Povídky z druhé kapsy/Povídka o ztracené noze

Povídky z druhé kapsy Karel Čapek
Balada o Juraji Čupovi	Povídka o ztracené noze	Závrať

Údaje o textu
Titulek:	Povídka o ztracené noze
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Povídky z jedné a z druhé kapsy, Praha 1993 mlp.cz Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Povídky z jedné a z druhé kapsy. Praha : Československý spisovatel, 1993. (Spisy / Karel Čapek; sv. 6). ISBN 80-202-0411-3.
Licence:	PD old 70

„To by leckdo ani nevěřil,“ děl na to pan Tymich, „co člověk někdy vydrží. Počkejte, to bylo za války, když jsem sloužil u pětatřicátých; měli jsme tam jednoho vojáčka, jakpak on se jmenoval, nějak jako Dynda nebo Otáhal nebo Peterka, ale my jsme mu říkali Pepku; jináč moc hodný člověk, ale jelimánek, že bys nad ním brečel. No, dokud nás honili po execiráku, dělal, co mohl, a trpěl jako beránek; ale když nás dovezli na frontu, to bylo tenkrát za Krakovem, vybrali pro nás nějaké nešikovné místo, do kterého se zrovna strefovala ruská artilerie. Pepek nic, jenom mrkal; ale když přišel k jednomu koni s roztrženým břichem a ten kůň ještě frkal a pokoušel se vstát, tu vám ten Pepek zbledl, praštil čepicí o zem, dopustil se urážky Veličenstva, položil na zem kvér a ruksak a ubíral se zpátky.

Jak se dostal domů těch pět set nebo kolik kilometrů, to si namouduši neumím představit; ale jednou v noci zaklepal u své chalupy a povídá své ženě, mámo, to jsem já, já už tam nazpátek nepudu; ale jestli mě tu najdou, tak je se mnou amen; já jsem dezentér. Když tak spolu poplakali, povídá žena, Pepku, já tě nedám, já tě schovám do hnoje, tam tě nikdo hledat nebude. Tak ho zahrabala do hnojiště a zakryla prkny, a v té sengrubně seděl Pepek pět měsíců; páni, to by nevydržel ani žádný mučedník pro víru. Potom to udala jejich sousedka skrz nějakou slepici, a přišli četníci vyndat Pepka z hnoje; poslouchejte, oni si museli přikoupit deset metrů provazu, aby k němu nemuseli čuchat, když ho vedli svázaného do města.

Když teda ten Pepek trochu vyčichl, postavili ho před vojenský soud. Tehdá byl auditorem nějaký Dillinger; někteří říkají, že to byl pes, a jiní, že to byl pašák; ale jak ten uměl nadávat — poslouchejte, to se musí nechat: za Rakouska se umělo nadávat! V tom bylo vidět tu starou tradici. Dneska neumí nikdo poctivě vynadat; ale urážet, to dovedou. Teda ten auditor Dillinger nechal postavit Pepka na dvůr a soudil ho z okna; blíž k sobě ho nechtěl pustit. To víte, s Pepkem to stálo špatně; dezerce za války, na to je smrt zastřelením, a ani pámbu ti nepomůže; a ten Dillinger velké cavyky s nikým nedělal — on to byl přece jenom pes. Ale když už to koukalo na rozsudek, křičí ten Dillinger z okna:

A co, Pepku, kdyžs tam byl zahrabán, — nešel ses někdy v noci k té své staré vyspat?

Pepek rozpačitě přešlapoval a pak celý rudý vyhrkl: Poslušně hlásím, pane auditor, někdy jo; to jináč nejde.

Tu vám ten auditor zavřel okno a řekl: Jezusmankote! Potom chvíli kroutil hlavou a běhal po cimře, a když se uklidnil, povídá: Ať mě dají na penzi, ale já toho chlapa na smrt nepošlu; už kvůli té ženské ne; fuj tajksl, to je manželská láska! A nějak to usmlouval na tři leta pevnosti.

V té pevnosti dostal Pepek jako trestanec na starost zahradu komandýrovu; byl to nějaký plukovník Babka. A ten Babka potom říkal, že jakživ neměl tak krásnou a velikou zeleninu, jako když mu ji pěstoval Pepek. To ví sám čert, říkal ten komandýr, po čem mu to tak roste.“

*

„Za války,“ pravil pan Král, „se dály všelijaké zvláštní případy; a kdyby se sebralo, co všechno lidé dělali, aby nemuseli bojovat za Rakousko, tak by to dalo víc foliantů nežli tahle Acta sanctorum, co vydávají páteři bollandisté. Já mám synovce, Lojzík se jmenuje, on má tamhle v Radlicích pekařství; a když ho za války odvedli, tak mně říkal, strejčku, to vám povídám, na frontu mě nedostanou, to si spíš nohu useknu, než bych jim šel pomáhat, těm krysám německým.

Ten Lojzík byl šikovný hoch; dokud ty nováčky cvičili v kvérgrifech, mohl se přetrhnout samou horlivostí, takže nadřízení v něm viděli příštího hrdinu, nebo dokonce budoucího kaprála; ale když dostal vítr, že za pár dní je povezou na frontu, udělal si horečku, chytal se za pravou půlku břicha a žalostně hekal. Tak ho odvezli do špitálu a vykuchali mu slepé střevo; to on už si Lojzík tak zařídil, aby se mu ta rána pomalu hojila. Ale za nějakých šest neděl mu to jakžtakž srostlo, ať dělal co dělal, a pořád ještě nebyl konec války. Tehdy jsem ho ve špitále navštívil. Strejčku, povídá Lojzík, teď už mně nepomůže ani pan felvébl; já čekám každou chvíli, že mě odtud vymustrují.

Tehdy byl u nás vrchním štábním lékařem ten pověstný Oberhuber. Později se ukázalo, že ten chlap byl vlastně dočista blázen, ale to víte, vojna je vojna, a kdybyste dali divoké svini zlatý límec, bude komandýrem. To se rozumí, před tím Oberhuberem se všecko třáslo; on jenom běhal po špitálech a řval na každého Marš na frontu, aťs měl otevřenou Tbc nebo průstřel míchy; a nikdo mu nesměl odporovat. Ani se nepodíval, co má ten marod napsáno na tabulce nad postelí, jenom se z dálky kouk a už řval Frontdiensttauglich! Sofort einrücken! A pak už ti nepomohli všichni svatí.

Teda ten Oberhuber přišel inšpicírovat špitál, kde čekal Lojzík na svůj osud. Jakmile bylo slyšet burácení už dole ve vratech, museli se všichni marodi krom nebožtíků postavit do pozoru vedle svých postelí, aby přijali vysokého pána, jak se patří. Ono to čekání trvalo trochu dlouho, a tak Lojzík pro větší pohodlí skrčil jednu nohu, opřel se kolenem o kavalec a stál na druhé noze. V tu chvíli tam vrazil Oberhuber, fialový vztekem, a křičel už ve dveřích Marš na frontu! Ten chlap rukovat! Tauglich! — Pak se podíval na Lojzíka, jak stojí na jedné noze, a zrudl ještě víc. Einbeinig, zařval. Sofort poslat domů! Himl, proč tady držíte toho jednonohého chlapa? Copak je tady chlív pro mrzáky? Pryč s ním! Darebáci, za tohle vás všecky pošlu na frontu! šarže, zsinalé hrůzou, koktaly, že to bude ihned zařízeno; ale to už Oberhuber křičel u další postele, že musí sofort na frontu vojáček včera operovaný.

V tu hodinu tedy byl Lojzík s vlastnoručním podpisem Oberhuberovým propuštěn ze špitálu domů jako jednonohý invalida. On byl ten Lojzík tuze rozumný hoch; hned si podal žádost, aby byl jako trvalý mrzák vyškrtnut ze seznamu mužů vojenskou službou povinných a aby mu byla vyměřena invalidní renta, že jako pekař potřebuje obě nohy, třeba, jak se o pekařích říká, křivé, takže s jednou úředně potvrzenou nohou nemůže vykonávat své povolání. S náležitým úředním průtahem dostal vyřízení, že se mu povoluje pětačtyřicetiprocentní invalidita, následkem čehož mu přísluší pobírat tolik a tolik korun invalidní renty měsíčně. Dobrá, tedy tím se vlastně teprve začíná ta historie o ztracené noze.

Od té doby pobíral Lojzík invalidní rentu, pomáhal tátovi v pekárně, a dokonce se i oženil; jenom někdy pozoroval, že na tu nohu, co mu ji Oberhuber upřel, jakoby drobet kulhá nebo napadá; ale i tomu byl rád, že to aspoň vypadá, jako by měl protézu. Potom byl konec války a přišla republika; ale ten Lojzík z takové té pořádnosti a svědomitosti bral tu invalidní rentu dál.

Jednou ke mně přišel a bylo vidět, že má nějaké starosti. Strejčku, vyhrkl po chvíli, mně se zdá, že se mně ta noha nějak krátí nebo usychá. A hned si vysoukal nohavici a ukazoval mně tu nohu; byla tenká jako hůlka. Já mám strach, strejčku, povídá Lojzík, že o tu nohu přece jenom přijdu.

Tak s tím jdi k doktorovi, ty trumbero, radím mu.

Strejčku, vzdychl Lojzík, já si myslím, že to není nemoc; ono to je snad proto, že tu nohu nemám mít. Vždyť já to mám černé na bílém, že mám pravou nohu až po koleno pryč, — nemyslíte, že mně od toho tak usychá?

Po nějaké době přišel ke mně znovu — to už se musel opírat o hůl. Strejčku, řekl pln úzkosti, já jsem mrzák; už se na tu nohu nemůžu ani postavit. Doktor říká, že to je atrofie svalů a že to je nejspíš od nervů. On mě s tím posílá do lázní, ale tak se mně zdá, že tomu sám nevěří. Strejčku, sáhněte, jak mám tu nohu studenou, jako by mrtvá byla. On doktor říká, že to je špatný oběh krve, — nemyslíte, že mně ta noha uhnije?

Tak poslouchej, Lojzo, řekl jsem mu, já ti dám jenom jednu radu: Přihlas tu nohu úředně a požádej, aby ti škrtli, že jsi jednonohý. Já myslím, že se ti ta noha potom spraví.

Ale strejčku, namítal Lojzík, to oni pak řeknou, že jsem bral tu invalidní rentu neprávem a že jsem ošidil erár o fůru peněz. Dyť já jim ty peníze budu muset vrátit!

Tak si nech ty peníze, ty lakoto pekařská, povídám mu, ale přijdeš o nohu; mně pak sem brečet nechoď.

Za týden byl u mne zas. Strejčku, drmolil hned ve dveřích, oni mně na úřadě nechtějí tu nohu uznat; říkají, že je beztoho uschlá a k nepotřebě, — co mám s nimi dělat?

To byste nevěřili, co to dalo běhání, než Lojzíkovi úředně přiznali, že má obě nohy; ale to se ví, potom měl Lojzík potahování, že ošidil erár o invalidní rentu ba měl být žalován i proto, že se vyhnul konání vojenské povinnosti; chudák Lojzík se naběhal od úřadu k úřadu, ale ta noha mu začala sílit. Snad mu zesílila od toho, že musel tolik běhat; ale já myslím, že to bylo spíš proto, že mu ji úředně přiznali; on takový úřední dekret má přece jenom velikou moc. Nebo si myslím, že mu ta noha usychala proto, že ji měl vlastně neprávem; nebylo to s ní v pořádku, a to se člověku vymstí. Já vám řeknu, čisté svědomí, to je ta nejlepší hygiena; a kdyby lidé byli spravedliví, snad by ani nemuseli umřít.“