Povídky z Ruska/Karel byl v Praze

Údaje o textu
Titulek: Karel byl v Praze
Autor: Jaroslav Hašek
Zdroj: [1]
Vydáno: 25. 9. 2002,
Literární salon Dany Mentzlové
Licence: PD old 70

Německé listy poslední dobou v plačtivých sloupcích uvádějí na paměť českému národu, že císař Karel I. dlel kdysi v Praze ještě jako arcikníže v letech 1909 až 1910, že se učil v té době česky a skládal zkoušky na české právnické fakultě. Zde bližší podrobnosti:

Roku 1910 udržoval arcikníže Karel intimní známost s hraběnkou Purgstall von Hammer-Purgstall, s baronkou Butsche, s hraběnkou von Kromsdorfa, slečnou Mizzi Loyi, která tančila jeden čas v kabaretu hotelu „Central“ v Hybernské ulici v Praze.

Jednou, když veselá společnost jela v noci na Hradčany do císařského hradu automobilem, potkala u Karlova mostu starou prodavačku olejových sardinek paní Marii Líznerovou z Břevnova, naložili ji do automobilu a na hradě v salonku číslo XXIV., v tak zvaném žlutém pokoji, opili ji šampaňským, svlékli do naha a obalili do čokoládového těsta. Jistý Roušek, dlící nyní v Argentině, který té doby byl přidělen k hofmistrovskému úřadu, vyvedl z císařských komnat paní Líznerovou a někde za svatovítským chrámem ji potkala policejní hlídka. Stará prodavačka sardinek byla nějaký čas zavřena, když toto vše vysvětlila; – později zakoupila si v Davli pěknou vilku a malé hospodářství.

Proto na rychlo, pokud ještě císař Karel panuje, bylo by třeba napsat do školních čítanek článek: „Karel I. jakožto dobrodinec“.

Událost ta nebyla příliš velkým tajemstvím. Sděloval ji sám známý z „Bohemie“ redaktor Pavel Kisch. „Právo lidu“ v té době uveřejnilo též tento zajímavý článek: „Novinka na Hradčanech“. Hned po příjezdu arciknížete Karla zavládl na Hradčanech čilý ruch. Pěstují se tam mezi jiným orchideje a i jinak je postaráno o výzdobu císařských komnat."

Po několika dnech pak v různých zprávách byla tato poznámka: „Do čísla 128. vloudila se nám tisková chyba. Čti tam místo orchideje – orgie.“

Tyto orgie prováděly se dále již veřejně. Po císařském hradě v noci potloukaly se celé hloučky opilých důstojníků, odcházejících z večírků „Beim Karl“.

„Morgenblatt“ nyní píše, že arcikníže Karel byl znám na Hradčanech pro svou bodrou povahu.

Svědectví o tom by mohl dát jistý profesor, který se svou paní seděl ve známé restauraci „Na Vikárce“ v „císařském hradu“ a pozdě v noci odcházel ze společnosti domů. Na nádvoří setkal se s hloučkem důstojníků, z nichž jeden choval se sprostě k manželce profesora, a když ten hájil čest své paní, tu byl oním důstojníkem ztýrán. Byl to sám arcikníže Karel, který ráčil vložit svou vznešenou ruku na tvář plebejce. To je přece důkaz takové bodrosti, která se nevyučuje a která je vrozena a je to také jistá známka atavismu, jus manuarum, právo pěstní, když ještě někdy ve století dvanáctém předkové tohoto Habsburka okrádali někde v lesích kupce jako loupežní rytíři.

„Morgenblatt“ též psal, že již tenkrát měli někteří příležitost viděti Karla „seděti na Hradčanech v jeho majestátu“, totiž ve vší skvostné úpravě jeho důstojenství. To je též chyba tisku. Pan Roušek z hofmistrovského úřadu ho totiž viděl ležet v jeho majestátu, a to pod stolem. To ostatně není tak závažné, nám se jenom zdá, že to nepatří ke slovu majestát a pod stolem natažený budoucí panovník není žádný zevnitřní lesk nejvyšší moci a její příznaky. Na to zbylo by „Morgenblattu“ odpověděti jen tolik, že se strašně mýlíme a že právě panovník dokazuje tím svou nejvyšší moc, aby si lehl, kam chtěl, a třebas pod stůl. To mu přece nemůže zakázat ani redakce našeho listu. My bychom jim zase mohli odpověděti, že jest-li redakce „Morgenblattu“ přináší inserát, že se přijme střízlivý sluha do obchodu, tu rakouští Němci by měli totéž žádat od svého panovníka a nikoliv jen od chudého dělníka.

Ale, jak říkám, to je věcí vedlejší. Přítomnost arciknížete Karla pod stolem v císařském hradě na Hradčanech je opět jen bližší podrobností o jeho slavném a „nejvyšším pobytu v Praze“.

Podle vyjádření nejvyššího dvorního komořího barona von Klanzdegg hodí se čeština nanejvýš jen do koníren, a poněvadž v císařském hradě na Hradčanech byly též konírny, učil se arcikníže Karel česky.

Učil ho kanovník Bauer z hradčanské kapituly. Nejvyšší obtíže dělala Karlovi věta: „Červený tulipán patří mezi tulipány“, říkal „Zerveny culipán páci mezi culipány“. Češtinu chápal rychle. Za dva měsíce uměl kromě věty o tulipánu ještě větu: „Kočka chódy po dóme, chódy váš kočka táke po dóme?“ a během dalšího měsíce přisvojil si bystře s vrozeným důvtipem i třetí větu: „Selynášská sáchrada je u pótok. Máš vy táke selynášská sáchrada u pótok?“.

S touto větou obtěžoval později obyvatelstvo v Brandýse nad Labem.

O Karlovi píší německé listy, že jest to pokrokový císař. Pokrok ten bylo vidět i v jeho češtině. Říkal-li jeho praujec František Josef všude, kam přišel, známou větu: „To mne češí, že jste Teši“, Karel byl tak upřímný a pokrokový, že ho ani Češi netěšili a když byl u osmých dragounů v Brandýse, řekl rytmistrovi Grafovi: „To mne nečeší, že jste Téši.“

„Karel jest dědicem všech vzácných vlastností svého praujce,“ píší německé listy, a tak on zdědil i jeho znalost češtiny a dokonce ho i překonal, naučiv se ještě během dalšího měsíce dvěma pěkným větám: „Kun sčíchá úšima, sčícháte vy táke úšima“. A konečně: „Vrábec skákala po strome a kočka ho sežral“.

Když se Karel naučil této poslední větě, chtěl darovati kanovníku Bauerovi z vděčnosti slečnu Mizzi Loyi.

To by byl též pěkný článek do školních čítanek pod názvem: „Jak vznešený žák se vděčil svému učiteli“.

Nevím, jest-li kanovník Bauer slečnu Mizzi Loyi přijal darem, ale jednomu redaktorovi z „Čecha“ zmínil se kdysi, že čím vyšší je pán, tím větší škrob.

Když tedy Karel vnikl do tajemství českého jazyka, jednoho dne, provázen hofmistrem, komořím, maršálkem a podkoním, vyšel z hradu, aby promluvil česky s českým lidem, poněvadž to bylo v programu onoho týdne, vzhledem k chystané oposici českých poslanců ve vídeňském parlamentu.

Do cesty mu přišel jakožto zástupce českého lidu policejní strážník číslo 672, stojící u vchodu do hradu. Arcikníže se ho optal zprva německy, co tam dělá. Číslo 672 odpovědělo třesoucím se hlasem, že tam stojí, poněvadž ho tam postavil pan inspektor Zumr z Prahy-IV. Karel po tom úvodu pokračoval česky: „Zerveny culipán páci mezi culipány. Kočka chódy po dóme, chódy váš kočka táke po dóme.“ Pod strážníkem zatřásla se kolena a tento zástupce českého lidu odpověděl ulekaně: „Ano, vaše císařská výsosti: Naše kočka chodí také po domě.“ Karel se dobrotivě usmál a klepaje mu na rameno, řekl: „Selynášská sáchrada je u pótok. Máš vy táke selynášský sáchrad u pótok?“ „Nemám, vaše císařská výsosti,“ zadrkotal policejní strážník. „To je dobše. Kun sčíchá úšima, sčícháte vy táke úšima?“ „Stříhám, vaše císařská výsosti."

A Karel řekl poslední větu: „Vrábec skákala po strome a kočka ho sešral.“ Policejní strážník se vypjal, horko projelo mu tělem a on zakoktal: „Ano, vaše císařská výsosti, kočka ho sežrala, ale já zde nestál, to se musilo stát ráno.“

Karel, usmívaje se dobromyslně, odešel s průvodem a policejní strážník dlouho vytřeštěně se díval za nimi. Pak se naposledy podíval na dlažbu, kde stál, a rychlými kroky odešel ke Strahovu a v strahovských lomech zastřelil se ze služebního revolveru, zanechav lístek, že se střelil kvůli tomu vrabcovi. Ve služebních spiscích čísla 672 stojí, že se zastřelil z náhlého pomatení mysli.

Přejdeme ještě k tomu, jak Karel studoval na české právnické fakultě v Praze.

Jednou, za celou dobu přednášek, přijel automobilem do budovy umělecko-průmyslové školy naproti Rudolfinu, kde byla umístěna právnická fakulta, a tam vstoupil do druhého patra a řekl doktoru Bráfovi, který ho uvítal: „Merkwürdig, stramme Stiege, mit Lift wäre das bequemer.“

Po tomto projevu sestoupil opět ze schodů a odjel. Vícekrát ho právnická fakulta neviděla.

Jeho učiteli byli doktor Ott, který mu měl přednášet „Rakouské právo“, ale nikdy se k tomu nedostal, nebožtík ministr doktor Bráf, který mu chtěl přednášet „O české samostatnosti“ a kterému, jako v prorockém tušení, jako by věděl, že jednou jeho osoba bude naprosto vyloučena z osudu českého státu, Karel řekl: „Das werde ich nie brauchen,“ takže sešlo i z těchto přednášek. Pak ho vyučoval doktor Goll „Dějinám Rakouska“ a při první a též i poslední hodině probrali, že v Pardubicích na koňských dostihách zvítězí v běhu pánů kobyla Stella barona Emleryho.

Konečně tu byl šlechtic doktor Heyrovský, zkostnatělý byrokrat, který se nabídl, že arciknížeti bude chodit přednášet o právu římském a o jiných právech všeobecně prospěšných, jako je na příklad právo na věci cizí: „jus in re aliena“, což se dobře mohlo Karlu I. hodit, a o právu odvetném; to se opět dnes hodí velmi dobře nám.

Šlechtic doktor Heyrovský, který již dvacet let před tím, než mu byl propůjčen titul šlechtice, nosíval licousy, které nosí buď šlechtici nebo lokajové, byl u něho dvakrát, za kterouž dobu dal si šít asi čtyry fraky u krejčovské firmy Křížovy v Praze. Při prvé přednášce udělil mu arcikníže asi pět minut času a vyjádřil se o římském právu: „Das ist aber doch ein uraltes Blödsinn.“ Při druhé přednášce ráčil rozkázat, aby místo něho poslouchal přednášku doktora Heyrovského nějaký komorník. Pak dostal rektorát university Karlo-Ferdinandovy v Praze přípis z kanceláře arciknížecí o bezodkladném zaslání vysvědčení na právnické fakultě nejvyššímu hofmistrovskému úřadu ve Vídni.

Proto sestavena komise, která se bezodkladně vypravila podrobiti arciknížete Karla zkoušce z práv. Komise té zúčastnili se pánové doktor Heyrovský a doktor Ott.

Arcikníže Karel komisi přijal velice originelně v císařské jízdárně, kam je pozval. Byl velice roztomilý a ukázal pánům profesorům svého oblíbeného hřebce Enrika.

Následovala malá přesnídávka, při které byla na stole tak dobrá stará benediktinka, že starý doktor Heyrovský v kočáře, který je odvážel do Prahy, vykládal po celé cestě doktoru Ottu § 2. mlýnského řádu z roku 1814, při čemž doktor Ott spal.

Při celé návštěvě na hradě nebylo ani sebe menší zmínky o nějaké právnické otázce. Vše šlo hladce a v rukavičkách. Bylo to krásné odpůldne, kdy po dlouhé řadě let pan profesor Heyrovský a profesor Ott nezavadili ani slůvkem o práva.

Tím myslím, že je náležitě doplněna zpráva v německých časopisech o složení právnické zkoušky císařem Karlem v Praze.

Ne ty s námi, ale my s tebou, Karle, promluvíme po česku!