Pouť v Lesíčku

Údaje o textu
Titulek:	Pouť v Lesíčku
Autor:	Karel Hašler
Zdroj:	Národní listy, roč. 78, č. 119. s. 3 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	01. 05. 1938
Licence:	PD old 70

Dnešní smíchovské náměstí Arbesovo se dříve jmenovalo Kostelní. Uprostřed stával kostelík sv. Filipa a Jakuba. Kdy byl založen, není přesně historicky zjištěno, ale je o něm zmínka již r. 1200. Tehdy stával kostelík na malém vršíku v zahradách u Vltavy. Původně byl maličkou kaplí, u které v pozdějších letech přistavěli dřevěnou zvonici. Postupem času byl několikrát přestavěn a r. 1749 znovuzřízen a tak se uchoval az do zboření. Smíchov má málo historických památek, kterými by se mohl honosit, a kostelíček sv. Filipa a Jakuba byl z nich nejstarší. Když si však smíchovští r. 1891 postavili novou basiliku sv. Václava, starý kostelík zbořili. Tehdy se celá Praha smála Smichovákům, že prý už nemají „Filipa“.

Pouť Filipo-jakubská se na Smíchově uchovala i po zboření kostelíčka, ale ne už v takové slávě jako v Lesíčku. Tak se nazývalo prostranství pod hradbami při Újezdské bráně. Na jeho místě dnes stojí celá městská čtvrť s nábřežím Legií a Štefánikovými kasárnami. Snad v dávných dobách byl v oněch místech lesíček, ale v letech devadesátých bylo zde jen rejdiště, kde jsme jako kluci hrávali špačka a při hře na vojáky slézali hradby.

Jednou do roka, o první májové neděli, se toto prostranství stalo dostaveníčkem všech Smíchováků, Malostraňáků, ba i obyvatelstva nejbližších obcí Košíř, Radlic a Zlíchova. Na Filipo-jakubskou pouť přijeli kramáři, komedianti, provazolezci, dryáčníci a pernikáři z celých Čech. Bylo tu králíčkové divadlo a prodávaly se lahůdky, jimž nebylo rovných. Největší z nich byla kyselá okurka a k tomu hrneček láku. Ej, jak jsme se olizovali!

Hluku bylo, až uši zaléhaly. Italské flašinety kolotočů pískaly, vyvolávači před panoptikem troubili na mušli a křičeli do ochraptění. Ale tam jsme my kluci nesměli. To bylo jen pro dospělé. Marně jsme namáhali svou fantasii. Už ta mořská panna před panoptikem. Oddychovala, oči zavírala a zase otvírala, hledíc skleněnýma očima do neurčita. Bože, ta byla krásná! A jako živá. Lidé se hrnuli dovnitř a vycházeli jako vyjevení. Jak jsme jim záviděli! Opodál zavířil malý bubínek, hned po něm zaburácel velký a čtyři muzikanti vyhrávali. V nebetyčné výši se produkoval provazolezec s trakařem na laně. Na krku mu seděla krásná dívčina s dlouhatánskou tyčí v rukou. Dech se nám tajil úzkostí, že spadne.

O kus dále se kupili páni v kostkovaných kalhotách, v šosatých kabátech s tvrďákem, cylindrem nebo slaměným rendlíčkem na hlavě a uprostřed nich člověk s ulízanou patkou a šístkami chraplavě vykřikoval:

Panna, kobyla, pták,
růže, chalupa, sedlák.
Bílá růže všecko zmůže.
Sázava je malé městečko!
Milo sázet, milo brát,
milo prachy do kapsy dát!

Tam hráli čamburínu o peníze. Ten chraptivý pán se šístkami měl na stolku rozložený plakát s obrázky, které byly označeny čísly. Okolo stojící sázeli krejcary, čtyráky, šestáky, ba i ošoupané dvacetníky na obrázky. Čamburina vrčela, rejdíc na bílém talíři, až dorejdila. Na jejím podlouhlém šestistěnu se objevily černé puntíky. Číslo, označující počet puntíků, vyhrálo. Sázka byla vyplacena trojnásobně. I tři dvacetníky kdosi bral. A to ostatní shrábl ten pán se šístkami.

Měl jsem od tatínka šesták na pouť. Ach, proč jsem se tehdy nechal zlákat. Stoupl jsem si na špičky, abych lépe viděl. Vsadil jsem krejcar na růži — padla panna. Vsadil jsem na pannu — padla kobyla. Znovu jsem sázel — a zase znovu — až jsem těch deset krejcarů prohrál.

To byla první velká tragedie mého života. Bože, jak smutně tchdy hrály flašinety, když jsem šlapal cestou na Zlíchov. Nebylo tahanice, ani mejdlíčka. Nikomu nic jsem z pouti nenesl, ani mamince, ani tatínkovi. A sestra Lojzička byla se mnou. Ona měla dárečky a já nic. Bylo mi do breku. U Červené zahrady jsem si sedl na patnik u silnice a nechtělo se mi ani domů. Ach, ta hodná Lojzička. O všechno, co měla, se se mnou rozdělila, abych měl také dárečky pro tatínka a maminku. Ba i dva krejcary mi dala, jen abych neplakal. Tak mne měla ráda, ta zlatá holka. Ach, kolikrát ta mne zachránila před výpraskem…