Povídka o cenu
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka o cenu |
| Autor: | Jaroslav Hašek |
| Zdroj: | Humoristické listy, roč. 55, č. 24. str. 282 Ústav pro českou literaturu AV ČR |
| Vydáno: | 31. 05. 1912 |
| Licence: |  PD old 70 |
Jednou se stalo, že velký pražský časopis vypsal povídku o cenu. Tento nápad nakladatelství byl s mé strany provázen zimničním rozechvěním, neboť kde se jedná o cenu, tam nesmím scházet. Koulel jsem již kuželky o cenu, a nebyl jsem ani poslední, pokud se týkalo bodů. Měl jsem o jeden bod méně než poslední hráč. Totiž neporazil jsem kromě dvou sklenic za sebou vůbec ničeho. Se stejným úspěchem jsem střílel při střeleckých závodech o cenu. Dostal jsem za to čtyry měsíce tuhého vězení, čtyřmi posty zostřeného, poněvadž jsem pořadateli prostřelil klobouk, pod kterým měl nešťastnou náhodou hlavu. Byla to neopatrnost od něho. Proč nedržel klobouk v ruce. Ale aspoň jsem trefil něco. Z ostatních 22 osmnáct netrefilo vůbec ničeho.
Pak jsem jednou také skákal o cenu, při čemž jsem si při rozběhu zlomil nohu.
Při plování o cenu jsem se utopil.
To byly všechny případy, kde mne stíhala smůla za smůlou v zápasech o různé ceny, nevyjímaje ani závodů o cenu, kdo sní na posezení víc jaternic při slavnosti jednoho spolku pro ochranu mládeže spustlé a zanedbané. Abych tedy tu mládež zachránil před úplnou morální zkázou, pustil jsem se do jitrnic. Každý, kdo se chtěl zúčastnit závodů, musil složit vklad pět korun. Snědl jsem již šestnáct jitrnic, když se mně udělalo špatně, byl jsem nucen rychle odejít ven a vklad mně propadl. Ta nešťastná věčná smůla. Ale proč bych nenapsal povídku o cenu do konce měsíce dubna? Tři měsíce času na ni. V časopisech stálo, že pánům spisovatelům ponechává se volné pole. V tom byl právě ten háček. Každý byl nucen vymyslit si sám sujet ke své povídce. Uznával jsem, že jest mně tím práce ztížena. Kdyby bylo ono nakladatelství udalo látku, třeba jen stručně, byl bych rozhodně blíž k cíli.
Proč nenapsali na příklad: V povídce o cenu musí se jednat o milostný poměr pana X k slečně Y, která jest zamilována do pana A, milujícího paní B, jejíž manžel udržuje známost s matkou slečny Y, žijící v divokém manželství s panem C, jehož manželku unesl pan D, též ženatý pán, vydržující si kromě paní C baletku E, provdanou za pana X, abychom byli na začátku.
Ale bohužel nestalo se tak. Všem uchazečům bylo ponecháno volné pole. Naprostá svoboda, zaručená ústavou. Žádné omezování. Každý mohl psát, co chtěl, při psaní se třeba stavět na hlavu. Bylo to něco hrozného. A ke všemu jsem měl naproti psacímu stolu zrcadlo. Jakmile jsem se posadil ke stolu, viděl jsem se v zrcadle a hned jsem si pomyslil dívaje se na svou intelligentní tvář: „Milý hochu, ty tu cenu nedostaneš!“ I odložil jsem vždy pero. To trvalo asi měsíc. Pak jsem uviděl za výkladní skříní obchodníka s obrazy: „Bitvu u Salaminy“ s podtitulkem : „Řečtí hrdinové“. Za dva dny na to četl jsem v denních listech, že jeden dráteník, když ho vyváděli z Langrova výčepu lihovin, přemohl čtyry strážníky. Měl jsem tedy před sebou dva zářné dokumenty lidské statečnosti. Řeky u Salaminy a dráteníka na Havlíčkově třídě. Pak jsem si ještě vzpomněl, že můj nebožtík dědeček vyvrátil ze základů obecní hospodu ve Zlivi o posvíceni léta páně 1859 i s panem starostou, kterého hodil do rybníka, a vracela se mně opět kuráž psát povídku o cenu.
Na zrcadlo jsem hodil prostěradlo, abych se v něm nezrcadlil a s neobyčejnou drzostí vzal jsem péro do ruky, v pravo do rohu napsal jsem na čtvrtku papíru pěkně číslici 1, což mělo ten význam, že jednička jest začátkem soustavy číselné, a že těch čtvrtek, které popíši, může být nekonečné množství. Prozatím jsem se spokojil s jednou.
Nyní jen se jednalo o sujet.
Je to velké slovo, když člověku nenapadne nic, ale člověk nemusí na všechno tak spěchat. Nenapadne-li spisovateli právě dnes něco, může ho to napadnout třeba zítra, nebo za týden, nebo za měsíc. Lépe jest zaujmout vyčkávací stanovisko.
Jak jsem tak seděl před bílou nevinnou čtvrtkou papíru, byl jsem si toho úplně vědom. Což kdyby teď mně napadla nějaká volovina. Mohl bych tomu zabránit? Nebylo by lépe počkat do zítřka, abych nevyvedl nějakou oslovinu, neboť jde o 400korunovou cenu. Druhá cena je 300 a třetí 150 korun. Třebas bych za to, co teď se strojím psát, dostal jen tu třetí cenu. A když to nechám na zítřek, jistě že mne napadne něco lepšího za 300 nebo za 400 korun. Mám totiž zkušenost, že když dnes něco napíši, že mně všude říkají, proč jsem to nenechal až na druhý den, že by mně jistě napadlo něco chytřejšího.
Z praktických důvodů odložil jsem péro na druhý den. S chutí pustil jsem se do práce. Rozhodně napíši něco originelního — a proto jsem na druhou čtvrtku do rohu na právo napsal pěkně krasopisně: „2“.
Měl jsem k obědu čočku. Čočka obsahuje totiž hojnost dusíku a pěkné množství fosforu. Čím víc fosforu v mozku, tím je člověk chytřejší. Ale čočka také nadýmá a za tohoto nepříjemného tělesného stavu špatně se píší povídky o cenu. Člověk musí myslit na čočku, jak tak sedí zaražen do křesla, zmalátnělý trávením a sytý dusíkatými látkami.
Mechanicky napsal jsem na první čtvrtku ozdobným písmem: Čočka.
Kdo byl někdy literárně činným, ten ví, že ho často každá maličkost disgustuje a odvádí a rozptyluje jeho myšlenky. Tím trapnější jest to pak, když chce člověk psát povídku o cenu. To tak hloupě načmárané slovo na bílé čtvrtce mne úplně zpitomělo i šel jsem na procházku. Člověk nalezne tam třebas nápad k povídce a povzbudí se jeho pozorovatelský talent.
Opravdu, na rohu přejeli psa a nyní dávali jeho střeva do pytle. Může být z toho povídka o cenu? Což abych ta střeva spletl dohromady s nějakým milostným románkem?
Naproti byl nalepen na návěštní tabuli program z nějakého kinematografu. Četl jsem:
„Zápasy buvolů v Indii“.
Zastyděl jsem se a šel do hospody.
V hospodě člověk přijde velice často na dobré myšlenky a těch potřebuje každý spisovatel tak jako soud polehčujících okolnosti.
Při pátém pivě mne napadlo, že bych měl napsat něco podobného jako d’Annunzio, chci-li dostat cenu. Pak přede mnou defilovali Dostojevski, Turgeněv.
Při osmém pivu přišel na řadu Kipling, po devátém Tolstoj, a když restauraci zavírali, byl jsem úplně přesvědčen, že napíši něco podobného jako Anatole France.
Ráno jsem se toho zděsil. V oné restauraci bylo několik redaktorů a ti mně budou teď šlapat na prsty a říkat o každé mé práci:
„Vždyť jest to samý d’Annunzio, Kipling, Tolstoj, Turgeněv, Dostojevski, Anatole France, ten chlap je celá světová literatura, v každé jeho povídce je kousek z nějakého světového autora.“
Musím celou záležitost tedy nechat odležet. Rozhodně jsem na špatné cestě. Za týden se uklidní mé myšlenky, jak doufám, tou měrou, že mně napadnou jen vlastní věci, myšlenky vlastního původu.
Ale zahálet nesmím. Obšlápnu si zatím členy poroty, která bude rozhodovat o uděleni ceny za nejlepší povídku. „Doufám, za mou,“ pomyslil jsem si, když u prvého pána zaklepav, byl jsem uveden hezkou buclatou žábou do pokoje k slavnému muži.
Vyhodil mne s neobyčejnou vážností, poněvadž jsem byl dotěrný jako štěnice. Napřed křičel, že přece jméno autora jest v zapečetěné obálce připojeno ku práci a že tu rozhodně porota neví, kdo je autorem.
Řekl jsem, že ta modrá obálka se zelenou pečetí bude ode mne. „Račte si to poznamenat. Modrá obálka a zelená pečeť. Ostatně již vám to píši na svou visitku.“
Počal se čertit a když jsem mu pošeptal, že nebudu koukat na dvě, tři desítky, srazil mne se schodů.
Tím dřív byl jsem u druhého člena poroty.
To byl estét. Ten mluvil o uměleckých inspiracích. Tak jsem mu nadhodil, že bychom se mohli o tu cenu případně rozdělit. Ubožák, dnes okopává zeleninu v Bohnicích, při čemž si monotónně brouká: „Dáme mu cenu, nedáme mu cenu! Dáme mu cenu, nedáme mu cenu!“ Když ho to tenkrát ponejprv chytlo, roztrhal na mně vestu.
Utekl jsem a po celý týden nevyšel jsem z domu. Mé nervy byly tak rozrušeny, že nebyl jsem s to vymyslit si žádné sujet k povídce o cenu.
Jen sny jsem měl krásné. To byly tak originelní nápady, že kdybych je byl nešťastnou náhodou do rána nezapomněl, byl bych jistě jednou dostal Nobelovu cenu za literaturu.
Ale ráno měl jsem hlavu tak prázdnou a jen tu a tam jsem si vzpomínal, že v té povídce, o které se mně zdálo, byl les, kočka a hraběnka. Jak to ale přišlo dohromady, to nevím. Konečně byl poslední den konkurence, poslední lhůta, 30. duben.
Měl jsem očíslováno dvanáct čtvrtek papíru a díval jsem se zachmuřeně před sebe. Mou hlavou táhly myšlenky. Přišla má chvíle, přišel můj čas. Byl jsem po třech měsících nápadně chytrý.
Ne jedno sujet, ale hned deset, patnáct defilovalo přede mnou, proplétala se navzájem jako tanečníci při čtverylce v podivuhodnou směs lidské chytrosti a důvtipu.
Byla z toho nádherná sekanina. A hodiny míjely a já pokoušel se vylovit z té směsi aspoň jeden nápad a položit ho na čistý papír.
Vzal jsem tady arch papíru a prozatím jsem napsal:
Velectěná redakce!
Zasílám současně svou povídku ke konkurenci o cenu a prosím, by byl vzat zřetel na ušlechtilou tendenci a na finanční bídu autora.
A slyš! Sotva jsem toto napsal, hodiny počaly odbíjet:
„Jedna, dvě, tři, čtyry, pět, šest!“
Bylo po konkurenci, lhůta vypršela. Teď odbila šestá hodina večerní 30. dubna.
Sklonil jsem hlavu do dlaní a hořce jsem zaplakal. Vždyť právě teď jsem chtěl psát svou nejkrásnější povídku:
SLEPÝ KAREL,
rozpusta s modrýma očima.