Povídky izraelského vyznání/Rodinný spor o gramatiku
| Povídky izraelského vyznání Karel Poláček | ||
| Radostná událost | Rodinný spor o gramatiku | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Rodinný spor o gramatiku |
| Autor: | Karel Poláček |
| Zdroj: | http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/26/98/63/povidky_izraelskeho_vyznani.html |
| Vydáno: | Povídky izraelského vyznání [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016 [cit. 2019-01-03]. ISBN 978-80-7532-225-8 (html). |
| Licence: |  PD old 70 |
Můj otec míval za starých časů vedle obchodu zbožím osadnickým i malou lotynku. Venku na domě, asi tak půl metru nad nápisem „prodej lihu k pálení, jakož i hracích karet“, byla upevněna tabulka, na které bylo psáno zlatým písmem:
C. k. loterní sběrna – K. k. Lotto Kollektur.
Mezi těmito dvěma nápisy byl dvojhlavý orlíček, krásně v barvách provedený. V této tabulce byla okénka, do kterých se zastrkovala kartonová čísla, která vyšla. Před tabulkou postávali v den tahu lutristé a lutristky a zkoumali, jestli se jim podařilo nějaké to extráto, či dokonce ambíčko. Vyhrát terno, to byla událost, o které se mluvilo po léta od hor až ke Hradci Králové. Obyčejně se terno nevyhrávalo „o jedno oko“, čehož příčinu viděly báby lutristky v tom, že zaspaly konec živého snu. Lutristky byly často navštěvovány živými sny, které záležely zpravidla v tom, že ve spaní přistoupila k jejich posteli Panna Maria vambeřická a prozradila tři čísla, která jistotně o příštím tahu vyjdou. Smůla byla v tom, že to třetí číslo se zaspalo a vyšlo ovšem jenom ambo. Živé sny vykládaly se, jak známo, pomocí Egyptsko-persko-chaldejského snáře, kterážto kniha dovedla každý výjev ve snu vyjádřiti symbolicky číslem. Když nebylo živých snů, tehdy tahala se numera z pytlíčku. Obyčejně byl to autor, jemuž bylo tahati každého dne ráno, než šel do školy, neboť těšil se pověsti dítěte se šťastnou rukou, kterážto pověst zakládala se na tom, že kdysi, jsa ještě nemluvnětem, vytáhl jedné babce terno. Je-li na tom něco pravdy, autor se již nepamatuje.
Můj otec měl sběrnu loterního ředitelství pražského i brněnského. Hráč na Prahu dostával modrou a na Brno červenou poukázku, která se nazývala riskonto; ale lid lutristický nazýval ji „reškunda“. Na toto riskonto měl jsem někdy plivnout pro štěstí; ale neplival jsem v každém případě. Někteří hráči popírali teorii, že by plivnutí přinášelo štěstí, a uváděli pro to doklady.
Jednoho dne se přihodilo, že brněnské ředitelství neposlalo vytažených čísel. Tehdy usedl otec a napsal na veliký papír modrou tužkou krásným písmem nápis:
Brněnské čísla nepřišly
a nalepil jej venku na stěnu. I postál chvíli venku a pohlížel zálibně na své dílo. Pak šel do krámu vážit pepř. Nyní počali se jeho synové trousiti ze školy. Pohlédli na nápis a ihned počali haněti dílo otce svého.
Erna: „Tati, je to špatně!“
Kamil: „Jsou tam dvě hrubé chyby!“
Ludva: „Haha! Táta nezná množné číslo středního rodu.“
Karel: „Tati, sedni si, máš pětku!“
Otce velmi hnětlo toto zneuznání. „A jak se to tedy má napsat, když to víte lépe?“
I odpovídali synové jednohlasně: „Brněnská čísla nepřišla.“
Otec se náramně dopálil: „Co? Co se to opovažujete? Jaký ‚Brněnská čísla nepřišla‘? Copak je to ženského rodu? Jen o ženské se říká, že nepřišla. Já vám mně se zdá dám, vy bando mizerná! Marš – jděte mně z očí! Vemte si knihy a učte se! Ať vás tady už nevidím, vy – ‚Brněnská čísla nepřišla‘! Takové hříšné peníze stojí mne jejich učení a oni ani nevědí, že se píše ‚Brněnské čísla nepřišly‘…!“
I vyšel před krám a pohlížel zachmuřen do zlatého západu slunce. A přemýšlel o tom, že nemá vlastně žádné radosti na světě. Má čtyři syny, pátý ještě v kolébce, ale ani jeden nezná česky. A co peněz stojí školy, to nemá nikdo ponětí. Tu vyšel číšník z hotelu Puchwein; šel hodit psaní do schránky. Uviděl nápis a povídá: „Pane šéf, to nenapsali správně!“ – „A jak to má být?“ táže se pan šéf. – „No, jak to má být. Přece ‚Brněnská čísla nepřišla‘.“
„Vy jste náramný inteligent,“ povídá otec popuzen, „ale měl byste si vzít študenta do domu!“ Číšník odešel a otec zavřel krám.
Avšak před spaním počaly jej trápiti pochybnosti. Že by snad přece neměl pravdu? Vždyť ty děti mají moderní české školy – a on přece chodil jen do židovské, kde se ovšem vysoké vědy, zvláště česká gramatika, nepěstovaly.
A ráno, sotva se rozednilo, odebral se naproti, kde bydlil jeden financ, a žádal toho finance, aby mu řekl, jak to vlastně je. Myslil si: člověk úřední a zejména financ, který přece má jisté vztahy k lotynce, bude vědět co a jak. Financ vážně vyslechl otce a povídá: „Vaši synové měli pravdu. Říká se: Brněnská čísla nepřišla.“ Otec řekl: „Ale to je divné, to uznaj, pane revident.“ Poděkoval a odešel.
Nyní rozzuřil se v jeho srdci boj. Kluci mají pravdu, to už je úředně potvrzené. Ale nesmějí si myslet, že mají kór takovou pravdu. Aby si proti člověku ještě dovolovali. Vy znáte možná českou gramatiku, ale já jsem váš otec. A poněvadž se všecky závažné věci řeší kompromisem, jak to vidíme například v politice, objevil se na zdi nový nápis:
Brněnské čísla nepřišla