Pouť na Velehrad

Údaje o textu
Titulek:	Pouť na Velehrad
Podtitulek:	Obraz ze života
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Sebrané spisy. Díl I., svazek I. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1891. s. 5–65. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Obzor 1884
Licence:	PD old 70

Bylo o letnicích; luka, háj i role zarděly se tak slavnostně k poctě Božího hodu, že lidem při pohledu na tu krásu a lahodnou svěžesť po všem kraji až srdce rozcházela.

Nebylo šlépěje půdy krom té šedé silnice, která se kol pahorků bujným osením protáčela, na níž by nebylo na tisíce travnatých stonků klíčilo a nesčíslných poupat a květů se proplétalo zelení lístků bylinných; vždyť i na tom tvrdém chodníčku, lidskou nohou dopěchovaném, tiskl a tlačil se nepozorován ten psí jazýček proti paprskům slunečním, aby tolikráte rozdláben a došlapán konečně účelu svého přece došel, aby dorůstal a rozkládal se, léčivou šťávou naplněn, pro potřebu lidskou, až by konečně křemenem byv rozetřen chladil i hojil nejednu ránu palčivou.

Avšak nejen po lukách a rolích byl smavý pohled zlatého slunečka na tisíce pestrých květů vykouzlil, obsypal také štědře koruny všech i nejstarších stromův ovocných bělostnými kvítky, které nad korou vichrem i mrazem poprýskanou, rozkládaly se jako tichý klidný sen se vznášívá nad tělem starostí, žalem nebo bídou zuboženým.

A pod a mezi těmi květy a lístky hemžilo se všude plným životem; včelek, mušek a broučkův i žížal oblétalo, obíhalo, prolézalo všude, kde jen oko zavadilo, a v úkrytu lesním, mezi květy ve stromoví i v průhledném zamodralém vzduchu, nad vlnitým osením prozpěvovaly celé šiky ptáčků zpěváčků mocně i vesele chválu Boží, a jemný vánek roznášel líbeznou vůni květův a lahodný zvuk zpěvu daleko široko k východu, kde se žírné role rozkládaly, k západu, kde nad zelenými pahrbky oko Boží v zářivém lesku nížeji a nížeji se sklánělo, ba až tam na sever k zatemnělým strmým horám.

Bylť to krásný letniční hod Boží. Zajisté že se všechno všudy těšilo a radovalo.

Od potoka a ze štěpnic blízké osady Olešničky zazníval veselý smích dětský a konečně v pravý jásot se měnil, když na náves dorazil zástup hledající dle starého obyčeje krále Svatopluka.

Na zapentlených koních švarní junáci přijížděli, vlajkami nad hlavou zatáčeli a jako družina důstojná předjížděli mladistvého krále v bílé roucho oděného, který na bílém koni vážně a mlčky jeda provázen byl dvěma strážci na statných vrancích, jimž tasená zbraň v slunečné záři se lihotala až do oslepení.

Sotva že „mluvčí“ byli započali:

„Hylóm, hylóm poslúchajte,
horní, dolní,
domácí i přespolní,
co vám budu povídať
v svatodušní pondělí…“

již o překot hrnuli se lidé odevšad na náves, a živý radostný ruch hned po celé návsi rozpřaden. Žáden nechtěl „vyvolávání“ zameškati, každý bedlivé naslouchal jak chvále tak haně sousedově, která ve svatodušní pondělí veřejně mu udílena byla. Hned se zástupem ozývalo chvalné přisvědčování, hned zase nehorázný smích, jenž dobrému vtipu platil, a zase ostré úsměšky, když mluvčí nějakého hrdopýška veřejně pokořil nebo nedbalého hospodáře pokáral.

I na děvy a hospodyně řada docházela:

„Před týmto domem stojí hruška kaménka,
že tam bývá hodná poctivá panenka.“

„Před týmto domem leží hromada smetí,
že neumývá hospodyň svých dětí.“

„Před týmto domem sa pode mnú koníček točí,
že tá vaša céra má pěkné černé oči.“

„Před týmto domem vrbečka pochylá,
že je tá hospodyň co chvíla opilá.“

A dojeli až hospody; hlučně voláno:

„Před týmto domem koníček hlavěnkú kývá,
že sa moc vzácných hostů z okének dívá.“

A voláno i podruhé:

„Před týmto domem zelená se trávník,
že ten pan hospodský nám može dat másník.“

Hlučně pak dokončeno:

„Na krála, panimámo, na krála!
máme krála chudobného,
ale velmi poctivého,
vzali nám ho na horách,
vzali mu i bílý kabát;
vzali mu dvě sta
z prázného města;
vzali mu tři sta koní
z prázného stání;
dvě sta volů
z prázného dvoru,
buďte nám na ň’ho nápomocni!
Půl polta slanin
a k tomu hodnú klobásu,
co sa dvakráť, třikráť opášu,
a ešče svého vraného koníčka podepřu.
                   Hylóm!“

Po té nastalo připíjeni, okénka v hostinci jen řinčela, každý súsed svou sklenku nebo ten másník mluvčím podával, aby si hrdlo zavlažili, a volal: „Podaj dál!“ neboť i ostatní chase prach se byl do chřtánu cestou po silnici uložil. Jak by se před hospodou všichni neobčerstvili, vždyť ještě do nejbližší osady zajedou, než se slunce za hory uschová.

I ten mladistvý král na chvíli ostýchávosť svou odložil, odhrnul pentleni, které mu tvář dle starobylého zvyku zastíralo, přihnul si srdnatě másník, jejž mu hostinský podával, a po dlouhém doušku navrátil jej s hlasným: „Pán Bůh zaplať!“ — „Králi“ se hnuli z dědiny doprovázeni dětmi i výrostky až za nejposlednější chalupu. Až potud zachováván jaký taký pořádek, a zvonky kol hrdel koní v pěkný souzvuk zvonily; za osadou však nastal chvat a ponáhlení, aby mohli v druhé osadě ještě vyvolávati. Koně sebráni na ostrý klus, a tam ten letěl celý hlouček jak o závod, a zvonky cinkaly v divé směsi, až se dálí rozléhalo. Tak bystře se byli rozjeli, že ani krále nedbali, který tak dalekým prudkým jízdám přec jen ještě nezvyklý, raději hřívy se pevně přidržoval a trochu v koncích zůstával. Nezakřikne-li snad na ň’ho po chvíli některý mluvčí: „Zatrápené chlapčisko, tož ty tak, enom na zadním konci sa plahočit? Také bychme ťa byli králem udělali! Mohli sme mět Obuškového Fraňu, ináč by sa byl zachoval. Hybaj na předek!“ A před osadou zase mu dlouhé bílé roucho rovnať budou, aby v širokých záhybech s koně splývalo, pentlení mu přes tvář shrnou, zbraní vytasenou česť mu vzdají, a pyšnit se budou takým „zdárným“ králem, kterému děvy z půl osady domácí pentlí z lelíků vděčně byly zapůjčily na propletení hřívy a ohonu oře, na kterém dnes česť a slávu celičké osady zastával i dosvědčoval. Každý chodec na silnici se pozastavil, když veselý hlouček ho dojížděl, kloboukem máchal, vlídné na chasu povolával, hlasně pozdravil a uspokojeně za nimi pohlížel, až poslední kmitavý obrys postav jezdců buď za pahorkem, buď v houští a prachu zraku jeho byl zmizel.

Každý, pravím, tak učinil, jen jedinký muž ne, který sestupuje s nevelkého pahrbku na rovině přijížděti je proti sobě spatřil.

„Kam jim uhnu?“ polohlasné pravil a rozhlížel se zamračeným zrakem po krajince před ním se rozkládající.

„Esli bych eště doběhl k Mikovému chodníku. Ba už ne. — A inde néni pomyšlení, abych sa ukrýl. Co včil? Budú podnapilí a bodnú slovem nejedným. Pane Bože těžce zkúšáš! — A což, přes příkopu bych neskočil? Nohy sa pravda třasú, ale snáď to přeca dokážu?“

A stařec, jemuž již hlava jako jabloň kvetla, vyhlídl místo zúžené a odvážil se skoku. Upadl sice na zem, ale zas se pozvednul; strach, aby s veselou tou cháskou se nesrazil, vzpružil mu opět žíly. Kráčel rychle po mezi mezi rolím a z hluboka si oddechl, když se konečně úžlabinky a s ní Mikova chodníčka dopachtil; tam ve stínu košatých sliv a jabloní v chůzi si uvolnil, ohlédl se na silnici za „králi“, kteří již vrcholu pahorku dojížděli, s kteréhož on je byl na dolině spatřil, pohlédl před sebe na luka a dále na štěpnice, v kterých se opět zpěv rozlíhal, a stanul jako přimražený.

„Ščepnicama také nepůjdeš!“ stařec uvažoval. „Aby sa po tobě ohlédali, prstem ukazovali? Ne, to neudělám, radši si tu usednu, až sa slunce sková, potem se nějak dóm došplhám.“

Již, již usedal, že si tam u chodníčka trochu odpočine, když jej hlasný hovor od štěpnic znenáhla se blížící dostrašil.

„Snad sa ludé až sem přiberú, tu sa nepozdržíš; aby sas takhle vrátil na silnicu? — Ne, ani tam nepůjdeš. — A což dybys Mikovým chodníkem sa pustil hoře k háju? Dnes istě žádný sa tam z osady neodebrál, čekali odpoledňa králů, a včil už sa zase skorem zmráká, zostanú lidé u osady.“

Starý muž se tedy obrátil a kráčel slivinou po pravé straně až ku stráni; vystupoval pak vývozem a ač v tom smutném vlhkém dolu utěšeně právě ty strmé pusté strže na něj neshlížely, přece z hluboka si oddechl, jakoby se srdce kámen byl srazil. Bázeň a nepokoj ze zraku mu mizely, volnějším krokem vrchu dostupoval. Na výšině uvítal jej opět lesk slunečný, a dalný krásný rozhled po krajině před zrakem se mu prostíral. Jindy se tu rád pozastavil a na kraj domácí se zahleděl, na ty vrchy, na ty nivy, na ty háje a štěpnice a ty vísky při nich přitulené, a ten Boží svět zdál se mu tak krásným, že nejednou tu na tom místě ruce sepjal k tiché modlitbě a z plna srdce díky vysílal k Všemohoucímu za vše v hojné míře lidem udílené. Za zdar, jímž pracím jejich žehná, za jasný svit slunečka, které obilí po nivách „dopeká“ a ovoce oslazuje, za vánek, který spocená čela ochlazuje a údy k vytrvalé práci posilňuje, za každou krůpěj rosy a deště, které zeleňoučký trávník pod jeho nohou byly ovlažovaly, že se jako brčál zelenal, za každičký kvítek po lukách, za každý lístek, jenž se po haluzích stromů ve větru zachvíval, za zrak, jímžto vše kolkolem spatřoval, a nade vše za ten cit, jímž pojati dovedl z hlubin duše nedostižitelnou všemocnosť Božskou. — A dnes jakoby toho všeho ani nebylo, sotva že stařec opět na výsluní pokročil, ohlédl se spěšně i plaše po krajině, zdali se mu nikdo neblíží, a spěchal potom, zrak jakoby k chodníku přikovaný, do stínu háje, aby se tam ukryl. A mělť starý výminkář Květoň proč lidských zraků se stříci, vždyť se dnes vracel z — vězení.

Svěží zeleň pučících listů bukových pohrávala okolo šedivých vlasů starcových, když se s chodníka odchýliv pustil mlázím v lesní houšť, a nejednou přelétl paprsek sluneční, probleskujíc mladým, řídkým ještě listím, vráskovitou smutnou tvář starcovu, jako utrpením sklíčenému zakmitá z nenadání zlatý lesk naděje a zase v bolu se ztápí. Květoň kráčel chvatně, pokud nedošel stinné smrčiny, v níž tmavé stíny večerní se až dusně rozkládaly. Tam zamířil k nízkému rovu drnem obloženému a přisednul blíže něho na pařez. Zahleděl se na sežloutlý odumřelý drn a pravil: „Zas ovjadl, no jakž ináč, dyť sem ani slúnko nezasvitne, v té mrtvéj hmúřovině tráva neporoste. — Měl sem ti za zlé, milý člověče, že sas vlastní rukú se světa sprovodil, žes nevyčkál, až Pán Bůh sám trpkéj snáď zkúšce tvéj konec učiní, a včil — chraň mia Boží rodička — sám bych na něco takového zmýšlál.“

Zadumal se stařec a nehybně tam trval jako z kamene. Neslyšel lehkého praskání odpadalých suchých větviček pod nohou se blížící, ba necítil ani ruky, která se mu na rameno kladla; až hlubokým hlasem kdosi promluvil, teprv Květoň sebou trhl.

„Už ste sa vrátili, strýčku?“ ptal se hajný Talák, který na obchůzce sem byl zabloudil. „Tu neseďte, je to smutné místo, radši běžte dóm a odpočnite po téj dlúhéj chůzi v pohodli.“

Květoň neodpovídal, jen zlehka hlavou přisvědčoval a tak bolným pohledem se na hajného podíval, že tento útrpností hnut zase mu přimlouval: „Neco pojezte a ulehnite, bude tak nejlepší. Nezapomeňte tu uzlíčka,“ dokládal a podával jej starci. „Pozdrav vás Pán Bůh, musím dále na obchůzku. Zrovna v techto místoch mám vystopovánu „škodnú“, pořáď sa tu plantám jak vařacha v hrnci, ale neustanu; je tu jaksi mrazivo, protože slúnce sem nedohlédne, vy ste tu také ustat neměli, ne tak usednút, abyste si tak uhnali dřéní!“

„Už sem starý,“ pravil smutně Květoň.

„Nemoc ani v stáří netěší, tým méň, zasáhne-li člověka, který jako osamělý strom enom o svém kořeni stójí.“

„Dyť ten kořeň podťatý —“ zase Květoň.

Talák jakoby byl přeslechl, ptal se Květoně: „Ale je to letos Božího požehnání po nivách, pravda, strýčku? Jař jako zastříhnutá a hustá jako ščetka, a co teprv ozim, temná sa jako barvínek, pohlednite!“

A juž houští rozhrnul a ždgal stařečka mocí slunné záři vstříc.

„A hen ty stromy jako velké voničky, a toť náš kostelíček, ten křížek na něm sa tak lihotá po všem kraji, jakby upomínal, abysme nezapomínali na Toho, který nám tak bohatě po vší zemi uštědřuje. Ale což to plkocu? To ať připomíná tem, keři to snadno zapomínajú. Vy ste bývali jak živi Pána Boha pamětliví, a On istě zase vás, nekdy radosťú nekdy křížkem; koho miluje, toho navščevuje; vás ten křížek zase doma vítá, abyste brzo pod ním na obvyklém místě Pána Boha velebili. Zítra budeme mět dvě mše svaté, druhú budú slúžit jakýsi mladinký panáček; dojeli na fáru, aby sa tu v horách zdraví dodýchali, silným úrazem sú stížení. Istě, že první mšu svatú u nás obětovať bude Pánu Bohu za uzdravení, to abysme nejakým otčenáškem přispěli, což Květoňu? Dyť je zítra ešče na poly svátek.“

Květoň váhavě jen přisvědčil.

„Tak tedy s Pánem Bohem, já sa zítra ida kolem vašeho pro vás zastavím.“ Hajný zmizel v lese, a Květoň stál zamyšlen na pažitě, který s humny bývalého jeho statku hraničil. Má-li se odvážiti na tu těžkou chůzi mezi lidi? Ne všichni jsou jako Talák. tak upřímni, soucitni a dobrosrdečni. Jak jej na statku přivítají? Stařec se rozpakoval, slunečko zapadalo, a šedavý mrak se pomalu, ale těžce rozprostíral po nebeské obloze posud zlatou září ozdobené. Zase jej veselý smích a rozhovor ze zadumání vyplašil; kráčel spěšně a nyní rovným směrem ku statku. Když z humna na dvůr vykračoval, psík v ústupku zaštěknul. Snad již ho nepoznal, nebo jej štěknutím přivítal. Pastvica vyběhla z chléva, ohlédla se bystře po dvoře, v tom jej zahlédla; spráskla ruce nad hlavou a podivovala se: „Tož už vás pustili?“ Obrátila se k žudru a vzkřikla: „Tetko! už sa strýc výminkář ze šerhovně vrátili.“

„A co mi po něm? A i tobě. Poklúzáj!“ ozýval se ostrý hlas z kuchyně, a čtvero malých dětí se ze žudra vysypalo.

„Kde je? Má ešče púta na nohách? Je svázaný? Vedú ho?“

A vlčí mlha jakoby byla zřítelnice Květoňovi zastřela; tak zavrávoral ku dveřím výměnku, a třesoucí ruce petlici odsmeknouti sotva dovedly. Z otevřených dveří stuchlota zapáchala, až se starci, stojícímu na dvoře ve vzduchu jarém, nasyceném vůní statisíců květů, dech zarazil, ale přece chvátal do síňky a rychle za sebou dvéře uzavíral, ač po tmě šmátrati musil po kličce jízebni. I tam se již bylo šero rozložilo; darmo malé okénko otevíral, pomalu se tma leda do jizby vtírala, a starému muži chlad do srdce. Byl doma a nebyl doma; stál posud v haleně a nevědomky třímal uzlík se všedním oděvem v rukou. Zíral okénkem do sadu, ale zrak jeho ničeho by byl nepostřehl i kdyby nejdivnější postavy se mu tam byly vyskytovaly. Byl doma a nebyl doma. — Jindy když přes humno kráčel, myslíval si: kdyby to bylo ještě tvé, tak a tak bys to upravil, sem by patřilo žito, tamhle by letos stála réž, zemáky by patřily ke stodůlce, a z prostředního dílu zelenal by se jetel. Na sadě bys stromoví vyřezal, mladé trnky bys pozpřivázal, chlév bys zpobmítal a stříšku bys nově pobil, aby se ti nenahrnulo práce i výloh budúcně na škodu. Dnes kráčeje přes humno dílkův ani neviděl, stromů si v sadě nevšímal a na chlév se neobrátil. „Byl’s v šerhovni — byl’s v šerhovni,“ znělo v mysli neustále; „a kdybys tam raději ještě byl!“ znělo to nyní, co děti hospodářovy byly pokřikovaly, zdali jej v poutech vedou. „Kdybys tam raději ještě byl — nebo —“ A stařec zase viděl v duchu před sebou tmavý dol ve smrčině a smutný hrob vojáka zastřeleného.

„Květoňu!“ volal kdosi okénkem ze sadu, „už spíte?“ Zápalka se v rudém zážehu zakmitla od okénka a osvítila na chvíli osmáhlou tvář hajného Taláka. Ale i Talákovi dostačil krátký zážeh ten zočiti Kvétoně uprostřed jizby ještě v haleně na plecích a s uzlíčkem v ruce, ale neprozradil se.

„Strýče, ozvíte sa, kde ste? Už ste ulehli? Nemějte za zlé, že vás tu večer dožírám, ale já řku zapomněl sem vám říct, že sem v dolu na smrčině želízek mosel nastavět, lebo bysme sa škodné nezbavili; ráno před svítáním ich obejdu, nechytí-li sa nic, nechám ich tam. Já řku stavíš sa u něho a povíš mu to, aby se z nenadání neštěstí nepřihodilo; toť jedinký, který by tam snáď zabočil, takto tam celičký rok ani živé duše nespatří, všeci sa bójíja nebožtíka vojáka. A strýče, i přistupnite k oknu, toť je koláč, pekla ho sestra Majduša, toť víte že už tolký čas na nohy nemože, ale před tým Božím hodem ináč nedala, vyškobrtala sa o hůlce a koláčů přeca napekla; tož jeden mi dala dnes na obchůzku, dyby mia pes (hlad) potkal; já sem ho minul, protože mia Majduša o poledni zle nutila k jídlu; prosím vás, vemte si ten koláč a snězte ho, aby mia doma nepsula, že sem ním snáď pohrdal. Štítit sa nemosíte, Majduša je čistotlivá. Nate strýčku.“

Talák koláč do jizby podával, a ruka, která se té jeho chytila, chvěla se nadobro. Koláč odložen, a ruka po přátelsku potřasena.

„Dobrú noc!“ zaznělo od okénka, a tiše zašeptal i výminkář: „Dobrú noc!“

„A opatruj nás Pán Bůh vespolek,“ dodal Talák, a Květoň odvětil: „Pán Bůh daj!“

Nyní teprv odkládal stařec halenu, po tmě zavěsil ji na kolek a postoupil nazpět ku dveřím, sáhl po kropeničce, přežehnal se, pokleknul před obrazem hořkého umučení Páně při truhlici a nábožně se pomodlil modlitby večerní a otčenášek „za zapuzení zlých myšlének“. Zatím měsíček byl za horou vystoupil, temným mrakem se probral a nyní slabým svitem nazíral do chudinké jizby. S ním přibral se vonný zápach jabloňových květů ze sadu, a nyní, kdy temnota i s odpornou stuchlinou dílem zapuzena, povydechoval stařec volněji, přisedl na lůžko, okoušel chutného daru Talákova, a pomalu pomalounku skláněla se hlava šedivá k prsoum, potom kolem, a jako umdlené dítě klesl zemdlený stařec ku klidnému spánku na tvrdé lože, neboť Bůh modlitbu jeho o zapuzení zlých myšlének vyslyšel, a Anděl strážný tichý spánek jeho ostříhal.

Ranní slunečko průsvitně setkaným zlatým sloupem již hezkou chvíli od okénka šikmo o starcovo lože se opíralo, když ze spánku sílícího procitnul a mžitkem vzpomenul na slib Talákův, že se pro něj zastaví. Ponáhlil tedy Květoň s poklizením jizbičky za pobytu jeho u vězení dosti uprášené. Vyšel na dvůr ke stojanu, navážil do džbánu vody, jizbu pokropil, vymetl, okénko otřel i otevřel, sáhl po uzlíku se všedním šatem a vyňal z něho bochníček chleba, jejž byl včera ve městě koupil; skrojek odkrojil, posolil, pojídal a vody popíjel. Již snídaně požita, a Taláka tu ještě nebylo; odemkl tedy Květoň almárku a jal se vybírati všelijaké domácí potřeby tam uschované: talířky, misku, lžíci, hrnečky, kahanec, skříň na mouku, hrneček od másla a podobné. Shýbnut jsa ani nespozoroval, že se Talák od okénka naň zahleděl a uspokojeně hlavou přisvědčuje.

„Nuž, co tam kutíte?“ ozval se hajný.

Květoň rychle vstával a jedním dechem podávajíce sobě okénkem ruce vyslovili muži: „Pozdrav nás Pán Bůh!“

„Půjdeme?“ ptal se Talák.

„Hned,“ odpověděl Květoň a sáhl po širáku. Vystupuje na dvůr trochu se zarazil, hospodář zarážal tam u vozíka zákolníčky kamenem; když dvéře u výminky vrzly, vzhlédl, ale zočiv výminkáře sklopil zrak zase ku práci a bokem se od něho odvracel, tváře se, jakoby ho byl ani nespatřil. Zase ta bolná hořkosť v srdci Květoňově se ohlásila; byl by se snad nazpět do jizby uchýlil, aby lidským zrakům ušel, kdyby hajný jej nebyl v sadě čekal; překonal se tedy, uzavřel dvéře, pokročil a vlídně pozdravil: „Pochválen buď Ježíš Kristus! Pomáhej Pán Bůh, hospodáři.“

Jen tak ledabylo a to jen přes zuby hospodář odvětil: — „Na věk —“ a výminkáře se dále nevšímal. Talák hned spozoroval, že Květoňův zrak již není tak jasný, jako když mu byl před chvílí ruku okénkem podával; domýšlel se i příčiny, a proto započal: „Ale dnes sa Pán Bůh zas na nás usmívá. To slunečko už z rána hřeje až každý lístek v lesi zaváňá, mosíte sa se mnú k nám podívat, Majduša ráda si zabeseduje, stýská sa jí tam o samotě.“

Květoň neodpovídal, úzkostlivě hleděl několika příchozím vstříc a zpytoval, jak se tvářit budou. Jeden se úsměšně ušklíbl, druhý zašeptal cosi sousedu, a oba se udiveně na Květoně zahleděli, jiní zase na něj ukazovali nebo se odvraceli, a byli to i sousedé, kteří nejednou pomoci a neméně srdečné úslužnosti Květoňovy byli užili.

Starcova tvář byla ubledlá, a dech pracně z prsou se dral; mlčky kráčel podle hajného, až došli křížové cesty u pahorku, na němž kostelíček stál. Tam se Květoň pozastavil a sklíčeně pravil: „Taláku, já nemožu dál, běžte s Pánem Bohem; já sa vrátím.“

„Tak byste udělali?“ káral hajný. „Vzpomeňte toho ubohého, mladinkého velebníčka, za teho sa mosíme pomodlit. To, co vás trápí, už poručte Pánu Bohu, popatřte tu na ty zastavení a vzpomeňte, co syn Boží za nás přetrpěl. Přetrpte i vy maličko, a Pán Bůh pomože.“

Povzdechl Květoň a kráčel výše. Když do kostelíka vstupoval, arciť zase nejeden zrak bodal, ale slzy zahalily starcův zrak rouškou útrpnou, že mnohého oka nevlídného ani nespatřil; a Bůh popřál, že tyto slzy nebyly již slzy utrpení, ale slzy radosti, že opět spatřil na svobodě místo, na němž již jako hoch chválu Boží prozpěvoval, místo, na kterém v radostných chvílích druhdy poklekal ku vděčné modlitbě a jindy zase poklekaje, docházel úlevy v žalném bolu a síly k podrobení se vůli Boží, když mu zkoušku ukládala. — Za uzdravení mladého velebníčka z upřímných srdcí ždáno k Bohu všemohoucímu při mši svaté, a nad to ještě po mši hajný s Květoněm přidali nábožný otčenášek. Zatím se lidé rozcházeli, a Květoň uchýlil se na hřbitově ku hrobům manželky nebožky, syna i dvou vnuků, kteří tu pospolu odpočívali. Když i tu pobožnosť svou vykonal, přistoupil k hajnému, který s ohraženého vrchu po dálném kraji se rozhlížel.

„Nuž, půjdeme?“ ptal se hajný.

Květoň přisvědčil.

„Možeme sa pustit lúkami v pravo pod vrchem,“ mínil hajný, „rád bych vám ukázal nový včelín na stráni; já sem letos včeličky přestěhoval, ostrý větr před hájovnú im nijak nesvědčil, zporážel ich dycky k zemi, dyž obtěžkané s medem přilétaly a prášek na vosk bídně chudery snášívaly. Bůh to ví, kde sa tam ten vichor bere, dyž po nivách a na dolině ani trávěnka sa nehne.“

„Neměli tenkráte páni na hrubém Dubníku ty staré stromy všechny vysekávat; dyby enom nekolik vysokých, silných buků na Dubníku stálo, vichor by sa do nich zachycoval a nesmekal by všecko od půlnoci horem pádem do doliny, a podrost by sa im tam byl krásně dařil; včil sa na tom holém vrchu dočekat nemožú ani haluziny. Dobře im to tedy pravil starý Ošťádal; ale kdež by oni byli dobré rady ze selské hlavy dbali! Škoda těch krásných lip pod hájovnú, ty také tým ostrým půlnočním víchořiskem za své vezmú; od strany hrubého Dubníka jsú celé zmrzačelé.“

„A budú-li tam na Dubníku ešče suky páčiť, tož teprú větru poradíja; zavrtá sa im do země, roznese ju kam kde, a na tých holých skaliskách už co svět světem stát bude les sa nezmože. Ale toť těžká rada; uderte na zvón, aby nezazvučal!“ dosvědčoval Talák.

Za rozmluvy blížili se muži lesům, stoupajíce proti potoku, až se konečně octli na paloučku proti včelínu. Pilně a bedlivě vše prohlíželi a rozhovořili se tak obšírně, že by brzo i Majduše byli zapomněli, kdyby psík od hájovny nebyl hlasem zaštěkal a takto připomenul, že i tam někdo na nějaké pobesedování se těší.

„Vítajte, Květoňu!“ pozdravovala Majduša do jizby vcházejícího. „Že vám neidu podat ruky, to už nemějte za zlé, mám strašné dření v hnátoch, sedím jako panna za sklem a závidím naš’mu psíkovi, že sa oháňá kole chalupy. No, no Vlčku,“ bránila se psovi, kterýž na ni lichotivě vyskakoval, „dyť ty košule domažeš a dotrháš, sotva sem ich zašila. Na,“ podávala je bratrovi, „strč ich do truhly; byla bych ich mohla třikrát zašit, než sa ze mše svaté vrátils. Sednite,“ pobízela Květoně. „Což pak ten mladý velebníček je taký nedoprava, že tak neskoro idete? Či ste snad dle chlapského zvyku do krčmy zalezli?“

„Dyť ideme rovnú cestú,“ pravil hajný.

„Od včelína,“ doložil Květoň.

„Už vím, tá rovná od včelína, tá chodí po zástavkách. Napovězte Pavlu o včele, a on sa přilípne kde chcete, jako mucha na lep.“

„Šak je to včelaření pěkná věc,“ namítl Květoň.

„Je, je, enom že sa člověk po něm blázniť nesmí, jak tuhle on. Tož vy ste také včelař?“

„Býval sem, Majdušo, býval. Za svého hospodaření míval jsem včelín až přeplněný, a Pán Bůh mně v tom požehnával. Skoro ráno ešče než sem na inú prácu pomýšlál, už sem u včeliček přihledál a dybych byl enom jednúc pod večer, než sem ulehl, to spokojené pobzučování v klátoch nezaslechl, už bych snáď byl ani neusnul; myslévál sem tehdá, že bych nikdy včelám odvyknúť ani nemohl. A mosí člověk odvykat všemu i co mu najmilejší dyž — ináč není.“

„A proč ste včel nechali?“ vyzvídala Majduša.

„A tak; dyž sme roku 1862. oženili syna na statek, vymínil sem si polovicu klátů a obsluhu u včel, abych sa měl čím oštarovat. Oni mi to rádi ponechali a nebylo im to na škodu. Tak to šlo až do roku 1866. —“

„Bože zabraň, to byl rok!“ povzdechla Majduša. „Dyž Prušáci z Koryčanských lesů rostli a po všem kraji sa rozlézali. Věříte-li, že posud čuju to pískání na ty zpropadené píščalice a to drcání do tech nízkých bubínků? To byla hudba parádná! Myslím, že ani starý luciper — Bůh mi odpusť hříchy — lepší nemá. Ale Pavle, pamatuješ-li oběda? Já sa dnes na nohách neudržím, mosíš vařit ty. A nedaj sa zahaňbit, aby strýc Květoň neřekli, že sem ťa k ničemu neobrazila.“

Při tom se stará Majduša potutelně usmála a okem mrkla na Květoně.

„No no, šak já sa přičiním, ale mosíš —“

„Jak ne? Pravda že mosím, tož počúvaj: Navaříš nám zapražené polévky a podkráješ stvrdlý koláč. Zápražku máš v almárce, ale přihodíš kmínu. Na prosnú kašu zastavíš, ale ne to holé mléko v malých cátkách, to nech stojí na tvaroh, dyž nás strýc Květoň navštívili; navaříš kaše z ranního, ale nech ho samo v sobě, ať mi vody nepřižbrňáš! Tak, a včil jdi, my si budem besedovat, ty zočíš ludi deň jak deň, ale já sem tu jak zaklená.“

„Tož půjdu,“ mínil hajný, „a vy, Květoňu, pozorujte, ať sa nějaké neštěstí nepřihodí, on sa jí někdy jazyk trochu rázně z kolečka spúščá —“

„Ať ťa nezasáhnu!“ slibovala Majduša, ale Talák už náčiním v kuchyňce harašil.

„Tož jak to bylo u vás s tým rokem 1866?“ vyzvídala Majduša.

„Ba smutno, milá brachu. Nastalo po Prušákoch mření, a ulehl nám syn. „Tatíčku,“ pravil, „nevyžiju. Pošlite pro velebného pána a ujednajme si, než on dojde, poslední pořádnosť.“ A ináč nechtěl. My sme měli výminku pojiščenú, zanechal teda syn statek děťom a pojistil jí, své ženě totiž, nejakú částku, dyby sa opět provdati měla; ustanovil také, že celý statek jí připadnút má, dyby děti skorej zemřít měly, než ona. Tak věc dopádala. Pochovali sme syna jediného a těšili sa z vnuků. S nevěstú pořádali sme sa dycky dobře, ona je dobré, tiché povahy. Sotvá sme trochu ze žalu vykříli, uhodily roku 1868. osýpky na plno, sebraly nám vnuky. Má nebožka žena — Bůh jí dopřej nebe — těžce to odchorovala. Byli sme sami, ale ešče ne opuščeni, to až tenkráte, dyž sa nevěsta do Hlubčic provdala a statek prodala nynějším hospodářom. Potáď ešče sme jaksi myslívali, že žijem ve svém, třebas na výminku; ale dyž nás odprodali, za těžko nám připadalo. Zase já sem sa skorej zpamatoval, ale žena to odplatila smrťú; jí to bylo bolestné, dyž ju nová hospodyň ze sadu vypovídala, který sme kdysi spolu znova založili; jí to srdce zdrhalo, dyž jí od stojana rozeschlé vědérko, které si tam byla namočila, odkopnuli, až sa po dvoře rozsypané rozlétlo; ju to tížilo, že s námi neřečňujú ti noví, že nás nepozdravujú; já sem to přestál až — na ty včely.“

„Tož ti vás včel odvykali?“ prohodila Majduša.

Květoň krátce přisvědčil a pokračoval: „Už nebylo iného potěšení leda ty včely, a i toho mi snad záviděli. Půl včelína beztak nevěstě připadlo, přepeřil sem to teda a všelijak proti zimě opatřil, ale sotva sem to bedlivě uzavřel, dveři mi vyzdvihli a k zadní komůrce přispůsobili; dyž sem sa ozvál, sepsuli mia, že celý statek jak co leží zakoupili; mně že náleží enom půl včelína a to s té strany, kde mé kláty stojíja; chcu-li dveřa, nech prý si ich zjednám, oni že tyto na jinú potřebu obrátili. Co dělat? Handrčit sa s domácíma, trpčit si život, dyž je beztak přitrpklý? Spůsobil sem si dveři a včelín po druhéj opatřil. Nastaly ostré mraze, poslali hospodáři pacholka — dyž prý iné práce néni — do sadu, aby jejich půl včelína strhl, oni prý o včely nikdy nestáli, nač to tam má z prázdna strašit? Ký div, že pacholek nechca strhl také kus mé střechy na zem, že mi kláty povalil a včely zbúřil? Přikrmoval sem trpělivě přes celú zimu, nekeré odumřely, nekeré seslábly a sotva sa nám jaro otevřelo, už hospodyň na mia čapla v sadě: že mi enom tolik praví, jakby kerá včela dítě její uštkla, že mi kláty horem pádem vyvrátí za parkan, nebo že do česen vřelé vody naleje.“

„Hle, toť máte snášenlivú hospodyň,“ Majduša zas se ozvala.

„Pravím, by sa nestrachovala, že sú ty naše včely tiché, že ba i před včelínem děti si pohrávat možú, enom dyž po nich házat nebudú hlinú nebo pískem.“

„Tož vy ste im sami na sebe rady přidali?“ pousmála se Majduša.

„Ba že. Za parného dňa včely sa vyléhaly, já sa z toho těšíl, že aspoň ve dvúch klátoch sa ich tolik udržalo, pozastavím sa u nich a potom idu na dvůr naštípat drév. Tu počuju jakési škrčání, jako dyž sa drobný led komínem sype, počúvám smích a ščeření dětské, odkládám obušek, přihlédnu na sad a zočím děti hospodářovy, kerak pískem po vylehlých včelách hážú. „Děti,“ pravím, „nechte tak, ať vás nedoštípajú.“ „Šak sú to enom muchy,“ odpovídá chlapec nejstarší, „a sú tu leda na závadu, dnes tak maměnka řekli.“

„Děti, to sú včeličky bohumilé, víte-li pak, že z jejich vosku svíce na oltáři hořá, a že ony sladulinký med snášajú? Až budu vybírat, také vám dám, enom ich nechte.“

„A dyť nejsú naše!“ A cink! pískem o klát, a toť už také přisedá jedna včela na tvář, a než sem mohl přiskočit, ječí skřek sadem div bys neohluchl.“

„Dobře tak,“ přisvědčuje Majduša.

„Nebylo dobře tak, než zle bylo, zle až Boží dopuštění — než co bych o tom vykládal, od té doby už včel nemám. —“

„Já bych im byla posvítila —“

„Ja, což ty, ty si nad Prušáka!“ ozval se hajný, nesa mísu s polévkou na stůl.

„Budu teprú, budu, nebude-li chutná polévka,“ vyhrožovala Majduša, a tak za žertu upravili vše na stůl a přežehnavše se zasedli k jídlu, a že jim dobře pochutnalo, dosvědčovaly vyprázdněné skoro mísy.

„Chutno uvařil’s,“ přichvalovala Majduša, „ale —“ A teď z nenadání vyhrkly jí slzy z očí, štkala, až se otřásala a pokryla si obličej zástěrkou. Květoň se polekal, ale Talák, jenž sestru dobře znal, počal ji chlácholiti: „No no, dnes ti vrabci proso nesesbírali, hen ti ešče zbylo, tož toho pláču nech na podruhé.“

„Bože, což sem já osoba sklíčena,“ naříkala Majduša, „po tolký čas juž mi Pán Bůh nohy svázal a jen tomu bratrovi toť k těžkosti žiju.“

„Iným je hůř, neprohřešuj sa,“ napomínal sestru Talák.

„A na Velehradskú púť sem sa zaslíbila, a kdo ju za mia vykoná, dyž on po obchůzce chodí a ešče za mia vaří a poklúzá!“

„Majdušo, ide-li o púť,“ ozval se Květoň, „tož já ju — jak mia Pán Bůh slyší — rád za vás vykonám. Ač — ač —“

A nyní došla řada s pláčem na Květoně, líce se slzami polilo, a starý muž se náhle odmlčel. Zalekla se Majduša, zástěrku s očí spustila a ostýchavě zeptala se: „Co je vám, strýče Květoňu, co je vám?“

„Mlč, až ho to zajde,“ pravil přitlumeným hlasem Talák; „vzpomíná svého křížku. — Což myslíš, že enom ty svůj nosíš? Každému svěří Pán Bůh tolik, co unést može; a oč sa nám tu přitíží, tam sa nám na věčnosti odlehčí.“

Chvíli setrvali mlčky, pak Majduša zase počala: „Strýče Květoňu, pravili ste, že byste za mia púť vykonali; učiníte-li tak, Pán Bůh vám to jistě nebeskú radosťú odplatí.“

„Majdušo,“ odpovídal smutně Květoň, „zdali vy byste jen púť přijali od člověka, kerý sa včil — ze šerhovně vracá —“

„Ale, strýče Květoňu,“ domlouvala mu Majduša, „což vás neznáme?“

„Přeca byste si mohli myslit tak, lebo tak; já vám teda povím, jak sa všecko přibralo.“

„Křivdy, nemoci a hladu nemá člověk nápotomně vzpomínat,“ podotýkal hajný.

„Už enom ho nech,“ odmlouvala Majduša, „je-li taký jako já, tak sa mu řečněnim odlehčí. Vypravujte, Květoňu, a uzdá-li sa vám, i z prvopočátku.“

„Není teho na sáhy; zkrátka sa to na mia uvalilo, ale dobře mňa to porazilo. Mé nebožky sestry Mařky synka Jana v Ráztokách jste znali?“

„Jak by ne? Bídným koncem sešel, po daremnu ludé neříkajú: „Jaký život taká smrť, jaká smrť taký súd“ — nevím, jak ho Pán Bůh uvítal,“ prohodila Majduša.

„Tož vám přišel loni před zasetím ke mně a pravil: „Strýčku, pro živého Boha vás prosím pomožte mně.“ — „Synku,“ pravím já, „co žádáš?“ — „Buď peníze, lebo podpis.“ — Jářku: „To bude těžká věc, peněz nemám a s podpisem si nepomožeš.“ — „Jak bych si nepomohl,“ on na to, „podpis platí za peníze.“ — „Temu, kdo je má, ale já, brachu, ich nemám. Vidíš,“ pravím, „toť tech deset zlatek toť mé bohatství, dybych dnes uhasnúl, budú na pohřeb, a s tema ty svých dluhů nezalátáš; i dyby každá byla padesátkú, ešče bys mosel kostnicu otrhat, abys kostel pokryl. Vy ste si vedli tuze z vysoka, u vás byla pořád ústa smetanicú (sběračkou) a hadry (šaty) pokladnicú; proto sa nemosíš ježit, pozpředhazoval sem ti to i za včas dosť, ale na zmar.“ — „Už já to, milý strýčku, uznávám,“ zase on, „ale kerak si pomoct; ide o ženu nemocnú a o to diťa nevinné.“ — „Na tu desítku,“ povídám, „kup za ňu žita a zasej; hrubých peněz vyptaj inde, kde ich majú.“ — „Pán Bůh zaplať, strýčku,“ pravil Jan a peníze do kabanic ukryl; „ale pomohl-li ste nám na nějakú živnosť, pomožte i s ostatkem, abych k cuzému nechodil. To vás neubije, dyž vaše méno na úpis postavíte, šak ai moje tam bude i Aronovo.“ — „No šak to je to,“ staral sem sa, „že i židovo tam bude, a kdož ví, co on kuje.“ —

„Co by kúl proti vám, dyž mně peníze púčuje? Púčí mi ich do úrody, aby nám Icik pro starý dluh nehodil statek na buben; jak zrno dozraje, Aronovi zaplatím a z těch ostatních drobotin sa nejak vyplantám později.“

„Tož nech ti púči bez mého ména, tvé a jeho na hrubý úpis (dlužní list) dostačí; já sem si za mladých dob také tak vypúčil, a dal Pán Bůh i šťastně zase zaplatil.“ — „Strýčku, ty hrubé úpisy už neidú, Aron nechce ináč než na ten malý (na směnku), a tam mosí být podpis trojí.“ — Hájil sem sa, hájil a i bránil, a na konec mia přeca k Aronovi dovlékl. Malý úpis na stůl položili a místo označili, kde sa podepsat. Stáli tam i syn Aronův a Janův súsed a pilně po mně hleděli. Ty nastrážil Aron, aby mně kdysi na konec osvědčili. — „Víte, že si vypožčává Jan ode mňa peníze ?“ ptal sa mňa Aron. — „Vím, pantáto, pravil mně že až do úrody.“ — „Dobrá, podepište; vše v pořádku,“ na to Aron, a také podepsal.“

„A vy ste ten úpis nepřečetli?“ ptala se Majduša.

„Ale kde! Což sem vám nepravil, že to byl úpis malý, na takém bývá cosi drobnú literú po německu tištěno, a dyby i po moravsku bylo, tož bych to nepřečítal; já enom čítávám velikú literú tiščený Nebeklíč. Tož tak mia tam tenkráte vpravili, a šlo to rovnú cestú do šerhovně. Židé sa shodli, dovolávali sa dluhu u Jana obá na ráz, a on zaplatit nemohl ani temu ani onému, proto že i Pán Bůh vzpomněl s neúrodú. Na malý úpis není odkladu, a proto sa ho u nás židé držíja, dyť víte, co je to už selských statků v jejich rukou. Bylo tak i se statkem Janovým; vydražil ho Aron. Icika prý splatil enom na pole — aspoň tak Icik tvrdil — a po mně chtěli peněz, které prý sem podpisem zaručil, a dyž ich nebylo, zavřeli mia, že sem podpisovat neměl, dyž nemám čím zaplatit; ženu Janovu vyhnali s děvčetem ze statku, a Jan si pozúfal — oběsil sa. Tož tak to bylo a jinak nic.“

„Toť vás tam přiondali do Boha,“ zmínila se Majduša.

„A to na staré kolena,“ vzdechl Květoň; „také bych byl nepomyslel, že já sa až v šerhovni ocitnu.“

„Dyť vy ste sa v to neukládali, to ti Jidáši vymámili na vás podpis a enom na ten vás súdci odsúdili.“

„Svět sa po tom neptá, milá Majdušo, ten nikdy neodčiní, esli nepřičiní. — Byl v šerhovni, byl v šerhovni! A kde jaký zločin už sa na vás istí.“

„Poručte Pánu Bohu, pomoci není. Ano, už poručte Pánu Bohu.“

„Šak já sa usiluju, ale zapomenút přeca nemožu. Enom uvažte: vlastní sestry syn. Ešče dyby mia byl Aron sám ošidil, tak bych to skorej oželel; řekl bych si, žid nám křesťanom ináč neučiní; ale že sa Jan s ním spolčil ve lžinách proti mně, kdež dobře věděl, že sem jemu jak živ ničím neublížil: to mia utiskuje.“

„Ale proto přeca na púť sa možete vybrat a „Pán Bůh zaplať“ vydobyt od mrzáka.“

„Vy-li tu púť přijmete, já ju rád a svědomitě podstúpím.“

„A Pán Bůh vám to vynahradí, Květoňu, a kdo ví, esli sa tam sám útěchy nedomodlíte.“

„Těžko. To mia hňéct bude, pokáď mia tu Pán Bůh ponechá.“

Hajný byl dofajčil; nyní vstal, fajku vyklepal, sáhl po torbě, a druzí z toho znamenali, že již zase půjde lesem po svém.

„Dočkajte,“ pravil Květoň, „půjdu s vama. Pán Bůh vám odměň, že ste sa mňa tak věrně ujali; ulehčilo sa mně značně.“

„Dyť a i mně,“ jistila Majduša.

„A mně s vámi,“ usmál se Talák; „čemu Pán Bůh jazyka popřál nám lidem před tú němú tvářú, než abysme Jeho velebili a udá-li sa, pověděli sobě, co nás tíží i co nás těší; na daremné hádky nám řeči istě nepopřál a na úskoky tým méně. Neide nad upřímnú, nad přátelskú besedu. Opatruj nás Pán Bůh vespolek.“

* * *

Bylo před velkou poutí velehradskou. Blížil se již červenec, a přec burácel krajem tenkráte chladný větr, sháněl mlhy ustavičně v nekonečné mraky, z nichž skoro neustále déšť se spouštěl k přemoklé zemi. „Což ten plíšť neustane?“ všichni se ptali, kteří se na pouť vypravovali. „Ba že neustane,“ tvrdily stařenky, „až po pouti svato Cyrillské. Což nevíte, že od času, co svátek Cyrillo-Methodějský přeložen byl s devátého března na pátého července, tím časem vždy „březnové“ počasí se uprostřed léta ohlašuje? To se juž co svět světem bude, nepřemění. Je to zřejmé znamení, že těm světcům Božím ten jarní svátek přece byl milejším, a nám nedostatečným lidem, kteří jsme si pohodlnější časy ku poctě jejich vybírali, není naplat; kdo jim chce poctu věnovati i té trochy deště hroziti se nemá.“

„A kdož pak by se hrozil? Vždyť my milerádi podstoupíme pouť i za největší nepohody. Což oni naši svatí apoštolové na růžích měli mezi našimi pohanskými předky ustláno? Či nenachodili se kříž na kříž po celičké Moravě v parnu i v dešti? Proč my bychom neměli trochu promoknouti na pouti? Nejde leč o sváteční oblek. Ledajak se nechcem’ do chrámu Páně velehradského přibrať, a čisté oblečení se v plíšti zhňusí; a na konec dopádají ty škrobené rukávce a krajková okruží umoklá hůře než pořádná marýnka nebo vlňák. Musíme to nějak zonačiť, aby bylo na obě strany.“

Ženy tedy přišly „zahundané ve vlňákoch“, muži v halenách a dobré mysli loučili se všichni s velebným pánem Olešnickým, kterýž je byl až po kříž za osadu vyprovodil. Hned za „starším bratrem“ vykračoval Květoň; pln nábožné důvěry patřil ke kříži, jejž silný mladík v před proceství třímal, a stařec ani okamžik nemocné Majduše z mysli nepouštěl.

Zpěv se střídal s hlasnými modlitbami, a cesty vzdor dešti rázně ubývalo, že se ani nenadali, když o polednách Ráztoky se již před nimi rozkládaly. Když před kostelem ráztockým nosič třikráte na poctu uklonil kříž poutnický směrem k hlavnímu oltáři, kde ve schránce tělo Páně uschováno, a starší bratr kratičkou modlitbu předříkal na pozdravení chrámu Páně, opřeli křiž o bránu chrámovou a ubírali se hromadně v průjezd velkého hostince, kde déšť z vlňáků a halen vytřásali nebo vyždimovali. Ženy pojídaly, co právě z domu nesly, buď chléb, buď koláč, a to v průjezdu; muži zasedli ve světnici za dubový stůl a připíjeli si na zahřátí. I Květoň vešel a objednav si sklínku nápoje usedl sám na lávku u velikých kamen. I on pojídal koláč, který mu Majduša byla na cestu upekla, a zabral se tak do myšlení, že hlasný ruch v hostinské světnici panující sotva slyšel, a to jen neurčitě jako někde z dálky, ač uprostřed hluku hovořících seděl. Přemýšlel neustále, zdali mu Bůh té milosti popřeje, aby pouť jeho platna byla; vzpomínal, že Majduša zajisté v hájovně po čas pouti na vroucné modlitbě bude trvati, a zase se rozpomínal, kolik tomu roků, co chrám velehradský již nebyl spatřil. Jak se těšil, že opět zočí chrám Páně, v němž kdysi s nebožtíkem otcem na pobožnosti dlel jsa ještě malým chlapcem. O slavnostech roku 1863. také byl na Velehrad putoval; opravený tenkráte chrám Páně zdál se mu však zcela jiným, než za dob dětinských. Sotva že se na ty překrásné řezby pobočních stolic ještě upamatoval, a to teprv, když podle stolic po pravé straně pokleknul a právě vedle sebe spatřil zproplítané ratolestí, jež ovocem jest obtíženo. Tu vzpomněl, že za dětské doby nemohl nikterak pochopiti, že by takovou věc lidské ruce zhotoviti mohly, a jak malé prstíky podstrkoval pod haluzí, aby se přesvědčil, zda-li v pravdě proutí to tak volně je propleteno, a jak i ty hrušky a jablka počal ohmatovati. Otec však mu ručku odklidil, potřásl hlavou a mrkal záporně; když pak z chrámu Páně vyšli, teprv jej poučoval, jak podobné dílo jest vzácné a umělé, jak dlouho a pracně řezbář se trmácel než tak znamenité dílo svedl, a napomínal jej, aby nikdy, a byť jen z pouhé všetečnosti a nikoliv ze zlého úmyslu na podobné věci nesahal a i nechtě jich k úrazu nějakému snad nedopravil. A zase zdálo se mu, jakoby doslýchal mocný, zvučný hlas velikého zvonu velehradského, jenž poutníky vítal, poutníky ze všech konců milé vlasti naší přibylé, aby v nábožném rozjímání kráčeli po místech, na nichž lpěly šlépěje svatých apoštolů, kteří tu kdysi víru Kristovu, víru lásky a smířlivosti, trpělivě a neohroženě byli hlásali sami jsouce pronásledováni i týráni nepřítelem a to pro pravdu a spásu, jež tu hojné rozsévali pro budoucí věk.

A starý Květoň vzpomínal i zelené úžlabiny u Velehradu, která až podnes „Crhovým žlebem“ slove, a čistého proudu zdravé vody, která v něm prýští, a podle níž prý, jak stará pověsť praví, vyryt byl ten zvučný veliký zvon velehradský, který, když se rozezvučí, zaznívá čistým letním vzduchem, sluncem prohřátým, až po Spytíňov a Staré Město, ba po Knězpole a Stříbrnice a všecka ta místa, která nejslavnější doby Moravěnky milé nám pozdním potomkům připomínají. A hlas zvonu toho zase tak mocně hovořil ku starci jako kdysi, když s otcem svým v Crhově žlebě seděl, zdravé vody popíjel a naslouchal slovům jeho, an vypravoval pověsť o králi Svatopluku, kterak se loučil se syny svými a jak bedlivě je ku svornosti napomínal; že podával jim silný svazek prutův a vyzýval je, by jej přelomili, a když žáden toho nedokázal, že jal se prut za prutem ze svazku vynímati a ve slabých, chorých rukou přelamovati, a to důkazem, že jen potud mocni, silni a nepřemožitelni budou, pokud ve svornosti svazkem lásky v jednotu spojeni vytrvají. Ale bohužel, že nevytrvali.

Venku ze zachmuřeného nebe hustý déšť sprchal, že temná světnice hostinská ještě pošmourněji dopadala jako kdy jindy, a přece viděl zadumaný stařec před sebou zeleňoučký Crhův žleb, jasným svitem slunečním ozářený; hlučné směsi hovořících kol něho hlasů nepostřehl, ale slyšel rozléhající se v dáli mohutný souladný hlas zvonu, který velebným zvukem uvítal již na tisíce poutníků sourozenců na půdě Svatoplukově, a proto snad tak valně se vždy rozezvučuje, aby jim připomínal té svornosti, té jednoty přežádoucné.

Komu milá jasná vzpomínka z mládí srdce zahřívá, tomu se utěšená radosť ve zraku zrcadlí: tak nyní Květoňovi. Právě si kdosi podle něho usedal, a známý jemu hlas vyřknul; „Pozdrav nás ruka Páně!“ Stařec pozvednul zrak, v němž radostný zážeh posud plál, a blahý spokojený úsměv jemnými rty ještě zahrával.

„No hle!“ pravil ráztocký kolář Potomák, neb on byl podle Květoně na lavici usednul, „mladí sa nad nepohodú škňuřú, a staří usmívajú. Tak je na tom světě: syrové dřevo všude uhýbá a provětralé vytrvá. Nuž co, staříčku, také na púť?“

„Ba že, kam jinam, dyž Pán Bůh popřeje.“

„Vás ty pluhy neodstrašily?“

„A co by kapka déšča?“

„Co nového u vás?“

„Ba málo já sa ptám po novinách; starý výměnkář ze „svého“, totiž z ústupku, ani nevyleze, dyž ho lidé nevyštvú.“

„A bude tak, bude,“ přisvědčoval kolář. „Já sa zase včil doma ani nestavím, postrkujú se mnú jak zlým penízem ze statku na statek. Toť víte, je přede žněmi, to aby kolář pod každý vozík podlézal jak slépka, kerá ráda zanášá. Tu lúkoť nalomená, tam kolo rozsypané, zase žebřin nových nestačuje, nebo starý pauz sa jim už nehodí, přáli by si takhle o sáh delší, aby tu nastávající Boží úrodu spěchovali nad vše lidské uvážení. Ale, není jim na plat, jaký vůz takový pauz a iný nic. Nerovná spřež těžko táhne.“

„A nejtížeji když žito stoja vyrůstá,“ podotkl Květoň. „Nedej Pán Bůh, aby tak ještě z týden pršelo.“

„Nebude,“ jistil Potomák. „Dnes už sa kačice neperú, zítra déšť ustane. A jak — u nebožky Julky na kerchově sa nestavíte?“

„U jaké to Julky, kolářu?“

„A Janovy po vaší sestře Mařce?“

„Tož už ai Julka?“

Kolář přisvědčil. „Dnes tři týdně ju pochovali. U Pána Boha bude nejlepší schovaná; nachřadla sa dosť, a že ju Icik ze statku vyhnal, to ju dorazilo.“

„To juž ai Julka —“ opakoval Květoň a vážně hlavou pohyboval.

„Ano, ai ona. Už nás tam može ohlásiť.“

„A což ta malá děvčička?“

„Bůh ví, kde sa přilípne. Julčina matka, u keré byly včil obě na výmince, také už na šístý týdeň leží. Tož tak, tak bídných konců sa ti Janovi dopadali. A nemoselo tak byt, dyby sa nebyl Jan — Bůh mu odpusť — čepu chytil, dyž mu pluh ujel. Než my hříšní lidé ho súdit nebudeme, už je na pravdě Boží.“

„Ba je, a i my tam brzo budem,“ řekl Květoň a vstával s lavice, neboť se již proceství opět sestavovalo. „Opatruj vás Pán Bůh, kolářu,“ přál Květoň, a „opatruj vás všeho zlého.“

„A i vás, Květoňu, aby sme sa zase brzo ve zdraví uhlédali. S Pánem Bohem!“

Rozešli se. Kolář se vrátil z průjezdu do světnice na skleničku, a starý výměnkář stavěl se zase za staršího bratra, když se před chrámem seřaďovali, a opět tak upřeně patřil na kříž v před proceství.

Ale na Majdušu nyní nepamatoval. Vzpomínal Jana, nebožky své sestry Mařky syna, ženy jeho Julky, která juž také odpočívala, její matky, která co nevidět uhasne, a ustal konečně v mysli u malé Antošky sedmileté, která, dá Bůh, snad se někde „přilípne“, aby nebohá sirota, záhubným víchorem nuzného života uchvácena, neocitla se bezduchá kdesi v propasti.

„Tož tak, osiřela jak to malé piskle neopeřené, jemuž matku kdesi zachytili v nastražená oka. Co včil? — A co včil?“ tázal se stařec sama sebe neustále; zapomínal modlitby, zapomínal vlastního účelu pouti své; kamkoli se zahleděl, ať na kříž v před proceství, nebo do zamlžené dálky, všude se mu před oči stavělo utrápené líce Janovy ženy, neustále zaznívala mu v uších Janova slova: „Ide o ženu nemocné a o to dítě nevinné.“ O nemocnou ženu Pán Bůh se již postaral; dítě ještě spoléhalo na lidské útrpnosti.

Potomák dobře předpovídal čas; již k večeru déšť chvílemi ustával, oblaka se srážela, vystupovala, tak že příštího dne poutníci naši s mnoha jinými, vítáni jsouce vážným mocným zvukem velikého zvonu velehradského, za okamžitého zásvitu slunečného již mezi svěžím stromovím, jakoby drahokamy hustě ještě dešťovými krůpějemi posetým, k bráně chrámové dokořán otevřené se ubírali. S myslí zanícenou, s vroucností posvátnou zapěna zaznívala krajem píseň nám Moravanům přemilá, jejížto slova osvědčený Vlastimil Soukop napsal, a náš slovutný Křižkovský nápěvem opatřil, píseň, která tak záhy u nás znárodněla. — Rozléhalo se to hájem, ovocnými sady, žírnými rolemi, a od hříběcích hor zas mocně ozvěnou se odráželo:

Ejhle, svatý Velehrad už září,
nejvzácnější perla otčiny,
s milostnou nás pozdravuje tváří
jako anděl s nebes výšiny;
vizte, jak nám věže jeho kynou,
slyšte zvuky, ježto odtud plynou,
Cyrill, Method ve svém ve kraji
s radostným nás srdcem vítají.

Vítejtež nám, dítky naše milé,
dávno jsme vás tady čekali,
uvedem vás k matce ušlechtilé,
před kterou i my jsme klekali;
neboť její přímluvou se stalo,
že nám nebe samo pomáhalo,
když jsme světlo víry Kristovy
do pohanské nesli budovy.

Pojďtež, pojďtež, spěšte do náručí
Matky Boží, Panny Marie,
ta vás Synu svému odporučí,
podejtež jí růže, lilije,
jež jsme po Moravě nasázeli,
an jsme poprvé ji procházeli;
zbožné srdce je ta kytička,
kterou žádá Páně Matička.

Tak nám znějí hlasy věrověstů,
jichžto noha tudy kráčela,
apoštolská slza tuto cestu
jako rosa kvítí smáčela;
klekni, hříšná noho, na kolena,
neb jest půda tato posvěcena
kroky Cyrilla a Methoda,
líbejtež ji rtové národa.

Zdráv buď Velehrade, hvězdo stkvoucí,
moravský náš milý Betleme,
zde Pán zjevil se nám všemohoucí,
jehož, obraz v srdci neseme;
tady první oběť čistá k Bohu
vznášela se za nás nad oblohu;
odtud po tisíc již po roků
ze svátostných pijem potoků.

Velebný zvuk varhan mísil se již v hlasný zpěv, a mnohé oko radostnou slzou zaroseno vítalo prostorné klenby chrámové, utkvělo v důvěře posvátné na obrazy Matky Boží a ověnčeném sousoší svatých bratří apoštolů; nejedna ústa zemi se dotekla, a tak v nejhlubší pokoře osvědčovala horoucí cit nitra, unášejícími vzpomínkami vzrušeného.

Starý Květoň trval na horoucích modlitbách. Klečel zase v pravo podle stolic u krásných umělých řezeb, a blahé vzpomínky dávno uplynulého šťastného mládí splývaly poznenáhla s vroucí pobožností, která duši jeho naplňovala. Sotva pozoroval, že služby Boží jsou ukončeny, a že starý ctihodný kněz na kazatelnu vystoupil. Teprve když se utichlým prostorem svatyně mírný jeho hlas ozýval, vzhledl Květoň až udiveně na sluhu Páně a pak tak bedlivě slovům jeho naslouchal, že sotva vydechoval.

Kněz kázal o náruživostech lidských; o náruživostech nám všem obecných, z přání a žádostí nezřízených vzrůstajících k záhubě tělesné i duševní; o představách a myšlénkách, které bychom utajiti a překonati mohli, kdybychom se opravdově a snažně přičinili, mysl pobouřenou odvracovali od upomínek, klid náš jakýmkoliv spůsobem rušících, a vůlí pevnou, neoblomnou opět a opět mysl obraceli k představám opačným, k věcem užitečným, bližnímu prospívajícím, kteréhož milovati jako sama sebe Bůh nám přikazuje; krátce, bojovati že máme ze vší síly své a povždy proti chybám a slabostem svým, bychom i my stali se vyznávači Božími po příkladu oněch světcův i světic Božích, kteří, slabí lidé jako my, neustálým bojem a překonáváním dospěli oné výše bohulibé, na níž se nám stkvějí vzorem neskonalým.

Květoň pohroužen jsa v povolné rozjímání, bedlivě zpytoval každý záhyb srdce svého, když hlasné „Amen“ chrámem zazvučelo, a níž a nížeji skláněl šedivou hlavu tíženou hříšným vědomím, že snad i on se věrně nepřičiňoval vinu nebožtíka Jana zapomínati, mysl svou od přečinění jeho, jímž mu byl ublížil, opravdově odvraceti a takto překonávati sama sebe patřičně, by s volným srdcem a s lehkým svědomím modliti se mohl v prostoře Páně: „a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinníkům.“ Skroušeně se přibral stařec ku mříži, čásť oltářní od ostatního prostoru chrámového oddělující, padl na kolena a v horoucí prosbě o pomoc Páně, ve snaze upřímné po kolenou ploužil se kolem oltáře. Zbožně patřil Květoň na překrásný hlavní oltář v Římě zhotovený, na jemné sloupce z bělostného mramoru, pestrobarevnými kaménky jako stuhami ovinuté, na anděly uklánějící se v pokoře před schránkou nejsvětější svátosti, na jejichžto perutích jakoby se ještě hebká pérka zachvívala v ustanoveném letu s nebes výšin, a starci srdce mocné zabušilo, neboť připadalo mu, jakoby ten úbělový kámen se oživoval. Tu sklánějící se k zemi zrak starcův utkvěl na boku oltáře při straně evangelní na vypouklém obraze svatého Václava, a mocným citem přemožen zplakal Květoň a zulíbal vroucné nohy světce Božího. „Ó nejsem hoden zulíbati tvé svaté nohy, mučedníku Páně,“ štkal starý muž. „Ty, světec Boží, zavražděn rukou bratra vlastního, a mně nehodnému za těžko připadalo odvrátiti mysl od nepatrného příkoří, jež mi spůsobil synek sestry mé. Ó svatý Václave, oroduj za mne kajícího před Bohem všemohoucím!“ A když se přibral ke straně epištolní, tuť zase svatá Ludmila; a i ta světice zardousena, jak se praví, s příčin svárů rodinných. — I tu horoucně zulíbal Květoň lem roucha jejího a v tiché modlitbě žádal o přímluvu u Pána Boha. A po té starci značně se ulevilo.

Příkladu Květoňova mnozí následovali, jak zažloutlá roucha svatého Václava a svaté Ludmily na Velehradě zřejmě dosvědčují; avšak kdo chcete jim za zlé míti, že úběl mramoru dechem svým znečistili? Mnohému-li žalu, bolu a stesku tímto vroucím políbením uleveno! — —

* * *

Chmury se vyjasnily, slunce se usmívalo s nebes oblohy, lehký vánek šelestil hájem, províval ovocnými sady budoucí úrodou obsypanými, skřivánci pěli nad osením, a sváteční klid spočíval na všem kraji, když se Olešničtí poutníci domů navraceli. Malý zvonek domácího kostelíčka z dáli již je vítal, a zástup sousedů vešel jim vstříc za osadu.

Mezi nimi byl i hajný Talák. Vyhlídal Květoně. Ale toho tam nebylo; žáden o něm nevěděl. Bylť se nepozorován vzdálil; ale kam odešel? Na druhý den, když se hajný po obědě chystal na obchůzku lesem, psík v hájovně náhle zaštěkal a dral se mocí ze dveří; hajný pootevřel, a mezi veřejemi stál Květoň s malou Antoškou, kterou právě na lokty bral, by se psíka neděsila.

„I vítajte, Květoňu,“ radostně zvolal hajný, „tož ste sa nám přece vrátili! Což sme my už o vás strachu zažili; každý, že o vás neví.“

„Kde ste byli?“ vyzvídala Majduša. „Šťastně ste sa vrátili? A co to za děvčicu?“

„Byl sem v Raztokách,“ po řádku odpovídal Květoň; „chvála Pánu Bohu šťastně sem sa navrátil a toť si vedu dcerku sirotu po nebožce Julce manželce Janové.“

„A co s ňú?“ vyklopila náhle Majduša.

„Co s ňú?“ opakoval Květoň. „Vést ju k Pánu Bohu, pokáď mne tu ponechá. Má už byt od včilejška ta beruška v obci postrkovadlem, dokáď ji ešče rodina (přízeň) žije? Však já už su z nich ostatní (poslední); stařenka její sotva rána dočká; až já sa někdy odeberu, teprú nech sa útrpnosti u cuzích dovolává.“

„No dyž je tak, nech je vám k radostí,“ přála Majduša a potřásla Květoňovi rukou. „Poď sem, děvčico, a pověz, jak ťa volajú?“

„Antoša,“ odpovídalo děvče nesměle.

„Pavle, dones medu, abysme věděli, nač máš včelín,“ pokynula sestra a brzo podávala dítěti krajíc chleba s medem, aby se u nich obylo. A vskutku, po chvíli již Antoška oháněla se s psíkem kol hájovny a krmila ve stáji králičky mladým listem.

Staří zatím rozmlouvali pospolu ve světnici o pouti.

„Majdušo,“ omlouval se Květoň, „snad byla má púť tentokráť neúplná; ale dá-li Pán Bůh zdraví, vykonám ju za vás podruhé.“

„A proč by měla byt neúplná?“

„Proto že ai za sebe sem sa modlil a Pána Boha sem vzýval, by mi dobrého vnuknutí popřál skrzevá to dítě.“

„A myslím, že sa přeca na mia celého otčenášku dostalo?“

„Nejedneho; než nejeden nábožný růženec sem za vás obětoval, ale tam mia kázání starého kněza tak rozebralo, že za svůj hříšný podíl sem sa na posvátném místě také pomodlil, ač sem za vás púť vykonával.“

„Šak ai já bych sa byla na púti za iné pomodlila, a kdo ví, esli tolik sama za sebe, jak vy ste za mia učinili. Nech vám to Pán Bůh odmění, a nech ai vám z té púti taková útěcha zende jako mně zešla.“

„Snad Pán Bůh dá, dyť sem tam sám sebe teprú poznal, dyž ten stařičký velebný pán tak pohnutlivě o těch našich chybách kázali. Pán Bůh im popřej dlúhých let!“

„Tetičko, tetičko, spadlo vám v zahrádce kuřátko do džbeříka, dyž plot přelétalo, topí sa,“ vrazila Antoška do světnice. „Já nevím, kerak se branka otevírá.“

„Skoč tam, Pavle, a vytáhni ho,“ požádala bratra Majduša a hnedle připojila: „Tu děvčicu hned bych si tu nechala, takové mi třeba, ta je ze „Všímalů“, ta se ve světě neztratí.“

Hajný se vracel ze zahrádky, a s ním přicházel starý lesník; chtěl si v hájovně trochu odpočinout a žádal o hlt mléka. Starý pán vypravoval novinu. Budou prý na údolí podle potoka vyměřovati zahrádky ku pěstování lesních stromků ze semena; totižto stromků jehličnatých, které pak se budou vysazovati na mnohých dílech mezi stromy listnaté; takovou novotu že zavádí nový pan nadlesní. Jak na těch smíšených dílech užitku dojdou, to že se až po letech osvědčí; on, lesník totiž, že by si pochvaloval lesy pouze jednakého braku, listnaté zvlášť a jehličnaté zase. Jen velký Dubník prý se má vysázeti po půlnoční straně až do samého vrchu jehličím.

Tohle Květoň rád slyšel a ač nejprv ostýchavě, přec se v hovor mísil.

„A lidí zběhlých v takových věcech s počátku se nám také dostávati nebude, k tomu je opatrnosti třeba a pečlivého přihlížení, neustálého plení a zalévání v parný čas, pokrývání vzklíčených semínek stinným haluzím a zastrašování některých lesních ptáků, kteří se z klíčících semínek a jemných sazeniček skoro výhradně živí,“ podotýkal lesník. „Hajným připadá tolik jiné pilné práce, že by sami nestačili. Nevíte vy snad, Květoňu, někoho spolehlivého k zakládání zahrádek a takovému pěstění?“

„Což oni by sa ludé nějaci vynašli, pane lesníku, a neračte mně ve zlé pokládať, ai já bych s radostí o to sa pokusil —“

„Že ano? To mne těší; jde nám tu nejvíce o dokonalou, avšak i stálou dohlídku. Nejlépe by arciť bylo, kdybyste tu nějaký čas v hájovně se ubytoval, abyste byl po ruce, kdy a kde vás třeba; ale k tomu se vy snad neodhodláte?“

„Proč ne, pane lesníku, s radostí.“

„Tím líp, tím líp,“ přichvaloval si stařeček, „tož se jen brzo sem odstěhujte, zítra budeme vyměřovať. No hle, k čemu neposloužilo, že jsem se tu zastavil. Tož, hajný, uchystejte světničku, v níž semena přechováváme, pro Květoně; doufám, že se tu budete dobře pořádati? Vždyť se již ode dávna znáte.“

„O to starosť nenadejde; budeme rádi, že nám bude veseleji.“

„Tak tedy s Bohem! Zítra na jisto přiďte; přestěhovati se můžete kterékoliv příhodné chvíle.“

„Toho sem sa nenadálá,“ pravila Majduša, když byl lesník odešel, „že sa nám tu na samotě společníka dostane.“

„Ale jak s Antoškú —“ rozpakoval se Květoň.

„Jak jinak, než že s vámi u nás bude?“ divila se Majduša.

„Esli vám šak tu zavazat nejak nebude?“

„Tá? Leda že poskočí za posílkú, a to nám všem přispěje. Což, děvčico, ráda běháš?“

Děvče živě přisvědčilo.

„Tož nám zle nebude.“

A věru že nebylo. Muži bývali zaměstnáni v lese, a Antoška obskakovala Majdušu v hájovně po celičký den jak vřetánko. Tu to přinesla, tu ono odnášela, roští narovnala, drůbež obstarala, světnici umetla a hned zase zápraží, ve džbáně vody přinesla od studánky, pozorovala, by mléko nevyteklo na ohništi, Majduši nití uvíjela neb do jehel navlékala, a tak dovedla žebroniti o pohádku a písničku, o nějakou pěknou modlitbičku, že jí Majduša přání takových nikdy neodepřela, již proto ne, že to dítě vše tak pamatovalo. Zcela jiný život na samotě zavládl. Bylo jim všem tak volno, tak veselo; jen když si blížící se zimy připomněli, tu v nejživějším hovoru náhle utichli, neboť zatesklili. Tenkráte se jim bylo rozloučiti. —

Školky již všechny založeny a dobře opatřeny, již již pomýšlel Květoň na rozloučení s milými přátely, když jej dal z nenadání pan nadlesní předvolati a to proto, by se ho zeptal, zdali by i přes zimu v hájovně nezůstal a nepřihlížel k semenům, která by za tou příčinou tam svážeti dal všechna do rozsáhlých místností podle hájovny, kde za dřívějších dob, kdy ještě dřevo ceny nemívalo, salajka se pálívala. Jak se tu všichni zaradovali, že pospolu zůstanou! Do světničky, kterou Květoň s Antoškou obýval, postavena pořádná kamna, vše do podrobna opraveno a vylepšeno, a hned na to přestěhoval se Květoň s úplným činem z výminky do hájovny. Výživu svou, kterouž od hospodáře dostával, Květoň po všechen čas Majduši odevzdával, a ta dobře hospodařila. Plat, jenž za dohlídku z panského dostával, Květoň mohl uložiti stranou, a nyní přes zimu i byt svůj na výmince hospodáři na uschování obilí pronajal za míru rži a dva pytle zemáků; a poněvadž Majduša se zdráhala jmenované potraviny do zásoby přijati, protože je Květoň za byt dostal, kdežto mu statkářem byt v hájovně zdarma uchystán, prodal je Květoň a zanesl ztržené peníze s uschráněným dříve podílem do záložny, a to na šťastný začátek nějaký pro Antošku.

Za jeho mladších ještě hospodářských let, kdy spoře těžil z hospodářství obezřele zavedeného, nikdy snad nad výtěžkem značným tak se nezaradoval jako nyní, když tuto skrovnou čásť pro sirotka ukládal, by mu pomoc nějakou zanechal pro čas nedostatku. Jakoby byl náhle omládl, tak pružně si vykračoval na zpáteční cestě jistinu třímaje v rukou, a vděčně vzpomínal starého velebníčka, jenž o pouti na Velehradě kázal a mírným pokáráním i jeho na pravou cestu dopravil a klid i spokojenosť nevědomky mu zjednal. Přijda domů vděčně toho vzpomínal a opětně Majduši přisliboval, že příštího roku, dá-li Bůh zdraví, teprv pořádnou pouť za ni vykoná; avšak nastojte, Majduša takovou povolností zhrdala. — Což prý on si starý Květoň myslí, že ona se bez jeho pouti neobejde? Ona prý raději sama pouť podstoupí za poděkování, že ji Bůh v nemoci ulevil a tak dalece posilnil, že nyní všecku lehčí práci domácí sama zastává; a ještě prý nyní i ona za ně za všechny, za bratra, za Květoně, ba i za tu malou berušku na posvátném místě se pomodlí, aby jim Bůh tu jejich pomoc dobrým vynahradil. Mužští arciť mínili, že si v tom Majduša až přes příliš „trúfá“, může prý být ráda, že se kol domu oštulhává; ale Majduša pevně v Pána Boha a to nastávající jaro „úfala“. A pevná naděje ta jí nesklamala. Jestliže se jí s tím bolestným dřením v hnátech ulevilo již za letní doby, poněvadž se nyní, kdy jich více bylo, od těžké pro ní práce odchýliti a v čas nepohody od nastuzení chrániti mohla, protože ji milerádi zastávali, tak i neustálé napařování údů mraveniskem a zelinami, jež jí mužští z lesů přinášeli, převýborně jí posloužilo, a jelikož si nyní namáhavou chůzí nohou více neschvacovala, nýbrž chůzí povolnou, jak po domě tak kolem domu, klouby i svaly neustále cvičila: tak opravdu radosti se dožila, že pomalu i bez paličky (hůlky) obcházela.

K jaru tedy i mužští uvěřili, že by se sama na Velehrad, ač ponejprv vozmo vybrati již mohla, a tuť Majduša se vytasila s radou, která s počátku spánek Květoňův nemálo rušila, znenáhla však uznána za výbornou a konečně i snadnou k provedení od hajného i Květoně. I nastalo pilné rokování i těšení, a přípravy se konaly obezřetně v hájovně, jakoby stěhovati se měli všichni do nového dílu světa. Proměnlivý duben zmizel, nastal slunečný květen, již se přistěhovalo z dálného jihu na tisíce ptáčků zpěvných, a luka i háje byly posety květem jarním, když se jednoho dne Talák i Květoň ve svátečním šatě v hájovně s Majdušou i Antoškou loučili.

„Kam idú stařeček se strýčkem ?“ ptala se děvčička.

„Na púť má děvenko.“

„A kam, tetičko? Na Velehrad?“

„Ne, má dušo, daleko idú, velice daleko, až kde svatý Václav se svatou Ludmilou sú pochovaní.“

„Tak až do Prahy?“

„Ba ano.“

„A, tetičko, do té samé Prahy putujú, z keré, jak ondy pan učitel pravil, kníže Bořivoj na náš Velehrad přišel, aby ho svatý Methoděj pokřtil?“

„Ano, dítě, do té staroslavné Prahy na púť sa vydali.“

„To sa nám ani stařeček ani strýček neztratijú. Dyž kníže Bořivoj nezašel (nezabloudil), jak na Velehrad putoval, i naši sa tam doberú; a na Velehradě už sú oba obeznalí. Ach, tetičko, ti budu vyprávjat, až sa vrátijú!“

A vyprávěli. V dělný den celičké večery a ve svátek takřka od rána až do večera, a což teprv zimního času! A mohli si zabesedovať v pohodlnosti kdykoliv, neb i příští zimu jak Květoň tak Antoška v hájovně ztrávili, neboť z jara pan nadlesní semena, na staré Salajce přes zimu Květoněm chovaná, prohlížel, a když ani jedinkého stuchlého neshledal, Květoně pochválil a na dále v hájovně ponechal. Kdož ví, jestli tam s Antoškou u Talákových nepobude, až jej Pán Bůh na věky povolá. Sazeničky ve stromovkách podle potoku utěšené rostou, a nejen ty, ale i mladé lípky, které Květoň nedaleko včelína na stráni nasázel, a pod nimi bujně vzkvétá jetel zasetá pro pastvu včeličkám.

Kol včelína a těch mladých stromků opřítá se za letní doby pod večer mnohdy několik osob, a pak obyčejně zanotuje jedna: „Ejhle, svatý Velehrad nám září“, a ostatní následují. Lehce rozeznáš pak dva mužské hlasy, jeden ženský a konečně i příjemný hlásek dětský; někdy střídavě s písní velehradskou zaznívá večerním tichem se stráně i „Svatý Václave“, a tichý klid panuje kolkolem jak na polích tak na lukách i v háji; ani stébelko se vánkem nezachvěje, a klid tento se věrně obráží v srdcích obyvatelů hájovny mezi horami.