Povídky (Herites)/Znamení/V

Znamení František Herites
IV	V	VI

Údaje o textu
Titulek:	Znamení
Podtitulek:	V
Autor:	František Herites
Zdroj:	Povídky od Fr. Heritesa. Praha: Libuše, Matice zábavy a vědění, 1890. s. 32–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Což dnes nejdeš?“ tázala se paní Boucká, když pan Boucký po večeři, nadrobiv již celou zásobu chlebových kuliček, neměl se k odchodu.

„Ani nevím,“ odpovídal oslovený. „Skorem se mně nechce.“

„Vždyť jsem to věděla, že ti není dobře!“ zvolala paní Boucká. „Abych ti snad uvařila trocha bezu — —“

„S troškem heřmánku,“ doložil manžel s úsměvem. „Známe tvé medicíny.“

Otřásl se jako by značná dávka byla mu již vklouzla do těla.

„Tedy si alespoň lehni,“ mluvila starostlivá manželka. „My ti hned odesteleme.“

„Upokoj se,“ řekl pan Boucký. „Mně nic není. Jsem jenom unaven — upracován a — marmo mluvit…“

Paní Boucká soucitně pohlédla ve tvář manželovu. „Horkosť nemáš,“ oznámila s jistým uspokojením, chopivši se jeho ruky. „Jak pak jazyk?“ pokračovala v lékařských otázkách patrně nedůvěřujíc zcela ještě. „A závrať nemáš? — — Což je to však všechno platno!“ skončila s povzdechem, když byl pan Boucký na všechny otázky dosti mrzutě odpověděl záporným pohybem hlavy. „Když ani nemáš chuti na sklenku piva —“

„Vypiji ji doma, svou sklenku,“ odvětil pan Boucký. „S vámi, mezi vámi. Anebo přece — počkej, Alžběto…“ Dostavila se nerozhodnosť. „Abych snad tedy —“ klonila se již váha.

„To jsem hned věděla, že vše tak dopadne!“ zvolala paní Boucká v náhlé radosti. „Jdi jen, Emanueli,“ pobízela něžně. „Jdi, staroušku. Posilni se trochu. Přejeme ti to všichni. Jdi si. Jdi do společnosti, mezi známé. Přijdeš na jiné myšlénky —“

„Člověk nemůže zůstat doma, kdyby i chtěl,“ řekl pan Boucký obrátiv se k synům, uznávaje za dobré před nimi slabosť svou omluviti. „Hned se hledají příčiny a pohnutky, kdo ví jaké. To samé bylo by i ‚U oblohy‘. ‚Proč pak dnes nepřišel? Kde je Boucký? Co dělá? Snad není nemocen? Ano, zajisté — musí být nemocen!‘ — Všecko zrovna tak jako tady doma… A opravdu — jaký div? — Vždyť chodím k ‚Obloze‘ dvacet let — den co den…“

„Za každého počasí,“ odpověděla paní Boucká oním tónem, kterého užívají ženy mluvíce o požitcích svých mužů, jež jim ze srdce přejí, ale nijak jich nepochopují. „V dešti i v bouři —“

„Vidíš, ženo,“ vyrušil pan Boucký. „Co my zkusíme!“ Žertem tím odzbrojoval svou choť, i když vyčítavá domluva míněna byla jinak poněkud než dnes.

„Chudáci!“ řekla paní Boucká plna radosti, že manželu jest do žertu. „Kterak jste k politování! — Ale teď jdi raději… Jdi, staroušku! Máš beztoho už asi žízeň… Pospěš si, Eliško! Posvítíš tatínkovi — — Dej pozor, Emanueli, abys nepadl. Poslední schod jest věru hanebný — dřevo jest celé shnilé. Řekla jsem již také nejméně tisíckráte domácímu — — ale to se nezmění, až někdo do opravdy zláme nohu…“

Pan Boucký zaslechl známou žalobu už jenom ze zdálí — jako hukot potopy, jíž byl unikl.

Eliška se světlem vrátila se z doprovodu.

Mluvilo se zase o otci. Mluvilo se o něm s onou svrchovanou úctou a láskou, která i všechny slabosti ozařuje, povyšuje.

Mladým Bouckým nebylo zajisté ani třeba napovídati, čím vším jsou zavázáni svému dobrému otci. Nebyli žádnými dětmi, viděli vše jasně. Viděli, kterak otec se stará, lopotí, aby je k něčemu přivedl, aby z nich něco bylo. Musí sám sobě odepříti tak mnohé — ano i mnohé sousto s matkou si odtrhli od úst, aby jenom oni pokračovati mohli ve studiích…

Při vší šetrnosti a všech obětech však nestačily prostředky jsoucí po ruce. Několik zlatých, úspor z let dřívějších, když děti byly malé ještě — dávno ztráveno. Jmění soukromého u Bouckých nebylo; paní byla z chudé rodiny a dostali se s mužem z lásky za sebe. Zcela přirozeno, že během času nadělalo se dluhů — více snad nežli muž tak správný a spořádaný, jakým pan Boucký byl, srovnati mohl se svými názory. Ale — mohl si pomoci? Měl snad přerušiti cesty synů svých? — Zkaziti jim vyhlídky do budoucnosti?…

Na snadě jest, že z toho všeho mnohé vzešly nepříjemnosti, člověk zadlužený je vždycky stísněn a musí snášet, co by jinak nesnesl; lidé nejsou vždy shovívaví, a nejméně bývají jimi věřitelé.

Na místech rozhodujících tak na věci pohlíženo, aniž by pátralo se po příčinách vzniku poměrův…

K tomu byl pan Boucký přímý muž, neznal žádných postranních cest, řekl všecko vždy, jak myslil, a jednal jenom tak, jak za dobré uznal. Netočil se nikdy po větru. Nepodřizoval nikomu a ničemu své smýšlení. Hájil vždy a všude osobní svou svobodu a přesvědčení svému dával výraz při každé příležitosti bezohledně, otevřeně, veřejně…

Zkrátka — nahoře byl pan Boucký špatně zapsán, jak se říká. Přibylo snad i něco pomluvy, nepřízně, nekolegiálnosti, zlomyslnosti…

A pan Boucký zůstal sedět; nepostupoval ve službě; byl předhoněn mladšími…

To vše jej zase roztrpčovalo, uráželo. Nečinilo ho přímo nedbalým v úřadě, k tomu byl příliš svědomitým, ale bralo mu chuť ku práci. Práce bez chuti konaná ani nemůže být jinou, než nedostatečnou — alespoň vždy schází jí jakési oduševnění. To ovšem zase se vidělo také a také vytýkalo.

Nemohl ničeho namítati — uznával, viděl to sám. Chtěl se přemoci, povznésti, vzpružiti a — následek byl únava, skleslosť ještě větší. Konečně ocitl se v přesvědčení, že by měl nechati všeho, uchýliti se v ústraní, jíti do pense…

Kdyby však jen mohl! Kdyby to šlo! Aby celou bral službu, schází ještě několik roků… čím by nahradil úbytek? Musí vyčkat alespoň ještě, až synové budou zaopatřeni, na místech…

„Však my se tatínkovi jednou odměníme!“ zvolaly v pohnutí tři hlasy, když byla paní Boucká v důvěrné hodince a v náladě sdílnosti rozvinula před dětmi svými obraz hořejší, s některými podivnůstkami, ale celkem správně.

Jan s Františkem odešli do svého pokoje, aby při dýmce, v postelích, zahájili obyčejnou noční besedu; věnována dnes výhradně myšlénkám, slibům i nadějím i závazkům, kterak synovský dluh nejlépe by splatili…

Fantasie, čím dále do noci ztrácela ovšem nitě možnosti a — na konec budoucnosť spřádána z barev až oslňujících…

Maxmilián zůstal u matky a Elišky.

Paní Boucká svého nejmladšího, svého miláčka, posadila vedle sebe do staré rodinné lenošky. Přitulil se k ní tak důvěrně a měkce, jako činíval malým jsa hošíkem; mohl učiniti tak v nepřítomnosti obou starších bratrů, již by jinak byli jej stihli posměchem — před sebou samým nestyděl se pranic veliký ten mazánek, ani před svou důstojností.

Paní Boucká potěšivši mateřské své srdce, v náladě šťastné a skorém veselé, vyndala ze stolku hru karet a za pozornosti i pomoci obou diváků jala se vykládati velikou patience.

Každý aby něco si myslil — bude-li to splněno…

A tazatelka osudu chvěla se strachem, byla plna úzkosti kladouc na stůl před sebe kartu ke kartě… Což kdyby na otázku, kterou v duchu položila neviditelným mocnostem, odpověděno bylo záporně? —

Nebylo. „Bohudíky,“ zašeptala paní Boucká, když byla hra dospěla ke koncům šťastným. „Emanuel jest zdráv…“

Myslila vždy a všude jen na svého muže. Okolo něho otáčely se všechny její myšlénky; v péči o něho byl celý její svět…

„A nač jsi myslila ty, Eliško?“ obrátila se náhle k dcerušce, jež seděla naproti, blaženě se usmívajíc.

„Já, maminko?“ odpovídala v rozpacích, marně snažíc se potlačiti červeň zrádně propukávající na lících svých. — „Já nic — — na nic jsem nemyslila… já jen tak — —“

„Tedy je ti věrný?“ otázal se Maxa, když byl políbiv matce ruku na dobrou noc, přistoupil k sestře, aby rty své vtiskl bratrsky i na její svěží, hezké, červené rtíky.

„Jest,“ řekla Eliška určitě. „A dostaneme se za sebe…“

Pak ovšem, když byla ocitnuvši se ve své ložnici přemýšlela chvíli — dostavila se nedůvěra, dostavily se pochybnosti.

Hra jest jen hrou a snad lže…

Ach, ano! Co překážek tu navaleno v cestě, činících skorem nemožným dojíti cíle — —

Také ho nedojde… Ó jistě že nedojde!

Ale mladé srdce dívčí snadno se potěší.

Čeho by se lekala? — Překážky! — — Což možno vůbec něčeho se dodělati bez překážek?

Co by mohlo konečně vážně a opravdově zabrániti jejímu štěstí? Kmitla se myšlénka o její chudobě a přivolala slzy do očí…

Ale i zde byla pohotově pomoc.

Slečna Eliška zajásala v duchu; s radostí pozdravila šťastnou myšlénku.

Od zítřka nebude píti svůj žejdlík piva k večeři a k snídaní do kávy místo rohlíku bude jíst chleba. Bude sklízet na kauci pro svého důstojníka.

Těžko bylo by říci, kde přestávalo bdění a počínaly sny…

Paní Boucká za to nijak ani zdřímnouti nebyla s to. Odpověď, jíž se na otázky její v patience dostalo, neuspokojila jí na dlouho.

Stát se může člověku nehoda nějaká vždycky. Manžel mohl by jíti z hostince zdráv a vesel, v nejlepší míře, a — na ulici pak padnout, nohu si zlomit, nebo dokonce — sklesnout na samém prahu domu, raněn mrtvicí… před nedávném stal se ve městě případ podobný a dostavila se naň vzpomínka právě teď, v nečas, aby způsobila rozechvění…

Paní Boucká mžikem domněnku vyzdobila rouchem skutečné události.

Viděla již svého manžela, pana Bouckého, ležeti u dveří domovních, na kamenném stupni, marně dovolávajícího se pomoci…

V úzkostech sešla se schodův a vyhlédla na ulici. Byla prázdna. Z dálky slyšela osamělého chodce. Blížil se. Poznala ty kroky.

Jako by sama sebe byla přistihla při něčem nedovoleném, kvapem zavřela a prchala po schodech nahoru, do pokoje. Shasla světlo a ulehla do postele.

„To jsi ty, muži?“ zvolala, tváříc se jako by právě ze sna se probouzela. Pan Boucký byl tiše vstoupil a začal se svlékat.

„Což? Snad není pozdě?“ — odvětil na otázku. „Proč nespíš?“ řekl skorem podrážděně. „Proč se budíš? Překážím ti snad?“ —

„Ale muži! Emanueli! To jsou zase myšlénky! Měla jsem jen starost — o tebe, ano, o tebe, Emanueli — —,“ mluvila měkce. „Víš přece, že celý můj život není, než péče o tebe a neustávám se modliti…“

„Co pak to bylo?“ vyrušila se náhle. Vztýčila se na loži.

Také pan Boucký, zouvaje si právě botu, ustal a naslouchal.

„Nějaký pípot — —“

„Ano, také jsem slyšel — pípot — — a teď zase…“

„A ještě jednou — —“

„Zdá se, že to jest v kleci.“

Pan Boucký šel k oknu a vystoupl na sesli. „Macíkovi je zle,“ oznámil stručně. „Náš Macík se, myslím, poroučí.“

Paní Boucká vykřikla. Rozsvítila třesoucí se rukou a již přijímala sundanou klec od manžela.

Kanárek tu ležel na dně, bez pohnutí, s nožkama obrácenýma vzhůru.

Všecky pokusy oživovací byly bez výsledku. „Nadobro mrtev,“ rozhodl pan Boucký.

„Zrovna zas jako včera,“ lamentovala paní Boucká pohlédnouc na hodiny. „V tu samou chvíli —“

Pan Boucký nemohl odporovat. „Náhoda,“ řekl.

Nelze zamlčeti, že mezi manžely Bouckých o výkladu událostí strhlo se malé nedorozumění.

„Dej mně už pokoj, prosím tě,“ ukončila silnější polovice, slabší ponechávajíc volné pole pro slovo poslední.

A slovo to znělo dlouho ještě v odměřený chrapot pana Bouckého.

„Znamení! Znamení — —“