Almanach na rok MCM/Povídka o sentimentálním krokodilu
Almanach na rok MCM | ||
Salome | Povídka o sentimentálním krokodilu | Na Griegův „Eroticon“ |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Povídka o sentimentálním krokodilu |
Autor: | Viktor Dyk |
Zdroj: | Almanach na rok MCM. Praha: Moderní revue, 1899. s. 42–49. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Karlu Kamínkovi
Kdysi vracel se sentimentální krokodil z pohřbu, ale nikdo nepozoroval, že se vrací z pohřbu. Nevypadal zvlášť špatně; mohlo se pouze zdáti, že té noci špatně spal. Byl melancholickým a bručel cosi, což mohlo zníti jako: „Tři sta bojovných přísahalo reků, tři sta bojovných přísahalo reků, tři sta…“ To vzbuzovalo odpor; upustil tedy od toho. Společnost byla veselá a mluvila do pěkného večera; jemu bylo smutno a proto mluvil také —
„Říkal jsem Vám příhodu s modrými lvy? Včera jsem šel městem a potkal jsem je. Ale domníval jsem se — jaký omyl —, že vidím tygry. Řekl jsem jim: Vítám vás, modří tygři. Jak se máte, dobří tygři? Vidím vás rád, modří tygři. Jdete používat výhod civilisace?! Šťastní, kteří jste přišli k poznání. Teď je taková móda, že zvířata dochází úspěchů u společnosti. Nátěr orientální především, i Císař pak bude gratulovati. — Ale oni odpověděli: My nejsme modří tygři, my jsme modří lvové. U čerta, toť gymnasiální výchova. Realita vám schází, neznáte přírodních věd. Toť pohroma. Vaše abstrakce — — Přerušil jsem je. Odpusťte tedy, modří lvové! Je tomu už dlouho, co jsem pěstoval přírodní vědy na Nilu. — Ale lvové stali se nedůvěřivými a mručeli jen: Ah, ah, ah, jaký to krokodil!“
Krokodil nedočkal se úspěchu. Bylo poznamenáno, že žvaní, a modré lvy (tak podotkl kdosi informovaný) že ukrad’ ze Scheerbarta. Informovaný muž dokonce se rozčílil a opakoval patheticky: Ty nejsi originál, krokodile, nikterak! Mimo to piješ už sedmé pivo. Ah, ah, ah, jaký to krokodil!
Krokodil pokusil se hájiti. Mluvil o literárním daltonismu. Kdež odstín! Barev nerozeznáte!
Ale marně. Po těchto intimnostech ztratil přízeň docela a společnost dívala se na něj soucitně: Ah, ah, ah, jaký to krokodil!
Ale krokodil nebyl si žádné viny vědom. Nemohl za to, že někdo umřel.
Celý sběh událostí byl tento.
Jeden z nejzelenavějších krokodilů, kteří vlekou svou existenci na Nilu, byl ducha poněkud aristokratického. To, co poskytoval život průměrného krokodila, neuspokojovalo ho. Trochu příliš omezená existence, plná zahanbujících brutálností — přiznejme se — komedie absurdních kultů a příliš líné vody — ah, ty líné vody, které tolik otupují —
Tento podivuhodný krokodil zamiloval se do Luny.
Zpozoroval to kteréhos hladového večera, kdy plakal jako děcko, lákaje svoji večeři. Předešlého večera požil Řeka, který sem zbloudil na cestách. Nežli ho pozřel, mluvil s ním mnoho o nesmrtelnosti duše, Homérovi, faraonech, ústavě athenské; ale napadly ho na konec četné anachronismy: duše už dávno ztratila nesmrtelnost, Homér poesii, faraoni Egypt a ústava Athén svou existenci. Pro tento anachronismus spolkl Sentimentální Řeka. Ale dnes nepřišlo nic podobného, ač krokodil mnoho plakal. Bahnitý břeh nehoupal se pod kroky neopatrných; nějaký turista objevil se v dálce, ale zmizel zase, a bylo ticho.
A Sentimentální zpíval. —
— Já ležím v bažině a lákám pláčem děcka. — —
(Chtěl bych Vás políbit, Luno, chtěl bych Vás políbit na čelo —)
— Já ležím v bažině a lákám svojím pláčem.
(Jak možno, Luno, hledat na Vás skvrny!)
— Já ležím v bažině a děcka pláčem lákám. —
(Což nemůžete milovati, Luno?)
Tak zpíval sentimentální krokodil nilský, noční ostatně zvíře, jak mi říkávali. Potom usnul hladov, v snech o večeři a Luně — — —.
Je přece možno milovati všechno. Svou fikci. Svůj hřích. Svoji sílu. Svoji slabost. Svého Boha.
Nuže, nebylo by možno milovati Lunu?!
Žel, Luna zmizela.
Nebe bylo prázdné. Marně bádal Sentimentální. Luna zmizela. Později, ano, objevil se hanebný jakýs surrogát. To nebyla milovaná Luna. — Tato byla nečistá, skvrnitá, vulgární.
Luna zmizela, nebylo po ní památky. Pouze krokodil viděl ji intensivněji ve své vzpomínce: jasnější, čistší, milování hodnější.
Luna zmizela.
Bylo přece možno voliti pouze mezi dvojím: buďto nebyla Luna lásky hodnou, nebo lásky hodná zmizela. První znamenalo odsouzení staré lásky. Druhé připouštělo možnost dojemného smutku. —
Krokodil opustil Nil, aby hledal Lunu.
Nesnesitelná existence stará se mu zprotivila. Tak není možno žít, opakoval si. Zde v těchto kalných vodách a kalných obzorech, bez lásky Luny — tak není možno žít.
Sdělil své mínění o tom se sousedem v nejbližším záhybu. Ten důstojně mrskaje ocasem odvětil: „Ah, odrodilče, odejdi! Není zde místa pro tebe. Což miloval kdy krokodil Lunu?! Láska tak nereelní: eh, jaký jsi to krokodil.“
Na půdě zemské krokodilové prý pohybují se velmi nemotorně; nemýlím-li se, je toho příčinou, že krk jejich nedá se ohnouti pro dlouhé násadce obratlů krčních. Faktum je, že Sentimentálnímu byla cesta velmi nepříjemnou.
Váleti se po léta v Nile, beze změny, uprostřed nechápavých krajanů, to může býti krokodilu trpkým. A Sentimentálni říkával si často: Musím míti pohyb a změnu… Stávám se bez toho pessimistou…
Ale tak!
Nepohody cesty, bolestné vzpomínky, ponuré reflexe — to byl život krokodilův. —
Hodně daleko, daleko od domova.
Krokodil hledí na nebe, apatický a nehybný. Dole valí se řeka. —
Krokodil skloní svoji hlavu. A, by zaplašil smutek, počítá: Jedna. Dvě. Tři. Čtyři. Pět. A víc a víc. Sta. Tisíce. To je vhodné zaměstnání, neboť krokodil nemusí při tom mysliti, že je živ. Tedy: jedna; dvě; tři. Mohly by se tím mysleti vlny; prchavé okamžiky; mizející naděje; nedozralé písně; melancholické lítosti; sladké hříchy; a mnohem více věcí.
Ale bývalá, milovaná Luna nejde. Je asi mrtva. To byl onen pohřeb, o němž mohlo se mnoho tušiti, o němž nevěděl však nikdo. Bůh odpustiž mi moje hříchy, tak zpívají o pohřbu vlny. Ale lidé neslyší, to je dobré jejich právo. — Jde jedna veliká a bílá vlna a zpívá zvučným, školeným hlasem: Bůh odpustiž mi moje hříchy. Jiná, více bledá a zsinalá, ztratila už určitost tonů; je pouze možno tušit: Bůh — bůh? — odpustiž mi moje hříchy… hříchy?! Je v tom mnoho pochybností, pro něž jest tak bledá. Jiné zpívají docela tichým a naivním hlasem; nezpívají příliš dlouho, jsou příliš čisté.
A nad tím pohřbem svítí triviální surrogát, nečistý a lásky nehodný, to, co lidé zvou — jaká profanace — ještě Lunou.
O tom všem dá se mysliti a uvažovati. Okolní vrchy o tom uvažují; při tom mluví o několika současných skandálech; ty vrchy jsou přeci necitelné. Vlny jsou diskretnější. Co je také vrchům po Luně?
Adorují prý slunce, tak říkali aspoň někteří cestovatelé. Ale sentimentální krokodilové jsou zvířata noční.
— A krokodil pláče, vskutku pláče. Jiná věc je ovšem, získá-li tím večeři.
Nějakou dobu žil krokodil v dobré společnosti. Byli to lidé, celkem úplně vzdělaní, kteří otcovsky pečovali o něco tak podivuhodného a nezvyklého, jako je sentimentální krokodil. Přiznávali mu jakýsi talent, barbarský ovšem a zanedbaný, a byli ochotni podati mu pomocnou ruku… s nedůvěrou jakousi, kterouž dlužno připsati starým tradicím o krokodilech.
Nicméně krokodil nebyl šťasten. Luna zmizela, a žila jen bolest vzpomínky na ni. A kolem bylo pusto a mrtvo, jen stará jeho fikce žila. Možno přece milovati Fikci?
Jakým spůsobem zbloudili do těchto končin modří lvové, nelze mi říci. Pohlédněte komukoliv do očí — kdož ví, co skrývá se v jich hloubi. Nelze věřiti nikomu. Lev? Nuže, lépe nežli hyena.
— Ale onoho rána sentimentální krokodil (trochu elegie v oku — je konec přece smutný) potkal modré lvy. Odvrátili nemilostivě zrak.
— Moji modří lvové, prosil.
Neslyšeli.
— Moji modří lvové, chtěl bych umřít.
Nerozuměli.
— Moji modří lvové, roztrhejte mne —
Krokodil díval se jim do očí. Chci umřít, opakoval.
Modří lvové uvažovali.
Jeden z nich se konečně smiloval a rozsápal sentimentálního krokodila.
„Nelituješ ničeho,“ tázalo se ještě mladé, jemnocitné lvíče.
„Plus quam perfectum,“ řekl krokodil a umřel.
A nejstarší lev, v důstojné póse, dívaje se do vycházejícího slunce, bručel líně: ah, ah, ah, jaký to krokodil!