Povídky izraelského vyznání/Příbuzní

Povídky izraelského vyznání Karel Poláček
Vdala se	Příbuzní	Povídka o tom, kterak si pan Lüftschütz chtěl vzíti slečnu Orensteinovou; ale nevzal si ji

Údaje o textu
Titulek:	Příbuzní
Autor:	Karel Poláček (jako Kočkodan)
Zdroj:	http://kramerius.mzk.cz/search/i.jsp?pid=uuid:254c0120-7e25-11dc-b872-000d606f5dc6
Vydáno:	Lidové noviny, 1922 Ročník 30. číslo 101. 25. 2. 1922 ráno, str. 1-2
Licence:	PD old 70

V kupé třetí třídy seděli naproti sobě dva páni. Když vlak sebou trhl, aby opustil stanici Kostomlaty, podíval se jeden z nich přes noviny na svůj protějšek. Pak už se na něho koukal pořád. Když pak se blížili k Nymburku, tu se již nezdržel, složil noviny a pravil: »Poslouchaj’, pane — že jsem tak smělej — máúcta, pane — služebník, pane, oni mně připadaj’ nějak známej — nejsou oni pan Reiniš?«

Protější pán narovnal si kravatu, povytáhl manžely, pokrčil rameny a pravil: »Kterej Reiniš? Reiniš z Plzně?«

»Ne!«

»Reiniš, co si vzal Grünfeldovou z Prostějova?«

»Ne!«

»Reiniš, prýmkařské zboží ve velkém i v malém?«

»Ne!«

»Reiniš s tím nosem?«

»Ne!«

»Reiniš, co se vyrovnal ?«

»Ne!«

»Tak teda, kterej Reiniš? Snad ne ten Reiniš, co měl říc’ starýmu Traubovi: Voni mlčej, voni maj’ nejmíň co povídat!?«

»Já už vidím, že nejsou pan Reiniš,« povídal zvědavý pán, »poněvadž kdyby byli pan Reiniš, tak by věděli, kterej. To se tak hned nezapomíná. Oni nejsou žádnej pan Rejniš.«

»Říkám já, že jsem Reiniš?«

»A říkám já, že jsou Reiniš? Já jsem si myslel – kdyby tak náhodou – podobnost tu je – já mám s tím Reinišem nějaké jednání, ať mně radši nechodí na oči – já jsem Artur Popper – dovoluji se představit – Popper od firmy Freud & Pick, modní zboží.«

»Já jsem Hugo Lüftschütz, prokurista firmy Edmunda Robiček-a Nástupce Rudolf Klein —«

»Cože — Rudolf Klein — není to ten Klein, co mluví na »r«, továrna na obuv Vysočany?«

»Ano, ten je to,« přisvědčil pan Lüftschütz, »velikej člověk — mocnej člověk — těžkej člověk — bude komerčním radou —«

»Ale jdou!,« podivil se pan Popper, »tohle bych nikdy neřek’ — Rudolf Klein a komerční rada! — on je takovej rada niko já jsem primabalerina — to mně vypravujou novinku! Vždyť je to taková malinká továrnička — kdepak — dílna je to — to se ví, musí v tom být »nástupce« — on ten Robiček byl nic a Klein je nula, ale je »nástupce« a drží si prokuristu, má toho zapotřebí! — Já vám říkám, že tihle nástupci jsou samej švindl!

»Jakej švindl?, urazil se pan Lüftschütz, »vy můžete něco vypravoval — to mám rád, když se moc mluví — jestli chcete něco vědět — to je ohromnej podnik — obuv »Noblesse« zná celej svět —«

»A co voni budou mluvit,« vpadl mu do řeči pan Popper, »to mám rád, když se moc mluví — voni mně chtějí něco vypravovat? — Já znám Kleina, když byl ještě takhle malej — byl rád. když jsem mu dal vydělat pětikorunu — takovej šnorer — pomoh’ si a dělá velkýho —«

»Psst!« zasyčel výstražně pan Lüftschütz ukazuje na spolucestující, »nekřičej’ tak — nemusí každý všecko slyšet — řeknou: Dva židi a je jich všude plno —«

»Viděj — to mám moc velikej strach,« vpadl mu sebevědomě do řeči pan Popper, já se budu někoho ptát — na mně je nejmíň vidět, že jsem žid — povídala slečna Bendová: Pane Popper, do nich bych to nikdy neřekla — jenom když začnou mluvit, je vidět, jakého jsou vyznání — čestné slovo, pane! Jednou — to si nechaj vypravovat — jedu vlakem — třetí třída je plná — mnoho řečí — mluví se o politice a nadává se na židy — rád bych viděl třetí třídu, ve které by sc nenadávalo na židy — taková třetí třída neexistuje, pane — to je statisticky dokázáno — to už sám pánbůh tak zařídil — a já si pěkně sedím v koutku a mlčím a myslím si: Ty mlč a nepleť se do ničeho! — A viděj’, seděl jsem tam mezi nimi — a oni přece nadávali, tak je z toho vidět, že nikdo nepoznal, že jsem jako unsereiner — a jeden tlustej pán sedí vedle mně a ten ved’ hlavní slovo a vždycky se na mě obrátil a povídá: Řeknou, jestli nemám pravdu! — Já na to: To vědí, já držím s nima! A on mně poklepá na rameno a povídá: To je vidět, že jsou dobrej našinec a Staroslovan! — To bych řek’, už můj tatínek byl největší Staroslovan ze vsi, to už je v rodině. — Povídal ten tlustej pán: Za kterou firmu cestujou? — Za kterou firmu bych cestoval? — To je taky otázka! — za firmu Freund & Pick, módní zboží. — A on mně na to: Co to, že sloužej’ u židů? Nevěděj’, že nás židi ujařmujou a ssajou naše mozoule? — Já povídám: U jakejch židů? — Copak je to židovská firma? — A snad ne? — Nápad! Pan Freund je největší antisemit, kterýho znám (a to je taky pravda. Mají ponětí, co má řečí, když jdu na něho, aby mně přidal — to je šéf, o jéjej!) a pan Pick, když potká žida, je celej pryč. — Na to řekl: Odpustěj’, já to jen myslel, moje jméno je Antonín I. Trnož, první křesťanský závod s modním zbožím. — A co vám budu dlouho vypravovat: Pan Trnož je teď můj nejlepší kunčaft —

»No, a je dobrej?« tázal se pan Lüftschütz.

No – ne; jestli je dobrej — a jak je dobrej — platí kassa — krám má velkej — zboži dost, ale vypadá to u něho jako ve volební kanceláři. Všude má hesla a nápisy: »Svůj k svému!« — »Křesťanský závod!« — »Žádný židovský brak!« — Koukám se na to a myslím si: Kdybys se nestaral tolik o politiku a dával radši pozor na svýho příručího — mně se ten člověk nějak nelíbí — myslím, že jsem ho viděl v »Arcu« hrál ferbla — možná,že hraje na účet křesťanského závodu. — Jinak je to firma moc dobrá, pokud vím – to se ví, člověk nikdy neví — kolikrát přijde člověk ke zničení, když mu na hlavu padne květináč, jak říkával můj bejvalej šéf, co jsem se u něho učil - co se na mě koukaj, pane Lüftschütz? — To je žaket, co? — Co myslej, že jsem za něj dal — to by neřekli — padesát korun a ještě mně přidal šest párů kaloší — jeden konsum mně byl dlužen — neměl peníze, ten konsum – tak mně dali na ten dluh tenhle žaket — dal jsem si ho vyžehlit a je jako novej — elegantní, co? — Ale co budu dělat s těmi kalošemi — je to pro sedmiletý děcka — neznaj někoho, kdo by měl šest sedmiletých děcek? — Co se na mě pořád koukaj, pane prokurista?«

»Pane Popper,« tázal se pan Lüftschütz, »teď jsem si vzpomněl, nemaj’ oni v Brně příbuzné? — Popper, sklo a porcelán, má dva syny, jeden študuje na doktora, druhej na inžinýra —.«

»Popper, sklo a porcelán? — Nebudu znát Poppra — jak se tak můžou ptát: Vždyť je to můj strejc, Popper, sklo a porcelán — vzal sestřenici z maminčiny strany — «

»Jeho paní je rozená Gleserová z Tejnice,« pravil Hugo Lüftschütz, »Fanny Glaserová, nejstarší z pěti dcer — «

»Jak to vědí?,« divil se pan Popper.

»Jak to vím — otázka! — nebudu znát Glasera z Tejnice — přece Glaser, představený náboženské obce nosí brejle — náramně rozumnej pán — jeho syn je doktor — moc hledanej — slavnej muž — já jsem s ním jedna ruka — hraju s ním šach — vždycky prohraje a zlobí se — kdepak se mnou — já jsem člen devětapadesáti šachových spolků — on je můj bratranec — tatínek si vzal sestřenici starýho Glasera —«

»A podívejme se,« zaradoval se pan Popper, »tak jsme teda příbuzní — znáte to přísloví: Tak dlouho spolu dva židi mluví, až jsou příbuzní — to se bude tatínek divit, až mu to budu vypravovat — řekne: Abys ty nenašel někde příbuzného — a já opravdu, přivezu si z každé túry nějakého příbuzného my jsme velká rodina — napijou se, pane Lüftschütz — jen se napij, Lüftschützi — jaký pak voni, když jsme z přátelstva — je to prima koňak!«

»Na zdraví!« připil si pan Lüftschülz z láhve. »Brr! — Ta je!«

»Na zdraví!« připil pan Popper: »A víš co,« povídal důvěrně, vytahuje karty z kapsy, když tady tak pěkně sedíme — dáme si ferbla — korunku vízo — zůstane to v rodině — «

»Prosím vás, jaký je to vedle rámus, to je něco hrozného, jděte se tam podívat!« pravil ustrašeně jakýsi nervosní pán s bavlnkou v uších. »Ať si něco neudělají!«

»Ale,« pravil lhostejně průvodčí chrastě kleštičkami, »dva páni se tam domluvili, že jsou příbuzní. Lístky prosím, pánové!«