Povídky izraelského vyznání/Trápení se švadlenou
Povídky izraelského vyznání Karel Poláček | ||
Následky vystoupení z církve | Trápení se švadlenou | Jak jsem se ženil |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Trápení se švadlenou |
Autor: | Karel Poláček (jako Kočkodan) |
Zdroj: | http://kramerius.mzk.cz/search/i.jsp?pid=uuid:a31c4e60-8317-11dc-bc00-000d606f5dc6 |
Vydáno: | Lidové noviny, 1923 Ročník 31. číslo 160. 30. 3. 1923 ráno, str. 1-2 |
Licence: | PD old 70 |
Co jsem to jenom chtěla …? … teď na to myslím a v tom momentu o tom nic nevím, paní Pollak … ta moje hlava … no, já jim říkám … že tak mluvějí o té … aha! paní Nelly Geduldiger … už vím! Já jsem vám celá pryč, paní Pollak, co byste tomu řekla, paní Pollak — jaký já mám soužení s tou mojí švadlenou — a tak se zdála — wissen Sie — taková k jednomu přívětivá a ochotná … moc šikovná švadlena, paní Pollak — to se jí muší nechat, ta je goldeswert — doporučila mě ji Spitzerka — prosím: milostpaní Spitzer — ta se přece umí šatit, vždyť prošatila celé věno a celou firmu Spitzer na pět procent — a její muž, pan Spitzer, běhá zase s kolekcí pod paží jako za svobodna — tak teda mušejí vědět, paní Pollak, že má vkus — tak já tý paní Spitzer jednou říkám: »Já nevím, paní Spitzer,« povídám, »že oni jsou vždycky tak šik und elegant,« povídám, »řeknou mě prosimich,« povídám, »u koho oni šijou, paní Spitzer,« povídám, »já nemůžu trefit na pořádnou švadlenu — pámbu ví, co to je,« povídám, a paní Spitzer na to — vědí, paní Pollak, jak ona to dovede — no, jako milostpaní Spitzer — tak s vejšky se na jednoho dívá — povídá: »Já šiju jen u Cvočkové, Melantrichova ulice — je drahá ta Cvočková — ale kdo to může dělat —« rozumějí, paní Pollak, takhle jednoho špičkuje — že ona to může dělat a jinej ne — daleko to přivedla milostpaní Spitzer — ale to vědí — mě bude někdo špičkovat, paní Pollak — já jí to ale řekla, paní Pollak, já jí to povídala: »No,« povídám, »co oni můžou dělat, paní Spitzer — dovedu já taky,« povídám, »já jsem,« povídám, »rozená Ullmannová — rozumějí, paní Spitzer?« tak jsem jí to povídala — a to jste měla vidět, jak byla takhle maličká ta paní Spitzer —
Ale co je recht — to je recht, paní Pollak, ta Cvočková ta šije — no, já vám říkám, paní Pollak — Kreitnerová by to nedovedla — copak říkám, ani Blumová Otylie, co šije jenom v největších domech! Přijdu k tý Cvočkový, povídám jí: »Slečno, já chci mít šaty, ale rozumíte, šaty, víte takový… takový jako měla paní Austerlitz na representačním plese průmyslníků — ale ne tak korpulentní … Něco, abych tak řekla deliciósního — tmavomodrý, lemovaný černým krepdešínem, rozumíte, slečno — rukávy, to se rozumí širší, víte slečno, ne takový, jako má paní Hahn — spíš takový, jako nosí paní Aufrichtig — faldičky víc shrnuté dozadu, rozumíte, slečno? — A ta Cvočková: »Jó, milostpaní, můžou bejt bez starosti — já jich dobře obsloužím,« já na to: »Dobř, dobře, slečno — žádný velký řeči — to já nevedu — doporučila mě vás sama paní Spitzerová — tak se vezměte dohromady —«
Dobře. Co jim mám vypravovat, paní Pollak — uviděla jsem paní Spitzer. Koukám se — vidím — ona, ta paní Spitzer, má ještě užší rukávy — vyšší manžety — stříbrnej pás. Rozumí se, vrátím se k tý Cvočkový, povídám: »Víte, slečno, já jsem si to rozmyslila — rukávy mušej být ještě užší — vyšší manžety a stříbrnej pás. Já jsem si nechala říct, že to je teď hochmodern.« Slečna Cvočková, že jo, jo — že můžu bejt bez starosti — a taky mě to krásně, jak se patří, předělala.
Ale, co chtějí mít, paní Pollak? Po prvé mám šaty na sobě, vyjdu ven — a najednou uvidím u Aschenbechra nemlich takový, ale delší taluji a byl pošitý tresami. Můžou si myslit, paní Pollak, jak jsem byla rozčilená. Z fleku se obrátím a běžím ke švadleně — »Slečno,« povídám, »ale to tak nejde,« povídám, »jak jste mně ty šaty udělala — já jsem zvyklá na prvotřídní práci, slečno,« povídám, »ale tak jsem ty šaty nechtěla — přeci talije musí být delší a chci na tom tresy — já dobře platím, slečno,« povídám, »ale chci mít taky prvotřídní práci!« — Ona ta Cvočková neřekne »a«, neřekne »b« — nesmrdí — nevoní — kouká se nějak křivě — povídám: »Co se koukáte, slečno — není vám to recht?« Ona na to: »Ale nic, nic, milostpaní, já jim to předělám jak se patří.« Taky mě ty šaty předělala — jen co je pravda — jak se patří.
No ale co by tomu řekli, paní Pollak — potkám paní doktorovou Guthovou a ta mně povídá: »Ale co jich napadá, paní Blumenstrauss, teď se už vestičky nenosí a bluza musí jít ke krku —« Já nešťastná, seberu se a honem, honem letím na Cvočkovou, ať mi to předělá — ta dělala obličej, já jim říkám, ale co může dělat, já dobře platím, tak chci mít prvotřídní práci.
Jen jsem ale ty šaty oblíkla, paní Pollak, přijde mi psaní z Vídně, píše mi sestřenice, co si vzala Arenda z naší strany, píše mi, že jsou krajkové vestičky zase hochmodern… Já vám říkám, paní Pollak, jenom já muším mít takový soužení — seberu se a zase k tý Cvočkový, ale co by tomu řekli, paní Pollak — diese Chuzpe — jakou mají některý lidi drzost — ona vám se mně opováží říct ta Cvočková: »Lituji, milostpaní,« kouknou se na mě, takhle to řekla: »Lituji, milostpaní, ale já nemůžu jedny šaty pořád přešívat — já mám taky jinou práci, račte si, milostpaní, nalézti švadlenu, která vám snad vyhoví,« takhle se mně to opováží ta osoba říct a vědí, paní Pollak, ona se opováží mluvit ještě ke všemu tak pravopisně — vědí, vysokou češtinou: »Lituji, milostpaní, — nemohu!«, věru, paní Pollak, to dříve nebylo — já jsem tak nešťastná, už šestá švadlena je na mě tak hrubá… Já jsem tak rozčilena… tak rozčilena… Ach, jenom já muším být tak nešťastná…!