Povídáme si o houslích s Jiřím Heroldem

Údaje o textu
Titulek:	Povídáme si o houslích s Jiřím Heroldem
Autor:	Zdeněk Bořek-Dohalský
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 41, č. 143. str. 1 (příloha) Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	19. 03. 1933
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Jiří Herold

Povídání o houslích, to je vždycky bez začátku a bez konce. Housle jsou opředeny takovým tajemstvím asi jako hvězdy. Ví se o nich mnoho, můžete je dokonce i vypočítat, máte o nich celé knihovny, ale nenajdete nikoho, kdo je měl první v ruce. O tom všem rád hovořívá Jiří Herold, profesor státní konservatoře a milostně vášnivý violista českého kvarteta, který vedle astronomie a jejich hvězdných cest oddal se stavitelství houslí z lásky k tomuto instrumentu, jímž vládne právě tak výtečně se smyčcem v ruce, jako s hoblíkem na ponku. Ohlédnete se v jeho bytě kolem a je vám divně. Kdyby v této místnosti nebyl docela obyčejný a malý truhlářský stůl a pod ním trochu pilin, byl by to pokoj a žádná dílna, jejíž tajemství je skutečné také ve vedlejším pokoji v almárce. V té jsou lahvičky a cosi jako kelímky, podivné roztoky, o nichž vám Herold významně řekne: »To jsou ty smíšeniny, to je to tajemství každého houslaře.« A na důkaz, že jde o záhadu, zmizí na okamžik jeho tajemná stříbrná hlava v chumlu cigárového kouře a v té chvíli vypadá jako alchymista a vám se zdá, v tom prázdném pokoji, že se housle čarují z těch lahviček vedle v almárce.

Kdo přišel první s nápadem vyhrát a vyzpívat lidskou duši jinak než hlasem, vypadl nějak z paměti lidské, snad aby byl uctíván víc nežli se sluší na pouhého člověka vydaného lidským hádkám a sporům. Můžeme to říci s naprostou určitostí, neboť kde je spor, není jistoty. A tak není jistoty, vynalezl-li housle Gasparo Bertolotti (1542—1609) podle svého rodiště nazvaný da Salo, který v Brescii zmenšil violu (viola di braccio) a tak vytvořil housle anebo — hleďme primát německý — Tieffenbrucker — krajan potulných pěvců německých. Bezpečně se však ví, že po loutně, která se nadoprovázela tolik romancí pod stínem balkonů a s dekorací měsíce, přišly housle, jež začaly hrát prim. A protože jenom podivín a člověk od přirozenosti hádavý by popřel, že loutna není rekvisitou hvězdných nocí jižních, uvěřme s jistotou, že první konkurence lidského hlasu zrodila se na jihu. A dejme tomu, ale s výhradou lidí poctivých, jimž se hnusí ve věcech velkých břídilství právě tak jako čmuchalství a kteří dávají přednost vznešenosti tajemství před tak zvanou nahou pravdou — dejme tomu, že vynálezcem houslí byl onen Gasparo, už také proto, že v jeho městě Brescii skutečně vznikla první známá škola houslařská. To můžeme říci skoro na svou čest, neboť první z nejslavnější trojice mistrů houslařů a zakladatel školy kremonské Andreas Amati stavěl housle podle vzoru Gasparova. Vnuk tohoto znamenitého muže Nicola byl slavnější než synové: vyučil Antonia Stradivariho — druhé světlo houslařského trojhvězdí.

O tomto Stradivarim, potomku staré patricijské rodiny kremonské, jež se sleduje již od 12. století, se pak praví, že nebyl nikým předstižen a jeho pověst rovnala se jeho bohatství. Prodával kus po 4 louisdorech na rozdíl od našich dob, kdy se platí za jeho nástroj od 300.000 do 2,000.000 Kč. Říci o někom, že je bohat jako Stradivarius, bylo spíše vyjádřením skutečného obdivu velkých statků pozemských než pouhou poklonou šalebných lichometníků. Ale Stradivarimu sloužilo i zdraví (zemřel ve věku 93 let r. 1737), což byla okolnost důležitá nejen pro osobu samotného mistra, ale i pro nástroje, které prošly jeho rukama. Neboť každý nepodjatý člověk uzná, že dlouhý věk umožnil stvořit nejen víc ale také lepších nástrojů. Stradivari mohl děkovat tedy Bohu nejen za talent a učitele ale také za dlouhý věk, který nasbíral mnoho zkušeností, jimiž houslím nejvíc prospěl. Jeho dílna byla podobna laboratoři a jeho truhlařina vědeckým pokusům. Se svými pomocníky Francescem Stradivarim a Carlem Bergonzim, abychom jmenovali nejvýznamnější, vyrobil 1116 houslí, viol, violoncell, kontrabasů, gamb a kytar tak znamenitým způsobem, že velký počet odpovídal velkolepé jakosti.

Spolužákem Stradivariho u Nicoly Amatiho byl Andreas Guarnerius, jenž se svými syny Pietrem a Josephem zvaným Filius Andreae založil vedle Stradivariho novou školu kremonskou, která si ve stavbě houslí osvojila některá základní pravidla školy brescijské a vyvrcholila velkým mistrem, synovcem Andrey Josephem Guarneriem del Gesù, třetí hvězdou kremonskou. Neví se určitě, kdo byl bezprostředním učitelem tohoto podivuhodného muže, jemuž sláva byla poskytnuta až dlouho po smrti, z kteréžto příčiny také netvrdili o něm jeho vrstevnici, že by byl »bohat jako Stradivarius«. I vysoký věk mu byl odepřen, čehož nutno litovati nejen pro znamenitost tohoto muže výtečného ale i pro umění, jemuž nezanechal víc než padesát houslí, které prospívají nyní výborně hudbě i majitelům.

I jest jisto 1. že nejproslulejším městem pokud se houslí týká je Cremona a tedy 2. že všechny nejslavnější housle jsou tak zvané kremonky. Jenom hrubý nevzdělanec může se pyšnit znalostí a předstírat vědomost, okřikne-li dvahádající se posluchače koncertu Kubelíkova: »Co vás napadá! Ani stradivárky ani guarnerky! Kubelík hraje na kremonky!« Pohrdneme takovým mužem, který ve své tuposti věří v starobylou existenci jakéhosi Cremoniho, protože vime, že stradivárky i guarnerky jsou kremonky.

Však také nás Jiří Herold ujišťuje jako nejpovolanější znalec, že rozdíl mezi nimi pozná jen zkušený muzikant a znamenitý hráč, který měl oboje v ruce, má často s houslemi co dělat, po případě je staví sám. Takový člověk vám řekne: »Bože, stradivárky, ta dokonalost stavby, materiálu a laku a potom ta krása a hebkost tónu! Kdepak, v tom Stradivariho nikdo nepředčil. Jenom v síle tónu toho zas předstihl Guarnerius. Víte, na velký koncert to jsou zase guarnerky s tím svým mohutným zvukem, který se přenese přes celé moře hromobití.«

Legend o slavných kremonkách zná Herold celý růženec. Guarnerky proslavil sám Paganini. Hrál zprvu na stradivárky, k nimž přišel stejným způsobem. Byl koncert a nebylo houslí, protože se přes den hrálo trochu v karty. Malíř Paccini měl stradivárky; napřed je půjčil a když Paganini splnil podmínku a zahrál zbrusu nový koncert z listu — věnoval. V Livornu potkal housle a Paganiniho podobný osud. Novým nástrojem byly guarnerky, s nimiž se už ďábelský virtuos nerozloučil, zamilován do síly tónu. Říkal jim: »Můj kanon.« Kanon Paganiniho je uložen v janovské radnici způsobem sice okázalým, ale zhoubným. Housle leží pod skleněným příklopem na dřevěné desce, v níž se v zkaženémvzduchu dobře daří červotoči.

Slavným hostům je dovoleno zahrát na kanon. Měl jej v ruce Kocián a před ním František Ondříček, který svým temperamentem okouzlil Paganiniho syna, barona Achila, tak úchvatně, že otevřel kryptu i rakev a ukázal mu svého otce. Ondříček vypravoval o této muzikantské konfrontaci v kryptě nerad a jenom ve chvílích nejsdílnějších a tu pak vytáhl z houslového pouzdra svůj talisman: kovový hřeb z rakve slavného Nicoly. Později nosil jej při sobě a zemřel s ním. V Ondříčkově prachu leží kus z posledního příbytku velmistra houslistů, roztavený talisman roztavené duše.

O všech stradivárkách a guarnerkách se ovšem ví. Tak zvaným šťastným nálezcem v tomto případě mohl by být jenom šťastný zloděj, protože všechny tyto nástroje jako ušlechtilá rasa mají své rodokmeny. Je tedy nemožno, aby někde na půdě, jak se někdy dočítáme v novinách, »stařena při úklidu našla pravé stradivárky«. Kdyby se tak přece krom očekávání stalo, věztež, že jde o výjimku, která potvrzuje pravidlo. Padělat značky se nedoporučuje, protože nástroj vydávaný za dílo slavných mistrů dostane se na konec do rukou odborníků a jde-li o vyložený padělek, ani ne do rukou. Stačí podívat se z dálky. Je to čuch, na který se věří a který nikdy ještě nezklamal. »Tak se na to podivám,« říká Herold, »přejedu formu a najednou mám nedůvěru. Zelenka taky. Stačí mu mrknout na takovou imitaci a řekne: To nehraje, to nechci ani vidět. Denně slyším a dívám se na Sukovy stradivárky z roku 1683 a Hoffmarwiovy guarnerky z roku 1744.« Kubelíkův Emperore jsou stradivárky z nejslavnější periody z let 1700—1725. V Praze jsou ještě dvoje zvláště výborné: chemik dr. Bächer má stradivárky z téhož roku jako Suk a advokát dr. Grab z roku 1700. Heroldovu violu stavěl syn zakladatele školy Guarneriů roku 1695.

Tajemství dokonalosti těchto starých nástrojů — vypráví Herold — je ve všem, nač sáhnete, ale zdá se, že nejméně v dřevu, jehož je nejvíc. Staří mistři houslaři nelámali si patrně s dřevěným materiálem tak hlavu jako mladší a noví a je pravděpodobné, že všechno povídání o čarodějnické kuchyni staré dílny houslařské v tomto ohledu je právě jen povídání. Koupit tehdy starou pořádnou kostelní lavici nebyl žádný kumšt. O řezby nebylo přece nouze a nová byla venkoncem pohodlnější. V podstatě šlo jen o pořádný kus dřeva, pořádně starý, o poctivý usazený materiál, který už nepracuje a jehož klid se rovná věčnosti. Stejně tomu bylo u dřeva z veslových lodic a staří houslaři věnovali mu proto tolik zájmu, protože věděli, že slaná mořská voda vyhnala za dlouhá léta všechny nečistoty.

Toto poznání, zdá se, bylo nejdůležitější při volbě materiálu čistého a usazeného. To usazení bylo nejvýznamnější. Řekne-li vám třeba Kubelík, že se housle dají vyhrát, nedívejte se na to jako na bůhvíjaké tajemství spojené s čarováním. Má na mysli, že lze usadit materiál, jde-li hlavně o nástroj, který už dlouho odpočíval nebo o mladší housle. Hraním vyhání se mladému dřevu bujnost z těla, pracuje rychleji, neboť na kobylku tlačí dvanáct kilogramů a na struny čtrnáct kilogramů. Jsou houslisté, kteří dokonce věří, že jde »vyhrát« i sál, že je možno zušlechtit i akustiku a dušují se na to svými zkušenostmi.

Všimněte si, že se houslaři správně jmenují stavitelé houslí a že se o dobrých houslích říká, že jsou dobře stavené. To je věc nesmírně závažná, protože vylučuje všechno břídilství. Stavět znamená dobře ovládat materiál, potom počítat a mít fantasii a u houslí ještě víc: slyšet trávu růst a mít trpělivost k práci pro věčnost. Na všechno pamatovat, všechno si sám pořídit a o všem také zachovat nejúzkostlivější tajemství.

Spodní deska, hlavní luby, to jsou ty proužky, které spojují obě desky a krk jsou z javoru. Vrchní resonanční deska ze smrku, který vyschne nejdřív, nebo také z jedle a dubu. Až sem je vše dostupné obyčejnému smrtelníku, dál už je všechno zahaleno tajemstvím: protože lak je tajemství, klih jetajemství a o zpracování se vám řekne, že je to truhlařinajako každá jiná, že je v tom mnoho method, že housle sedají zpracovat volně anebo do formy, že se dají ohoblovat methodou vrtací anebo dírkovací a že je o tom spousta knih. Pořádný houslař trpí příšerným odporem k strojům, protože nadělají nejvíc škod. Hlavně vrtačky, které svou rychlou rotací poruší vibraci. Všechno si zpracují ručně a jakmile se jim někdo zmíní o tovární výrobě houslí, opustí ho ihned a vyhnou se mu na-do-smrti. Léta v dřevu musí stát pěkně kolmo a nejhustší doprostřed; musí také pěkně vyjít a to už není jenom otázka šikovnosti, ale i laku, který musí být průsvitný, aby dřevo bylo pěkně vidět. Klih má být bez vody, má-li se vrchní deska při opravě pěkně a bezpečně odloupnout.

Každá oprava je ovšem nebezpečná a rovná se operaci. V tom je organismus houslí podoben velmi lidskému ústrojí. Morava dokonce vynašla pro jednu neobyčejně podstatnou součást houslí pojmenování, které prý její působnost nejlépe a nejvtipněji vystihuje a to pojmenování si vypůjčila rovnou z anatomie: liště pod g strunou, která vytlačuje vrchní desku, říká žebro. Když dlouhým hraním ztratí toto žebro — péro — své napětí, pružnost, nutno je vyměnit a této operaci se říká obrození houslí. Kromě této změny každá jiná vadí. Morovou ranou pro dobré housle je špatný hráč. Ale smrtelnou: pohmoždění na spodní desce v těch místech u podstavce, kde se housle zvlášť »futrují« takovým malým »lívanečkem« bezmocným proti neštěstí. To je místo posledního vzdechu houslí a zde se končí sláva nejslavnějšího instrumentu.

Jiří Herold, který nám vypravoval toto o houslích — sámmistr houslař — vystavěl za 18 let 53 nástrojů: 40 houslí, 11 viol a 2 cella. Vystavěl je mezi koncertováním a hvězdářstvím. Toho dne, kdy nám povídal o houslích, pozoroval odpoledne ze své hvězdárny Venuši. Po tomto zkoumání hvězd poklepal na připravená prkýnka vrchních desek houslových. Měly správný tón: jako když klepneš na vypálenou hlínu. Viděl Venuši a slyšel správný tón. Pro nás, laiky v muzice, v architektuře houslí i astronomii, kteří jsme velmi málo — jak patrno — porozuměli všemu tomu, co nám říkal o houslích i o hvězdách, bylo toto sdělení důležité. Zdálo se nám, jako by šlo o vnitřní souvislost a jako by tajemství houslí leželo nějak mimo ně — a snad ve hvězdách.