Povídky a arabesky/Ipavským údolím

Povídky a arabesky Otokar Mokrý
Indický princ	Ipavským údolím	Na vrbském jezeře

Údaje o textu
Titulek:	Ipavským údolím
Podtitulek:	Arabeska
Autor:	Otokar Mokrý
Zdroj:	MOKRÝ, Otokar. Povídky a arabesky. Praha : Jos. R. Vilímek, 1884. s. 177–190. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mám přítele, jehož ideálem žhavě touženým jest cestování v dostavníku. Horuje a blouzní po těch pestře malovaných pohyblivých krabicích, jichž polámané nápravy dávno již odpočívají i s celou poesií dostavníkovou v zátiší starého železa. Při každé vzpomínce na „radostné to cestování“ ve voze ověšeném škatulemi kouzlí obrazotvornost příteli mému před rozesněným zrakem v přítmí povozu silhuettu něžné nějaké kadeřavé hlavinky, kolem níž spřádá fantasie duhovou osnovu, co zatím těžkopádný vůz drkotá hrbolatou, zaprášenou silnicí.

Vizme, co vypráví blouznivý můj přítel ve svých zápiscích, které nadepsal: „Dostavníkové paměti“.

― Zapisoval jsem se na poště v Gorici k jízdě ipavským údolím do Postojny. Zbyla-li mi v duši tu i tam ještě některá poetická upomínka z pouti po švarném Přímoří, musila vysmahnouti na dobro v parnu, jímž sálalo pusté nádvoří poštovní budovy. Když pak zřel jsem vstupovati do tajemné svatyně poštovského dostavníku dvě obtloustlé, kuželovité postavy vrásčitých prodavaček „sardegní“, rozplynuly se na dobro blouznivé vidiny o romantismu na cestách. Na štěstí zbylo prázdné místo na kozlíku, kdež usadil jsem se po boku přihlouplého vozky, jehož zvláštním znamením byly dvě veliké stříbrné náušnice, vražené po módě Botokudů v boltce obrovských uší.

Poslední městský domek obrostlý divokým vínem mihnul se za pestré malovanou mýtní barriérou; vjeli jsme na silnici, která srázným svahem vedla do údolí.

Ipavské údolí! Při vyslovení těch slov zdá se mi, že pokrývá se vše kolem bujnou zelení. Od tmavomodrého rámce jižní oblohy odráží se travnaté pahorky, po nichž rozptýlena celá stáda vesnických samot, žlutavých rozvalin a něžných bílých kostelíků se štíhlými vížkami pod vyvětralou cihlovou krytbou. Podél silnice šťavnatá kukuřicová pole, prostoupená morušovým stromořadím, mezi nímž rozpíná réva věncoví úponkových haluzí; žhavorudý květ granátového jablka střídá se se zlatou kadeří slunečnice, v jejíž zářivých řasách kolébá se zelený zlatohlávek; siný fík s poprášeným, rozeklaným listem; šerá „vrba jihu“ — oliva, stápějící svislé haluze do močálu vroubeného celými trsy krvavých azaleí a motýli peřestých barev — slovem, kraj neskonale malebný.

Při krátké zastávce v Hajdučné na samé hranici Přímoří sestoupil jsem s kozlíku. Šťastná sudba vylákala také mé líbezné společnice z hlubin vozu, což vzal jsem s radostí na vědomí. Opíraje se o červotočivý sloup s erarním černožlutým nápisem „Grenze des Kuestenlandes“ pohlížel jsem spokojeně, jak mizí v dáli pod morušemi nepravidelná ta rybářská tělesa a po chvilce loudali jsme se také my zas zvolna ku předu. Silnice počínala snouti se ve šroubovitých závitcích po příkrých bocích „Nánosu“; zabořil jsem se do polštářů sluncem prohřátých pohlížeje na cestu, kterou vroubily rezavé, rozpryskané kmeny jehlancových topolů.

Jednotvárný pohled! Údolí mizelo téměř docela pod těsným horským průsmykem, v pravo i v levo jen bělošedá krašovitá skála, rozbrázděna nesčíslnými úžlabinami, po nichž chvěl se jen krvavě červený pryšec a vysoká zlatožlutá divizna.

Když zahnuli jsme za první ostrou hranu skály, zvířil prudký vítr prach silniční; koruny stromů počaly žalostivě sténati a po obloze stále tmavomodré a jasné hnala se bleskorychle roztroušená bílá stáda „beránků“.

„Bora!“ zašeptal úzkostlivě postillon celý se třesa a poštovská trubka drkotala mu při tom po ohmatané torbě.

Již po několika vteřinách počala bora skutečně útočiti na nás s takým úsilím, že chvěl jsem se s postillonem o vetchý majetek vysokého poštovního eraru (neboť dle známého tvrzení jednoho bývalého pražského profesora převrací bora nejen stromy, chatrče, domy a celé skály, nýbrž dokonce i — c. k. poštovní vozy).

Tu kmitla se před okénkem povozu na pusté silnici v záměti prachu a svadlého listí dívčí postava. Vichřice dula zuřivě do záhybů zelené sukénky a zmítala bílým, pečlivě vyžehleným šátkem, který splýval s hlavy ve dlouhých, bohatě vyšívaných cípech. Pod zvláštní touto ozdobou hlavy, která jest oblíbena u venkovských děvčat krajinských, vyčuhovaly rulíky kadeří, černých jako eben.

„Svezete mne?“ tázalo se děvče postillona okazujíc v líbezném úsměvu dvě řady sněhobílých zoubků pod třešňovými rtíky.

„Jen si sedněte,“ odtušil vozka, roztahuje široká ústa, obrostlá sporým, ježatým vousem, k úsměvu, jenž měl býti něžným, vypadl ale nevýslovně hloupě.

Záviděl jsem ušlechtilému našemu vozotaji tak vábné sousedství; napadlo mi hned, že místo u něho na kozlíku mezi krabicemi a kufříky jest tak těsné a nepohodlné, kdežto já mám pro sebe tolik zbytečně volného prostoru.

― Kam pak jste tak pospíchala, gospodyčno? tázal se zajíkavě postillon, urovnávaje dívce místo.

― Jsem na cestě do Ipavy. Má stará matička psala mi, že těžce churaví. Při tom zapýřila se dívka do tmava a pohledla úkradkem ke mně do vozu. — Dělila nás totiž jen tenká kožená přihrádka s rozbitými tabulkami.

Zatím vzmáhala se venku vichřice každým okamžikem a husté kapky deště počaly skrápěti okénka pokrytá záclonou prachu. ― Pojďte do vnitř, promokla byste tam úplně! volal jsem na dívku, vychýliv se z kabrioletu.

Vděčný pohled dvou zářivých, tmavohnědých očí a baziliščí jiskra, vyšlehnuvší ze zraků postillona, patrně po uši již zamilovaného, byly odpovědí na mé přátelské pozvání.

Brzy seděla mi dívka po boku i měl jsem příležitost povšimnouti si jí blíže. Byla vysokého vzrůstu, v lících trochu vpadlá a pobledlá, což dalo se přičísti snad svízelům cesty pěšky po hrbolaté silnici.

― Je mi líto ― počal jsem hovor ― že máte před sebou tak teskný cíl cesty, a — leží matička vaše již dlouho?

Dívka začervenala se poznovu, sklonila zrak a hryzla si rozpačitě rtíky.

― Lhala jsem — nejedu k matce — má cesta má zcela jiný účel, pravila po chvilce.

Pozorujíc můj podiv nad tímto nenadálým obratem, zarazila se dívka; když jsem ji však vybídl k pokračování v hovoru, odložila rozpaky a dala se do rozsáhlého švitořivého vypravování.

― Jsme dvě sestry a máme jen starou matičku, kterou Bůh nám dlouho zachovej! Otec náš býval lesníkem na murovském panství knížat ze Sch… Nešťastný výstřel neopatrného knížecího hostě při tokání tetřevů sklátil jej předčasně do hrobu. Skrovná pensička stačila sotva na ukojení nejnutnějších potřeb životních. V největší tísni ujal se nás stařičký příbuzný matčin, kanovník v Gorici. Ve smutné, přísné jeho domácnosti strávila jsem útlé své mládí. Pak zemřel náš dobrodinec a poslední naděje matčina, že zůstaví nám aspoň slušnou památku, zmizela, když vyšlo při otevření poslední vůle na jevo, že odkázal strýc celé své veliké jmění gorickému klášteru, vzpomněv každé z nás jen nepatrným odkazem, který stačil sotva ku krytí výloh za šaty smuteční.

Matka s mladší sestrou odstěhovaly se do Ipavy, kde zakoupily si polozbořenou chaloupku, já pak vstoupila jsem do služby k plukovníkovi gorické posádky. Vedlo se mi dosti dobře až na vrtochy paní plukovníkové. Ta soužila mne vždy novým rozmarem, který vrcholil v žárlivém střežení každého kroku starého manžela, jehož jediným ideálem byla přece jen dobře nacpaná dýmka.

Bezradostný život v domě plukovníkově měl ale předce jednu světlou stránku. Seznalať jsem tam osobu, k níž přilnula jsem celým ohněm mladého srdce. Byl to mladý náš zahradník, rodák ipavský, který odbýval si trudnou dobu vojančení v osobních službách plukovníkových veda dozor nad rozsáhlým jeho parkem v předměstské ville. Seznámili jsme se tam za krásných letních večerů…

Zde přerušila dívka na chvilku své vypravování, jež uvedlo mne v myšlenkách zpět ku břehům blankytné Soče, do čarovných těch sadů gorických, kde sklání se podvečerní šero pohádkovou nádherou k dumavým cypřiším, kdy dýší rozkvetlé granátové keře opojnou vůní a z dumavého houští moruší srší modravé jiskry svatojanských mušek a slavík klokotá píseň nevýslovné něhy do hvězdnaté jižní noci.

Dívka pokračovala zatím již dále.

„Jednou přála nám náhoda zvláště příznivá; rodina plukovníkova odcestovala na několik týdnů do Benátek a my použili jsme volné chvíle k návštěvě našich v Ipavě. Bylo to právě o posvícení. Za krásného podzimního dne vydali jsme se na cestu; jeli jsme s poštou až do Sela, odkudž dali jsme se pěšky po horských stezičkách k Ipavě.

Zde uvítala nás vlídně stará matička, která vypravovala právě mladší sestru Františku do večerní posvícenské zábavy. Františka zářila krásou. Dvorný můj Rudolf otáčel se kolem své příští švakrové a byl celý blažen, mohl-li jí prokázati nějakou pozornost. S radostným podivem, ač ne trochu bez závisti, pohlížela jsem také já na spanilou sestru.

Když schýlil se soumrak, odebrali jsme se společně do taneční síně a za veselých zvuků hudby zahájen veselý taneční rej.

Sestra má byla opravdovou královnou prosté naší posvícenské zábavy; růžový šat splýval tak jemně po štíhlé její postavě; pestrý živůtek vyšívaný zlatem přilehal jí tak těsně a ve vlasech černých jako havraní peruť skvěla se čerstvá kytice alpské bělolístky, něžné té květinky, která roste jinde jen v nedostupných zasněžených roklích, u nás však bují i na starých zdech, kde také Rudolf kytici tu z večera natrhal.

Rudolf mne toho večera nápadně zanedbával; byl zrakem a sluchem jen u Františky, kterou prováděl on neustále kolem ponechávaje mne v zákoutí pod ochranou staré matičky. Vždyť jsme se tak dlouho neviděly a máme si tak mnoho toho pověděti.

Smála jsem se zprvu tomu pošetilému počínání Rudolfovu; po půlnoci však, když matička zvolna zdřímla u obrovských kachlových kamen, začala mi pojednou žárlivost lomcovati celým tělem.

Zdvihla jsem se rázem se židle a přistoupila jsem k procházejícímu se párku. Zatahavši sestru za vrkoč vlasů, jenž se v tanečním víru rozpoutal, všeptla jsem jí do ucha: ― Františko, půjdeme domů — matka je již ospalá.

Sestra dala se do smíchu a odšustila dále taneční jizbou. Rozmrzelá vyšla jsem ven — v pevném úmyslu, že vrátím se sama domů.

Tu zastoupil mi cestu neznámý bledý, nehezký mladík, jehož pozorovala jsem z dlouhé chvíle již po celý večer, jak sedí s hlavou svěšenou mezi starými sousedy zabranými do hry v karty v zakouřeném sousedním pokojíku.

‚Kdo dal Františce bělolístku?‘ oslovil mne z nenadání neznámý. ‚Poslal jsem jí kytici kamelijí, byly by jí zajisté lépe slušely než ošumělé, huňaté ty květy bělolístky!‘…

Zabrána sama v trudné a bolavé myšlenky, odbyla jsem mladíka zcela suše; chladnou mou odpovědí jako by uštknut potácel se ven do tmavé noci.

Zatím nahlédl předce Rudolf nejapnost svého dnešního chování a přiblížil se ke mně se sestrou, která tancem celá udýchaná klesla mi do náruče.

― Proč nevzala jsi do vlasu raději kamelie? otázala jsem se ne bez zlomyslné příchuti.

― Ach bože! odvětila sestra v srdečném smíchu. ― Také ty mne chceš škádliti bledým tím kostlivcem! Nejsem ani první ani poslední, které kořilo se jeho srdce. Má veliké srdce ten švarný hoch a rozdává perníkový jeho obraz všem ipavským děvčatům při každém jarmarku.

― Ale ta bělolístka nelíbí se mi přece ve tvých vlasech, přerušila jsem ji vyplétajíc jí kytici z kadeří.

Rudolf pohlížel na mne zaražen — překvapen, současně vyšlehla však v oku palčivá jiskra hněvu; vyrval mi násilně kytici bělolístky z ruky, mrštil jí o zem a dupal vášnivé něžné kvítečky, jichž kadeřavé hlavinky úzkostlivě k sobě se tulily.

Jednáním tím na nejvýš pohoršena opustila jsem taneční síň a vyčkala venku příjezd nejbližšího dostavníku, který zavezl mne nazpět do Gorice.

Rudolf zůstal v Ipavě. Zítra bude Františka tak šťastna, že povede jej sobě k oltáři.“

Dívka se po těch slovech odmlčela.

― A vy — vy jedete na tu svatbu? otázal jsem se soustrastně.

― Ovšem. Já a bledý mladík s perníkovým srdcem budeme tvořiti pozadí… Kdož ví, co se nestane… Jen kdyby byl alespoň trochu k světu…

A dívka zasmála se hlasitě; mně zdál se ten smích jaksi nuceným, křečovitým…

― Buď jak buď, není nad cestování v poštovním voze! — poznamenal můj přítel k tomuto zápisku ve svých ―Dostavníkových pamětech“. — Zde nacházíš ještě vždy kus cestovní poesie. I tento prostý příběh — zdaž by neposkytl spisovateli vděčný motiv k novelce? Stačilo by snad jen přidati nějaké říznější zakončení — tragické, toť se rozumí…