděla upokojit svého chotě, jenž přijal ji jak almužnu.
Cordelie věru dobře znala povahy svých sester. Goneril a Regan nepociťovaly ani za mák lásky k otci, kterou tak krásnými slovy projevily, ba ani vděku za moc a bohatství, jímž je otec zahrnul. Ještě před rozchodem smluvily se, že budou proti otci zajedno, jelikož při jeho stáří prý jest se jim obávati nezkrotné jeho svéhlavosti. A výsledek úmluvy záhy se objevil.
Král se stem svých rytířů pobýval první měsíc dle učiněné výminky u Gonerily. V družině jeho byl také šašek, který vroucně byl oddán Cordelii. Ten břitkými vtipy často si dobíral starého krále pro slepou jeho důvěřivost k starším dcerám, jimž teď vydán byl na milost a nemilost jako pěnkava, jež krmila kukačku jak svoji, až mládě dospělé jí ukouslo hlavu; teď prý je nickou bez číslice, méně nežli šašek sám. I vypuzený hrabě Kent dostavil se, nedbaje hrozícího nebezpečí smrti, v přestrojení sloužit svému vládci, neboť věděl dobře, že bude jeho služeb brzy potřebí. Nikdo ho nepoznal, a tak zalíbiv se králi, byl přijat jako sluha Cajus do jeho družiny, by se ho ujímal proti vlastním dcerám.
Goneril již po půl měsíci nabažila se krále a značného jeho komonstva i nařídila správci svému Oswaldovi a celé čeledi, by se chovali nevšímavě k rozkazům krále i jeho rytířstva; staří blázni prý jsou znovu dětmi, a metlou se jim musí lichotit. Správce, špatný to a hrubý člověk, zachoval se dle panina příkazu a dával Learovi na jevo tak urážlivou nevšímavost, že Kont na místě ho citelně potrestal. To byla právě hledaná záminka, by Goneril zakročila a ukázala svou pravou povahu.
S čelem více ještě než jindy zamračeným přišla stěžovat si Learovi, že šašek a jiní z jeho družiny denně se sváří a zhýrale si vedou, jsouce jisti nemístnou ochranou královou. Otec jako starý již muž měl prý by odložit své vrtochy a místo sta pustých lidí, kteří prý činí z paláce knížecího pustou krčmu, spokojit se s padesáti průvodci, kteří by byli přiměřeni mu věkem a dbalí sebe samých i jeho.
Lear slyše ta slova zprvu nechtěl ani věřiti svým vlastním uším. To že by byla jeho dcera, které dal polovici bohaté říše, sám ponechav si jen nepatrný průvod mužů vzorných a vybraných, poněvadž chtěl, by se aspoň zdál ještě králem s plnou mocí a velebou, jako býval? Vzpomněl si vypuzené Cordelie. Skrovná chyba, pravdivost, zdála se mu při ní tak ošklivou, že vyhnala mu ze srdce všecku lásku k ní. Oč hroznější byl projevený právě ďábelský nevděk! I bil se v hlavu, v které se zrodilo takové poblouzení, a kázal ihned svolat svou družinu, by odstěhoval se k Reganě. Šlechetný vévoda albanský marné snažil se ho upokojit; nesouhlasil s jednáním své choti, byl však sláb, aby mu zabránil. A tak Lear se slzami v očích odjížděl, strašlivou kletbou proklínaje nevděčnou svou dceru, by buď neměla dítek, buď zrodíc je, pocítila na nich, že ostřejší nad zub hadí jest míti dítě nevděčné.
Veškera jeho naděje spočívala v Reganě, kterou hrozil také dceři nejstarší, poněvadž ji pokládal za hodné a laskavé dítě, jež ujme se otce proti zjevné křivdě. Ale i tu důvěru kalil mu šašek prohlašuje, že druhá dcera podobna je první jak pouchle pouchleti. Král poznával již, ovšem pozdě, jak ukřivdil Cordelii, a toto poznání s lítostí nad utrpěným ústrkem působilo naň tak hrozně, že se bál, aby nezšílel.
Než ještě vyjel od Gonerily, vyslal do sídelního města vévody cornwallského Kenta s listem pro Reganu. Kent v největším chvatu pílil odevzdat list, ale již přijel také Oswald s listem své vládkyně. Goneril upozorňovala v něm sestru, by věrna jsouc úmluvě nepovolovala otci, který k ní přijíždí, více komonstva než ona sama. Napomenutí její padlo na půdu zvlášť úrodnou, neboť vévoda cornwallský byl člověk neméně nešlechetný než jeho manželka. Proto oba manželé, by se doma Learovi vyhnuli, odebrali se na zámek svého mana, hraběte Glostra, odkud teprv chtěli odeslat Kenta i Oswalda s odpovědmi.
Kent poznal, že náhlým odcestováním vévodských manželů vinen jest list, který donesl jim Oswald, a při prvním setkání pustil se s tímto v hádku a půtku. Na pokřik Oswaldův Regan a vévoda přichvátali a dali vsadit Kenta do klády. Nedbajíce toho, že král těžce jistě ponese urážku svého posla, potrestali ho jako nejzpustlejší, nejsprostší zločince a zanechali ho v potupné té vazbě před zámkem Glostrovým.
Král zatím přijel do sídla vévodského, ale k svému překvapení nenašel nikoho doma. Také Kent stále se nevracel. Zvěděv, kam se odebrala Regan, Lear pospíšil za ní a uzřel před hradem svého posla v kladách. Otázal se ho tedy, kdo že znevážil si tak jeho úřadu, že ho vsadil v klády. A když zvěděl, že vévoda a vévodkyně, nechtěl a nechtěl tomu věřit, jelikož se mu zdálo nad vraždu horší tak hrubé porušení povinné úcty ku králi. Ještě jedna věc nasvědčovala tomu, že nevalně přívětivě bude přijat: na otázku, kde že Regan a její choť, dostal za odpověď, že spí, jsouce dlouhou jízdou unaveni, a teprv na přímý rozkaz, aby byli přivoláni, sešli oba manželé dolů k otci.
Regan ani nenechala Leara domluvit, když stěžoval si na utrpěnou křivdu, nýbrž omlouvajíc sestru radila mu k rozmyslnému jednání, tož aby vrátil se ke Gonerile a řekl, že jí ukřivdil. Ale pouhé pomyšlení na nevděk, jehož tam zažil, svíralo srdce Learovo nesmírným bolem. Ne, nemohl, nechtěl vrátit se k dceři, která ho tak potupila. Kromě toho i stáří jeho bylo nepříslušno žebrat o krmi, šat a byt. Čekal-li, že líče strasti své připomene Reganě její povinnost a vzbudí v ní lítost, strašně se zmýlil.
Objevilať se v té chvíli Goneril, aby osobně se sestrou vše dojednala. A ejhle! Regan, o níž se domníval, že nehty rozdrápe vlčí tvář nevděčné sestry, vlídně podala jí ruku na přivítanou, kdežto vévoda cornwallský na Learův dotaz, kdo že dal Kenta vsadit do klády, s drzou upřímností pravil, že on sám. A prve než se král vzpamatoval ze svého ustrnutí, Regan důtklivě znova jala se mu domlouvat, aby se vrátil k sestře a prožil u ní celý měsíc s polovinou družiny, jelikož ona sama prý je nyní mimo dům a nepřipravena ho uctít. Padesáti rytířů v průvodu jeho že je dosti, ba až moc, jelikož při dvojí kázni nelze zachovat míru v domě. Až otec přijde k ní, že nevezme jich víc k sobě než dvacet pět.
Tvor ohavný přec ještě zdá se hezkým, když jiný jest ohavnější, a tak také láska Gonerilina jevila se dvakrát větší, jelikož povolených jí padesát rytířů bylo přece dvakrát dvacet pět. Goneril však nebyla již ochotna přijmout ani dvaceti pěti, ani deseti, ani pěti rytířů, ježto prý stačí k potřebné posluze králově služebnictvo její vlastní. A jí vřele přizvukovala sestra mladší.
Tu rozpálil se stařec na mrzké nevděčnice spravedlivým hněvem. Vypukl v hrozby, kletby, bohužel, úplně malomocné, a s výkřikem: „Šašku, já se zblázním!“ opustil rychle dům Glostrův, kde doznal tak hrozného ponížení.
Právě blížila se noc, a zlý vichr divě bouřil, když octl se na planině před hradem, kde na mnoho mil dokola nebylo ani křoviny na ochranu zmučeného starce. A zlotřilé dcery tak daleko šly ve své nepřirozené nelásce, že kázaly hraběti Glostrovi zavřít vrata hradu a vydaly stařičkého otce v pospas blížící se bouři.
Lear zápolil s rozkacenými živly, zval vítr, aby svál zemi do moře, neb nad břehy vzdul zčeřené vlny, by se svět změnil, nebo přestal být; trhal své bílé vlasy, jež lítá bouře ve slepém vzteku rvala jak na posměch, a volal: „Hřmi do syta, srš ohni, dešti lej! Dešť, blesk, hrom, vítr nejsou dcery mé. Vás, živly, nekárám pro nevlídnost; vám jsem nerozdal království, vás dětmi nezval, vy mně nejste dlužny poslušnost; tedy nechte jen svou hroznou zvůli na mne dopadat. Zde jsem, váš otrok, chudý, bezbranný a vetchý, povržený kmet!“ Bylať bouře ta obrazem oné daleko strašnější, jež řádila v nitru jeho tak, že duch jeho již propadával obávanému šílenství.
Jak bylo za těch okolností posledním zbylým jeho průvodcům, šaškovi a Kentovi! Onen marně snažil se lítost a žal z něho vyšaškovat, kdežto tento sháněl pomoc, podav zprávu o posledních událostech Cordelii, s kterou byl stále ve spojení, by urychlil její chystané zakročení na prospěch nešťastného otce. Nato vedl Leara k nepatrné chatrči, již za neustálého blýskání před sebou shlédl, aby tam našli jakýs takýs útulek. Šašek vešel dovnitř, vyběhl však rychle zděšen ven, volaje o pomoc. Za ním vyšel muž vyjeveného pohledu a zpustlého zevnějšku, v němž nikdo nebyl by hledal toho, kdo se v bídném tom přestrojení skrýval, Edgara, staršího syna hraběte Glostra.
Smutné to byly okolnosti, které donutily mladého toho šlechtice hledat spásu v té pustině v potupném rouše blázna. Hrabě Gloster mimo něho měl ještě syna levobočného, Edmunda, který zatoužil zmocniti se celého jmění otcovského. Proto osočil bratra, jakoby bažil po bezživotí otcově, a zase otce, že nevraží na bratra a cosi zlého proti němu obmýšlí. Tak otráviv jejích vzájemnou důvěru, dosáhl mrzkou lstí, že Edgar, boje se otcova hněvu, opustil otcovský hrad, načež měl teprve volnou ruku. Gloster byl tak asi slepě důvěřiv jako král Lear a dal si snadno namluvit, že Edgar prchl, protože Edmund bránil jeho úkladům o život otcův a hrozil jejich prozrazením. List psaný falšovaným písmem Edgarovým potvrzoval pravdivost tohoto udání. Gloster uvěřiv tomu slíbil Edmundovi celé dědictví a vymohl si na vévodovi cornwallském zatýkací list na Edgara, který nemoha přístavy pilně střeženými uniknouti do ciziny, volil přestrojení za blázna, v němž klidně pobýval pak v bídné chatrči poblíž rodného hradu; tam setkal se s ním král.
Pobytu Learovu na blízku hradu Glostrova nebylo však na dlouze. Cordelie dostavši zprávu o tom, jak se s králem nakládá, hluboce byla dojata a bohaté slzy se zaperlily chvílemi po spanilé její tváři. Pláčem uprosila svého dobrého manžela, že vypravil se s velkým vojskem do Anglie, by pomohl Learovi opět k trůnu. A když vnitřní záležitosti jeho říše povolaly ho do Francie nazpět, Cordelie zůstala sama ve vojsku, aby byla co nejblíže nešťastnému svému otci. O tom všem docházely zprávy Gonerile a Reganě, jež proto umínily si zmocniti se otce a takto již předem zmařit všecku činnost na jeho prospěch. Gloster byl však pamětliv, že býval manem nešťastného krále, a dověděv se, jaká pohroma mu hrozí, dopravil krále Leara do tábora francouzského v Doveru, kde Lear octl se v bezpečí.
Gloster netajil se s tím, co učinil, Edmundovi. A tento zlosyn obětoval i svého otce, aby jen záhy stal se pánem jeho hrabství: udal jej, že dopomohl králi k útěku a že je ve spojení s přáteli jeho ve vojště francouzském, načež odejel z domu, aby se mohla zločinná trojice, Goneril, Regan a vévoda cornwallský, volně na otci pomstít.
Pomsta jejich byla strašná. Nedbajíce jeho šedin, kázali jej spoutaného přivést před sebe a tázali se, proč že dopravil krále do Dovru. A Gloster odpověděl odhodlaně své vévodkyni: „Nuž, proto, že jsem nechtěl vidět, jak tvoje kruté nehty drápají mu z důlků staré oči, a tvoje lítá sestra zatíná kančí kly v jeho posvátné tělo. Kdyby bývali v ten krutý nečas, když jsi vyštvala otce, vlci vyli u tvých vrat, mělas říci: „Dobrý vrátný, jdi, otevři!“ Však ještě uzřím, jak přikvačí na děti takové okřídlená pomsta.“
„To nikdy nespatříš!“ vztekle vzkřikl vévoda cornwallský, a sám vyrazil ubohému starci obě oči. Prostý sluha jeho, jat jsa lítostí nad útrapami Glostrovými, s mečem v ruce snažil se zabrániti tomu do nebe volajícímu zločinu, ale byl při tom zabit, poraniv jen vévodu.
„Vše noc a běda,“ volal slepý Gloster. „Kde syn můj Edmund, aby pomstil tento hrůzný čin?“ Ale bolestnější snad než oslepení samo, byla proň výsměšná odpověď, které se mu dostalo, že totiž Edmund právě zjevil jeho zradu. Tu teprve pochopil, že Edgar byl nařčen a nespravedlivě vypuzen, a svolával na hlavu jeho požehnání bohův.
Sluhové jaks taks opatřivše ubohého pána, přivedli ho do chatrče Edgarovy, aby se ho domnělý blázen ujal; a v průvodu syna, který však se mu nedal ještě poznat, doveden byl až do Dovru, kde setkal se s královským trpitelem, jehož osud byl tak podobný osudu jeho samého.
Král v jasnějších okamžicích vzpomínal si, proč doveden do Dovru, ale živou mocí zdráhal se spatřit Cordelii: styděl se za to, že ji zbavil svého požehnání, vyhostil v cizinu a její dobrá práva dal dcerám krkavčím. Většinou však duch jeho byl zatemněn, a on chodil, hlasitě si prozpěvuje a ověnčen jsa všelikým obilním plevelem. Cordelie co nejvroucněji sobě přála, by zproštěn byl své choromyslnosti, ale pokus o to na radu lékařův odkládán, až by se král poněkud upokojil.
Konečně Lear upadl do dlouhého, tvrdého spánku, za něhož převlečen v šat sobě příslušný. V blízkosti jeho zaznívala konejšící sladká hudba, kterou se probudil. Cítil se znamenitě posílen. Tu přistoupila k němu Cordelie, vlídně tážíc se po jeho zdraví. Lear zprvu pokládal ji za ducha a rozhlížel se kolem sebe, pátraje kde by to byl. Nevěděl, sní-li či bdí, a matně jen rozpomínal se, že mu bylo tuze ukřivděno. „Ó, pane, jenom pohleďte na mne a vztáhněte svou ruku k požehnání!“ prosila Cordelie se slzami v očích a pozdvihla krále, který poklekl před ní na kolena. Líbeznému jejímu hlasu i zjevu podařilo se přece v souzvuk uvést rozladěné smysly otcovy, jak bylo jejím přáním, a král dosti rychle okříval pod její vzornou péčí, našed v lásce své nejmladší dcery náhradu za krutý nevděk starších. Zdálo se, že Lear dožije se po velkých útrapách šťastného sklonku života.
Zatím blížilo se vojsko anglické, by svedlo rozhodnou bitvu s Francouzi. Ohavný vévoda cornwallský nebyl již v něm; zemřelť následkem rány utrpěné při oslepování hraběte Glostra. Tak mohly se přesvědčit i zločinné vévodkyně, že nad námi bytují soudcové, jimž pozemské naše viny rychle lze mstít. Ale ani tento pokyn osudu nezabránil dalším jejich hříchům.
V popředí vojska anglického se octl Edmund, který nebyl bez vzácné přednosti: chrabrosti. Zatlačoval do pozadí samého vévodu albanského, jenž jsa povahy mírné těžce nesl všecky zločiny své manželky i švakrové a jen proto účastnil se výpravy, že platila nepříteli zahraničnímu. Takový muž čím dále tím méně byl po chuti prudké, vášnivé Gonerile, která stále větší zálibu jevila v bezohledném a statečném Edmundovi. Nakonec záliba změnila se v lásku; a ježto jí v cestě byl ctnostný manžel, Goneril neváhala vybízet Edmunda, by sprovodil ho se světa a získal tak rázem s její rukou korunu.
Na štěstí Oswald, který nesl důležitý list s tímto vyzváním, utkal se s Edgarem, chtěje zavraždit oslepeného Glostra. Oswald v boji padl, a tak Edgar zmocnil se listu, ihned zpravil vévodu albanského o tomto úkladu, by se Edmunda vyvaroval v případě, že by zvítězilo vojsko anglické. Kdyby vítězství se octlo na straně francouzské, věci beztoho měly docela jinak se utvářiti.
Rozhodnutí blížilo se rychlým krokem. Ale Cordelie nebyla první ani poslední, jež byla za nejlepší vůli odsouzena k osudu nejhoršímu. Ačkoli chtěla mstít a odčinit nejčernější nevděk, vojsko její bylo poraženo, ona sama pak i s králem Learem octla se v zajetí odpůrcův. I v tom postavení zachovala klid, želíc jen trpkého osudu otcova. Learovi zase oslazovala zajetí myšlenka, že dlí v něm s milovanou dcerou, takže sám ji těšil: „Pojď, budeme žít v žaláři jak ptáci v kleci. Až mne požádáš o požehnání, pokleknu a poprosím tě za odpuštění. Tak budeme žít a modlit se a zpívat, povídat si staré pohádky a poslouchat, jak chuďasové vypravují si o dvorských novinách, a přečkáme všecky úklady a pikle velmožův. Kdo nás chce rozloučit, ať přinese hlaveň s nebe a vyžehne nás jak lišky!“
Zato veliký byl jásot nad dobytým úspěchem na straně protivníků, kde hlavní zásluha o vítězství přičítána Edmundovi, o kterého vypukl hotový svár mezi oběma nešlechetnými sestrami. Neboť i Regan zaplanula láskou k němu a zlým zrakem pozorovala, jak sestra její snaží se ho získat pro sebe. Ona byla svobodna, jí tedy právem náležela ruka statečného toho muže, který choval se tak hrdě, jakoby na jeho hlavě již spočívala koruna anglická. Všem těmto nestoudnostem učinil však konec vévoda albanský, zajistiv si vojsko.
Na základě zprávy Edgarovy přímo vystoupil proti němu s mužným vyzváním: „Ať zazní polnice! A nikdo-li se neobjeví, by dokázal na tobě tvé četné ohyzdné zrady, zde má rukavice!“ Obě sestry zbledly nad nečekanou touto odhodlaností vévodovou, a nastala chvíle trapného ticha. Všecko bylo v napětí, postaví-li se někdo proti muži, jenž tak statečným objevil se v bitvě bojovníkem. Tu najednou vystoupil na hlahol polnice muž v plné zbroji se spuštěným hledím, který tvrdil, že jest krve urozené, ale beze jména, jelikož zrady zub je ohlodal a změnil v červotoč, vyzývaje Edmunda takto: „Tas meč, by tvoje rámě zjednalo ti právo, jestli křivdím pravě, že jsi zrádce pronevěrný bohům svým a bratru, otci svému, odbojný zde tomu vznešenému knížeti, zrádce od vrcholu hlavy až po prach pod svou nohou!“
Neznámý vypadal tak čacky, že Edmund neptaje se po jeho jméně pustil se s ním v zápas, jenž žalostný měl pro něho výsledek, neboť v něm smrtelně byl raněn. Pak teprve spustil protivník hledí, dal se mu poznati jako bratr jeho Edgar a odpustil umírajícímu vše, čím se na něm provinil. V Edmundovi tím probudila se ušlechtilejší stránka jeho povahy, a on zatoužil vykonat alespoň jediný dobrý čin, zachránit Cordelii a Learovi život, který jeho rozkazem byl ohrožen.
Hned po dobytém vítězství Edmund, nedbaje přání vévody albanského, jakoby sám byl již králem, rozkázal setníkovi, který měl dozor nad oběma královskými vězni, aby dal Cordelii zardousit v žaláři a vinu svedl na její zoufalost, jakoby sama byla na sebe vložila ruku.
Rychlý posel běžel zameziti tento zločin, ale Edmund nedočkal se již výsledku svého zakročení, neboť zemřel následkem rány, kterou si utržil v souboji. A smrtí zasnoubil se s oběma vévodkyněmi, jimž byl zadán, nevěda, které vlastně má dáti přednost; Goneril totiž, poněvadž vlastnoručním listem byla usvědčena z úkladů proti manželovi, skončila samovraždou; probodla se dýkou. Regan pak zároveň zahynula jedem, jejž podala jí Goneril v obavě, aby nepojal jí Edmund za choť.
Zakročení Edmundovo na prospěch ubohých vězňů přišlo pozdě. Rozkaz jeho zatím byl již vykonán, a stařičký král stal se svědkem smrti té, která byla mu nejdražší. Zabiv jejího katana, objevil se před vévodou albanským a jeho družinou na smrt bledý, s pohledem strhaným a vlasy divě vlajícími jako kdysi za oné bouřlivé noci, když vyhnán byl ze zámku Glostrova. V náručí nesl šlechetnou Cordelii — bez života.
Až do nejhlubší duše všecky rozechvěl nářek ubohého starce, který volal: „Ó, kvilte, kvilte, kvilte! Ó, vy lidé, jste z kamene! Já vaše ústa mít a oči, zalkal bych, až by pukala nebeská klenba. Odešla navždy! Cordelie, Cordelie, jen okamžik tu sečkej!“ Duch jeho sotva zotavený nejnovější ranou znova propadl temnotě šílenství, v němž neměl smyslu pro nikoho vůkol sebe, ani pro věrného Kenta, který dal se mu poznati; stále a stále se vracel k mrtvé Cordelii. „Proč pes a kůň a myška mají život,“ volal vyčítavě, „a ty mi nemáš ani dechnutí? A nevrátíš se mi již nikdy, nikdy, nikdy! Hleďte na ni! Jen hleďte — její rty — hle tam, hle tam!“ Sklonil se a líbaje chladné její rty nešťastný král odešel do jiných končin, kde přestaly strasti, jimiž byl v posledních chvílích života tak štědře obmyšlen.
Před ním ještě rozžehnal se s životem soutrpitel jeho starý hrabě Gloster. Před soubojem svým s Edmundem Edgar dal se mu totiž poznat, aby vyprosil si od něho požehnání, a vylíčil mu všecky svoje útrapy. Tu puklo srdce starcovo, jsouc tuze slabé snésti nával dvou zápolících spolu citů, radosti a zármutku.
Šlechetný vévoda albanský vrátil Edgarovi a Kentovi statky, ale tento nepřežil dlouho milovaného svého krále, jehož službám věnoval se jak za doby slávy, tak největšího jeho ponížení. Edgar zato v mladistvé síle statečně pomáhal upravovati vévodovi albanskému pořádek v celé říši, jež rozryta byla řáděním zlotřilých sester, a Britannie zaskvěla se brzy v nové slávě a velebnosti pod jeho žezlem.
- ↑ Čti: Lír.