Poutnice
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Poutnice |
| Podtitulek: | (Z Bürgera) |
| Autor: | Josef Miloslav Rautenkranc |
| Zdroj: | Český Zpěvníček. Čtvrté, valně rozmnožené vydání. S. 168-175 Google Books |
| Vydáno: | V Praze. Tisk a náklad Jaroslava Pospíšila, 1862 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Autor uvádí, že jde o překlad Bürgera, ale to už je překlad skotské balady The Friar of Ordres gray[1] | |
Šlo krásné děvče k klášteru
Byl právě strašný den.
Když k fortně přišlo zvonilo;
Čímž vrátného ven loudilo;
A ten hned přišel ven.
„Pochválen buď Pán Ježíš! dí .
„A na věky:“ on řek’.
Co se mu stalo, nevěděl,
Když do očí jí pohleděl;
Tak náramně se lek’.
Tu děvče stydlivě se ptá
Své hladíc kadeře:
„Ach vašnost milý panáčku!
Snad víte o mém miláčku,
Zda jest v tom klášteře?“ —
„A kterak pak jest milý tvůj ,
Mé dítě k poznání?“ —
„Ach po hábitu škrablavém,
A pásu hrozně pichlavém
Je snadno k poznání!
Pak po zrůstu a po tváři:
Jest štíhlý milostný
Má vlasy rusé, přehezké,
A oči barvy nebeské ,
Jest věrný, líbezný!“ —
„Mé dítě! dávno jest ten tam,
Jeť dávno zakopán;
Na hrobě jeho tráva je,
Již dávno hnije v rakvi své –
Tenť dávno zakopán.
Viz zarostlé to okénko
Dle oné štěpnice!
Tam bydle kvílil, stále chřad’
Až umřel, a to vinou snad
Své milé dívčice.
Šest mládenečků spanilých
Jej neslo ku hrobu.
Pak při truchlivém zpívání
A při srdečném plakání
Byl vložen do hrobu.“ —
„Ach, ouve! — tak je po tobě?
Je z tebe zem a kost?
Ty’s toho vinno, srdce mé!
A bys pak bylo z kamene
Přec nejsi tvrdé dost.“ —
„Mé dítě, přestaň plakati!
Raděj se modli víc!
Vždyť zdrtíš srdce soužením,
A zrak si zkazíš kvílením;
Mlč! bude ti zle sic.“ —
„Ach, otče! nepokládejte
Mi za zlé lítost mou!
On srdce mého poklad byl,
On ze všech hochů pro mne žil,
Jenž na tom světě jsou.
O nechte mne si naříkat,
A vzdychat srdce mé,
Až dosáhne můj kalný zrak,
A jazyk můj až vyřkne pak:
Již dokonáno je!“ —
„Mé dítě, neplač, nermuť se!
Zle učiníš si sic.
Chceš řeka slz by vzkřísila
Tu růži, již jsi zrušila? —
Ta neujme se víc!
Vždyť radost lítá před námi
Co vlaštovka sem tam;
Proč v sobě žalost zdržujem,
A nadarmo se sužujem?
Nech býti vše to tam!“ —
„Ach, otče můj — ach nechte mne,
Bych hodně kvílela!
Však mohouc proň vše trpěti,
Co může děvče snášeti,
Bych málo trpěla.
Tak do smrti jej nespatří
Již více oko mé?“ —
„Ne, ne! hrob tmavý kryje ho;
Sníh padá, prší na něho,
A nad ním tráva je.“ —
„Kde čisté modré oči jste?
Vy krásné líce kde?
Kde pysky, jenž jste voněly
Jak květ? — Ach, v hrobě zetlely!
A já se trápím zde!“ —
„Mé drahé dítě, nermuť se,
Znáš mužské pohlaví!
Teď jednu nejvíc milují,
Pak srdce jiným slibují,
Jsouc v lásce vrtkaví.
I on by při vší lásce tvé
Byl v losu viklavý.
Neb zdali mladík nevětří?
Tak jako v dubnu povětří
Je v slibech vrtkavý.„ —
„Ach, nercete víc toho! — Můj
Té chyby nemíval.
Kdož nad něho byl cnostnější,
Kdo čistější a věrnější?
Jen pravdu mluvíval.
Ach, jestliže to pravdivé,
Že jest již ze světa,
Tak se chci domu zhostiti
A celý život ztráviti
Jdouc vždy dál do světa.
Dřív ale kleknu nad hrobem; —
Jen povězte kde jest? —
Tam od vzdychání, líbání
A tisíc mých slz kapání
Má tráva zase kvést.“
„Dřív zde si, dítě, odpočiň;
Máš všecko co chceš mít.
Slyš, jak se bouře vztěkají,
Jak kroupy lítě padají,
I kam teď můžeš jít?“ —
„Ach, otče dobrý, ctihodný,
Ach nezdržujte mne;
Nechať mne kroupy pobijí:
Však všechny deště nezmyjí
Přec provinění mé.“ —
„Ted hejsasa! — Ted zůstaň zde,
A těš se, milá má!
Do tváří zlatá má, mi hleď:
Ach, znáš-li frátera již teď?
Tvůj milý, ach, jsem já!
Když’s mi svou lásku odpřela,
Jsem tak se ošatil.
Již brzo by v to vězení
Můj život a mé želení
Slib věčný zatratil!
Ach, do roka mé zkoušky teď
Mně schází ještě den;
Zdaž jsi teď pravdu vyznala
A kdybys mou být žádala,
Dnes ještě šel bych ven!“ —
Dík Bohu! Pryč vše trápení!
Jak přešťastná jsem já! —
Ach vítám tě, můj spanilý,
Pojď, obejmi mne, rozmilý!
Jen smrt nás loučit má!“