Povídky (Herites)/Diva
| Povídky František Herites | ||
| Znamení | Diva | Miniatura |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Diva |
| Autor: | František Herites |
| Zdroj: | Povídky od Fr. Heritesa. Praha: Libuše, Matice zábavy a vědění, 1890. s. 61–82. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Město přijalo novinu v každém ohledu nepříznivě.
Je v tom také nějaký rozum, když jedna z dcer naší pokojné obce pojednou umíní sobě zvrátiti všechen světský pořádek, obrátiti na ruby staré dobré zvyky a mravy, které vzdělání slabšího pohlaví odjakživa pokládaly za ukončené průchodem čtvrté třídy hlavní školy a absolutoriem z nedělních opakovacích hodin? — —
A jí, slečně Miladě, když toto vše měla šťastně za sebou a mohla pomýšleti na věci zábavnější, pojednou zachce se znova do školy, znova do učení. Kam to povede? Může z ní býti lékař? Může státi se inženýrem nebo professorem? Může dopracovati se zeleného kabátu s jedinou rozetkou na sametovém límci? Nebo snad dokonce dojíti svátosti, jež by opravňovala ji k trestání hříšníků a udělování jim rozhřešení?
Jest to lehkomyslnosť! Jest to bezpříkladná lehkomyslnosť!
Děvče konečně v nezralém názoru věcí pozemských snadno dostane se na bludnou myšlenkovou cestu — ale matka! Kam dala svých pět smyslů matka! Proč nenapraví dceři hlavu? Co jen myslí ta stará Podaná!
Nemohla poslati na studie spíše některého ze svých pěti synů? Ale ti vyučili se poctivě obchodu nebo řemeslu a drží se zlatého jejich dna až na nejmladšího, kterému znechutily se váhy kupecké, i stal se písařem u notáře. Udělá dcera aspoň podobnou karriéru? Škoda studií! Škoda času! Škoda vyhozených peněz!…
Kterak že to jest? Milada Podaná chce do školy operní. Chce věnovati se umění, divadlu. Tak! To je teprve něco!
To nebylo ovšem zrovna pohoršení, že Podaných Milada užívá vzácného daru, který dobrá víla byla jí uštědřila v podobě stříbrného hlasu, někdy ve prospěch veřejnosti — ale tato veřejnosť nepřekročila dosud brány města, na určito aspoň nikdy hranice okresu. Zpívala v děkanském kostele na kůru o velké každou neděli i svátek a několikrát vystoupila v místním koncertě — jednou právě též v sousedním městě u příležitosti jakéhosi spolkového jubilea — myslím, že devítiletého; spolek bál se, že deseti let ve zdraví více se nedočká — s prapory, hudbou, lesklými uniformami, vlasteneckými hesly a společným obědem, o kterém na polovic hostí nic se nedostalo. Však to bylo tak asi vše. A též úplně dostačilo. K čemu více? K čemu pojednou něco jiného?
Divadlo!
Což před osmi lety celá naše honorace nečetla sensačni román ze zákulisního světa ve sloupcích „Fremdenblattu“, který pan poštmistr odbírá a celému městu i s přílohami půjčuje, šíře tím způsobem nezištně v naší vlastenecké společnosti nejen ráznosť politickou, ale i — hlavně mezi krásnou pletí — prospěšné známosti literární…
Rozumí se, že stará Podaná v oněch dnech obdržela řadu návštěv, jež zahájily svůj příchod ujištěním starého přátelství, pokračovaly proléváním slz nad neštěstím, jež stihlo ubohou vdovu, a končily radou, kterak za každou cenu neštěstí zabrániti. Také několik mužů, a to vynikajících vrcholů společnosti zastavilo se jako náhodou před kupeckým krámem na náměstí, aby způsobem vážným pohovořili s pajmámou. Mluvilo se o tom, že sám důstojný pan děkan jako vrchní pastýř nás oveček v neděli s kazatelny sešle svazek ohnivých blesků, což jestliže se stalo, určitě pověděti nemohu, nebyv toho dne — pru churavosť — na kázání.
Jisto jest, že nebylo všechno nic plátno.
Křiklavě zbarvený náš omnibus zajel na roh náměstí. Na střechu naložen černý kufr a dovnitř vklouzla slečna Milada, aby pomocí Franckových šimlů učinila první krok na své nejisté dráze.
Nelze říci, že by byla nastoupila ji příliš hrdinně. Drobný židáček, který seděl naproti, marně snažil se celou silou obchodní své výmluvnosti vysušiti krůpěje, jež kanuly z řas krásné spolupoutnice. Opravdu pláč? Opravdu slzy?
Aj, slečno Milado! Proč pak tak malomocně kloní se k ňadrům vaše líbezná hlavička? Vždyť nestalo se nic, než co sama jste chtěla. Provedeno jen vaše přání, uskutečněna vaše vůle. Mohla jste zůstati doma. Nikdo nenutil vás, ani nepobízel, abyste opustila rodný práh a ve světě hledala ukojení svých tužeb.
Ale démon, který uhnízdil se ve vašich prsou, nepřál vám pokoje a nedal. Bouří vás a bouřil a štval vás z pokojných mezí maloměstského zátiší, až vypudil vás ven, ven do světa, do vířivých jeho vln…
A teď se lekáte, že pohltí vás tu vlny životních zkoušek, že zavrou se nad vaším nadšeným čelem, a vy síly nebudete míti, abyste proplula jimi, těmi vodami překážek a protivenství, a stanula na výsluní štěstí a slávy, o jaké jste vždy snila ve svých snech…
Zpěvačkou máte se státi? Okouzlovati? Rozsévati štědrou rukou radost a rozmar?
Moje ubohá slečno Milado! Zasvěcujete se službě bohyně té nejkrásnější, ale také té nejnevděčnější ze všech… Takové pochybnosti jako dnes, podobné nejistoty dostaví se ještě mnohokráte, i pak až stanete se opravdu posvěcenou kněžkou umění a před vámi skloní se davy v jásavém obdivu… To patří již k hořkostem uměleckého povolání.
Slečna Milada brzy vzpamatovala se z tísně, jež svírala její srdce, když opouštěla naše město. Ano, listy, které posýlala z Prahy domů, oplývaly veselím a štěstím a nadějemi ničím nezkalenými. Paní Podaná vyseděla nad nimi celé dny a celé dlouhé zimní večery, nad těmi dceřinými listy. Obrazy, které vznikaly za vrásčitým tím nad papír skloněným čelem, oplývaly snad barvami daleko ještě živějšími, než byly ony, jež kupily se téže chvíle tam v daleku v hlavince snivé dívčiny, na představy budoucnosti…
Ovšem dosti často prostá stařenka vytržena byla ze svých pošetilých illusí, ano byla jaksi svedena i z oné míry shovívavosti, s kterou chovala se od počátku k dceřiným životním plánům. Bývalo to pravidelně po některé zvláště blahosklonné návštěvě kupeckého krámu, jíž pak následoval vždy málo příjemný výstup mezi matkou a syny, již na podivné tužby sestry své hleděli spíše očima města.
Po okamžicích takových pak v rozčilení přitisknuty brejle na nos, punčocha vypadnuvši z rukou zašustila na zemi, klubko modré bavlny zakutálelo se pod postel. Drsná, mozolná ruka chopila se brkového péra a na papíře ocitlo se jadrnými tahy staromodním švabachem: Moje milá dcero Milado! Já tě nastotisíckrát pozdravuju a líbám a vědomosť ti dávám…
Následovaly plné čtyři strany stesků a žalob, snad i výčitek, propletených několikrát podtrženým „vrať se bez meškání domů“ a skončených podpisem rozmazaným poněkud nenadálou slzou písařky.
Netřeba podotýkati, že slečna Milada neuposlechla volajícího ji hlasu. Poslala odpověď plnou oddanosti a lásky, ale zároveň také pevné vůle a energie. Že ani nenapadne jí přetrhnouti dráhu, již byla si zvolila po dlouhém boji duševním, s úmysly tak vážnými a opravdivými — a to snad k vůli hloupým a dotěrným závistníkům, kteří ve své domýšlivosti celý svět spravují, ačkoli nevidí dále, než kam až sahají maloměstské jejich nosy. Ano, tak to stálo v listě. Trochu zlomyslná pravda. A následovalo několik peprných a pro nás pokojné občany málo lichotivých poznámek. A že jí nebolí to záští a ty hany všechny ani dost málo. Že jenom diví se — — vždyť přece nikdy nikomu ničím neublížila… Konečně, že všemu tomu jen se směje — ano, směje. Ovšem byl také zde jako tichý protest proti tomu smíchu, podpis poněkud podezřele rozmáznut.
Hlavní věc, že matka s dcerou dobře si porozuměly. Do Prahy i nadále pravidelně docházely zásylky, umožňující slečně Miladě její zde pobyt i studie.
A na sklonku asi druhého nebo třetího roku, jednoho dne jedinému exempláři českých novin, abonovanému v našem městě, projíti bylo trpkou životní školou. Vyšel z ní na sklonku týdne se stopami tisíců prstů na okraji, těžce pošramocen, zašpiněn a rozedraný k nepoznání. Zpráva o koncertě jisté operní školy, zatržená červenou tužkou, vyhlížela smutně z obkličujících ji cárů papíru sama stěží držíc pohromadě.
Milada Podaná ze všech žákyň školy vynikla nejvíce a nabídnuto jí skvělé engagement. Tato závažná fakta obalena a zpola zahalena ovšem vybranou garniturou známých referentských frasí. Však naše město ze slohových těch třásní zahlédlo zbloudilou svou dceru tak živě, jako by byla vystoupila na domácím ochotnickém jevišti, a pronikavé oči našich dam nalezly i některé nedostatky a vady, jichž nebylo ani v referátu ani ve; skutečnosti.
V celku byl úspěch mladé zpěvačky i u nás dosti čestný. Celá řada dosavadních nespokojenců s choutkami slečny Milady složila zbraň a proměnila kárává svoje a pomlouvačná slova v potlesk i v povzbuzující pokyny. Mnozí ovšem zachovali i nadále chování aspoň zdrželivé.
A co všemu říká matka? — Stará Podaná před několika dny odjela za dcerou do Prahy a dosud nedošlo o ní a od ní ani nejmenší zprávy. Návštěva kupeckého krámu na rohu náměstí, v níž vystřídalo se po řadě během několika snad hodin celé město, neměla jiných výsledků, nežli že mládenci byli z večera hodně unaveni a že obchodní zásoby k radosti chefově potěšitelně se ztenčily.
Nezbylo než na otázku dáti si odpověď zase jen pomocí obraznosti, i objevila se také před mnohým zrakem zcela zřetelně tlustá panímáma, ana ve svátečním opentleném obleku sousedsky zasedla v řady obecenstva, kloníc se po venkovsku na všechny strany, klopíc rozpačitě oči, utírajíc si s čela krůpěje potu hrubýma, práci zvyklýma rukama, jež vězely nevolně v jeleních rukavicích. Teď na místo vyvýšené vystoupilo její dítě! Zdá se jí, že omdlí, že umře strachem a pochybností. Její objemné poprsí chvěje se více než tam naproti ta krásná obnažená ramena, roztékající se v lahodně bílé vlny, jejichž bujný tok pojednou ukrývá se šelmovsky do hebkých krajek. A přece také ona přejela rukou čelo i spánky v zimničném nepokoji a oko její plaše přeletělo sálem, až utkvělo s úsměvem povzbuzujícím a zároveň jistým vítězstvím na tváři matčině.
Pak okamžik a — vzduchem rozlehl se hlas čistý a jasný jako skalní pramen. Ticho sálu změnilo se v ticho lesní samoty. Na to ozval se všeobecný potlesk, jehož z diváků nesúčastnily se ruce pouze jediné, ty, jež sepjaty spočívaly na klíně. Po vrásčité tváři staré ženy tekly slzy radosti a pýchy. A opět šlehly sem blesky z protějška, z dvou krásných očí, a také jejich lesk zahalen byl závojem slzné mlhy…
Nechci říci, že by město bylo vykreslilo si obraz tento právě a do podrobnosti tak, jak tuto podáno a jak také odpovídá skutečnosti. Rysy panímámy kresleny u nás s menší pietou k jejím mateřským citům a s tlustší vrstvou maloměstské jizlivosti, než jaké tuto užito. Pajmáma kupcová zajisté byla by se usmála vlídně a dobrácky jak uměla a jak tváři její slušelo tak pěkně, kdyby k uším jejím bylo se doneslo, co o jejím vystoupení na jeviště velkého města doma se vypravuje. V několika dnech stálým přírůstkem nových ne zcela zaručených podrobností učiněn v jistém literárním kruhu okresní důležitosti i pokus učiniti stařenku hrdinkou žertovné deklamace, jako před lety stalo se hloupému sedláčku s první návštěvou divadla.
Ale paní Podaná nevěděla o tom všem a nikdy nedověděla se ničeho.
Po šťastném prvním debutu své dcerušky odvezena v drožce do skrovného obydlí ve třetím poschodí, a zde teprve uvolnil se proud slz jak náleží. Matka s dcerou dlouho držely se v objetí i prožily zbytek vítězného dne ve vzájemném líbání a laskání i v důvěrném sdělování svých nadějí a plánů do budoucnosti.
Však brzo Milada zamění vyhlídku na úzký, přitmělý dvorek zasmušilého činžovního domu za nádherný palác v nejživější ulici hlavního města a na léto vystřídá vůbec velkoměstský prach s balsámem vzduchu venkova, který za jitra ssáti bude do sebe s balkonu vlastní villy, umístěné, nepovědomo dosud, v kterém ráji evropském…
A tam ty rákosové seslíky a bílý stůl, urobený dovednou rukou nějakého tesaře, a tu žlutě natřenou postel — vše to vymění za nádherný nábytek svých salonů, v nichž přijímati bude návštěvy. Bezčetní ctitelé zasypou ji kyticemi a věnci… Rozvěsí je sobě po stěnách svého boudoirku, který upraví si hezky útulné, vkouzlí do skutečnosti všechny představy z pohádek a vlastních svých snů… A sem, do té svatyně své, nepustí nikoho — až snad někdy toho, pro něhož neshasitelným ohněm vzplane její srdce… a bah! Vždyť umění jest její láskou a zůstane jí jistě do skonání! Musí se sama usmáti proudu svých myšlének…
Tak blouznily a bájily a básnily do rána.
A pak činěny přípravy k odjezdu z Prahy. Paní Podaná seznámivši se po venkovsku s veškerým obyvatelstvem třípatrového činžáku i sousedních domů a vybojovavši ostrou šarvátku s domovníkem v přízemí a hokynářkou naproti, skládala již do kufru hedvábné své šaty, jež měla na sobě o své svatbě a od té doby neoblékla je až o dceřině koncertu. Ukládáno do kufru všechno garderobní bohatství slečny Milady, neboť měla matku provázeti do rodiště, aby pobyvši zde několik chvil nastoupila teprve svou divadelní dráhu.
Avšak z průvodu toho způsobu nebylo nic. Průvod, ku kterému došlo, byl druhu zcela jiného.
Stará paní Podaná roznemohla se nebezpečně a v několika dnech odvážel ji pohřební vůz z tiché Malé strany k tišším ještě Košířům. Lékaři pronesli se zcela suše o nastuzení, z něhož vyvinul se smrtelný zánět, nedbajíce ve vědecké své střízlivosti nikterak poetických zvěstí, jež šířily se z Malostranského domu smutku a dobyly si platnosti v celé ulici i v dalším okolí; dle zvěstí těchto hranatá a venkovsky otužilá panímáma byla by skončila vlastně záchvatem radostných citů, jež přivodilo romantické, u lidu dosud ne tak nemožné jako ve skutečnosti a dnes už také v povídce, puknutí srdce.
Věc ostatně zůstala si stejná. Slečna Milada byla sirotkem.
A co nyní? — —
K nastoupení u divadla nebylo ovšem daleko, i mohla do té doby zůstati v zátiší a v úkrytu svého třetího poschodí. Ale bolest, která byla dotekla se jejího srdce právě v okamžicích, když ono rozplesáno bylo až k opojení, tísnila zde, v těch zdech, k nesnesení a pudilo ji odtud ven, na vzduch, volný, venkovský vzduch. Podívá se aspoň ještě jednou a naposledy snad na své rodiště a pak jako pták, když si byl chvíli na zeleném ostrově odpočinul na pouti přes moře, vzchopí se k letu dalšímu vytčeným směrem a k určitému cíli… ona poletí k břehu, ocitne se v ráji svém životním, zapadne v ovzduší divadelního světa…
S tváří vědomou své důležitosti, přivezl jednoho dne Francek slečnu Miladu.
Přijela v černém rouchu střihu naprosto střízlivého, v ošumělé poněkud jakési mantile a na hlavě klobouk praobyčejný, skorem bez ozdoby, s kusem černého peří. Ani pátravé oči paní kontrolorky nenalezly nic komediantského, ač ovšem nález ten byl dosti bolestný, ano s té strany něco podobného najisto se očekávalo. Dobrá ta dáma těšila se jako dítě, kterak toilettu divadelní princezny prohlédne znalecky a postaví na pranýř směšnosti před spolusestrami svými i před celým světem maloměstským. Pomlouvačné jazyky nemohouce nalézti medu na zevnějšku slečnině, pustily se s plnou chutí za to tím více do její duše, již proslídily důkladně, prošťouraly, kde jaký tajný záhyb její, vynesly na povrch všechny její vlastnosti, ovšem jenom ty špatné. Rozumí se, že přidáno dosti chyb a nedostatků, jichž ubohá k štěstí svému nikdy nebyla majitelkou.
Slečna Milada přijela se dvěma bratry, kteří byli před několika dny vypravili se na matčin pohřeb a teď se sestrou se vraceli. Mladá paní, žena jednoho z nich, srdečně přivítala muže i švakra a také se švakrovou vyměnila přátelský, ač se své strany poněkud zdrželivý pozdrav.
Uvedli ji jako hostě do domu, který kdysi byl její domov, když vládla jím její matka. Již za doby Pražských studií Miladiných převzal dům i krám nejstarší ze synů staré Podané, a s ním nastoupila jiná vládkyně, jiná paní.
Oba bratři i švakrová, sesíleni ještě bratrem třetím, usazeným v místě, a jeho rodinou i některými jinými členy rozvětveného příbuzenstva, již dostavili se na návštěvu a uvítání, vynasnažili se všemožně, aby Miladu rozveselili, jíž myšlénky na minulosť zažitou v domě, do něhož zavítala zase po dlouhém čase, vyloudily slzy z očí.
V celku ti lidé byli všichni lidé dobří. Ovšem stáli kdysi, bratry nevyjímaje, proti dívce, když ona opustiti chtěla kruh, ve kterém zrozena byla a ve kterém dle přesvědčení jejich také jen možno bylo jí obstáti a štěstí dojíti. Nešetřili tenkráte ani jí ani matky, trpce jí vyčítajíce, že nedovedla zabrániti neštěstí, jakým v očích jejich bylo Miladino rozhodnutí věnovati se divadlu. Teď však, když poznali, že sestřiny jim tak nepochopitelné choutky přece vedly k něčemu, a když střízlivé jejich duše nabyly přesvědčení, že i peníze, jež sestra stála, nebyly vyhozeny nadobro, že ona dle smlouvy, již má v rukou, v nejbližší již době s bohatými úroky vybírati je bude zpět, smířili se i s jejím komediantstvím a složili nadobro zbraně odporu. Mimo to lidé maloměstští, příslušníci středních vrstev společnosti, k činnosti umělecké, ačkoli jí zcela nechápou a považují ji tak trochu za bláznovství, pohlížejí vždycky do výše, nemohouce ubrániti se nejasnému vědomí své nízkosti…
Tím vším vysvětleno, že návrat slečny Milady, která byla kdysi přestoupila rodinný práh podle obecného mínění jako zbloudilá dcera — stal se skorem slavností.
Seděli v důvěrné a přátelské zábavě pohromadě až pozdě do noci, a Milada neměla ani tušení, že po celou dobu soukromé rodinné besedy shromážděno jest na náměstí množství vybraného obecenstva. Celý večer veškerá honorace ve slavnostní náladě se tu procházela, a s jisté, poněkud výstřední strany, ozvaly se i hlasy pro uspořádání pochodňového průvodu a bengálského osvětlení kašny. Nejhustší dav byl vždy v okolí kupeckého krámu na rohu, v očekávání, že slavná dcera obce nebude moci dlouho se zdržeti, aby uměním svým před nimi se nepochlubila, nedočkavá jsouc kritiky svých krajanů.
Však slečna Milada, jak snadno pochopitelno, málo byla ochotna k improvisovanému koncertu.
Až pozdě v noci, když provozena do svého pokoje, byla osaměla a stanula nad ložem tím, na kterém kdysi snívala první panenské své sny, a když pak přistoupila k oknu i rozhlédla se po městě, svém rodišti, jež osvětloval měsíc svým stříbrným světlem… tu sevřelo to v plesu a zároveň v bolesti srdce její a vzedmula se prsa v mocném pohnutí…
Ale z hrdla vynikl jen drsný, nejasný tón.
Slečna Milada se ulekla, ale pak se usmála. Budoucí diva musí přece zvyknouti náhlému ochuravění.
V noci však zdálo se jí, že na prsa sedl jí upír a křídloma je ovívá a tísní, svírá její hrdlo.
Zděšeně se probudila. Po ošklivém zvířeti nebylo ovšem ani stopy, ale když chtěla zazpívati, sípala jenom. Krásný a zvučný její hlas jakoby byl zmizel…
Rozumí se, že město stíhalo nehodu dcery své s bedlivostí nejvzornější. Nejdříve celá ta pověsť o hlase, který zmizel, podobající se jaksi Andersenově povídce, považována za málo šikovnou výmluvu, pomocí které hrdosť slečnina umínila si odraziti útoky místních ctitelů zpěvu. Ty proti ní opravdu také zahájeny byly prostřednictvím dvanáctičlenné deputace, která dostavila se v černých šatech a bílých rukavičkách, s poklonami a naučenou řečí, aby přiměla vzácného hostě k laskavému spoluúčinkování při obmýšlené dilettantské produkci, jíž dáno okázale jméno „akademie“.
Slečny Milady záporná odpověď provázena byla slzami opravdové lítosti, ačkoli nebylo jim takto rozuměno. Ó, jak ráda, jak ochotně byla by vystoupila na to tesaři sbité lešení, ověšené strakatě dovednými pokusy našeho malíře pokojů v umění malby dekorativní! Jak ráda byla by nechala zníti a vlniti se svůj hlas po divadelním našem sále, který po případě odstraněním sedadel měnívá se v taneční síň!
Ale nebylo jí přáno zazpívati si ani v kostele. V tom kostele, ve kterém důvěrnou známosť měla s každým dřevěným andílkem a ve kterém jako dítě zpívala tolikrát s celou vroucností mladé své duše, ve kterém slavila první své triumfy po boku starého kantora, vštěpujícího jí počátky harmonisace ovšem často i pomocí táhání za uši a klepání smyčcem přes prsty, nezbytných to u něho prostředků a pomůcek paedagogických…
A teď ten stařec s parukou a sehnutou šíjí, s hlasem prosebným a oči pyšně na žačku svou maje upřeny, stojí před ní a hlásí se k ní a vznáší k ní žádosť svou.
Co měla učiniti jiného než vzíti prvního učitele svého za obě ruce a zadívati se vděčně v jeho tvář a říci své „ano! ano!“ — Vždyť musí přemoci jednou přece ty překážky, jež postavily se v cestu tvorbě jejího hlasu, musí násilím rozbiti, rozraziti ty hradby, jež zdržují za svými zdmi její tóny…
V neděli pak snesli ji omdlelou z chrámového kůru.
Stav se nezlepšil ani v několika dnech, ano horšil se od hodiny k hodině. Venkovské umění lékařské proneslo svůj soud učeným latinským jménem, i začato hned s léčením pomocí prášků i mastí. Ale s malým zdarem. Stříbrné zvonky v hrdle zpěvačky jako by nenadálým jakýmsi žárem byly se rozlily…
Jest těžko říci, kterak ubohé Miladě bylo v duši. Z počátku dívala se na vše s myslí dosti klidnou. Pak mísily se v naděje pochybnosti, až ovládly pole a staly se zoufalou jistotou. Ztratila hlas nadobro…
Nastoupení engagementu odkládáno z počátku a na konec musilo býti vůbec odvoláno. Došlo několik soustrastných dotazů a udivených listů. A pak na divadelní novicku nikdo více nevzpomněl. Pro umělecký svět jako by padla do vody a vlny nad ní se zavřely…
Také město záhy dosti došlo k poznání pravého stava věci. Slečna Milada před tváří svých spoluobčanů ocitla se ve světle ztracené existence.
A tak právě též ona hleděla na svůj život.
Bylo již uplynulo půl roku od smrti staré Podané a návratu dcery její do rodiště. Zima složila svou sněžnou a ledovou korunu a bohyně květu a veselí vládla přírodou.
Slečna Milada celý den, od časného rána byla venku, v zahradě, v polích, a nejraději toulala se po lese. Co měla činiti doma ve zdech křiklavě malovaných pokojů, pod nízkým stropem se strakatou hvězdou, kde mluvilo vše k ní svou stísněností a strojeností, kde nic nevábilo její myšlénky, aby upoutalo je k sobě a odvrátilo od hloubání a přemítání vždy o jednom a témž — o jejím neštěstí. Jediné pod nebes širou oblohou zapomínala poněkud i stišovalo se její rozechvělé a unavené srdce, smiřovala se s osudem její ubohá duše…
Ale doma, v rodině, na vše pohlíženo jinak. Obdiv a úcta, s kterou před měsíci provázeli sestru k rodnému prahu, kvapem se ztratily. Nic tak všední lidi proti nám nepobouří, jako neúspěch. Třeba by byl jediný a úspěchů před ním na sta. Hned jsou zde se svými výčitkami a svým kázáním o vlastní výbornosti, již dávají nám vždy za vzor a poroučejí k následování. A Miladin neúspěch byl trvalý a nebylo naděje více na změnu.
K čemu tedy byly všechny studie a k čemu všecken náklad, který vyčerpal tak skorem celý otcovský podíl pobloudilé dcery? Což to neříkal ten a nepředvídal onen, že ze všeho nic nebude? — — A hle! Na vlas vše splněno! Proč nezůstala, kde byla, doma, mohla dnes býti vdána, dobře vdána, zaopatřena… Člověk nespokojený v poměrech, ve kterých žije, může ovšem obrátiti se na cestu jinou, ale musí v nové volbě jeho býti nějaký rozum a pak musí být korunována výsledky — mínil bratr písař. Ale ona, sestra Milada, nedošla nikam, nedodělala se ničeho a nevydělá si ani na chleba…
Ještě kdyby aspoň vynasnažila se, aby v domě stala se užitečnou, kdyby vypomohla v hospodářství. Však co žena bratrova stojí uhřátá u plotny a dře se a namáhá v potu tváři, urozená slečna švakrová vychází si se slunečníkem na procházku!
Tyto neshody brzy vybuchly ve zjevnou srážku. A slečna Milada jsouc spojenými silami poražena probděla celou noc a vyplakala si oči do krvava.
Ráno pak hned objevila se v kuchyni a na to zase sáhla po jehle i cihličce, i měla plno dobré vůle i ochoty všude a na všechny strany. Ale nedařilo se jí nikterak. Obdržela brzy vysvědčení naprosté neschopnosti, i nezbylo jí — po několika marných pokusech získati si přízeň a uznání druhé strany — než hledati zas útěchu v samotě, venku, v přírodě, v lesích…
A v čase tom vzpomínala mnoho na svou matku a mnoho myslila na Boha v nebesích, a často sedala v zamyšlení nad hlubokou tůní za městem, pokrytou velikými bílými květy leknínu…
Tak plynul čas. Osamělé procházky slečny Milady změnily se v plaché vyhýbání se lidem, v jejichž očích neviděla nikdy než posměch a škodolibé úsměvy na jejich tvářích. Také doma slyšela málo vlídných slov. Jaký div, že první člověk, který promluvil k srdci jejímu, nalezl je otevřená dokořán…
Sedala večer ve své světnici u otevřeného okna a dívala se naproti, odkud až pozdě do noci zavznívaly a k ní se nesly zvuky houslí…
Nespatřila nikdy tajemného hudebníka, s jehož duší duše její setkávala se a družila se k ní útulně. Ale zdálo se jí, že dávno zná se s ním dobře, že přítelem jejím jest od nepaměti…
A jednou, když kladla se na lože, slečna Milada držela v rukou kytičku z pomněnek a planých růží.
Co bylo po tom jí, když pak objevil se dárce v postavě málo rytířské, v podobě protějšího kupčíka, na jehož světový význam majitelé závodu Podaných shlíželi s útrpností a skorem s opovržením. Ovšem trvalo dosti dlouho, než odvážil se před bohyni svou předstoupiti tváří v tvář.
Není potřebí scenu tu, snad poněkud směšnou, líčiti dopodrobna. Paní kontrolorka, která pronikavýma očima nic zlého netušící párek v lese překvapila, pokusila se o náležité vyzdobení drahocenného nálezu, který jako sensační novina ve mžiknutí rozletěl se městem.
Zbožňovatel slečny Milady spatřen byl v posici pro nepředpojatého diváka málo důstojné — klečel totiž v mechu na jednom koleni.
Co řekl v okamžiku tom, není povědomo, ale zdá se skorem, že dar řeči nebyl zrovna předností hudebního kupčíka. Také není známa odpověď. Ale to jest známo, že slečna Milada stála před klečícím v udivení, jaksi nechápajíc dobře to, co řekl.
„Ach, proč mne mučíte?“ zvolala a vytrhla ruku svou z ruky jeho a obrátivši se ubíhala kvapem pryč, ponechávajíc rytíře svého, bledého, pod stromem.
„Ó neodcházejte — neodcházejte tak, Milado!“ zastavil ji po několika krocích. „Jen jednu, jednu píseň!“ lkal prosebně. „Miluji vás, miluji nevýslovně, ó, vy to dávno víte, ale více od vás nechci. Jen jedenkráte slyšeti váš hlas, Milado, vy musíte mně zazpívati, mně samému, bez obecenstva, jen mně, mému srdci…“
Zahleděla se na něho s úžasem. Ten člověk jako by vlastně žil mimo svět. Jest to snad posměch z jeho úst? Anebo opravdu v uzavřenosti své povahy, nestýkaje se s lidmi, nestaraje se o ně v nejmenším, ten známý v celém městě snílek dosud nezvěděl o velkém neštěstí, které ji stihlo…
Byl kdysi soudruhem jejím na kůru. Pamatovala se dobře na něho, ale nenapadlo jí tenkráte, že by přítulnosť jeho, zpola dětská, byla láskou, věrnou, svatou láskou, která vyklíčila božským dechem v jeho srdci a kterou on zachoval k ní i po léta odloučení až do dnešního dne…
Byla pohnuta tím poznáním. A vzpomněla pak na dárce kytice z polních květin a na vířivé zvuky houslí z protějšího domu, jež v duši její rozervanou a zoufalou, uvedly vždy klid a mír…
„Jen jednu, jednu píseň, Milado!“ žebronil dále vztahuje ruku svou po ruce její.
A tu zdálo se jí, jako by tlak a tíseň všechna, která svírala její hrdlo a dusila každý tón, vycházející z prsou jejích, byla se ztratila pojednou. Poznání to přišlo jako blesk. Nevěděla, zdali zázrakem. Anebo podávajíc se svému osudu, s nímž byla se usmířila od drahné doby, nemohla pozorovati nenáhlou změnu, jež dála se prospěšně s umlklými zvuky v jejím hrdle…
Lesem zavzněla píseň zvučná a čistá, jaké zde nikdy slyšeno nebylo, ač v křovích jeho a houštích na tisíce hostěno bylo líbezných pěvců…
Dozpívavši slečna Milada sklesla k zemi a sklesla v náručí svého posluchače, svého prvního posluchače po dlouhé, dlouhé době. Podívala se vděčně na něho a zadívala se v oči jeho, jež byly tak plny lásky a ve zbožňování upřeny k ní, a nečekajíc na žádné další slovo z rozechvělých jeho úst — zvolala: „Tvoje! Tvoje na věky!“
Ale on záporně potřásl hlavou. „Nikoli,“ pravil. „Milado! Já jsem již šťasten dosti a nechci od tebe více. Naše cesty jsou různé. Ty půjdeš k slávě! K slávě…“
A opravdu za několik dní na to slečna Milada opouštěla naše město prostřednictvím Franckovým i jeho šimlů, a kalilo-li něco její novou pouť do světa, byl to pohled na okno protějšího domu, vedle krámu, ve kterém rýsovala se bledá hlava, a odkud, když drnkot omnibusových kol ozval se na dlažbě, vynikaly táhlé zvuky houslí…
Uplynulo kolik let a slavná naše rodačka nezavítala k nám ani jedenkráte, ačkoli máme nové divadlo a kostel byl letos obílen. Bratři spojenými silami ji k sobě zvou; marně. Také pozvání našeho zpěváckého spolku zůstalo bez účinku. Ano i starý kantor obdržel sice stříbrnou tabatěrku o svém jubileu, které přineslo mu zaslouženou pensi a záslužný kříž, — ale prosba, aby nejlepší žačka jeho zazpívala mu v kostele, odmítnuta.
Nic jí k nám neláká. Nic, pranic. Na nikoho nepochybně ani nevzpomene.
A nepochybně ani nezpozorovala onehdy v divadle kdesi na zadních místech pozorného diváka, který ssál do sebe každý tón jejího čarovného hlasu…
A pak, když odjížděla z divadla, snad ani nepovšimla si prosté kytice z planých růží a pomněnek, která vhozena jí byla do kočáru a zapadla do spousty nádherných kamelií a rhododendronů, azalek a jiných vzácných květin, vypěstěných ve sklennících, i vavřínu — toho vavřínu, který ona sobě zasloužila, ale který dnešního dne častěji klade se na čela jeho nehodná.