Povídky o českých umělcích/Z české školy

Povídky o českých umělcích Karel Václav Rais
Il divino Boemo	Z české školy	Nám pěje lid!

Údaje o textu
Titulek:	Z české školy
Podtitulek:	(Jan Ladislav Dusík)
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Povídky o českých umělcích. Praha: F. Šimáček, 1891. s. 42–49. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Ladislav Dusík

Stařičký čáslavský pan učitel Dusík pouštěl děti ze školy. Na domovním prahu se zastavil a zíral za švitornou drůbeží, jež po náměstí se rozptylovala. Byl jasný zimní den právě před vánocemi. Zlaté paprsky slunečné padaly na zmrzlý sníh a zdobily jej křišťálovým leskem. Děti pospíchaly k domovu; do her jim nebylo, bylť důkladný mráz a povrch sněhu tuze byl kornatý, rozdrásal by ruce do krve. Pan učitel vracel se po chvilce do třídy. Byl již starcem asi sedmdesátiletým, ale postavy statečné, málo jen přikloněné. Oči jeho byly dobráctví plny. Hlouček školáků ve třídě dováděl, ale když pan učitel vešel, utichli jako pěny. Seřadili se před lavicemi, hoši do jedné, dívky do druhé skupiny. Pan učitel usmívaje se došel až ke stolu, vedle něhož stála stará černá skříň. Otevřev ji, vyndal housle a balík not. Před každou skupinou dětí stál starý těžký pult. Pan učitel vybral z balíku not dva hlasy a na každý pult dal noty jedny.

Pak naladiv housle, pravil: „Nejprve tedy soprány, ale ať to již jde pěkně, vánoce tu máme hnedle.“

Děti spustily; mladé hlásky jejich příjemně zvonily prázdnou třídou. Zpívaly pastorální mši měkkých tónů dudáckých. Když soprány přezpívaly „Kyrie“, spustily alty. Potom zapěly dohromady a pan učitel doprovázel jich na houslích.

Děti zpívaly s chutí, líbily se jim ty vánoční melodie, vždyť se na ně celý Boží rok těšívaly. Do jara povídaly si o loňské hudbě vánoční a od léta již hádávaly, co bude o vánocích příštích; zda opět ta pěkná mše, to veselé graduale, při kterém starý trubač troubí dvanáctou, to pěkné offertorium, při němž sopranistka zpívá rozmilou ukolébavku malému Ježíškovi. Doma se také o tom povídalo, rodiče těšili se s dětmi na pěknou hudbu vánoční, jež do hlav ustaraných vábila vždycky tolik milých vzpomínek. Do čáslavského chrámu sv. Petra a Pavla chodívali ze široka daleka poslouchat na půlnoční, byltě kůr starého učitele Dusíka rozhlášen. Rodiče dětem povídali, jak roztomilá bývala půlnoční ukolébavka, když zpívala ji učitelova Verunka, děvčátko hlasu skřivánčího.

Ale kdeže byla teď Verunka! Byla někde prý daleko až v Anglicku, v náramném městě Londýně, kde má pan učitel nejstaršího syna.

Děti se na ni sotva pamatovaly, bylo tomu již sedm roků, kdy si ji starší bratr odvezl do dálky, aby tam vznešené panstvo těšila hláskem, jaký jenom z hrdel českých děvčátek hlaholívá.

Děti zpívaly již „Benedictus“, když otevřely se dvéře a jimi nahlédla šedivá hlava paní učitelové.

„Staroušku,“ volala paní učitelová, „něco tu máš, pospěš!“ Pan učitel pokývnuv, pravil dětem: „Běžte si domů, zejtra to vezmeme znova!“ a uloživ housle s notami do černé almary pospíšil domů.

Čekalo jej něco veselého — balíček až z Paříže. Psal mu nejstarší syn Jan Ladislav, že je teď u ministra Talleyranda v Paříži, že je u všemocného toho pána ředitelem koncertů, jichž účastní se nejslavnější umělci, zpěváci a deklamátoři. Psal, aby starý otec vydal se na cestu, aby syna svého aspoň na několik dní navštívil a popatřil, jak se mu v tom vzdáleném světě vede, jak je ta česká muzika slavena. Verunka že také z Londýna přijede, aby po dlouhých letech s otcem se polaskala. Syn posílal zároveň hromadu zlaťákův, aby měl tatínek cestu pohodlnou a pěknou. Staří rodičové opět a opět přečítali psaní synovo; o každém slově rozjímali.

„Nic platno, musíš, staroušku, jeti!“ pravila paní učitelová.

„Ale považ tu dálku a má stará léta!“ odpovídal pan učitel měkce, ačkoliv dobrá jeho duše toužebně si přála, aby děti tam v dálce spatřila.

„Inu, inu, staroušku,“ opět hovořila stařičká paní, „vždyť kdo ví, uvidíme-li je na tom světě ještě jednou. Tam bys se s nimi potěšil a mně bys potom vypravoval.“

„Ale ta dálka — ta dálka!“ odpovídal pan učitel a znova psaní přečítal.

„Česká muzika“ — povídal si — „což česká muzika pařezy pohne, neřku-li takovými veselými Francouzy. U nás jí máme plno, ani si jí vážiti neumíme! Ale rád bych ty Francouze viděl! Byli dojati, když jim Ladík před lety hrál, i ta jejich nebožka nešťastná královna plakala, jak pak teprve nyní, když se Ladík ještě zdokonalil!“

Potom u čáslavského pana učitele hovořili jenom o Paříži. Když druhého dne zpěváčkové učili se opět pastorální mši, již jim pan učitel vypravoval, že se po svátcích podívá až do Francouzska, do náramného města Paříže, kde syn jeho Jan Ladislav hraje na pianě, až Francouzi radostí jásají.

Vypravoval jim, že Ladík již před léty hrál před samou královnou Marií Antonií, dcerou císařovny Marie Terezie, a že královna byla velmi dojata.

Snad se při té české muzice roztoužila po domově, vždyť české muziky je v Rakousku plno.

„Milé děti,“ povídal pan učitel, „Ladík býval také takovým kloučkem jako vy, tady v Čáslavi roku 1761. se narodil, tady chodil do školy a zpíval, jako vy zpíváte. Ale měl do té muziky chuť jako druhý můj synek František Benedikt a dceruška Veronika. Byli by jen zpívali a hráli! Teď je svět za to chválí, diví se jim na všech stranách: Ladíkovi v Paříži, Verunce v Londýně a Františkovi v Lublani.

Ó, milé děti, žádný neví, co umí česká muzika! A proto chutě do zpěvu, soprány pozor, altisté hezky měkce!“

A již opět prostou třídou české školy zahlaholily dětské měkké hlasy, pějící pastýřskou mši, vlastní skladbu čáslavského učitele Jana Josefa Dusíka.

II.

Dne 17. v měsíci lednu roku 1809. byl v pařížském Odeonu veliký koncert. Do skvělých prostor sešlo se množství posluchačstva nejvznešenějšího. Bylyť koncerty v Odeonu slavnější všech jiných v městě světovém.

Dnes přišli mnozí jenom proto, aby poslechli miláčka Tayllerandova, slavného pianistu, jehož kolébka stávala daleko na východě v zemi české.

Mezi vznešeným panstvem, jež pyšnilo se v ústrojích bohatých, seděl prostý staroušek šedivých, hladce přičísnutých vlasův, oděný v dlouhý tmavomodrý šosák, nohavice až na boty, s černým šátečkem na krku. Vedle něho seděla dívka či paní asi třicetiletá, stařečkovi podobná, ale skvostně oděná. Potichu spolu hovořili.

Byl to český učitel, pan Jan Josef Dusík z Čáslavi, a dcera jeho Verunka, výborná umělkyně londýnská. Staroušek vážil předalekou a pro starého muže tak obtížnou cestu, aby děti své spatřil, aby viděl, jak panstvo francouzské slaví syna jeho Ladíka.

Když se synem a dcerou světovým městem bloudil a z obdivu nevycházel, stále vzpomínal si na vzdálené české město, na tichou třídu a příbytek, v němž zanechal stařičkou choť svoji, aby přinesl jí drahý vzkaz od vzdálených dětí. A jaký život byl nyní zde v Odeonu! Lidi, o kterých doma v Čechách jenom zřídka lístky slávy čítával, spatřil tu teď na vlastní oči.

Verunka znala přední umělce světové pověsti a otci je ukázala. Nejednou se podivil a povzdychl si: „Tak to je on — kdo by to v tomto človíčku hledal! Až v Čechách o něm víme, noty jeho hrajeme a tu stojí takový nepatrný!“ Nebo si liboval: „Vida, vida, tak to je Kreuzer, to je Talma, herec s paní — Baillot, Rode, houslisté kouzelníci! Komu z Čechů je přáno, všecky je tu tak viděti? Snad jen mně — snad proto, že od malička božskou hudbu tak miluji! Oh, jak budou páni bratři poslouchati, až jim začnu vypravovati, jak jsem tu ty chlapíky viděl pohromadě!“

A což, když hudba začala! Nadšená hudební duše starého pana učitele chvěla se blahem při tom poslechu čarovném. Jak jim ty housle zpívaly, jak violoncella dojímala! Teď spatřil také Cherubiniho, komponistu slavného, jenž koncerty v Odeonu řídil.

Konečně vystoupil toužebně očekávaný Ladík — stařečkův syn. Širé prostory zahlaholily bouří potlesku.

Nebyl již mlád, skoro padesátník, větší, obtloustlé postavy, vlídného, usměvavého líce a dobráckého oka. Zdědil je po otci. Ukloniv se, přisedl k pianu. V sále bylo nejhlubší ticho. Umělec not neměl, počal hráti z paměti. Hrál — jak hrál! Duši vdechoval tónům jásavým i naříkavým. Z nejdivějšího reje přecházel v líbezný tklivý zpěv, z nejhřmotnějšího sboru tónů vyletěla náhle dojemná píseň… Při té písni nikdo nedýchal a oči se zalévaly. A zase plný dojemný sbor — vážný jako vánoční zvony. Stařičký pan učitel poslouchal a plakal. Obecenstvo bylo dojato přehluboce, ale kdež rozumělo hudbě té tak, jako český otec umělce Dusíka.

Vždyť ve skladbě synově poznával tak mnohé známé zvuky, tak mnohý nápěv, jenž na české stráni vylétá ze skřivánčích hrdel českých mladých zpěváků. Poznával ty ohlasy české muziky!

Slávy, jaké Jan Ladislav Dusík došel v koncertě svém dne 17. ledna 1809. v Odeonu, sám dříve nepoznal. Byl na vrcholu své slávy umělecké.

Ale ani ta sláva netěšila ho tak jako vědomí, že viděl ji milý otec jeho, jenž prvý budil v něm lásku k hudbě přemocné, jenž prvým a nejlepším byl mu učitelem. Po koncertu zavedl otce a sestru do nádherného příbytku svého. Sem přišli i slavní umělci, jež si Dusík na dnešek pozval. Zde představil jim otce svého — českého učitele.

Když pak v útulných místnostech umělci sami mezi sebou dali se do hry, musil i starý pan učitel sednouti k harmoniu, aby slavné posluchače svou hudbou potěšil. Zdráhal se skromný stařeček, zdráhal, ale povolil a zahrál. Zahrál jednu ze svých sonát.

Umělci poslouchali udiveni.

„A to že je pouhý městský ředitel kůru — pouhý český učitel?“

„Toť je skladba vážná, opravdová!“ volali.

„Takoví snad přece nejsou všichni učitelé tam u vás v Čechách?“

„Všickni ne, ale mnozí!“ řekl Jan Ladislav tklivě.

„Vždyť by mohli dojíti jména světového!“

„Což skladby jejich? Vyšly — kde vyšly?“

„Nevyšly — některé nejsou ani napsány, jiné práchnivějí ve školních starých almárkách.

„Ale těší nás to,“ pravil pan učitel, „těší nás to pro tu hudbu, pro její krásu a protože my Čechové byli jsme od jakživa muzikanti a česká muzika byla vždycky slavna!“

Slova ta promluvil vřele a oči se mu leskly.

Ani dále povídati nemusím, že vesele vrátil se stařeček do Čáslavi, že potěšil stařičkou choť svoji a že vypravoval o tom, jak se ti Francouzové české muzice divili…

„Inu — česká muzika!“ povídal. „Česká muzika pařezy pohne, natoť takovými měkkými Francouzi!“